ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2389.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2389/2023-660
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. T. , proti žalovanému městu Oslavany , IČO 002 82 286, se sídlem v Oslavanech, náměstí 13. prosince 51/2, zastoupenému JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 3/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2023, č. j. 13 Co 13/2023-525, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.374 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Ivana Rotta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 1. 12. 2022, č. j. 41 C 3/2018-492, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2023, č. j. 41 C 3/2018-519, odmítl žalobu (výrok I.), nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.), a to ani vůči vedlejšímu účastníku (výrok III.). Žalobkyně totiž přes přiléhavou výzvu soudu (k odstranění vad žaloby) i poučení o následcích nedodržení takového postupu vady podání neodstranila, a v řízení tedy nebylo možné pokračovat.
2. K odvolání žalobkyně přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je usnesením ze dne 12. 4. 2023, č. j. 13 Co 13/2023-525, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně žalovanému (výrok II.), a uložil žalobkyni nahradit žalovanému též náklady odvolacího řízení (výrok III.).
3. Usnesení odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, jež shledává přípustným ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a pro otázku, jež dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů o vadnosti žaloby, namítá, že vady žaloby byly odstraněny zánikem účasti vedlejšího účastníka, a tvrdí, že ve svém podání ze dne 21. 9. 2022 zcela jasným způsobem kvantifikovala částky žalovaného nároku i příslušenství. Upozorňuje na pravidlo pro rozhodování soudů ohledně formalistické interpretace právní normy vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. I. ÚS 1883/12, a ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 2373/21, od nichž se nalézací soudy měly odchýlit. Tvrdí, že v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím byla porušena ústavní kautela spravedlivého procesu, z čehož s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, dovozuje přípustnost i důvodnost dovolání. Závěrem žádá, aby dovolací soud rozhodnutí okresního i krajského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvé instance k dalšímu řízení, a navrhuje, aby byla věc přikázána jinému senátu okresního soudu nebo jinému soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci). Domáhá se též odkladu právní moci dovoláním napadeného usnesení krajského soudu. V doplnění dovolání poté brojí vůči nákladovému výroku usnesení odvolacího soudu a žádá, aby dovolací soud zmíněné usnesení změnil či zrušil.
4. Žalované město ve svém vyjádření hodnotí dovolání jako nedůvodné a navrhuje dovolacímu soudu, aby je odmítl.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a disponující právnickým vzděláním podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobkyně není přípustné.
9. Jako jedinou otázku, z níž odvíjí předpoklady přípustnosti daného mimořádného opravného prostředku, dovolatelka uvádí odklon odvolacího soudu od judikatury soudu Ústavního co do formalistické interpretace právní normy, kterou spatřuje ve skutečnosti, že soud odmítl žalobu, ačkoliv vady žaloby dle svého mínění odstranila. S dovolatelkou se nelze ztotožnit v názoru, že nalézací soudy postupovaly ryze formalisticky za situace, v níž žalobkyni opakovaně vyzývaly k odstranění vad žaloby s podrobným poučením, přičemž vady žaloby se dle jejich závěrů nepodařilo žalobkyni odstranit, což soudy dostatečně osvětlily v odůvodnění svých usnesení (viz body 10–13 usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 12. 2022, č. j. 41 C 3/2018-492, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2023, č. j. 41 C 3/2018-519, a body 10–12 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2023, č. j. 13 Co 13/2023-525). Žalobkyní tvrzený rozpor usnesení odvolacího soudu s judikaturou soudu Ústavního co do formalistické interpretace právní normy (nálezy sp. zn. III. ÚS 269/99, sp. zn. II. ÚS 3137/09, sp. zn. I. ÚS 1883/12 a sp. zn. III. ÚS 2373/21) tedy neodpovídá skutečnosti a nemůže přípustnost dovolání přivodit.
10. I když lze přitakat, že účast A. I. na řízení zanikla oznámením žalobkyně doručeným okresnímu soudu dne 21. 9. 2022, není již pravdou, že by danou skutečností byly zahlazeny vady žaloby, jak se dovolatelka domnívá. Z podrobného vylíčení vad žaloby, jež popsal odvolací soud v bodě 11 svého usnesení, je možné seznat, že žaloba vykazovala vícero nedostatků a vystoupení A. I. z řízení tyto vady nebylo s to zhojit.
11. Dovolatelka dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, argumentuje, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, k čemuž ovšem považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22 a 23, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39).
12. Ohledně doplnění dovolání, v němž žalobkyně obsáhle brojí proti nákladovému výroku usnesení odvolacího soudu, nezbývá než uzavřít, že vůči výroku o náhradě nákladů řízení není ze zákona dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017; viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 730/2018, a ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1593/2018, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1208/20, bod 5].
13. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému městu v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a zvýšením o sazbu DPH má tedy žalované město právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.374 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu