ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.463.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 463/2023-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce J. H. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, proti žalované M. V. , narozené XY, bytem XY, o zaplacení částky 70 836 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu ve výši 237 431,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 182/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2022, č. j. 47 Co 13/2022-276, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 2. 11. 2022, č. j. 47 Co 13/2022-281, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V posuzované věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 70 863 Kč jako ceny části provedeného díla (tzv. víceprací). Žalovaná uplatnila vůči žalobci vzájemným návrhem nárok na zaplacení částky 237 432 Kč.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 8. 2021, č. j. 8 C 182/2018-207, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 3. 2022, č. j. 8 C 182/2018-235, uložil žalované zaplatit žalobci částku 70 836 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a vzájemný návrh zamítl (výrok pod bodem III).
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím v prvním výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I tak, že žalobu co do částky 43 075 Kč s úrokem z prodlení z této částky zamítl, a ve zbylé části výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III toto rozhodnutí potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku napadl žalobce dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V té části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzující části prvního výroku, není dovolání přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání [§243c odst. 3 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.]. Rozhodnutím, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterým bylo žalobě dovolatele vyhověno, a ve výroku, jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované, nebyla dovolateli způsobena újma na jeho právech odstranitelná v dovolacím řízení (z judikatury Nejvyššího soudu k tomu srovnej např. usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a z pozdější doby usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, či ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2829/2020, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
Ve zbývající části, v níž dovolání subjektivně přípustné je, směřuje proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, přípustnost dovolání ale ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena není, neboť předmětem sporu je vztah ze spotřebitelské smlouvy. Přípustným podle §237 o. s. ř. však Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu neshledal.
Způsob, jakým dovolatel výslovně vymezil přípustnost dovolání, nemůže obstát.
Shledává-li dovolatel dovolání přípustným proto, že dovolací soud by měl otázku víceprací sjednaných mezi účastníky posoudit jinak, než jak ji posoudil odvolací soud, a to tak, že vícepráce byly sjednány platně, včetně jejich rozsahu a ceny v rámci změny předmětu díla, pak takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak [srov. již usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)].
Způsobilá založit přípustnost dovolání není ani otázka, kterou by měl dovolací soud posoudit (zřejmě vyřešit jako otázku v jeho rozhodování dosud nevyřešenou), „zda lze za předpokladu, že jsou sjednané vícepráce mezi stranami, je sjednán jejich rozsah, objednatel uhradí v tomto rozsahu sjednaných víceprací zálohovou fakturu představující 60 % ceny, přičemž platba zálohové faktury pokrývá plně sjednanou zálohu na provedení víceprací, objednatel zálohu uhradí bezprostředně po sjednání víceprací a započne cenu víceprací sporovat až poté, co neunese důkazní břemeno k tvrzení, že nebyly sjednány vícepráce, že nebyly provedeny ve sjednaném rozsahu, nebyly tyto dokončeny a předány, existuje nadále navzdory shora uvedenému důvodná pochybnost o sjednání rozsahu a ceny víceprací, tedy že zhotovitel je oprávněn objednateli vyúčtovat a požadovat celkovou cenu díla podle všech provedených prací a dodaného materiálu“.
Platí především, že právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, nemůže z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016]. Otázka posouzení konkrétního případu založeného na jeho individuálních poměrech takovou otázkou není.
Uvedená otázka ostatně není právní otázkou (tj. otázkou volby, výkladu či aplikace právního předpisu). Dovolatel prostřednictvím této otázky zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že se mu nezdařilo prokázat právně významnou skutečnost (že se účastníci dohodli na změně ceny díla), tedy závěr, který je - coby výsledek hodnocení důkazů - závěrem skutkovým (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4406/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1067/2014, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 946/2019). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že skutkové závěry odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají (s výjimkou z jevného excesu při utváření skutkových zjištění, který tu namítán není) a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, důvody usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či důvody rozsudku ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného v téže sbírce pod č. 78/2018). Nemá-li dovolatel v rovině skutkové k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 22. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3443/2021).
V textu dovolání dovolatel odvolacímu soudu vytýká s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, že „zatížil řízení procesní vadou ve smyslu rozložení důkazního břemene“, a prosazuje názor, že tvrdila-li žalovaná, že vícepráce již byly zahrnuty v dohodnuté ceně díla v cenové nabídce, byla to ona, kdo nesl důkazní břemeno. Tato argumentace odpovídá předpokladu přípustnosti dovolání spočívajícímu v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, k závěru o přípustnosti dovolání však nevede, neboť přisvědčit dovolateli nelze.
Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušných hmotněprávních norem, které jsou při právním posouzení věci aplikovány, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu (z judikatury Nejvyššího soudu srov. vedle dovolatelem označených rozhodnutí např. rozsudky ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2987/2012). V bližším pak lze k pravidlům rozložení důkazního břemene odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010.
V poměrech zde souzené věci to znamená, že uplatnil-li dovolatel žalobou právo na zaplacení části ceny díla v určité výši (doplatku), byl to on, kdo nesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ke skutečnostem opodstatňujícím závěr, že mu právo na cenu díla v příslušné výši vzniklo (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2984/2021). Tvrdil-li, že došlo k dohodě o zvýšení původně sjednané ceny díla, pak bylo na něm, aby toto tvrzení také prokázal (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1260/2021).
Dovolatel zpochybňuje též závěr odvolacího soudu, podle něhož „je-li zhotovitel smlouvou o dílo zavázán ke zhotovení díla, pak po objednateli nelze požadovat, aby mimo rámec smluvně sjednaných či zákonem stanovených pravidel pro změnu ceny za dílo hradil jiná než sjednaná plnění, která byla ze strany zhotovitele provedena v rámci nebo v souvislosti se zhotovením díla“, k tomu však nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání ani dovolací důvod.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné též dovolání proti měnící části napadeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu