ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.799.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 799/2023-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, proti žalovaným 1) L. K. K. , narozené XY, 2) K. K. , narozenému XY, a 3) R. K. , narozenému XY, všem bytem XY, zastoupeným Mgr. Jakubem Tauferem, advokátem se sídlem v Brně, Trnitá 500/9, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 244/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2022, č. j. 19 Co 19/2022-53, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 623 Kč k rukám Mgr. Jakuba Taufera, advokáta se sídlem v Brně, Trnitá 500/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 10. 2021, č. j. 63 C 244/2020-33, zamítl žalobu na určení, že je neoprávněná výpověď z nájmu tam specifikovaného bytu (dále jen „Výpověď“), daná žalobkyni žalovanými dne 22. 9. 2017 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 19 Co 19/2022-53, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o věci samé (výrok I.) a změnil v nákladovém výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaní prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili, Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Výše uvedeným požadavkům dovolání žalobkyně nevyhovuje. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž jde rovněž o posouzení otázky, která v praxi dovolacího soudu nebyla ještě vyřešena, v každém případě pak dovolatelka tvrdí, že dále nastolené právní otázky měly být posouzeny jinak.“
Otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud (podle mínění dovolatelky) odchýlit od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale dovolatelka výslovně neformulovala a stejně tak neuvedla ani judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a tyto náležitosti nelze zjistit ani z obsahu dovolání. Její n ámitka, podle níž „měl odvolací soud rozhodnout jinak“, pak významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Ani samotný odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2020/2002, nelze – bez vázanosti na konkrétní právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá – pokládat za náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. To platí tím spíše, že uvedené usnesení je usnesením o odmítnutí dovolání, v němž Nejvyšší soud z povahy věci žádnou právní otázku věcně neřešil.
Otázka výkladu procesních úkonů, kterou dovolatelka (snad) pokládá za dovolacím soudem dosud neřešenou, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Uvedená otázka již byla Nejvyšším soudem řešena a odvolací soud se od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, jestliže se nezabýval okolnostmi, za nichž vzala dovolatelka zpět žalobu o přezkoumání oprávněnosti Výpovědi v (prvním) řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 116 C 256/2017, tj. zda tak vskutku učinila pod nátlakem právní zástupkyně žalovaných či zda jednala v omylu ohledně obsahu případné dohody účastníků o smírném vyřešení věci. Jak totiž vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení z 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3273/2011, úkony účastníků v řízení jsou procesními úkony. Procesní úkony obecně jsou jednání subjektů řízení – procesních subjektů (soudu, účastníků řízení, dalších subjektů na řízení zúčastněných), které procesní právo předvídá a upravuje a s nimiž spojuje účinky na vznik, změnu nebo zánik procesněprávního vztahu. Jde o úkony, které mají vliv na zahájení, průběh a skončení řízení. Procesní úkon je projevem vůle jednajícího subjektu, pro který je rozhodující samotný projev této vůle (navenek), nikoliv vůle sama. Není tedy (na rozdíl od právního úkonu hmotněprávního) významné, zda projevu vůle navenek skutečně odpovídala samotná vůle jednajícího subjektu, že byl projev vůle příp. vyvolán omylem apod. Rozhodující je obsah projevu. Není tedy zde namístě uvažovat o platnosti či neplatnosti procesního úkonu v pojetí hmotného práva, jak je stanoveno pro úkony hmotněprávní povahy (v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jde již o právní jednání). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku z 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 594/2019, uveřejněném pod číslem 2/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usneseních z 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1279/2018, z 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020, či z 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019. Jde tedy o dlouhodobě ustálenou soudní praxi, od níž není důvod se odchýlit. Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, je v této souvislosti nepřípadný, neboť ten se týká výkladu smluvních ustanovení a nikoli procesních úkonů.
S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario ). Právě takové (nezpůsobilé) důvody dovolatelka rovněž uplatnila, neboť se především pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu (zejména ohledně okolností, za nichž vzala zpět žalobu na přezkoumání oprávněnosti Výpovědi v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 116 C 256/2017) a nesouhlasila ani se způsobem hodnocení důkazů (obzvláště již zmíněného zpětvzetí žaloby). Ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. však nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, mají oporu v provedených důkazech; nejsou tudíž vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Konečně dovolacími výtkami, že se soud prvního stupně nevypořádal s její námitkou, že účinky Výpovědi jsou již promlčeny a že soudy obou stupňů neprovedly důkazy k prokázání jejího tvrzení, podle něhož žalobu v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 116 C 256/2017 vzala zpět pod nátlakem právní zástupkyně žalovaných, pak dovolatelka ve skutečnosti uplatnila vady řízení. Ani ty však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – §243 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017)
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu