ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2738.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2738/2023-282
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně O. S. , zastoupené JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 10/9, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby: 00006947, o zaplacení částky 54.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 18 C 312/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 2023, č. j. 56 Co 247/2022-212, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 2023, č. j. 56 Co 247/2022-212, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 17. 8. 2019 domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 75.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení coby odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení o povolení k trvalému pobytu, jež trvalo od 27. 9. 2012 do 26. 9. 2018. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 6. 2021, č. j. 18 C 312/2019-129, bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 21.000,- Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění za průtahy v posuzovaném řízení při překročení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí v celkové délce čtrnácti (14) měsíců.
2. Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 18 C 312/2019-187, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 54.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 54.000,- Kč, jdoucím od 9. 8. 2019 do zaplacení, (výrok I.) a nahradit jí k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 87.470,10 Kč (výrok II.). Žalované dále uložil povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město náklady řízení státu ve výši 1.185,12 Kč (výrok III.).
3. Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění:
- Žalobkyně podala dne 27. 9. 2012 žádost o povolení k trvalému pobytu dle ustanovení §68 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“). Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 22. 3. 2013, č. j. OAM-21429-16/TP-2012 (dále „prvostupňový orgán“), byla žádost žalobkyně dle ustanovení §75 odst. 1 písm. d) a ustanovení §77 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zamítnuta, neboť žalobkyně neměla naplnit účel dlouhodobého pobytu, vykonávala pracovní činnost bez příslušného povolení, uvedla v rámci výpovědi nepravdivé skutečnosti a pokusila se uvést správní orgán v omyl. K odvolání žalobkyně Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále „odvolací orgán“) rozhodnutím ze dne 7. 10. 2013, č. j. MV-76945-4/SO-2013, rozhodnutí prvostupňového orgánu pro procesní i hmotně-právní vady a nepřezkoumatelnost zrušila a věc mu vrátila k novému projednání. Spis byl odvolacímu orgánu předložen dne 18. 6. 2013 a po rozhodnutí o odvolání vrácen prvostupňovému orgánu dne 8. 10. 2013. V průběhu odvolacího řízení podala žalobkyně návrh na opatření proti nečinnosti. Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 21. 1. 2014, č. j. OAM-21429-16/TP-2012, byla žádost žalobkyně opětovně zamítnuta s poukazem na uvedení nepravdivé skutečnosti v její výpovědi. Odvolací orgán rozhodnutím ze dne 7. 5. 2015, č. j. MV-55757-4/SO-2014, odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Spis byl odvolacímu orgánu předložen dne 18. 4. 2014 a po rozhodnutí o odvolání vrácen prvostupňovému orgánu s vypraveným rozhodnutím žalobkyni dne 13. 5. 2015. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 5. 2015. Dne 3. 6. 2015 podala žalobkyně správní žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále též „správní soud“), který rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 30 A 71/2015-54, zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 7. 5. 2015 pro nezákonnost (správní žalobu posoudil jako důvodnou) a věc vrátil odvolacímu orgánu k novému projednání. Správní soud konstatoval, že prostým jazykovým výkladem zákonných ustanovení aplikovaných správními orgány by sice bylo možné dospět k závěru, že žalobkyně naplnila podmínku pro zamítnutí žádosti o udělení trvalého pobytu, nicméně takový výklad by byl nepřiměřeně přísný. Správní soud dovodil, že by bylo absurdní, aby při uvedení jakékoliv nepravdivé informace byla žádost automaticky zamítnuta, a to zvláště v situaci, není-li okruh otázek pokládaných správním orgánem jednoznačně omezen. Správní soud vysvětlil, že existují dvě podmínky pro to, aby mohlo být uvedení nepravdivých informací žadatelem pokládáno za samostatný důvod pro zamítnutí žádosti, a sice úmyslné odepření součinnosti ze strany žadatele a dále také to, že poskytnuté nepravdivé informace mají relevanci k předmětu řízení a potencionálně by mohly ovlivnit rozhodnutí správního orgánu. Tyto podmínky však v případě žalobkyně dle závěru správního soudu splněny nebyly. Odvolací orgán, jemuž byl rozsudek Krajského soudu v Plzni doručen dne 8. 6. 2016, následně rozhodnutím ze dne 31. 8. 2016, č. j. MV-55757-4/SO-2014, zrušil rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 21. 1. 2014 a věc mu vrátil k novému projednání.
- Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru cizinecké policie, ze dne 18. 10. 2016, č. j. KRPP-162110-6/ČJ-2016-030022, bylo vůči žalobkyni zahájeno řízení o správním vyhoštění z území členských států Evropské unie, neboť žalobkyně dle názoru správního orgánu pobývala na území České republiky bez víza, když na území ČR pobývala na vízum strpění do 18. 9. 2015. Řízení o správním vyhoštění bylo zastaveno v téže věci rozhodnutím ze dne 21. 4. 2017, č. j. KRPP-162110-24/ČJ-2016-030022, neboť žalobkyni bylo v mezidobí dne 20. 3. 2017 uděleno vízum za účelem strpění s dobou platnosti do 15. 9. 2017.
- Žalobkyně opakovaně žádala pro svého syna M. M., udělení víza strpění a dne 19. 3. 2018 požádala i o prodloužení doby platnosti víza k dlouhodobému pobytu nad 90 dnů, avšak rozhodnutím správního orgánu ze dne 30. 5. 2018 doba pobytu prodloužena nebyla.
- Dne 28. 11. 2016 a opakovaně dne 19. 5. 2017 podala žalobkyně ke správnímu orgánu žádosti o vydání rozhodnutí, neboť docházelo k průtahům v řízení způsobujícím právní nejistotu žalobkyně ohledně konečného rozhodnutí.
- Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 12. 7. 2017, č. j. OAM-21429-71/TP-2012, byla žádost žalobkyně o udělení povolení k trvalému pobytu opětovně, tentokrát ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, zamítnuta, přičemž důvod zamítnutí spočíval v nesplnění podmínky nepřetržitého pobytu na území České republiky po dobu 5-ti let, což prvostupňový orgán zjistil ze záznamů v cestovním dokladu žalobkyně. Dále zamítnutí žádosti odůvodnil nedoplněním tvrzení a důkazů k výzvě správního orgánu. K odvolání žalobkyně podaném dne 1. 8. 2017 prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 18. 8. 2017, č. j. OAM-21429-74/TP-2012, odvolání žalobkyně vyhověl a autoremedurou rozhodnutí ze dne 12. 7. 2017 zrušil s tím, že požadované doklady, jejichž absence byla rovněž důvodem pro vydání zrušeného rozhodnutí, nebyly v důsledku špatné distribuce do správního spisu založeny, ač byly žalobkyní předloženy včas.
- Dne 27. 9. 2017 žalobkyně opětovně požádala o vydání rozhodnutí, neboť průtahy v řízení byly pro ni velmi tíživé a vedly ke značným komplikacím v jejím životě. Žalobkyni se dne 12. 11. 2016 narodilo dítě, které nemohlo mít na území České republiky povolen vzhledem ke statusu žalobkyně trvalý pobyt.
- Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 8. 1. 2018, č. j. OAM-21429-84/TP-2012, byla žádost žalobkyně o povolení trvalého pobytu opětovně zamítnuta s odůvodněním, že žalobkyně ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců porušila veřejný pořádek, neboť uváděla nepravdivé údaje ve snaze získat oprávnění k pobytu na území České republiky. K odvolání žalobkyně odvolací orgán rozhodnutím ze dne 31. 5. 2018, č. j. MV-30177-4/SO-2016, rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání s tím, že se neztotožnil se závěrem, že by žalobkyně závažným způsobem porušila veřejný pořádek.
- Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 27. 8. 2018, č. j. OAM-21429-102/TP-2012, jež nabylo právní moci dne 26. 9. 2018, bylo žalobkyni uděleno ve smyslu ustanovení §68 zákona o pobytu cizinců povolení k trvalému pobytu.
- Dopisem ze dne 26. 2. 2019 uplatnila žalobkyně ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“), u žalované, mimo jiného nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 120.000,- Kč za nepřiměřeně dlouhé správní řízení. Dopisem žalované ze dne 24. 7. 2019 byla žádost žalobkyně zamítnuta.
4. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně, pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o povolení k trvalému pobytu žalobkyně, aplikoval ustanovení §13 odst. 1 a 2 a §31a odst. 1 až 3 OdpŠk. Vysvětlil, že mezi předpoklady odpovědnosti státu k náhradě nemajetkové újmy, s níž je spojeno poskytnutí zadostiučinění i v peněžité formě, náleží nesprávný úřední postup příslušného orgánu státu, vznik nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou nemajetkovou újmou. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20 (tento nález je – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), soud prvního stupně dovodil, že ve správním řízení bylo rozhodováno o základním právu žalobkyně (svoboda pobytu a pohybu, jež je přiznávána cizincům bez ohledu na to, zda se na území České republiky zdržují oprávněně či nikoliv (viz článek 14 odst. 1 Listiny a nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07) a pro takový typ řízení platí požadavek vyplývající z článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, přičemž v opačném případě se uplatní vzhledem k významu citovaného ustanovení Listiny vyvratitelná právní domněnka vzniku nemajetkové újmy.
5. Vzhledem k tomu, že žádost o povolení k trvalému pobytu podala žalobkyně u správního orgánu dne 27. 9. 2012 a rozhodnutí, kterým jí byl trvalý pobyt povolen, nabylo právní moci dne 26. 9. 2018, dovodil soud prvního stupně, že doba šesti let je natolik nepřiměřeně dlouhá, že žalobkyni náleží zadostiučinění v peněžité formě, neboť satisfakce spočívající v konstatování porušení práva by byla nedostatečná. Výši peněžité satisfakce pak soud prvního stupně určil podle kritérií formulovaných stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jež bylo uveřejněno pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též „Stanovisko“). Ve vztahu k užití pravidel Stanoviska zdůraznil, že ve smyslu nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, je nerozhodné, zda předmětem řízení bylo právo či svoboda upravené v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) či nikoliv. V závislosti na délce řízení o povolení k trvalému pobytu v trvání šesti let stanovil soud prvního stupně náhradu nemajetkové újmy žalobkyní požadovanou částkou 54.000,- Kč. Doplnil, že žalobkyně mohla v souladu se Stanoviskem za první dva roky řízení (za každý z nich) nárokovat částku 7.500,- Kč a za každý další rok částku 15.000,- Kč, tedy 4x15.000,- Kč plus 2x7.500,- Kč.
6. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2023, č. j. 56 Co 247/2022-212, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu na zaplacení částky 54.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 54.000,- Kč, jdoucím od 9. 8. 2019 do zaplacení, zamítl (výrok I.). Dále odvolací soud změnil ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město náklady řízení státu ve výši 1.185,12 (výrok II.). Rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyni rovněž uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.258,- Kč (výrok bez číselného označení).
7. Odvolací soud zcela aproboval skutkový stav soudu prvního stupně (viz bod 3. odůvodnění tohoto usnesení) a po právní stránce přihlédl k judikatorním konkluzím podávajícím se z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, jenž byl uveřejněn pod číslem 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tento rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/2007, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20. V obecné rovině dovodil, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá článek 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda. Správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i případné navazující soudní řízení, představuje z ústavněprávního hlediska řízení jediné. Pod ochranou Listiny pak jsou taková základní práva a svobody, jež mohou být vyhoštěním cizince z území České republiky dotčena, např. právo na život a zákaz mučení a krutého, nelidského a ponižujícího zacházení, jež chrání cizince před vyhoštěním do země, kde by tato jeho práva byla ohrožena, anebo právo na ochranu před neoprávněným zásahem do rodinného a soukromého života, které může vyhoštění bránit, pokud by do něho bylo zasaženo nepřiměřeným způsobem.
8. I přes konkluzi Krajského soudu v Plzni prezentovanou v rozsudku ze dne 31. 5. 2016, č. j. 30 A 71/2015-54, v tom smyslu, že nepravdivé údaje uvedené žalobkyní v řízení o povolení trvalého pobytu neshledal v takové intenzitě, že by to odůvodňovalo zamítnutí žádosti, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně se uvedením nepravdivých údajů podstatnou měrou podílela na délce řízení, za něž požaduje finanční satisfakci. Jedná se tudíž o faktor, jenž není přičitatelný žalované, a je nutno jej při posouzení přiměřenosti délky řízení vzít v úvahu. Se zřetelem na uvedené odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřel, že konkluze o nepřiměřenosti celkové délky řízení nemohla být učiněna, v důsledku čehož nemohla nalézt svého uplatnění ani vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy. I pokud mohl být závěr o nepřiměřené délce řízení učiněn, pak dle názoru odvolacího soudu již vyplacená částka odškodnění ve výši 21.000,- Kč vyjadřuje s ohledem na konkrétní okolnosti případu dostatečnou náhradu nemajetkové újmy. Rovněž byla vyvrácena domněnka vzniku další nemajetkové újmy. V návaznosti na tento závěr odvolací soud dále připomněl, že žalobkyně, přestože byla soudem prvního stupně poučována ve smyslu ustanovení §118a, §118b a §119a o. s. ř., neprokázala, že ji vznikla újma ve výši 54.000,- Kč v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánů státu.
II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání maje je ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení otázky přiměřenosti délky soudního, respektive správního, řízení, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu (odkázala přitom na Stanovisko a na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020), ale i Ústavního soudu (zmínila nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20). Dále přípustnost dovolání shledává v řešení otázky „zásadního právního významu“, zda v poměrech projednávané věci „jde nepřiměřená délka řízení k její tíži, pokud v žádosti o povolení k trvalému pobytu uváděla ve správním řízení nepravdivé údaje, což bylo důvodem zamítnutí její žádosti, a rozhodnutí správního orgánu II. stupně muselo být zrušeno v rámci správního soudnictví“. Rovněž klade další otázku „zásadního právního významu“, zda v rámci odškodnění průtahů ve správním řízení lze přiměřeně použít závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, o tom, že soudní ping-pong nemůže jít k tíži poškozeného při posuzování průtahů v řízení. Přípustnost dovolání žalobkyně také zakládá na ústavně nesouladném postupu odvolacího soudu (v rozporu s dovolatelkou citovaným nálezem Ústavního soudu Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21), který dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně – k odlišným skutkovým závěrům, pokud jde o nepřiměřenost délky řízení a z ní vyplývajícího uplatnění vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy bez toho, aby provedl pro zaujetí jiného právního názoru jakékoliv dokazování. Žalobkyně rovněž namítala nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť z něj není zřejmé, jak se odvolací soud vypořádal s jejími námitkami, že průtahy v řízení o povolení trvalého pobytu byly způsobeny výlučně správními orgány, jejichž rozhodnutí byla z různých důvodů rušena, a žalobkyně se na nich neúmyslným uvedením některých nepřesných údajů nijak nepodílela. V dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalovaná ve vyjádření označila dovolání žalobkyně za nedůvodné a navrhla jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí. S odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 7. 2001 ve věci Versini vs. Francie a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 209/2013, připomněla v poměrech projednávané věci uplatnitelný faktor spočívající v chování poškozeného, jež není přičitatelné státu a je nutné je vzít v úvahu při posouzení přiměřenosti délky řízení, popřípadě při hodnocení příčin vzniku škody. Dále uvedla, že dovoláním nastolené otázky již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny a v projednávané věci není pochyb o tom, že nepravdivé údaje sice nebyly důvodem pro zamítnutí žádosti žalobkyně o povolení trvalého pobytu, ale jsou důvodem nepřiznání další relutární satisfakce žalobkyni za délku řízení.
III.
Přípustnost dovolání, vady dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání žalobkyně splňuje veškeré obsahové náležitosti plynoucí z ustanovení§241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné (§237 o. s. ř.).
12. Podle ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Podle ustanovení §241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
14. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
16. S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury dovolacího soudu na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalobkyně není věcně projednatelné (je vadné) v rozsahu, v němž žalobkyně žádá po Nejvyšším soudu odpovědi na otázky, zda „v poměrech projednávané věci jde nepřiměřená délka řízení k její tíži, pokud v žádosti o povolení k trvalému pobytu uváděla ve správním řízení nepravdivé údaje, což bylo důvodem zamítnutí její žádosti, a rozhodnutí správního orgánu II. stupně muselo být zrušeno v rámci správního soudnictví“ a zda „v rámci odškodnění průtahů ve správním řízení lze přiměřeně použít závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, o tom, že soudní ping-pong nemůže jít k tíži poškozeného při posuzování průtahů v řízení“. Pomine-li dovolací soud, že uvedeným otázkám přiřazuje dovolatelka charakter „otázek zásadního právního významu“, čímž odkazuje na dřívější právní úpravu dovolacího řízení (podmínek přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu) upravenou v občanském soudním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a na dnes již zrušené ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pak v dovolání vymezeném těmito otázkami zcela absentuje uvedení některého důvodu (hlediska) přípustnosti dovolání vymezeného v ustanovení §237 o. s. ř., tj. jaký je vztah řešení dovolatelkou vymezené otázky k jejímu posouzení, jež je zastáváno judikaturou Nejvyššího soudu, tedy zda se při jejím vyřešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo zda se jedná o otázku, jíž řeší dovolací soud rozdílně, či o otázku dosud neřešenou, popřípadě konečně o otázku, jež již sice byla dovolacím soudem řešena, nicméně by měla být nyní posouzena jinak. S řádným vymezením některého z důvodu přípustnosti dovolání je pak spojena povinnost (vyjma případu, kdy je pokládána dovolatelem otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešená) označit judikaturu (rozhodnutí) dovolacího soudu, z níž se řešení vymezené otázky podává (viz opětovně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 35. a 37. odůvodnění stanoviska). Lze tak uzavřít, že v rozsahu dvou shora předestřených otázek dovolání žalobkyně postrádá obligatorní náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku upravenou v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., k níž se váže povinnost dovolatele vymezit, „v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.“
17. Dovolání žalobkyně je ovšem přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky, zda k závěru o přiměřené či nepřiměřené délce řízení, lze izolovaně dospět toliko za použití jediného z judikaturně vymezených kritérií ustavených pro posouzení přiměřenosti délky řízení a na ní navazujícího určení formy a výše náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované závěry podávajícími se ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Dovolání žalobkyně je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustné, rovněž důvodné.
19. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
20. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Podle článku 38 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (odstavec 1). Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem (odstavec 2).
22. Podle článku 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
23. Podle ustanovení §1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci (odstavec 1). Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (odstavec 2). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 3).
24. Podle ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle ustanovení §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
26. Nejvyšší soud již ve Stanovisku konstatoval, že relevantním hlediskem pro posouzení přiměřenosti délky řízení je tzv. globální, celkový, pohled na posuzované řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, a naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu ustanovení §31a OdpŠk mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními (Článek IV. Stanoviska).
27. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi při posuzování otázky, zda lze ve smyslu ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, §13 odst. 1 věta první a třetí, OdpŠk, §31a odst. 1 OdpŠk a Stanoviska při zadostiučinění i za majetkovou újmu způsobenou nesprávním úředním postupem spočívající v nepřiměřené délce správního a na něj navazujícího soudního řízení a v nepřiměřené délce správního řízení, na něž soudní přezkum nenavazoval (v obou případech s podmínkou, že předmětem řízení je základní právo nebo svoboda). V návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, Nejvyšší soud pak v citovaném rozsudku velkého senátu aproboval ten názor, že ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nepatří mezi ta ustanovení o základních právech, jichž se lze dle článku 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonodárce stanovením lhůt nevymezuje rozsah práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a proto z ústavněprávního hlediska není samo o sobě zásadní dodržení zákonných lhůt, ale autonomní vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě (bod 38. odůvodnění nálezu).
28. V plenárním nálezu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, Ústavní soud, mimo jiné, dovodil, že „ačkoliv však subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, Listina cizincům nepochybně zaručuje práva, která mohou být vyhoštěním dotčena. Jsou jimi například právo na život a zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení (ustanovení článku 6 a 7 Listiny), jež chrání cizince před vyhoštěním do země, kde by tato jeho práva byla ohrožena, anebo právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (článek 10 odst. 2), které může vyhoštění bránit, pokud by do něho bylo zasaženo nepřiměřeným způsobem.“ Současně zdůraznil, že „Listina přitom nijak nerozlišuje mezi tím, zda se cizinec zdržuje na území České republiky oprávněně, či nikoliv, na rozdíl od Úmluvy, jež cizincům, kteří se na území smluvního státu zdržují oprávněně, poskytuje procesní záruky ve svém Protokolu č. 7, a v opačném případě pak prostřednictvím článku 13, jenž garantuje právo na účinné prostředky právní ochrany každému, jehož práva zaručená Úmluvou jsou porušena“ (srovnej body 38. a 39. odůvodnění citovaného plenárního nálezu).
29. V poměrech projednávané věci je tudíž třeba považovat za správná a s judikaturou Nejvyššího soudu (a Ústavního soudu) souladná ta východiska rozsudku odvolacího soudu, potažmo i rozsudku soudu prvního stupně, že předmětem řízení o povolení trvalého pobytu před správním orgánem, respektive i správním soudem, je základní právo cizince, jež může být jeho vyhoštěním (při neudělení povolení k pobytu) dotčeno. Proto se při posouzení přiměřenosti délky takového řízení aplikují jednotlivá ustanovení Stanoviska, k nimž ovšem přihlédl pouze soud prvního stupně veden správným závěrem o tom, že v případě nepřiměřeně dlouhého řízení se uplatní vyvratitelná právní domněnka vzniku nemajetkové újmy (srovnej opětovně nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, body 55. a 56. odůvodnění nálezu).
30. Nejvyšší soud v bodě V Stanoviska dále uvedl, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích, přičemž Evropský soud pro lidská práva vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, bod 93 nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009). Jinak řečeno, poškozený se nemusí soustředit na prokázání vzniku újmy, ale jeho tvrzení jsou podstatná pro posouzení její intenzity, které musí odpovídat forma a případně výše zadostiučinění. Navíc je třeba poukázat na to, že nemajetková újma se u nepřiměřeně dlouhých řízení předpokládá, neboť způsobuje nejistotu v postavení účastníků řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2989/2012). Popření tvrzení o nemajetkové újmě ve shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu (shodně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 38/2022).
31. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Přitom je třeba přihlédnout k důvodům délky posuzovaného řízení a jednotlivá kritéria hodnotit nejen v neprospěch žalobce (např. složitost věci), ale i v jeho prospěch, např. postup orgánů veřejné moci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13).
32. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění se vychází z těch samých kritérií, která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Nejde přitom o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze proto bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla též zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaný pod č. 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
33. Odvolací soud změnou rozsudku soudu prvního stupně zamítl žalobu na přiznání peněžitého zadostiučinění pro žalobkyni ve výši 54.000,- Kč se závěrem, že uváděním nepravdivých údajů žadatelka o povolení k trvalému pobytu přispěla „nepochybně podstatnou měrou k délce řízení“, za kterou požaduje finanční zadostiučinění a „toto chování žalobkyně představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené délky řízení.“ Z konstatovaného dovodil, že účinek vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy nenastal, popřípadě pokud by i nastal, výše přiznaného odškodnění částkou 21.000,- Kč jako náhrada za nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí správními orgány vede při zohlednění procesní obrany žalované odvolací soud k závěru, že byla vyvrácena domněnka vzniku další nemajetkové újmy (viz bod 11. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku).
34. Prezentované právní posouzení věci shledává Nejvyšší soud neúplným, a tudíž nesprávným. Odvolací soud, aniž by přihlédl ke konkluzím shora předestřené judikatury dovolacího soudu zabývající se problematikou posuzování přiměřené délky řízení a na ní navazující otázky stanovení odpovídající formy a výše satisfakce za vzniklou nemajetkovou újmu (viz judikatura označená v bodech 26., 31. a 32. odůvodnění tohoto rozsudku), zúžil - na rozdíl od soudu prvního stupně - své posouzení o přiměřené či nepřiměřené délce řízení o povolení trvalého pobytu žalobkyni toliko na chování poškozené v předmětném správním řízení, jež označil za faktor, který podstatnou měrou k délce řízení přispěl. Zabýval se tak, aniž by to ovšem výslovně uvedl, kritériem jediným, které však samo o sobě v poměrech projednávané věci délku průtažného správního řízení neovlivnilo. Ve smyslu části IV. Stanoviska závěr o přiměřené či nepřiměřené délce řízení, a tím i nastoupení vyvratitelné domněnky o vzniku nemajetkové újmy, je třeba učinit na podkladě zpravidla čtyř kritérií, a to a) složitosti případu, b) chování poškozeného, c) postupu orgánů veřejné moci, d) významu předmětu řízení pro poškozeného. Všechna tato kritéria byla uplatnitelná i při posouzení přiměřeností délky správního (soudního) řízení o povolení trvalého pobytu žalobkyni v přítomné právní věci, neboť ze zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud zcela aproboval, se ve skutkové rovině podávají takové okolnosti, jež lze každým jednotlivým kritériem poměřovat. Úkolem odvolacího soudu v dalším řízení pak bude, aby vyhodnotil, jakou intenzitou se jednotlivá kritéria na délce řízení podílela. Z uvedeného tak vyplývá i předčasnost eventuálně formulovaného závěru odvolacího soudu o vyvrácení domněnky vzniku další nemajetkové újmy (viz bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Shodně tak za právně irelevantní označuje Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně „neprokázala přes poučení soudem prvního stupně, že v důsledku nesprávného úředního postupu jí vznikla újma ve výši 54.000,- Kč.“ Z obsahu spisu se nepodává, že by soud prvního stupně takové poučení žalobkyni vůbec musel poskytnout. Navíc při zohlednění nastoupení vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy soud prvního stupně výši peněžitého zadostiučinění stanovil při prokázané délce řízení šesti (6) let v souladu s mechanismem výpočtu obsaženým v části VI. Stanoviska, přičemž vzal v úvahu, že žalobkyně požadovala částku nižší, než k jaké soud prvního stupně provedeným výpočtem dospěl.
35. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání (jako v projednávané věci) přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
36. Odvolací soud, aniž by provedl (doplnil či opakoval) dokazování, dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že byla vyvrácena domněnka vzniku nemajetkové újmy žalobkyni, neboť i při formulaci závěru o nepřiměřené délce řízení o povolení trvalého pobytu, k průtažnému řízení podstatnou měrou přispěla sama žalobkyně (poškozená), která správnímu orgánu předkládala nepravdivé údaje, což odvolací soud v rovině skutkové hodnotil v bodě 10. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. V něm pro účely odlišného skutkového závěru oproti soudu prvního stupně (ten učinil detailní skutková zjištění dokumentující celý průběh řízení před správními orgány i správním soudem) útržkově rekapituloval část posuzovaného řízení přiblížením důvodů zamítavého rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 22. 3. 2013, č. j. OAM-21429-16/TP-2012, vydaného jako první v pořadí, potvrzujícího rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 7. 5. 2015, č. j. MV-55757-4/SO-2014, vydané však tímto odvolacím orgánem jako druhé v pořadí, rozsudku Krajskému soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016, č. j. 30 A 71/2015-54, který rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 7. 5. 2015 pro nezákonnost zrušil (správní žalobu posoudil jako důvodnou) a věc vrátil odvolacímu orgánu k novému projednání, a obecným odkazem na další průběh řízení až k vydání konečného rozhodnutí ze dne 27. 8. 2018, č. j. OAM-21429-102/TP-2012, jímž byl žalobkyni trvalý pobyt na území České republiky povolen, a jež nabylo právní moci dne 26. 9. 2018. Hodlal-li ovšem odvolací soud odlišně hodnotit důkazy provedené soudem prvního stupně a učinit jiné skutkové závěry, byl podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. povinen dokazování zopakovat, případně ve vztahu k listinným důkazům v rozhodnutí alespoň vysvětlit o jaké (konkrétní) důkazy své odlišné zjištění opírá a na základě jakých úvah tak činí (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2468/2014, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 43/2017). Odvolací soud v projednávané věci tímto způsobem nepostupoval, neboť z neúplné a navíc zkratkovité rekapitulace jen některých listinných důkazů, i když jimi dokazování provádět nemusel, nemohl dostatečně - oproti podrobným skutkovým závěrům soudu prvního stupně – účastníkům řízení zpřístupnit svůj závěr o odlišném skutkovém stavu, jenž jej vedl k jinému právnímu posouzení vztahujícímu se k přiměřenosti délky odškodňovaného správního řízení a na ni navazující konkluze o uplatnění vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy. Takto odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
37. Žalobkyně v dovolání rovněž namítala, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkami dovolatelky, jež od počátku řízení uváděla, a sice že postup správních orgánů v posuzovaném řízení byl nesprávný, neboť rozhodnutí prvostupňového orgánu bylo opakovaně rušeno orgánem odvolacím, jehož rozhodnutí zase v jednom případě zrušil i správní soud. Odvolací soud tak nemohl shledat hlavní příčinu nepřiměřené délky správního řízení v neúmyslném uvedení některých nepřesných informací žalobkyní, aniž by se zabýval tím, zda a v jaké míře (intenzitě) se na nepřiměřené délce řízení podílel opakovaný nesprávný postup správních orgánů.
38. K problematice deficitů odůvodnění soudního rozhodnutí připomíná Nejvyšší soud tu rozhodovací praxi, dle níž i rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovující všem požadavkům na jeho odůvodnění není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné není, je-li z jeho odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (napadený rozsudek je založen na závěru odvolacího soudu, dle něhož se na nepřiměřené délce správního řízení mělo podstatnou měrou podílet chování žadatelky o povolení trvalého pobytu) a případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) očividně nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky podáním částečně přípustného a důvodného dovolání.
39. V této souvislosti nelze odhlédnout ani od judikaturních tezí, dle nichž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
40. Při poměřování s konkluzemi rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, potažmo i Ústavního soudu, nelze sice vnímat argumentaci odvolacího soudu jako nelogickou, nesrozumitelnou, nebo nedostatečnou, a tudíž nepřezkoumatelnou ve vztahu k závěru o příčině nepřiměřené délky posuzovaného správního řízení, jíž učinil, nicméně její deficity, jak bylo vyloženo výše, jsou spojeny s nesprávným právním posouzením věci a vadami dokazování (v intencích výkladu podávajícího se z bodu 36. odůvodnění tohoto rozsudku).
41. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný (neboť spočívá na neúplném, a tím i nesprávném právním posouzení věci), a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
42. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
43. V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Michael Pažitný Ph.D.
předseda senátu