ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2356.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 2356/2022-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce J, V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalovanému SALIMA družstvu Velim , se sídlem ve Velimi, Sokolská 24, PSČ 281 01, identifikační číslo osoby 47048361, zastoupenému JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, PSČ 251 01, o zaplacení 486.958 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 205/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022, č. j. 6 Cmo 120/2021-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.777,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou soudu 20. 11. 2017 domáhá po žalovaném zaplacení 486.958 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o použití majetkového podílu ze dne 11. 5. 1998 (dále jen „smlouva“).
[2] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 47 Cm 205/2017-134, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“), odmítl jako nepřípustné.
[5] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázek:
1) kdy počíná běžet promlčecí doba v případě, že ve smlouvě byla dohodnuta splatnost dluhu tak, že byla ponechána na vůli věřitele, přičemž při řešení této otázky se odvolací soud dle mínění dovolatele odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu formulovaných v jeho rozsudcích ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007 (dále jen „rozsudek 31 Cdo 5241/2007“), a ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2590/2009.
2) zda je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy v případě, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by zánik nároku na plnění důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž při řešení této otázky se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod číslem 59/2004 Sb. rozh. obč., jakož i v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013 a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1723/2020.
3) zda musí soudy v co nejširší míře ctít autonomní vůli smluvních stran a projevy vůle smluvních stran musí vykládat k okamžiku vzniku smlouvy a v souladu s logikou věci, jak ji smluvní strany při uzavření smlouvy vnímaly, přičemž při řešení této otázky se dle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2779/2020.
4) zda lze v případě nepodání žaloby v objektivní promlčecí době přičítat k tíži žalobce skutečnost, že byl zastoupen advokátem, přičemž tato otázka podle mínění dovolatele nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena.
[7] Bylo-li ve smlouvě sjednáno, že žalovaný bude plnit na žádost žalobce a nejdříve po uplynutí sedmi let od uzavření smlouvy, byla doba plnění podle názoru dovolatele ponechána na vůli věřitele a soud tak měl použít §392 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jak se ostatně podává i z rozsudku 31 Cdo 5241/2007.
[8] Dovolatel však při formulaci první otázky přehlíží, že závěry přijaté v rozsudku 31 Cdo 5241/2007 byl následně překonány rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněným pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 10/2014“), z něhož se podává, že:
1) Úprava obsažená v §392 odst. 1 větě první obch. zák. předpokládá, že splatnost závazku je určena dohodou, právním předpisem nebo rozhodnutím.
2) Není-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění (srov. §340 odst. 2 obch. zák.), neuplatní se ustanovení §392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby závazku.
3) V době, kdy věřitel dlužníka o plnění ještě ani nepožádal, zde není „doba splatnosti“, což zakládá nikoli počátek doby promlčení žádosti o plnění ve smyslu §391 odst. 2 obch. zák., nýbrž (při nemožnosti použití zvláštního pravidla podle §392 odst. 1 věty první obch. zák.) prosazení obecné úpravy promlčení práva na plnění obsažené v §391 odst. 1 obch. zák.
4) Jestliže tedy promlčecí doba ohledně obchodního závazku (pohledávky), u kterého nebyla doba splatnosti sjednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím, začne běžet (v souladu s §391 odst. 1 obch. zák.) již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat, pak není důvodem ke změně jejího počátku (k použití §392 odst. 1 věty první obch. zák.) okolnost, že věřitel dlužníka o toto plnění následně též požádal (dle §340 odst. 2 obch. zák.).
[9] Sluší se rovněž připomenout, že otázku promlčení nároku dovolatele Nejvyšší soud již vyřešil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3232/2018, ve kterém posuzoval skutkově totožnou věc se stejným okruhem účastníků.
[10] První z dovolatelem formulovaných otázek tak odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyšší soudu, od které se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
[11] Při formulaci druhé dovolací otázky dovolatel vychází z toho, že jednání žalovaného, který celou dobu vyplácel úroky ze smlouvy, avšak poté, co jej dovolatel požádal o plnění, vznesl námitku promlčení, bylo v rozporu s dobrými mravy, a soud tak neměl námitce promlčení vyhovět.
[12] Dovolatelem citovaná judikatura není přiléhavá. V poměrech projednávané věci nešlo o situaci, kdy by žalovaný při komunikaci s dovolatelem (nebo jeho právní předchůdkyní) jakýmkoliv způsobem ujišťoval o tom, že na dluh bude plnit. Naopak žalovaný vznášel námitku promlčení (odmítal splnit dluh) od chvíle, kdy byl dovolatelem o plnění požádán. V případě, že by si dovolatel (v té době již zastoupen advokátem) otázku promlčení posoudil správně, mohl žalobu podat před uplynutím promlčecí doby.
[13] Na tomto závěru nemůže nic změnit ani výtka dovolatele, podle které měl soud při posuzování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy přihlédnout ke „značné komplikovanosti otázky promlčení, když samotné soudy ve skutkově totožné věci 6 Cmo 164/2017 došly k opačným závěrům“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10). Otázku, kdy začíná běžet promlčecí doba dluhu, jehož „vznik“ je závislý na žádosti věřitele o plnění, Nejvyšší soud vyřešil v R 10/2014. Skutečnost, že advokát dovolatele a soudy nižších stupňů ve skutkově totožné věci toto rozhodnutí a závěry v něm formulované přehlédli, nemůže být přičítána k tíži žalovaného.
[14] Ani třetí a čtvrtá z dovolatelem formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládají. Je tomu tak proto, že na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se jejich řešení nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016).
[15] Soudy nižších stupňů svá rozhodnutí o zamítnutí žaloby dovolatele nezaložily na otázce výkladu smlouvy, nýbrž na závěru, že nárok dovolatele na plnění ze smlouvy byl promlčen. Námitce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy pak soudy nevyhověly nikoliv proto, že dovolatel byl zastoupen advokátem, nýbrž proto, že v daném případě neshledaly žádné okolnosti, ze kterých by vyplýval úmysl žalovaného prostřednictvím námitky promlčení uškodit dovolateli.
[16] V této souvislosti je nutno dodat, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[18] Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 29. 7. 2022) podle §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 10.260 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.217,60 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 12.777,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. 1. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu