ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1783.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1783/2023-273
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti žalovaným: 1) D. N. , narozen XY, bytem v XY, 2) R. N. , narozen XY, bytem v XY, oba zastoupeni Mgr. Ondřejem Tejnorou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 209/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2023, č. j. 55 Co 409/2022-252, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2023, č. j. 55 Co 409/2022-252, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. srpna 2022, č. j. 28 C 209/2019-221, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 28 C 209/2019-221, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti Ľ na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž koresponduje s ideálním spoluvlastnickým podílem ve vlastnictví žalovaného 1) (výrok I.), jakož i na určení, že žalobce je vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti Ľ na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY odpovídajícího ideálnímu spoluvlastnickému podílu ve vlastnictví žalovaného 2) (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobce nahradit žalovaným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 63.646,- Kč (výrok III.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 55 Co 409/2022-252, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 12.729,20 Kč (výrok II.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že sourozenci E. N. a J. N. byli rovnodílnými (podílovými) spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. S ohledem na plánovanou výstavbu bytových domů v dané lokalitě rozhodl Obvodní národní výbor v Praze 4, odbor výstavby, rozhodnutím ze dne 25. 11. 1966, č. j. 22490/66-výst-Dk/V (dále „předmětné vyvlastňovací rozhodnutí“ nebo „vyvlastňovací rozhodnutí“), o vyvlastnění uvedeného pozemku za finanční náhradu. Vyvlastňovací rozhodnutí bylo dle podpisu na doručence, zaslané společně oběma spoluvlastníkům na shodnou adresu, doručeno dne 29. 11. 1966 J. N. K vyznačení doložky právní moci na vyvlastňovacím rozhodnutí však poté nedošlo. Na základě geometrického plánu ze dne 8. 9. 1971 byl pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY rozdělen na pozemek parc. č. XY, jenž byl zastavěn bytovým domem a následně odevzdán do trvalého užívání Stavebnímu bytovému družstvu pracovníků Pražského stavebního podniku, a na pozemek parc. č. XY sloužící částečně jako zahrada pro obyvatele bytového domu a částečně jako prostor pro umístění veřejného osvětlení a pro zajištění přístupu k danému domu či garáži, přičemž vlastnické právo k pozemku parc. č. XY svědčilo nadále dle evidence nemovitostí E. N. a J. N. V době rozhodování soudů nižších stupňů bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ve prospěch E. N. coby vlastnice spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné poloviny a žalovaných jakožto právních nástupců J. N. s tím, že každý z nich vlastní spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální jedné čtvrtiny.
4. V rovině právního posouzení soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že vyvlastňovací rozhodnutí nebylo řádně doručeno oběma spoluvlastníkům pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pročež nebyl naplněn základní předpoklad pro nabytí jeho právní moci. Dovodily proto, že k vyvlastnění zmíněného pozemku parc. č. XY nedošlo, a tudíž tento pozemek později nepřešel ani do vlastnictví obce (žalobce) podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Nad rámec řečeného soudy nižších stupňů poukázaly na dobrou víru žalovaných a jejich právního předchůdce, jelikož jejich vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, kontinuálně vedené v evidenci nemovitostí, nebylo nikdy oficiálně zpochybněno.
5. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vyjadřuje přesvědčení, že právní předchůdce žalovaných J. N. neměl o nabytí právní moci vyvlastňovacího rozhodnutí pochyb, a tudíž minimálně ve vztahu k jeho spoluvlastnickému podílu se vyvlastňovací rozhodnutí stalo pravomocným. Dle mínění dovolatele mají spoluvlastníci nemovitosti v řízení postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků. Zdůraznil přitom, že spoluvlastnický podíl představuje samostatnou věc, o které bylo rozhodováno nezávisle na vyvlastnění dalšího spoluvlastnického podílu. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4420/2007 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ). Dále má za to, že o vyvlastnění a následném zastavění předmětného pozemku věděl již v 70. letech minulého století nejen J. N., ale i E. N., pročež vyvlastňovací rozhodnutí lze v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 2 As 25/2007 (tento rozsudek je přístupný na webových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz ), rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1692/2014, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1431/2020, pokládat za doručené fikcí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předkládané otázky, zda rozhodnutí o vyvlastnění určitého pozemku ve spoluvlastnictví více osob může nabýt právní moci toliko vůči jednomu ze spoluvlastníků, nebylo-li dané rozhodnutí ostatním spoluvlastníkům řádně (formálně) doručeno. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od níže připomenuté rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Rovněž je pak dovolání přípustné i pro řešení otázky procesního práva spočívající ve stanovení předpokladů, za nichž lze dospět k závěru o doručení správního rozhodnutí (rozhodnutí o vyvlastnění) fikcí tomu z účastníků, jemuž písemné vyhotovení rozhodnutí prokazatelně doručeno nebylo. Tato otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, byť v případech správních rozhodnutí podřízených jinému právnímu režimu, v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1692/2014, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1431/2020, řešena a odvolací soud se od přijatého judikatorního řešení taktéž odchýlil. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobce shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
11. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej §3028 odst. 2, část věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014) mohla každá věc (i nemovitost) patřit jedinému vlastníku nebo mohla být v podílovém spoluvlastnictví více osob (§136 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“). Podílové spoluvlastnictví bylo občanským zákoníkem charakterizováno jako spoluvlastnictví ideální, neboť výše spoluvlastnického podílu každého ze spoluvlastníků neodpovídala konkrétní části společné věci.
13. Podstata podílového spoluvlastnictví spočívala v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu (srovnej §137 odst. 1 obč. zák.); výše spoluvlastnického podílu – protože šlo o právní vztah jen „ideální“ – nevyjadřovala konkrétní reálnou část věci, ale míru, kterou se jednotliví spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 661/2009).
14. Hlavním posláním institutu vyvlastnění je pak dosáhnout přechodu vlastnických práv, popřípadě jejich trvalého omezení. Tento způsob přechodu vlastnického práva bez projevu vlastníkovy vůle, jen v důsledku administrativněprávního rozhodnutí orgánu státu, je však vždy jevem výjimečným, přípustným pouze k realizaci výslovně uvedeného účelu, a to za situace, nelze-li přechodu vlastnického práva či uskutečnění jiného vyvlastněním sledovaného cíle dosáhnout jinak. Vyvlastnění nemovitostí v době vydání posuzovaného vyvlastňovacího rozhodnutí upravoval zákon č. 87/1958 Sb. , stavební řád, účinný do 30. 9. 1976, a prováděcí vyhláška č. 144/1959 Ú. l. V ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb. byly vymezeny účely, pro které mohlo k vyvlastnění dojít – jednalo se o uskutečnění stavby, užívání stavby či provedení asanace.
15. V nyní projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů podává, že Obvodní národní výbor v Praze 4, odbor výstavby, rozhodnutím ze dne 25. 11. 1966, č. j. 22490/66-výst-Dk/V, rozhodl o vyvlastnění pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ve spoluvlastnictví E. N. a J. N. za účelem realizace bytové výstavby. Dané vyvlastňovací rozhodnutí bylo adresátům E. N. a J. N. doručováno ve společné obálce (je-li ve spisovém materiálu založena toliko doručenka adresovaná oběma spoluvlastníkům na jedinou adresu) a jeho doručení bylo prokázáno pouze v případě J. N., který doručenku podepsal; v případě E. N. není doručení prokázáno. Bylo proto nezbytné zabývat se otázkou, zda vůbec a popřípadě vůči kterému ze zmíněných spoluvlastníků mohly nastoupit účinky vyvlastnění podle předmětného vyvlastňovacího rozhodnutí.
16. Spoluvlastnické podíly na téže nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví jsou samostatnými majetkovými hodnotami, jejichž právní osud se posuzuje samostatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2967/2009, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1088/2017), a tudíž je možné každý z nich vyvlastnit zvlášť, respektive vyvlastnit toliko spoluvlastnický podíl na určité nemovitosti. Smyslem vyvlastňovacího řízení přesto zůstává v souladu s konkrétním účelem vyvlastnění nabytí vlastnického práva k nemovité věci (pozemku) státem jako celku. Vyvlastnění ideálního spoluvlastnického podílu (reálně blíže neurčeného) je obecně vzato – vzhledem k povaze spoluvlastnického podílu jako samostatné věci – možné, i když v poměrech projednávané věci nekonvenuje účelu, pro nějž se k vyvlastnění přistoupilo. Tento fakt se v posuzovaném případě odrážel v samotném označení osob, jejichž majetek podléhal vyvlastnění, v předmětném vyvlastňovacím rozhodnutí.
17. Dospěl-li v poměrech projednávané věci odvolací soud (a rovněž i soud prvního stupně) k závěru, že k vyvlastnění pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY nedošlo, neboť nebylo doručeno oběma spoluvlastníkům, pak ve vztahu k právnímu předchůdci žalovaných tato konkluze zjevně neobstojí, neboť N. převzetí vyvlastňovacího rozhodnutí potvrdil svým podpisem na doručence a dále činil kroky s vědomím, že vlastnické právo k předmětnému pozemku již pozbyl. To ovšem i s přihlédnutím k dále podanému výkladu neznamená, že vlastnický titul státu by musel být po právu odpovídajícím způsobem založen pouze k ideálnímu spoluvlastnickému podílu právního předchůdce žalovaných, pokud z obsahu vyvlastňovacího rozhodnutí vyplývalo, že v souladu s účelem vyvlastnění má pozemek přejít do vlastnictví státu jako celek (v rozsahu obou spoluvlastnických podílů).
18. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. rovněž zakládá dovolatelem vymezená otázka procesního práva spočívající ve stanovení předpokladů, za nichž lze dospět k závěru o doručení správního rozhodnutí (rozhodnutí o vyvlastnění) fikcí tomu z účastníků, jemuž písemné vyhotovení rozhodnutí prokazatelně doručeno nebylo. Tato otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, byť v případech správních rozhodnutí podřízených jinému právnímu režimu, v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1692/2014, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1431/2020 (s poukazem na dále citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), řešena a odvolací soud se od přijatého judikatorního řešení odchýlil.
19. Problematikou nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu za situace, kdy nebylo řádně doručeno všem dotčeným účastníkům řízení, ústícího do vydání tohoto rozhodnutí, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007-118 , jehož závěry byly následně reflektovány i judikaturou Ústavního soudu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2853/14, či nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 3138/10 (v tomto nálezu se Ústavní soud zabýval doručení rozhodnutí o vyvlastnění - shodně jako v projednávané věci - v režimu vládního nařízení č. 91/1960 Sb. , o správním řízení); tato rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ]. Rozšířený senát zde mimo jiné konstatoval, že právní moc rozhodnutí není zvrácena jen tím, že při oznamování rozhodnutí byl opomenut účastník, jsou-li splněny dva předpoklady: „Prvý předpoklad je splněn, lze-li postavit najisto, že opomenutý účastník seznal s dostatečnou jistotou a včas obsah vydaného rozhodnutí, především tedy, kdy a kým bylo vydáno, jak jej lze identifikovat, jakým způsobem a v jakém rozsahu mu takové rozhodnutí zasahuje do práv, a měl tedy účinnou možnost se proti němu účinně bránit opravnými prostředky. Obvykle tu půjde o případy, kdy se opomenutý účastník s obsahem rozhodnutí seznámil prostřednictvím jiné osoby, nebo se s ním seznámil jinak, a to prokazatelně a v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu (nahlížením do spisu v jiné procesní roli atp.). Druhý předpoklad je časový moment, spočívající v tom, že opomenutý účastník rozhodnutí v naznačeném rozsahu seznal v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci.“ Současně však zdůraznil, že takové možnosti nelze nadužívat, jelikož „výhoda poskytovaná účastníkům, kteří nabyli práva podle pravomocného rozhodnutí, může převážit jen tam, kde lze spravedlivě a zcela bezpečně mít za to, že opomenutý účastník měl dostatečnou a účinnou šanci se bránit, kdy věděl bez rozumných pochyb, že (a kdy, čím a jak) mu bylo zasaženo do jeho vlastních práv.“ Naplnění výše uvedených předpokladů, s ohledem na konkrétní okolnosti individuálního případu, tak musí být nedílnou součástí úvahy soudu, rozhodujícího o povaze důsledků pro právní sféru dotčených jednotlivců, vyvolaných v souvislosti s nastoupením fikce doručení rozhodnutí správního orgánu, a tedy i nabytím jeho právní moci, ačkoliv jim, coby účastníkům řízení, ústícího do vydání takového rozhodnutí, nebylo řádně doručováno.
20. V posuzovaném případě odvolací soud opřel závěr, že k vyvlastnění sporného pozemku nedošlo, bez dalšího o okolnost, že E. N. nebylo vyvlastňovací rozhodnutí doručeno. Jestliže se tak odvolací soud nikterak nezabýval okolností, zda E. N. měla k dispozici takovou informaci o identifikaci a obsahu vyvlastňovacího rozhodnutí, že bezpečně věděla o tom, do kterých práv a povinností a v jakém rozsahu toto rozhodnutí zasahuje, lze jeho právní posouzení označit za neúplné, a tudíž nesprávné. Citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu totiž dopadá na případy, kdy se mělo za to, že rozhodnutí správního orgánu nabylo již dříve právní moci a tato právní moc by za splnění přesně definovaných podmínek nemusela být prolomena i přes skutečnost, že předmětné rozhodnutí nebylo některému z účastníků správního řízení řádně doručeno. V této souvislosti se v rozsudku rozšířeného senátu konstatuje, že „nelze na újmu ostatních účastníků řízení zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně formálně oznámeno (doručeno), jestliže přitom takový účastník obsah rozhodnutí znal …“ (k tomu opětovně srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 3138/10). Ke strohému konstatování odvolacího soudu, že „možnost doručovat fikcí zná občanský soudní řád i v současné době“, jeví se vhodným podotknout, že ve vyvlastňovacím řízení týkajícím se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY se postupovalo dle vládního nařízení č. 91/1960 Sb. , o správním řízení.
21. K závěrům podávajícím se z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007-118 , a z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 3138/10, se lze přichýlit i v poměrech projednávané věci, neboť na řešení otázky procesního práva, za jakých podmínek zůstane neprolomena právní moc správního (vyvlastňovacího) rozhodnutí vydaného před více než padesáti lety, nebylo-li toto rozhodnutí doručeno všem účastníkům vyvlastňovacího řízení, mimo jiného, dovoláním dotčený rozsudek závisí. Byť ve vztahu k právnímu předchůdci žalovaných, jehož spoluvlastnického podílu se navrhované určení týká, bylo provedeným dokazováním postaveno najisto, že mu předmětné vyvlastňovací rozhodnutí bylo doručeno, i v jeho případě by se bez pochyby uplatnilo řešené pravidlo o doručení vyvlastňovacího rozhodnutí fikcí, neboť jeho následné kroky, jež vůči státním organizacím připravujícím vyvlastněný pozemek k bytové výstavbě činil, osvědčují, že byl s obsahem rozhodnutí jakož i s účinky, jež v jeho právní sféře vyvolalo, obeznámen.
22. Zbývá dodat, že otázkou vydržení vlastnického práva právním předchůdcem žalovaných, popřípadě žalovanými samotnými, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť tato otázka nebyla žalobcem dovolacímu přezkumu otevřena. Její řešení ovšem předpokládá náležité posouzení otázky, jíž se dovolací soud zabývat musel, a sice zda a v jakém rozsahu došlo k vyvlastnění pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY státem, přičemž nebudou moci zůstat soudem prvního stupně bez povšimnutí jednotlivé kroky právního předchůdce žalovaných po doručení rozhodnutí o vyvlastnění, jež mohou mít vliv na jeho postavení dobrověrného držitele. Rovněž by nemělo být v této souvislosti přehlédnuto, že podle konstantně ukotvených závěrů judikatury Nejvyššího soudu pouhá knihovní držba dobrou víru nezakládá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze ne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, nebo usnesení Nevyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1897/2015).
23. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
24. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
25. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 7. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu