ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.341.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 341/2023-742
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně SK Slavia Praha - fotbal a.s. , se sídlem v Praze 10, U Slavie 1540/2a, IČO 63999609, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, proti žalované HOCHTIEF CZ a. s. , se sídlem v Praze, Plzeňská 16/3217, IČO 46678468, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 710/31, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované SPORTOVNÍHO KLUBU SLAVIA PRAHA , spolku, se sídlem v Praze, Vladivostocká 1460/10, IČO 00548693, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčíkem, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská 730/59, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 205/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022,
č. j. 36 Co 75/2022-679, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám JUDr. Lenky Příkazské, advokátky se sídlem v Praze, Vodičkova 710/31, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá vyklizení pozemku parc. č. 1854/68, o výměře 6 557 m 2 , katastrální území Vršovice, obec Praha, zapsaného na LV 1633, vedeném pro obec Praha u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále jen „předmětný pozemek“) s odůvodněním, že je jeho nájemkyní a že žalovaná, které nesvědčí žádný platný právní titul k jeho užívání, jí brání ve výkonu nájemního práva, neboť pozemek na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy, uzavřené s vedlejším účastníkem, okupuje a činí kroky za účelem výstavby devítipodlažního domu.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 8. 2021, č. j. 15 C 205/2017-614, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky II. a III.).
Soud prvního stupně po provedení rozsáhlého dokazování vyšel mimo jiné z toho, že vedlejší účastník dal nájemní smlouvou ze dne 18. 5. 2006 (dále jen „nájemní smlouva“) žalobkyni do užívání pozemky ve svém vlastnictví za účelem výstavby fotbalového areálu Eden. Žalobkyně platila za užívání pozemků symbolickou cenu, budovaný areál (stadion fotbalového klubu Slavia) pak měla v budoucnu užívat. Mezi pozemky poskytnutými žalobkyni vedlejším účastníkem k užívání (k výstavbě celého areálu) byl mimo jiné pozemek parc. č. 1854/1, z něhož byl později za účelem výstavby devítipodlažního objektu občanské vybavenosti a residenčního bydlení (dále jen „developerský projekt“) geometrickým plánem ze dne 25. 1. 2008 oddělen předmětný pozemek. Následně dne 28. 8. 2006 žalobkyně jako nájemkyně uzavřela se společností E SIDE PROPERTY Limited, jednající prostřednictvím své české organizační složky (dále jen „ESP“) jako podnájemkyní smlouvu o podnájmu (dále jen „podnájemní smlouva“), jejímž předmětem byl i pozemek parc. č. 1854/1. Podle čl. IV podnájemní smlouvy byla účelem podnájmu výstavba a provozování multifunkčního fotbalového areálu včetně doprovodných funkcí a dalších staveb, provozování a pořádání sportovních a kulturních akcí. ESP financovala výstavbu stadionu a uzavřela smlouvy o dílo se žalovanou, která stavbu stadionu realizovala. V průběhu výstavby vznikl problém s překročením předem sjednaného rozpočtu o cca 200 000 000 Kč a hrozilo, že výstavba stadionu nebude dokončena včas. Proto dne 15. 5. 2008 došlo k uzavření komplexu smluv mezi ESP, žalovanou a vedlejším účastníkem, jejichž účelem bylo narovnání vztahů mezi ESP a žalovanou, přičemž část dluhu ESP byla uhrazena převodem oprávnění z developerského projektu na žalovanou, neboť byl oddělitelný od výstavby fotbalového areálu jako celku. O tomto komplexu smluv žalobkyně věděla a obsah smluv jí byl znám.
Po právní stránce dospěl soud prvního stupně mimo jiné k závěru, že žaloba je v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Uvedl, že již samotná nájemní smlouva počítala s tím, že výstavbu stadionu nebude provádět sama žalobkyně, ale že dá veškerá práva a povinnosti nabyté z nájemní smlouvy do podnájmu třetí osobě. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně si byla nepochybně vědoma nutnosti předmětný pozemek vyčlenit z nájemní smlouvy, aby mohl být realizován komplex smluv narovnávající vztahy mezi společností ESP (pověřenou výstavbou fotbalového stadionu a založenou s vědomím vedlejšího účastníka i žalobkyně za tímto účelem) a žalovanou (která stavbu stadionu realizovala) a zajistit tak alespoň částečnou saturaci velmi vysokého dluhu ESP vůči žalované za neuhrazenou cenu díla. O tomto komplexu smluv z května 2008 žalobkyně nejenže věděla, ale zjevně z něj i profitovala, neboť umožnil dostavbu arény, kterou využívá jako svůj domácí stadion, i následné značné zhodnocení jejích aktiv.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 36 Co 75/2022-679, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Za další důvod pro zamítnutí žaloby pak považoval nedostatek aktivní legitimace žalobkyně. Uvedl, že podanou reivindikační žalobou se domáhá ochrany práva, které nevykonává, neboť se ho uzavřením podnájemní smlouvy vzdala ve prospěch jiného. Vycházeje z blíže nespecifikované judikatury dovodil, že ochrany se má domáhat ten, kdo je na základě obligačního vztahu uživatelem nemovitosti (oprávnění užívat nemovitost na základě smlouvy konzumuje), což je v daném případě podnájemkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky 1) aktivní legitimace k podání žaloby, 2) právního posouzení zneužití práva, 3) že učiněná skutková zjištění jsou v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, 4) nedostatečného odůvodnění rozhodnutí a 5) překvapivosti rozhodnutí ve smyslu §118a o. s. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, příp. rozhodnutí soudů obou stupňů zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla dovolání žalobkyně odmítnout, příp. zamítnout.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud předesílá, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Takové nezpůsobilé důvody však dovolatelka uplatnila, neboť brojila jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu (zejména neprovedení jí navržených důkazů), tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů. Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
K dalším námitkám dovolatelky (prezentované v dovolání zejména odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, ze dne
16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007 a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09) lze uvést, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné, jeho odůvodnění má náležitosti stanovené v §157 odst. 1, 2 o. s. ř., je v něm uvedeno, k jakému zjištění o jednotlivých skutečnostech odvolací soud dospěl, na základě jakých důkazů a jak tyto důkazy hodnotil. Prostřednictvím této argumentace dovolatelka ve skutečnosti nepředkládá dovolacímu soudu otázku procesního práva, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil, ale namítá vadu řízení.
Rozhodnutí není ani překvapivé, neboť rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014). Odvolací soud pak předestřel svůj názor ohledně aktivní legitimace žalobkyně prostřednictvím seznámení účastníků řízení se svým předběžným právním názorem při jednání 12. 5. 2022, přičemž sama žalobkyně poukazovala na judikaturu vztahující se k této otázce, tudíž pro ni nemohlo být překvapivé, že se odvolací soud touto otázkou ve svém rozhodování zabýval.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) primárně považoval podanou žalobu za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jemuž nelze poskytnout právní ochranu. Dovolatelka tento závěr zpochybnila, ale tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od jejího řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 obč. zák., s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v §2 odst. 3 o. z. a v §8 o. z. vylučujícím právní ochranu při zjevném zneužití práva. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017,
sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patřilo k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení otázky dobrých mravů z povahy věci náleží převážnou měrou soudům nižších instancí, neboť ty jsou – s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti soudního řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se otázkou výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy zabýval, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalované, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Bylo přihlédnuto zejména k tomu, že žalobkyni byl znám obsah komplexu smluv z května 2008, který narovnával vztahy mezi ESP a žalovanou, neboť smlouvy byly uzavírány i v jejím zájmu a řešily dostavbu arény, kterou využívá jako svůj domácí stadion. Žalobkyně o komplexu smluv nejen věděla, ale zjevně z něj i profitovala, byla s ním srozuměna a bezmála deset let proti němu nic nenamítala. Soud poukázal i na to, že podnájemkyně ani vlastník na vyklizení žalované nemají zájem (vlastník žalovanou v tomto řízení dokonce podporuje), jejich dosavadní kroky směřovaly k realizaci jí převedeného developerského projektu.
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé na posouzení více právních otázek, jež vedou ke stejnému závěru, není nutné posuzovat přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ke všem otázkám, postačuje-li vyřešení jedné z nich. S ohledem na tento závěr je již nadbytečné zabývat se další dovoláním zpochybněnou otázkou věcné legitimace žalobkyně, neboť ani v případě, že by žalobkyně věcně legitimována byla, se výsledek sporu nezmění.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu („ve všech výrocích“). Napadá-li dovolatelka tedy rovněž výroky o nákladech odvolacího řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc by ani nebylo přípustné
[§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 11. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu