ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.1930.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 1930/2022-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalovanému Z. B., narozenému XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, o zaplacení 60.373 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 25 Co 97/2019-152, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 12. 2018, č. j. 16 C 126/2018-127, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Co 97/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2021, č. j. 4 Co 253/2020-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou pro zmatečnost doručenou Krajskému soudu v Praze dne 19. 7. 2019 se žalovaný domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 25 Co 97/2019-152, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 12. 2018, č. j. 16 C 126/2018-127, kterým bylo odmítnuto odvolání žalovaného pro opožděnost; uplatňuje zmatečnostní důvod zakotvený v §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
[2] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2020, č. j. 25 Co 97/2019-MOP-197, žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaného usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. ohledně nákladů řízení částečně změnil a částečně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Závěr soudu prvního stupně, jemuž odvolací soud výslovně přisvědčil a podle něhož podání dovolatele ze dne 14. 8. 2018 (jímž požádal o nařízení nového ústního jednání, neboť k ústnímu jednání nařízenému na den 13. 8. 2018 se nemohl dostavit) bylo pozdní omluvou z ústního jednání (a nikoliv odvoláním proti rozsudku), odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu k výkladu procesních úkonů účastníků řízení.
[6] Z té se podává, že pro posouzení procesních úkonů účastníků řízení není významné, jak je účastník označil (či zda vůbec byly označeny), a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná (ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.). Soud však nemůže „domýšlet“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činit závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1306/2016, ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2780/2016, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1485/2017, ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1970/2018, ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2847/2018, či ze dne 22. 9. 2021, sen. zn. 29 NSČR 13/2020).
[7] Jestliže soudy vyhodnotily podání dovolatele ze dne 14. 8. 2018 jako žádost o nařízení nového ústního jednání, a nikoliv jako odvolání, postupovaly v souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[8] Nad rámec shora řečeného a bez významu pro posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podotýká, že sám dovolatel podání ze dne 14. 8. 2018 nepovažoval za odvolání (nebyl tu tedy ani – byť právně nevýznamný – rozpor mezi tím, co projevit chtěl a co projevil). S teorií, že jím vlastně brojil proti rozsudku ze dne 13. 8. 2018, přišel až v řízení o žalobě pro zmatečnost. Do té doby pouze uváděl (viz jeho podání ze dne 16. 10. 2018), že odvolání podal dne 4. 9. 2018.
[9] Taktéž otázku včasnosti odvolání, pokud by bylo skutečně vhozeno (jak tvrdí dovolatel) poslední den lhůty v 18.47 hod. do poštovní schránky v Děčíně, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, k jejíž změně (navrhované dovolatelem) Nejvyšší soud neshledává důvody.
[10] Pro zachování lhůty k podání opravného prostředku nepostačuje vhození poštou doručované zásilky do poštovní schránky, jestliže pošta (orgán, který má povinnost podání doručit ve smyslu §57 odst. 3 o. s. ř.) neměla povinnost (podle údaje na poštovní schránce) téhož dne (jenž byl současně posledním dnem lhůty k podání opravného prostředku) zahájit přepravu zásilky (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 110/06, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1473/2000).
[11] Vhodil-li dovolatel (jak tvrdí) zásilku obsahující odvolání do poštovní schránky v Děčíně dne 14. 9. 2018, tj. poslední den lhůty k podání odvolání, v 18.47 hod., a nebyla-li tato poštovní schránka (podle údaje na ní obsaženého) po 18.30 hod. vybírána, mohla být přeprava zásilky (objektivně) zahájena nejdříve až následující den, tedy po marném uplynutí lhůty k podání odvolání.
[12] Za těchto okolností nebylo potřebné provádět důkazy k tvrzení dovolatele o vhození zásilky obsahující odvolání (jež nebylo nikdy dohledáno) do poštovní schránky, neboť ani prokázání tohoto tvrzení by nebylo způsobilé zvrátit závěr o marném uplynutí lhůty k podání odvolání.
[13] Dovolatelem otevírané otázky výkladu §58 o. s. ř. ve vztahu ke zmeškání ústního jednání nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jelikož na jejich posouzení napadené rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení nezávisí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019). Lze dodat, že posouzením těchto otázek by se mohl zabývat odvolací soud na základě včas a řádně podaného odvolání; to však dovolatel nepodal.
[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 2. 2023
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu