ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3431.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3431/2022-892
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem Praha, Holečkova 419/21, proti žalované N. B. , bytem XY, o zaplacení částek 83.518,74 Kč s příslušenstvím a 300,- Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 9 C 90/2017, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2022, č. j. 56 Co 50/2021-783, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (společenství vlastníků jednotek, jehož hlavním účelem bylo zabezpečovat řádný výkon činností spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu /dále též jen „Společenství vlastníků“/ – viz §9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“/) se změněnou žalobou domáhal, aby mu žalovaná (vlastnice tam specifikované /bytové/ jednotky, jež se nachází v domě jím spravovaném – dále též jen „byt“) zaplatila z titulu nedoplatků za služby související s užíváním bytu (dále jen „služby“) za rok 2011 částku 39.000,44 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) a za rok 2012 částku 44.518,30 Kč s příslušenstvím (opět v podobě úroku z prodlení); současně požadoval, aby mu zaplatila částku 300,- Kč za manipulační poplatky.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. září 2015, č. j. 7 Cmo 490/2014-132, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2014, č. j. 47 Cm 18/2013-78, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. srpna 2017, č. j. Ncp 621/2017-255, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a věc postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Domažlicích (soudu prvního stupně).
Soud prvního stupně – poté, co k odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 17. září 2019, č. j. 56 Co 157/2019-428, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 14. března 2019, č. j. 9 C 90/2017-396, a věc mu vrátil k dalšímu řízení – nejprve usnesením ze dne 24. ledna 2020, č. j. 9 C 90/2017-442, připustil změnu žaloby, a poté rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 6. října 2020, č. j. 9 C 90/2017-545, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 83.518,74 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a částku 300,- Kč (výrok I.), zastavil řízení ohledně tam specifikovaného úroku z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 25. května 2021, č. j. 56 Co 50/2021-637, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 12. ledna 2022, č. j. 26 Cdo 2890/2021-693 (dále jen „Rozsudek“), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení pak odvolací soud rozsudkem ze dne 14. června 2022, č. j. 56 Co 50/2021-783, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. tak, že žalobu na zaplacení částky 83.580,74 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a částky 300,- Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků „za celé řízení“ (výrok II.).
Proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná.
Dovolání žalobce v části, v níž směřuje proti nákladovému výroku II. napadeného rozsudku, a dovolání žalované, které směřuje proti témuž výroku napadeného rozsudku, Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 ve spojení s ustanovením §238 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné dovolání podle §237 o. s. ř. proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení; s přihlédnutím k ustanovení §241b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. bylo přitom nerozhodné, že žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem.
Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání žalobce (dovolatele) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – proto, že není z posléze uvedených příčin přípustné podle §237 o. s. ř.
Soudní praxe se již za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178/2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku z 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. v rozhodnutí, jež zmínil i dovolatel v dovolání), Nejvyšší soud dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Obdobný závěr vyplývá i z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž dovolatel v dovolání rovněž poukázal, jakož i z celé řady dalších rozhodnutí dovolacího soudu.
V poměrech právní úpravy obsažené v ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), která je – s přihlédnutím k tomu, že Vyúčtování se týkala služeb poskytovaných žalované v letech 2011 a 2012 – rozhodná pro posouzení uplatněných dovolacích námitek (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. srpna 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, a z 31. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018), se pak soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 2. listopadu 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, ze 17. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3947/2010, z 27. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012, z 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 2520/2010, a z 22. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 24. června 2016, sp. zn. II. ÚS 1375/15/; dále srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze 7. června 2022, sp. zn. 26 Cdo 713/2022 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 11. října 2022, sp. zn. II. ÚS 2502/22/) ustálila v názoru, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzený). Pasivně legitimován je pak ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít, tedy obohacený. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru a předpokladem jejího vzniku není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění. Předmětem obohacení může být jak získání věcí, peněz, pohledávky, zřízení práva, tak i získání majetkové hodnoty z provedeného výkonu, včetně užívání cizí věci.
Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s ohledem na provedenou změnu žaloby (viz dovolatelovo podání z 1. března 2016 na č. l. 183 a 184 spisu a usnesení soudu prvního stupně z 24. ledna 2020, č. j. 9 C 90/2017-442) odvolací soud správně posoudil uplatněný nárok jako nárok Společenství vlastníků na zaplacení nedoplatků vzešlých vlastnici (bytové) jednotky z vyúčtování záloh na služby za léta 2011 a 2012. Přitom – opět na základě zjištěného skutkového stavu – dospěl k závěru, že změněné žalobě nelze vyhovět proto, že vyúčtování nebyla provedena řádně (neobsahovala všechny nezbytné náležitosti předepsané v rozhodné době vyhláškou č. 372/2001 Sb.) a schází zde tak předpoklad pro vznik povinnosti žalované k zaplacení nedoplatků plynoucích z těchto (vadných) vyúčtování (k tomu viz též odůvodnění Rozsudku, vydaného v dřívější fázi řízení). Za tohoto stavu ovšem nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, jak to nesprávně činí dovolatel, že mu měl požadované plnění i přes to přiznat z titulu bezdůvodného obohacení (ve smyslu §451 obč. zák.). Je tomu tak proto, že o bezdůvodném obohacení by bylo namístě – s přihlédnutím ke shora citované judikatuře – uvažovat až tehdy, nešlo-li by o nárok Společenství vlastníků na zaplacení nedoplatků vzešlých vlastníku (bytové) jednotky z vyúčtování a kromě toho nárok na vydání bezdůvodného obohacení vychází z jiného skutku (skutkového děje) než (změněnou žalobou uplatněný) nárok na zaplacení nedoplatků z vyúčtování. V této souvislosti je zapotřebí podotknout, že okolnost, zdůrazňovaná v dovolání, že žalovaná při užívání bytu spotřebovávala služby, za které neposkytla dovolateli odpovídající protiplnění (úhradu), nevypovídá nic o tom, že by takto konzumované plnění (spotřebované služby) z její strany představovalo majetkový transfer, který nastal způsobem, jejž právní řád neuznává (tj. objektivní stav bezdůvodného obohacení). Poukazoval-li dovolatel v tomto směru rovněž na zákonnou povinnost žalované jako vlastnice bytu (jednotky) poměrně přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku (§15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.), je zapotřebí zdůraznit, že tento poukaz ve skutečnosti hovoří ve prospěch závěru právě opačného; odkazovaná povinnost totiž slouží ke „krytí“ plnění poskytovaných vlastníku jednotky z titulu (povinného) členství ve společenství vlastníků jednotek (§9 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb.), tedy plnění podložených právním důvodem, jejž právní řád nepochybně uznává (tento závěr zcela jednoznačně plyne již ze samotné koncepce právní úpravy společenství vlastníků jednotek obsažené v zákoně č. 72/1994 Sb., zejména pak z ustanovení §9 a §9a uvedeného zákona). Zbývá dodat, že právní závěr odvolacího soudu, že Vyúčtování nebyla provedena řádně, v žádném případě neznamená „absenci právního důvodu pro plnění z titulu rozúčtování“ , jak to v dovolání formuloval dovolatel, a také nikterak nesvědčí o tom, že by se žalovaná na jeho úkor vskutku bezdůvodně obohatila.
Vzhledem k řečenému lze tudíž konstatovat, že skutkový děj vylíčený ve změněné žalobě neumožňoval odvolacímu soudu v tomto sporném řízení podřadit uplatněný nárok na požadované plnění pod ustanovení §451 a násl. obč. zák.
Byla-li dovolání odmítnuta, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu