ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.680.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 680/2023-702
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce R. N., zastoupeného JUDr. Janem Zrckem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, PSČ 101 00, proti žalované P. I. C. R., zastoupené JUDr. Michalem Hanko, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, o zaplacení 25.260.263 Kč s příslušenstvím, in eventum o zaplacení 3.114.279 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 95/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022, č. j. 15 Co 5/2022-626, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 66.211,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně 3. 10. 2012 (po změnách a částečných zpětvzetích) domáhal, aby soud uložil žalované (dále též jen „společnost“) povinnost zaplatit mu 25.260.263 Kč s příslušenstvím jako náhradu mzdy za období od 1. 12. 2009 do 31. 12. 2015 z pracovního poměru, který se žalovanou založil pracovní smlouvou uzavřenou 9. 6. 2008 (dále jen „pracovní poměr“). Vedle toho se žalobce případně ( in eventum ) domáhal, aby žalované soud uložil povinnost zaplatit žalobci 3.114.279 Kč s příslušenstvím jako odstupné ve výši šestinásobku průměrné měsíční mzdy (která podle žalobce činila 346.031 Kč) poté, kdy byl pracovní poměr ukončen.
[2] Rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 15 C 95/2012-536, Městský soud v Brně žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok III.).
[3] Usnesením ze dne ze dne 23. 6. 2022, č. j. 15 C 95/2012-613, Městský soud v Brně následně zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2.076.186 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl, že se žalobci poměrná část zaplaceného soudního poplatku nevrací (výrok II.).
[4] Rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 15 C 95/2012-536 byl již druhým rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé poté, kdy byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2018, č. j. 15 C 95/2012-339, zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2019, č. j. 15 Co 161/2019-398, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] K odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 15 C 95/2012-536, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. 6. 2022, č. j. 15 C 95/2012-613, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 15 Co 5/2022-626:
1) potvrdil výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 15 C 95/2012-536 (první výrok),
2) zrušil výrok II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2022, č. j. 15 C 95/2012-613 (druhý výrok),
3) změnil výroky II. a III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 15 C 95/2012-536 (třetí výrok) a
4) rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
[6] Proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
[7] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu a čtvrtému výroku, Nejvyšší soud dovolání podle §238 odst. 1 písm. h), resp. i) a §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako objektivně nepřípustné. Je tomu tak proto, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení a podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
[8] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání v této části nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[9] Podstatou dovolacích námitek je polemika se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho předcházejícím (kasačním) rozhodnutí (rozsudku ze dne 14. 11. 2013, č. j. 21 Cdo 3250/2012-298), jež byly přijaty v (pravomocně skončeném) řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru vedeném u Okresního soudu Brno-venkov
pod sp. zn. 14 C 535/2009 mezi týmiž účastníky (dále jen „řízení o neplatnost výpovědi“).
[10] Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 vyšel ze skutkového stavu, podle něhož „žalobce, který na základě pracovní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 pracoval u žalované jako ředitel sdíleného finančního centra, byl dne 18. 9. 2008 jmenován jednatelem žalované a (…) poté vyvíjel veškerou svou činnost u žalované pouze z titulu výkonu funkce jednatele (činnosti, které byly pracovní náplní žalobce, se ‚zcela kryly‘ s výkonem funkce jednatele žalovaného).“
[11] Na tomto základě Nejvyšší soud uzavřel, že „stal-li se žalobce ode dne 18. 9. 2008 jednatelem žalované, je nepochybné, že nadále měl (musel) uvedené činnosti konat z důvodu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti a že ‚souběžný‘ výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřicházel v úvahu. Za této situace lze souhlasit se soudy v tom, že – i kdyby nedošlo k výslovnému právnímu úkonu – byla mezi účastníky v souvislosti se jmenováním žalobce jednatelem žalované sjednána dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 18. 9. 2008 a že na základě této dohody pracovní poměr účastníků skončil dnem 18. 9. 2008.“ Ve vazbě na výpověď, kterou dala žalovaná žalobci 13. 8. 2009 pak Nejvyšší soud uvedl, že „dal-li zaměstnanci výpověď z pracovního poměru někdo, kdo není jeho zaměstnavatelem, jde nepochybně o neplatný právní úkon.“
[12] I v projednávané věci odvolací soud vystavěl svá rozhodnutí na závěru, podle něhož pracovní poměr založený mezi dovolatelem a žalovanou 9. 6. 2008 zanikl jejich (konkludentní) dohodou o rozvázání pracovního poměru, když se dovolatel 18. 9. 2008 stal jednatelem žalované. Jeho právní posouzení věci je tedy v plném souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3250/2012.
[13] Dovolatel v prvé řadě (v části III.1 dovolání) namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněného pod číslem 24/2020 Sb. rozh. obč.; dále jen „R 24/2020“), a sice proto, že věc rozhodoval jako soud prvního stupně okresní soud, který k tomu nebyl věcně příslušný.
[14] Již v rozsudku ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněném pod číslem 35/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 35/2019“) [odst. 50], na který odkazuje dovolatelem citovaný R 24/2020, Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož spor z manažerské smlouvy uzavřené mezi členem představenstva akciové společnosti a touto akciovou společností, jejímž předmětem je úprava vzájemného vztahu při plnění činností spadajících do působnosti představenstva, je sporem mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu týkajícím se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.
[15] Odkazuje-li však na tento závěr dovolatel v poměrech nyní projednávané věci, přehlíží, že právě citovaný závěr R 35/2019 zdůrazňuje, že krajský soud je k projednání a rozhodnutí věci věcně příslušný jako soud prvního stupně pouze, opírá-li žalobce předmět svého procesního nároku ( petit ) o skutkový základ vycházející ze smlouvy, jejímž předmětem je úprava vzájemných vztahů při činností spadajících do působnosti představenstva.
[16] V projednávané věci tomu tak ovšem není. Dovolatel se domáhá, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit mu 25.260.263 Kč s příslušenstvím jako náhradu mzdy za období od 1. 12. 2009 do 31. 12. 2015 z pracovního poměru, případně ( in eventum ), aby žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 3.114.279 Kč s příslušenstvím jako odstupné ve výši šestinásobku průměrné měsíční mzdy poté, co byl (podle jeho tvrzení) ke dni 24. 11. 2009 pracovní poměr ukončen. Ani v jednom případě tak nejde o procesní nárok, který by se opíral o smlouvu, jejímž předmětem je úprava vzájemných vztahů při činnosti spadající do působnosti člena statutárního orgánu společnosti.
[17] Vyšel-li tedy v nyní projednávané věci odvolací soud z toho, že k řízení v prvním stupni jsou příslušné okresní soudy, je jeho právní posouzení otázky věcné příslušnosti v souladu s výše citovanými závěry formulovanými v R 24/2019.
[18] Přípustnost dovolání nezakládá ani další z dovolatelem (v části III.2 dovolání) předestřených otázek, a sice zda se „na jednatele při výkonu funkce činnosti statutárního orgánu mohou na základě smlouvy vztahovat některá ustanovení zákoníku práce, zejména ohledně odstupného.“
[19] Nejvyšší soud již v R 35/2019, odst. 39, uvedl, že manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce. Dovolatel však přehlíží, že na posouzení této otázky dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud vyšel (ve shodě s dřívějším rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3250/2012) z toho, že pracovní poměr dovolatele zanikl (konkludentní) dohodou o rozvázání pracovního poměru, k níž došlo, když se dovolatel stal jednatelem společnosti. Otázkou, zda lze (vybrané) části smlouvy o výkonu funkce podřídit režimu zákoníku práce, se tedy odvolací soud nezabýval, a proto se ohledně této otázky ani nemohl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[20] Ani námitka, kterou dovolatel (v části III.2 dovolání) zpochybňuje závěr odvolacího soudu o (konkludentním) zániku pracovního poměru, není způsobilá založit přípustnost odvolání. Z toho, že pracovní poměr dovolatele zanikl (konkludentní) dohodou o rozvázání pracovního poměru, k níž došlo, když se dovolatel stal jednatelem společnosti, vyšly soudy již v řízení o neplatnost výpovědi. Přitom jde o závěr, který je v souladu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Již v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 Nejvyšší soud dovodil, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru. K tomu srov. dále například důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3910/2012, ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, či ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3839/2015, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, nebo v poměrech družstev např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4479/2017). Ani v tomto směru se tedy odvolací neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[21] Přípustnost dovolání není s to založit ani otázka formulovaná dovolatelem v části III.3 dovolání, zda se po skončení výkonu funkce člena statutárního orgánu obnoví pracovní poměr, který v důsledku vzniku funkce zanikl.
[22] Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, odst. 32, uvedl, že stranám nic nebránilo, aby se dohodly, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se „obnoví“ po zániku této funkce. Jinými slovy, aby strany uzavřely novou pracovní smlouvu, jež založí pracovní poměr totožný s tím, který zanikl vznikem funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), přičemž dnem nástupu do práce – a tedy i dnem vzniku tohoto „staronového“ pracovního poměru (§36 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – určily den, který následuje po dni zániku funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena).
[23] V projednávané věci však podle skutkového stavu, jak jej zjistil odvolací soud (z něhož dovolací soud vychází a jež nelze v dovolacím řízení zpochybnit žádným způsobilým dovolacím důvodem; srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) k žádné dohodě dovolatele a žalované o „obnovení“ původního pracovního poměru nedošlo. I ohledně řešení této otázky je tak dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od nichž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit.
[24] Dovolání nečiní přípustným konečně ani vytýkaná vada řízení (v části V. dovolání), která má podle dovolatele spočívat v tom, že se soud prvního stupně dopustil tzv. souhrnných skutkových zjištění.
[25] Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99 (uveřejněného pod číslem 40/2002 Sb. rozh. obč.) formuloval závěr, podle něhož je nepřezkoumatelný takový rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. Jak ovšem uvádí sám dovolatel tzv. souhrnná zjištění jsou jednou z vad řízení, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám však dovolací soud přihlédne toliko, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
[26] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a tak žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[27] Náklady dovolacího řízení žalované sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření žalované k dovolání žalobce datované 6. 12. 2022) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí podle §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 advokátního tarifu 54.420 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 11.491,20 Kč tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce celkem 66.211,20 Kč.
[28] O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní); obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.).
| Poučení:
| Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
|
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 12. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu