ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.674.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 674/2022-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelky V. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 695/24, PSČ 110 00, za účasti Stavebního bytového družstva Praha , se sídlem v Praze 8, Střelničná 1861/8a, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 00034592, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Suttnerem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Střelničná 1861/8, PSČ 182 00, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění delegátů o vyloučení navrhovatelky z družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 189/2015, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2021, č. j. 7 Cmo 433/2016-91, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. 10. 2021, č. j. 7 Cmo 433/2016-96, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2021, č. j. 7 Cmo 433/2016-91, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. 10. 2021, č. j. 7 Cmo 433/2016-96, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Návrhem doručeným Městskému soudu v Praze dne 4. 5. 2015 se navrhovatelka domáhá vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění delegátů Stavebního bytového družstva Praha (dále jen „družstvo“) ze dne 8. 12. 2014, jímž shromáždění delegátů zamítlo její námitky podané proti rozhodnutí představenstva družstva ze dne 9. 9. 2014 o jejím vyloučení z družstva.
[2] Městský soud v Praze – uzavíraje, že ujednání stanov družstva, ukládající členům družstva platit „peněžitý příplatek“, je neplatné a navrhovatelka tudíž nezaplacením tohoto příplatku neporušila žádnou povinnost – usnesením ze dne 31. 5. 2016, č. j. 73 Cm 189/2015-31, vyslovil neplatnost rozhodnutí shromáždění delegátů ze dne 8. 12. 2014 o vyloučení navrhovatelky z družstva (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání družstva usnesením ze dne 8. 6. 2018, č. j. 7 Cmo 433/2016-60, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh zamítl jako předčasný (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
[4] K dovolání navrhovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[5] Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 24. 9. 2021, č. j. 7 Cmo 433/2016-91, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na vyslovení neplatnosti zamítl (první výrok), a rozhodl o tom, že navrhovatelka je povinna zaplatit družstvu na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 30.520 Kč (druhý výrok). Usnesením ze dne 13. 10. 2021, č. j. 7 Cmo 433/2016-96, pak „opravil“ výše uvedený druhý výrok o nákladech řízení tak, že družstvo je povinno zaplatit navrhovatelce na nákladech řízení před soudy všech stupňů 30.520 Kč.
[6] Odvolací soud, ačkoliv rozhodoval o odvolání družstva, shledal „odvolání navrhovatelky (…) důvodným“ (srov. odst. 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, maje podaný návrh za včasný a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2613/2018, či ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 3337/2017), uzavřel, že vyloučení navrhovatelky z družstva pro nezaplacení 240 Kč, navíc v situaci, kdy jde o pohledávku z „právně poněkud sporného důvodu“, jejíž nezaplacení „nepředstavuje případ ani opakovaného a ani závažného porušení členských povinností“, je zjevně nepřiměřené (odst. 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
[7] Jelikož podle odvolacího soudu není vyloučení navrhovatelky „proporcionální a tedy platné“, není nutné se zabývat tím, zda navrhovatelce povinnost zaplatit spornou částku vznikla (odst. 21 odůvodnění napadeného usnesení).
[8] Na základě těchto důvodů pak odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh zamítl, a uložil družstvu povinnost nahradit navrhovatelce náklady řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[9] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), navrhujíc, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[10] Dovolatelka poukazuje na rozpor mezi odůvodněním napadeného usnesení (svědčícím o důvodnosti podaného návrhu) a nákladovým výrokem (jímž odvolací soud uložil družstvu nahradit dovolatelce náklady řízení a jenž odvolací soud odůvodnil úspěchem dovolatelky v řízení) na straně jedné, a výrokem ve věci samé na straně druhé. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Podle dovolatelky pak závisí (mimo jiné) na vyřešení (doposud neřešené) otázky, zda odvolací soud musí potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, které je ve výroku věcně správné.
[11] Družstvo v podání ze dne 23. 6. 2022 polemizuje s odůvodněním usnesení odvolacího soudu (jež částečně dezinterpretuje tak, že odvolací soud návrh zamítl pro předčasnost), aniž uvádí cokoliv k dovolání navrhovatelky a aniž navrhuje, jak má o něm Nejvyšší soud rozhodnout.
III. Přípustnost dovolání
[12] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle §241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[13] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. k zodpovězení jím otevírané (shora popsané) otázky procesního práva, již odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[14] Podle §219 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné.
[15] Z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu k výkladu citovaného ustanovení (ve znění účinném od 1. 4. 2005, tedy od účinnosti zákona č. 59/2005 Sb.) se podává, že odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé i tehdy, dospěje-li sice k odlišnému právnímu posouzení věci, jež však vede ke stejnému výroku. Tedy v případě, považuje-li výrok ve věci samé za správný, avšak z jiných důvodů, samozřejmě při respektu k zásadě předvídatelnosti soudních rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1267/2011, ze dne 25. 4. 2013. sp. zn. 29 Cdo 882/2011, či ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3246/2013).
[16] Jinými slovy, dospěje-li odvolací soud ke stejnému závěru o tom, jak má být rozhodnuto o návrhu na zahájení řízení, potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť je věcně správné. Pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně tedy není významné, zda a do jaké míry odvolací soud učinil shodná zjištění nebo závěry o skutkovém stavu věci jako soud prvního stupně, popřípadě zda a do jaké míry shodně aplikoval hmotné právo. Podstatné je jen to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém výroku odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu; tam, kde nastala „shoda výroků“, jde o věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, i když odvolací soud ke „shodě výroků“ vedly „odlišné důvody“ než soud prvního stupně (viz Drápal, L. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1761).
[17] V projednávané věci je z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrné, že odvolací soud považoval návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů za důvodný, byť na základě odlišného právního posouzení než soud prvního stupně. Soud prvního stupně návrhu vyhověl proto, že považoval článek stanov zakládající povinnost, pro jejíž nesplnění byla dovolatelka vyloučena z družstva, za neplatný. Oproti tomu odvolací soud dovodil, že družstvo nebylo oprávněno dovolatelku vyloučit ani v případě, že by jí tato povinnost (již nesplnila) svědčila.
[18] Na základě tohoto právního posouzení však měl odvolací soud jedinou možnost – usnesení soudu prvního stupně potvrdit jako „ve výroku věcně správné“. Ostatně tomu také odpovídá odůvodnění nákladového výroku (srov. odst. 24 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
[19] Jestliže odvolací soud na základě shora popsaného odůvodnění změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh zamítl, postupoval v rozporu s ustanovením §219 o. s. ř. Současně své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností, neboť mezi výrokem napadeného usnesení a jeho odůvodněním je věcný (logický) rozpor, přičemž tato vada je na újmu uplatnění práv dovolatelky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 200/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3432/2006, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[20] Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadené rozhodnutí (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[21] Nejvyšší soud se nezabýval dalšími dovolatelkou otevřenými otázkami, neboť jejich řešení se nemůže promítnout do jejích poměrů založených napadeným (nepřezkoumatelným) rozhodnutím.
[22] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[23] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu