ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3415.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3415/2023-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce B. K. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 370/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 68 Co 44/2023-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 12. 2022, č. j. 17 C 370/2021-56, potvrzen ve výroku I. (jímž bylo rozhodnuto ve věci samé tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 200 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení), změněn ve výroku II. jen co do určení výše nákladů řízení (vše výrokem I. rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku I. v rozsahu o zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání.
3. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
4. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
6. Při řešení relevantních otázek napadeným rozhodnutím se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozhodnutí nezávisí ani na posouzení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených.
7. Při posuzování přiměřeností délky předmětného řízení odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou (srov. např. již stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, část. III., bod 3., či odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2405/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3/2021) přihlédl i k době, po kterou bylo řízení přerušeno, zkoumaje přitom i účelnost přerušení řízení a přiměřenost délky souvisejících řízení (do jejichž skončení bylo posuzované řízení přerušeno).
8. Odkaz žalobce na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016, případný není a ani těmto závěrům se posouzení odvolacího soudu v dané věci neprotiví. V odkazovém rozhodnutí dovolací soud formuloval a odůvodnil, že „naplňuje-li návrh účastníka na přerušení řízení (§110 o. s. ř.) svou zjevnou motivací důvody, pro něž soud přeruší řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., není na místě přičítat průběh přerušeného řízení k tíži účastníka, jestliže soud v těchto poměrech řízení, byť k návrhu účastníků, přerušil, neboť soud v rámci své úvahy, zda se takové přerušení nepříčí účelu řízení, hodnotil důvody procesní ekonomie i svoji povinnost postupovat při ochraně práv rychle a účinně.“ V nyní posuzované věci ovšem odvolací soud bezezbytku reflektoval okolnost, že řízení bylo přerušeno, když se tak nestalo ani k návrhu žalobce a samotné přerušení řízení nepřičetl žalobci k tíži.
9. Napadené rozhodnutí je pak konformní i se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 (z nějž žalobce také cituje v podaném dovolání), jestliže v nyní posuzované věci – jak již výše uvedeno – soudy podrobně zkoumaly i průběh vedlejších řízení a přesvědčivě vysvětlily vliv jejich trvání na předmětné řízení. [Soudy učinily logický závěr, že na délku trvání předmětného řízení mělo vliv vedlejší řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 285/2013 (jež bylo pravomocně skončeno později nežli vedlejší řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 42 C 273/2011), přičemž samo nebylo shledáno průtažným.]
10. V dovolání formulová otázka [přesněji dvě obdobně formulované podotázky, „zda délka řízení, po nějž bylo předmětné řízení přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., se včítá do celkové délky řízení, za situace, kdy neexistovala právní otázka ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., která by měla vliv na řešení věci v předmětném řízení“, resp. „zda se při odškodňování nepřiměřené délky řízení do celkové délky řízení započítává celá doba neúčelného přerušení věci soudem podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., při materiální neexistenci relevantní právní otázky pro předmětné řízení“], jíž považuje dovolatel za otázku v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenou, také nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Formulace dané otázky vychází z premisy, že předmětné řízení bylo přerušeno nedůvodně, ta je však v příkrém rozporu s konkluzí soudů nižších stupňů, jež se právě vyjádřily i k otázce účelnosti (důvodnosti) přerušení řízení do skončení souvisejícího řízení [a ani tyto jejich závěry nelze považovat za nepřiměřené, i se zřetelem na soudy akcentovaný předmět obou řízení a význam otázky řešené ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 285/2013 (výše nájemného) pro posuzované řízení (povinnosti zaplatit dlužné nájemné, dílem i za dobu, do které promlouvá spor o zvýšení nájemného), při předpokládané identitě účastníků obou řízení].
11. Přípustnost dovolání (ve světle kritérií uvedených v §237 o. s. ř.) nezakládá ani dovolatelem jen obecně formulovaná výtka o protiústavnosti napadeného rozhodnutí (jeho „extrémním rozporu s principy právního státu“), bez vytčení kvalifikované otázky či uvedení konkrétní judikatury dovolacího soudu nebo Ústavního soudu v souvislosti s touto argumentací, nehledě na to, že Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl pozdější rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23. odůvodnění, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).
12. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení – v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto – odůvodněno být nemusí (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu