ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.464.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 464/2023-559
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce JUDr. Jaroslava Brože, MJur , se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, jako insolvenčního správce dlužnice IRP Krejčí, s. r. o. "v likvidaci", se sídlem v Ostravě, Jiřího Herolda 1564/2, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25855557 , zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. Lubomíru Krejčímu , narozenému 24. 5. 1962, bytem ve Fryčovicích č. p. 177, PSČ 739 45, zastoupenému JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, za účasti Ing. Radima Krejčího , narozeného 20. 4. 1964, bytem v Ostravě, Krmelínská 527/313, PSČ 724 00, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, o zaplacení 1.690.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 5/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2022, č. j. 8 Cmo 107/2020-467, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2022, č. j. 8 Cmo 107/2020-467, se ve druhém výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou soudu dne 20. 7. 2017 se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení 1.690.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měl žalovaný jako jednatel společnosti IRP Krejčí, s. r. o. "v likvidaci" (dále též jen „dlužnice“), způsobit porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 12. 2019, č. j. 28 Cm 5/2018-328, uložil žalovanému povinnost zaplatit dlužnici 908.670,62 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 781.329,38 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.), o odměně opatrovnice (výrok IV.) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky V. a VI.).
[3] Ve svém rozhodnutí soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaný byl zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel dlužnice od jejího vzniku dne 7. 4. 2000 do 15. 5. 2017, a to se samostatným jednatelským oprávněním. Dne 15. 5. 2017 byl z obchodního rejstříku vymazán se zapsaným dnem zániku funkce 12. 5. 2017. Dne 11. 5. 2018 byl opětovně zapsán do obchodního rejstříku jako jednatel dlužnice s datem vzniku funkce dne 7. 4. 2000.
2) Žalovaný převedl z bankovních účtů dlužnice na svůj „soukromý“ účet dne 10. 5. 2017 částku 480.000 Kč, dne 11. 5. 2017 částku 210.000 Kč a dne 16. 5. 2017 částku 1.000.000 Kč; celkem 1.690.000 Kč.
3) Vedlejší účastník jako jednatel dlužnice vyzval žalovaného dopisem ze dne 16. 5. 2017 k vrácení takto převedených částek.
4) Žalovaný ze „soukromého“ účtu zaplatil závazky dlužnice v celkové výši 327.329,38 Kč, a to úhradou na ni vystavených faktur.
5) Žalovaný vložil do pokladny dlužnice dne 30. 8. 2017 částku 50.000 Kč, dne 20. 10. 2017 částku 350.000 Kč, dne 27. 5. 2019 částku 17.000 Kč a dne 24. 9. 2019 částky 17.000 Kč a 20.000 Kč; v souhrnu tedy 454.000 Kč.
6) Žalovaný ze „soukromého“ účtu odeslal dne 17. 5. 2017 zálohy na mzdy zaměstnanců dlužnice za duben 2017 ve výši celkem 612.337 Kč.
7) Žalovaný ze „soukromého“ účtu odeslal zálohy na mzdy zaměstnanců dlužnice, a to dne 25. 7. 2017 ve výši 22.082 Kč, dne 23. 8. 2017 ve výši 52.363 Kč, dne 25. 8. 2017 ve výši 9.900 Kč, dne 18. 9. 2017 ve výši 84.196 Kč, dne 16. 10. 2017 ve výši 99.903 Kč, dne 16. 11. 2017 ve výši celkem 89.810,50 Kč a dne 15. 12. 2017 ve výši 43.894,50 Kč.
8) Z účtu dlužnice byly dne 22. 5. 2017 „vyplaceny exekuce, insolvence a mzdy zaměstnancům“.
9) Výzvou k úhradě dluhu ze dne 26. 10. 2018 a předžalobní výzvou ze dne 2. 4. 2019 vyzvala dlužnice, jednající zmocněncem M. R. a následně advokátem Mgr. Jaromírem Parobkem, zaměstnance dlužnice k vrácení částky, která jim byla poskytnuta „za účelem krátkodobé finanční výpomoci“.
10) Na základě jednostranného zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 26. 7. 2019, dne 4. 9. 2019, dne 5. 9. 2019, dne 9. 9. 2019, dne 24. 9. 2019, dne 14. 11. 2019 a dne 20. 11. 2019 započetl žalovaný na jedné straně pohledávky dlužnice vůči jeho osobě vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení poté, co na svůj soukromý účet obdržel finanční prostředky určené dlužnici, představující vrácení záloh na mzdy jejích zaměstnanců za duben 2017, a na druhé straně své pohledávky vůči dlužnici vzniklé ze smluv o zápůjčkách a z nájemní smlouvy ze dne 20. 3. 2008.
[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně, odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněného pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že žalovaný při převodu finančních prostředků nejednal s péčí řádného hospodáře. Peněžní prostředky nebyly převedeny na depozitní účet dlužnice, ale na „soukromý“ účet žalovaného, ke kterému neměla dlužnice žádné dispoziční právo. Dlužnici vznikla škoda ve výši celkem 1.690.000 Kč, „když došlo ke zmenšení majetku dlužnice právě o tuto částku, která byla z majetkové sféry dlužnice převedena do majetkové sféry žalovaného“.
[5] Žalovaný „v mezidobí“ část škody uhradil. Do pokladny dlužnice vložil celkem 454.000 Kč. Soud v řízení „neposuzoval a ani posuzovat nemohl, zda s prostředky, které takto byly vloženy do pokladny dlužnice, bylo dále nakládáno v souladu s péčí řádného hospodáře…“. Dále žalovaný uhradil závazky dlužnice v celkové výši 327.329,38 Kč, když hradil faktury vystavené na dlužnici. Soud naopak neshledal „za skutečnost vedoucí ke zmenšení či zániku škody úhradu záloh na mzdy a jiné platby za zaměstnance a dále zápočty provedené žalovaným dne 26. 7. 2019, 4. 9. 2019, 5. 9. 2019, 9. 9. 2019, 24. 9. 2019, 14. 11. 2019 a 20. 11. 2019“.
[6] Odkazuje na §346d odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2014, uveřejněný pod číslem 51/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soud uvedl, že je vyloučeno, aby povinnost zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnanci převzala třetí osoba. Zaslal-li žalovaný ze „soukromého“ účtu zaměstnancům dlužnice zálohy na mzdu v celkové výši 1.014.486 Kč, nehradil závazek dlužnice, ale jednalo se z jeho strany o plnění bez právního důvodu. Obdobný závěr se uplatní ve vztahu k částkám uhrazeným žalovaným na srážkách ze mzdy, neboť i zde platí, že povinnost provést danou srážku má výhradně zaměstnavatel. Vzhledem k tomuto právnímu posouzení věci se soud blíže nezabýval tím, zda zde existoval závazek dlužnice hradit svým zaměstnancům zálohy na mzdy a zda takto byly vypláceny prostředky „skutečným“ zaměstnancům dlužnice.
[7] Ve vztahu k jednostranným zápočtům žalovaného soud uzavřel, že žalovaný započítával „neexistentní pohledávky“ dlužnice, neboť dlužnice „žádnými pohledávkami vůči svým zaměstnancům z titulu nároku na vrácení vyplacených záloh na mzdu nedisponuje a nedisponovala“.
[8] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného proti výrokům I., III., IV., V. a VI. a vedlejšího účastníka proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalovaného proti výroku IV. (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 766.670,62 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (druhý výrok), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 142.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím, ve výroku II. ohledně částky 381.329,38 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím a ve výrocích III., V. a VI. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (třetí výrok).
[9] V průběhu odvolacího řízení byl rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2021, č. j. KSOS 34 INS 6598/2019-A101, zjištěn úpadek dlužnice, na její majetek byl prohlášen konkurs a ustaven insolvenční správce, který navrhl pokračovat v řízení a vstoupil do řízení na místo žalobce.
[10] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož žalovaný vyjma mezi účastníky nesporné částky 400.000 Kč, již vložil do pokladny dlužnice, přičemž v tomto rozsahu nebyl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. odvoláním vedlejšího účastníka napaden, neprokázal, že s prostředky ve výši 1.690.000 Kč naložil ve prospěch dlužnice. Platby „zaměstnancům a za zaměstnance“ ve výši celkem 766.670,62 Kč nebyly plněním vynaloženým v zájmu dlužnice a žalovaný odpovídá za takto způsobenou škodu. V rozsahu částky 142.000 Kč, odpovídající jednostranným zápočtům žalovaného, částky 327.329,38 Kč za úhrady faktur dlužnice a částky v souhrnné hodnotě 54.000 Kč vložené do pokladny dlužnice vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[11] Na rozdíl od soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že škoda nevznikla samotným převodem finančních prostředků na „soukromý“ účet žalovaného, ale tím, že takto vymezené prostředky nebyly užity ve prospěch dlužnice.
[12] Při vyplacení záloh na mzdy zaměstnanců dlužnice a „dalších plnění za ně“ žalovaný podle odvolacího soudu „nejednal dostatečně informovaně a v obhajitelném zájmu dlužnice, což plyne především z toho, že sama dlužnice zaměstnancům příslušná plnění tehdy poskytla. Žalovaný měl jako jednatel vynaložit potřebné úsilí ke zjištění, zda dlužnice (s)plní své závazky vůči zaměstnancům … namísto toho se bez dostatečných účetních podkladů a kooperace se mzdovou účtárnou sám rozhodl poskytnout zaměstnancům ze svého účtu … zálohové platby; poskytování záloh na mzdy přitom ve společnosti nebylo obvyklé“. Porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře je pak podle soudu zcela evidentní z toho, že žalovaný prostředky nevrátil dlužnici ani v situaci, kdy věděl o řádně vyplacených mzdách zaměstnancům a kdy mu řada jím provedených plateb byla jako nedůvodná vrácena zpět na jeho účet. Žalovaný neprokázal, že plnění zaměstnancům a za zaměstnance byla ve prospěch dlužnice, a za takto způsobenou škodu odpovídá.
[13] Nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalovaného, podle níž byl soudem prvního stupně na jednání konaném dne 25. 11. 2019 „nedostatečně, resp. nesprávně“ poučen podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Odvolací soud uvedl, že ohledně nakládání s prostředky na „soukromém“ účtu vypracoval žalovaný položkový rozpočet za období od 10. 5. 2017 do 15. 12. 2017. Soud prvního stupně sdělil žalovanému při ústním jednání konaném dne 25. 11. 2019, že oproti žalované částce ve výši 1.690.000 Kč uplatnil obranu v souhrnné výši 1.638.495,37 Kč, a proto jej v souladu s §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil ve vztahu k částce ve výši 51.504,63 Kč. Žalovaný ve vyjádření ze dne 4. 12. 2019 zrekapituloval, že na svoji obranu tvrdí a prokazuje vynaložení částky v souhrnné hodnotně 1.719.250,38 Kč. Při následném ústním jednání soudu konaném dne 9. 12. 2019 soud prvního stupně konstatoval, že při výpočtu plnění pochybil. Za tohoto stavu podle odvolacího soudu nebylo třeba poskytnout žalovanému poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nadto podle obsahu spisu již na jednání konaném dne 3. 12. 2018 soud prvního stupně žalovaného upozornil na jeho povinnost tvrdit a prokázat, že finanční prostředky použil ve prospěch dlužnice, a že žalovaný tuto procesní povinnost splnil - viz jeho tvrzení o transakcích zaznamenaných v položkovém přehledu a k tomu nabídnuté důkazy.
[14] Podle odvolacího soudu nelze přihlížet ani k novým tvrzením žalovaného, který až v odvolání argumentoval, že v období od 15. 12. 2017 do 24. 5. 2018 uskutečnil ve prospěch dlužnice další plnění v souhrnné hodnotě 963.363,65 Kč, neboť na jednání soudu konaném dne 9. 12. 2019 po skončení dokazování v návaznosti na poskytnuté poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. nastaly účinky koncentrace řízení.
[15] Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu v této části závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[16] Jde o otázky, zda se dovolateli dostalo náležitého poučení podle §118a o. s. ř. a zda „ekonomický a finanční ředitel dlužnice, do jehož kompetence … spadá plnění mzdových povinností vůči jejím zaměstnancům …, který zároveň zastává funkci jednatele … a je i jejím 50% společníkem, jedná dostatečně informovaně a v obhajitelném zájmu dlužnice a loajálně, tj. s péčí řádného hospodáře, když zaměstnancům na podkladu zjištěné výše jejich řádných mezd za předchozí období v následném období vyplatí zálohy na mzdy …, aniž by k tomu obdržel souhlas druhého jednatele a druhého 50% společníka v situaci, kdy ... mezi nimi panují značně napjaté vztahy a kdy tento druhý jednatel a společník i přes činěné výzvy zadržuje účetní doklady a odmítá … komunikovat a poskytovat jakoukoli součinnost … a kdy tento druhý jednatel ani mzdovou problematiku ve společnosti nikdy neřešil“.
[17] Dovolatel namítá, že již v řízení před soudem prvního stupně zejména v podání ze dne 30. 4. 2019 uvedl skutečnosti, které ho „vyviňují“ a které svědčí o jeho postupu s péčí řádného hospodáře, a pokud jeho dosavadní tvrzení a jím předložené důkazy shledal soud nedostatečnými, měl mu poskytnout poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Na jednání soudu konaném dne 25. 11. 2019 se mu dostalo poučení toliko ve vztahu k částce 51.504,63 Kč, přičemž soud rozhodl o jeho povinnosti zaplatit 908.670,62 Kč. V odvolacím řízení tvrdil, že ve prospěch dlužnice vynaložil v období od 15. 12. 2017 do 24. 5. 2018 další prostředky, a to 600.000 Kč, které vložil do pokladny, a provedl za dlužnici celkem 74 plateb v souhrnné výši 363.363,65 Kč. Tvrzení těchto nových skutečností není podle dovolatele v rozporu s koncentrací řízení, neboť se mu nedostalo řádného poučení.
[18] Odkazuje na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu dovolatel uzavírá, že nebyl soudem prvního stupně ani odvolacím soudem poučen podle §118a o. s. ř. o tom, v čem by měl doplnit svá dosavadní tvrzení a důkazy ve vztahu k částce 908.670,62 Kč, resp. 766.670,62 Kč, k jejímuž zaplacení byl soudy zavázán. Uvedené znamená, že nastalá koncentrace řízení mu nebrání vylíčit chybějící skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení i po učiněné koncentraci řízení. Odvolací soud proto nesprávně odmítl přihlédnout k jeho tvrzením a provést k nim důkazy.
[19] Dovolatel poukazuje na to, že úmyslem převodu finančních prostředků na „soukromý“ účet nebylo změnit jejich vlastníka, ale snaha ochránit prostředky před „negativní činností vedlejšího účastníka v tehdejší napjaté situaci panující ve společnosti … a také zajistit fungování dlouholeté provozovny Paskovská“.
[20] Namítá dále, že k výplatám řádných mezd přistoupil vedlejší účastník teprve poté, co se dozvěděl, že dovolatel zaměstnancům vyplatil zálohy na mzdu, neboť takto byla vyplacena záloha i vedlejšímu účastníkovi. Vedlejší účastník ve svých platbách zaměstnancům nezohlednil výplatu záloh na mzdu, dovolatele za tímto účelem vůbec neoslovil, tudíž jeho jednání způsobilo, že zaměstnanci byli v konečném důsledku bezdůvodně obohaceni na úkor dlužnice.
[21] Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť soud prvního stupně považoval za porušení péče řádného hospodáře převod prostředků na „soukromý“ účet, zatímco odvolací soud skutečnost, že dovolatel převedené prostředky nevyužil ve prospěch dlužnice. Vzhledem k uvedené změně náhledu odvolacího soudu se dovolateli mělo dostat poučení podle §118a o. s. ř.
[22] Dovolatel je přesvědčen, že závěr vyslovený odvolacím soudem, podle něhož „nevynaložil potřebné úsilí ke zjištění, zda dlužnice (s)plní své závazky vůči zaměstnancům, případně se nepostaral o jejich řádné splnění, tedy že nejednal s péčí řádného hospodáře“, je v „extrémním nesouladu s provedenými důkazy“. Odkazuje na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu má dovolatel za to, že tato skutečnost „inklinuje k závěru o libovůli“ odvolacího soudu a zakládá způsobilý důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
[23] Jako ekonomický a finanční ředitel byl dovolatel odpovědný za chod dlužnice, včetně plnění mzdových povinností vůči zaměstnancům. Z dokazování podle něj vyplynulo, že se v rozhodné době několikrát pokusil zajistit podklady pro mzdy a další plnění za zaměstnance u vedlejšího účastníka a jemu podřízených osob. Na jeho výzvy nebylo reagováno. Za této situace byl nucen jako osoba řádně přistupující k závazkům dlužnice zajistit výplatu záloh na mzdy a dalších plnění na základě údajů o předcházejících výplatách a po zjištění, že v pravidelném výplatním termínu k výplatám mezd nedošlo. Naopak vedlejší účastník nepostupoval s péčí řádného hospodáře, když zaměstnancům vyplatil plnou výši mzdy, aniž by zohlednil předcházející výplatu záloh provedenou dovolatelem, o jejímž vyplacení věděl.
[24] Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[25] Žalobce ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
[26] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem otevřené otázky existence povinnosti odvolacího soudu učinit výzvu a poskytnout žalovanému poučení podle §118a o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[27] Podle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odstavec 4).
[28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k výkladu §118a o. s. ř. se podává, že:
1) Poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).
2) Smyslem §118a o. s. ř. je, aby účastníku nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že má břemeno tvrzení a o čem, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2046/2012, a judikaturu v něm citovanou).
3) Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srovnej rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 115/2012“)].
4) Poučení o povinnosti důkazní podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. spočívá v tom, že soud jednak účastníka řízení vyzve, aby označil k prokázání všech svých sporných tvrzení potřebné důkazy, a jednak mu sdělí, jaké by byly následky nesplnění této výzvy (tedy že účastník neunese důkazní břemeno, a že proto nemůže být ve sporu nebo jiné právní věci úspěšný). K poučení o povinnosti důkazní soud nepřistupuje pouze tehdy, je-li účastník nečinný; poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne jak účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, tak i tehdy, jestliže účastník sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, nebo jestliže účastník o svém sporném tvrzení označil důkazy, přesto se mu však nepodařilo jejich prostřednictvím sporné tvrzení prokázat. Z ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. proto mimo jiné vyplývá závěr, že soud poskytne poučení o povinnosti důkazní vždy také tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srovnej R 115/2012).
5) Soudy nižších stupňů mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytly poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Takové poučení zahrnuje též informaci o procesních následcích, jež stihnou účastníka, jestliže svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost nesplní, tj. neunesení důkazního břemene a neúspěch ve sporu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011).
6) V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., jehož smyslem je zabránit tomu, aby byl účastník ve sporu neúspěšný proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, na místě, a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout) [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012].
7) Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. zákon ukládá – jak je zřejmé z §213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015).
8) Poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoli se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo k porušení ustanovení §118a o. s. ř. Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, zda došlo ke koncentraci řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. l1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sen. zn. 29 ICdo 102/2016).
9) Procesní důsledky, které zákon pojí s poskytnutím procesního poučení, nenastávají v případě, že poskytnuté poučení neodpovídá zákonným požadavkům. Poučení, které je neúplné, je poučením nedostatečným, a poskytnutí nedostatečného poučení je z hlediska procesních důsledků třeba klást naroveň situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2231/2015, a v něm citovanou judikaturu).
[29] V projednávané věci odvolací soud shora uvedené závěry nerespektoval.
[30] Soud prvního stupně uzavřel – stručně vyjádřeno – že dovolatel nejednal (bez dalšího) s péčí řádného hospodáře, když peněžní prostředky dlužnice ve výši celkem 1.690.000 Kč převedl na svůj bankovní účet, k němuž dlužnice neměla žádné dispoziční oprávnění. Takto způsobenou škodu dovolatel sice snížil tím, že do pokladny dlužnice vložil částku celkem 454.000 Kč a uhradil z převedených prostředků závazky dlužnice v celkové výši 327.329,38 Kč. Ovšem prostředky v celkové výši 1.014.486 Kč, zaslané dovolatelem z jeho účtu zaměstnancům dlužnice jako zálohy na mzdu a srážky ze mzdy, nepředstavují úhradu závazku dlužnice, ale plnění dovolatele bez právního důvodu. Takže jednostrannými zápočty tak započítával „neexistentní pohledávky“. Soud prvního stupně tedy nezaložil své rozhodnutí na závěru, že dovolatel neunesl důkazní břemeno k jednání s péčí řádného hospodáře. Naopak, vzal jednání dovolatele v rozporu s péčí řádného hospodáře za postavené na jisto. Na tomto místě Nejvyšší soud odkazuje na judikaturní závěry k rozdělení důkazního břemene mezi účastníky řízení proti jednateli společnosti s ručením omezeným, vycházející z nezbytného rozlišení jednak břemene tvrzení a důkazního břemene ke vzniku škody, její výši i příčinné souvislosti mezi jednáním jednatele a vznikem škody, a jednak břemene tvrzení a důkazního břemene k jednání jednatele s péčí řádného hospodáře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1659/2022).
[31] Naproti tomu uzavřel-li odvolací soud, že škoda nevznikla samotným převodem finančních prostředků na „soukromý“ účet dovolatele, ale tím, že takto vymezené prostředky nebyly užity ve prospěch dlužnice, přičemž dovolatel neprokázal, že plnění zaměstnancům a za zaměstnance byla ve prospěch dlužnice, pominul svoji povinnost poskytnout dovolateli v tomto směru při odvolacím jednání potřebné poučení podle §118a o. s. ř.
[32] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v příslušném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[33] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu