ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3536.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3536/2022-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně R. T. , bytem XY, proti žalovaným 1/ J. M. a 2/ K. P. , oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Lenkou Korečkovou, advokátkou se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Staré náměstí 65, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 51/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. února 2022, č. j. 25 Co 206/2021-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. dubna 2021, č. j. 13 C 51/2021-83, ve znění usnesení ze dne 25. listopadu 2021, č. j. 13 C 51/2021-118, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku tam specifikovanou bytovou jednotku – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. února 2022, č. j. 25 Co 206/2021-134, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění usnesení) potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu (výroky II., III. a IV.).
Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti výrokům I., II. a IV. rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených příčin přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., týkající se možnosti soudu přerušit řízení, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uveřejněného pod č. 169/2011 časopisu Soudní judikatura). Důvody k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, či z 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 4. listopadu 2015, sp. zn. IV. ÚS 3016/15/). Postup podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. záleží tedy vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní); není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 517/2018, či z 25. října 2018, sp. zn. 23 Cdo 2954/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 21. května 2019, sp. zn. IV. ÚS 4153/18/).
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že podání mimořádného opravného prostředku v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. května 2018, jejímž předmětem jsou nemovité věci, ohledně nichž je vedeno (toto) řízení o vyklizení, není důvodem pro přerušení řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci se tato úvaha nejeví dovolacímu soudu jako zjevně nepřiměřená. Předně lze přisvědčit názoru, že případné určení neplatnosti kupní smlouvy týkající se předmětného bytu samo o sobě neznamená (nemusí znamenat), že žalobkyně není (se nestala) jeho vlastnicí; vlastnické právo by mohlo být s konečnou platností vyřešeno až v dalším řízení o jeho určení. Nadto nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. srpna 2022, č. j. 29 ICdo 125/2021-235, odmítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soud v Praze ze dne 15. února 2021, č. j. 45 ICm XY, 104 VSPH 677/2020-117 (KSHK 45 INS XY), jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. června 2020, č. j. 45 ICmXY, ve znění usnesení ze dne 27. října 2020, č. j. 45 ICm XY, o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti dotčené kupní smlouvy. Jediný dovolateli tvrzený důvod pro přerušení řízení již tedy odpadl. Nezbývá proto než uzavřít, že odvolací soud se při řešení takto nastolené otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Na tomto místě dovolací soud připomíná, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario ). Namítli-li proto dovolatelé rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se prodeje bytu a celkově vadného průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dovolatelky, a dále též placení nájemného, resp. tomu odpovídající úhrady za užívání bytu), neuplatnili v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolací sdělení, že dovolatelé napadají rozhodnutí odvolacího soudu též v jeho nákladových výrocích II. a IV. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – §243 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 3. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu