ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1320.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1320/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 445.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 175/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2008, č. j. 16 Co 220/2008 – 69, takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2008, č. j. 16 Co 220/2008 – 69, v celém rozsahu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2008, č. j. 21 C 175/2007 – 34, v rozsahu výroků II. až IV. a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2008, č. j. 21 C 175/2007 – 34 v rozsahu dotčeném odvoláním, tj. v bodech II až IV. výroku. Tím bylo rozhodnuto o žalobě na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobcem utrpěné nemateriální újmy v důsledku porušení jeho práva na projednání věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 131/88, a následně u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 125/95, v přiměřené lhůtě tak, že jí bylo vyhověno do částky 78.000,- Kč s příslušenstvím a do zbylé částky 367.200,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 24. 11. 1987 bylo před rozhodčí komisí zahájeno řízení o odškodnění pracovního úrazu žalobce. Dne 3. 5. 1988 byla věc předána Okresnímu soudu v Pardubicích, kde byla vedena pod sp. zn. 9 C 131/88 a následně, dne 4. 7. 1995, byla přikázána Okresnímu soudu v Chrudimi, u kterého je vedena pod sp. zn. 4 C 125/95. V průběhu řízení proběhla řada soudních jednání a byly vypracovány tři znalecké posudky. Ve věci bylo opakovaně rozhodováno soudem prvního stupně i soudem odvolacím. V březnu 1999 byl na majetek žalovaného v původním řízení prohlášen konkurz, který je veden u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 233/98 a v důsledku toho došlo ze zákona k přerušení původního řízení s tím, že kvůli trvání konkurzního řízení nemohlo být dosud v původním řízení pokračováno. Žalobce přihlásil svoji pohledávku z původního řízení v řízení konkurzním a ta byla uznána v rámci incidenčního sporu ve výši 150.320,- Kč. V původním řízení docházelo k časovým prodlevám při vyřizování věci. Žalobce se snažil řízení urychlit podáváním stížností k předsedovi nadřízeného krajského soudu, a to jak ve vztahu k řízení původnímu, tak i konkurznímu. V roce 1997 byla žalobci poskytnuta žalovaným v původním řízení záloha na pokrytí žalovaného nároku v částce 70.000,- Kč, která měla představovat plné odškodnění pracovního úrazu a částečně i náhradu ušlého výdělku žalobce. V lednu 1998 rozšířil žalobce svůj žalobní požadavek na částku 240.000,- Kč, poníženou o částečnou úhradu ve výši 70.000,- Kč. Žalovaná částečně uznala nárok žalobce a na odškodnění z důvodu nepřiměřené délky původního řízení mu vyplatila mimosoudně částku 162.000,- Kč.
Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel, že v původním řízení došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a tím i nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Celkovou délku řízení počítal až od 18. 3. 1992, kdy se pro Českou republiku stala závaznou Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Při úvaze o výši odškodnění ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk přihlédl k postupu orgánů veřejné moci, zejména určitým prodlevám při vyřizování věci a nepřiměřené délce řízení jako takové, vyšší míře složitosti věci, která si vyžádala vypracování několika znaleckých posudků ohledně žalobcova zdravotního stavu (komplikovaných neúplností zdravotní dokumentace žalobce) i k posouzení jeho peněžních nároků (komplikovaných nejednotným výkladem způsobu „užití valorizace“ ušlého výdělku žalobce), chování žalobce, který se na celkové délce řízení nijak nepodílel a naopak se řízení snažil urychlit podáváním stížností předsedovi nadřízeného soudu, jakož i významu předmětu řízení pro žalobce, který s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva hodnotil soud jako vysoký. Vzal rovněž do úvahy, že v průběhu původního řízení bylo žalobci ze strany žalovaného částečně plněno. Za odpovídající odškodnění proto, s přihlédnutím k celkové době řízení v rozsahu 16 let, shledal částku 240.000,- Kč, když zohlednil mimosoudní plnění žalované v rozsahu 162.000,- Kč. Dovolával-li se žalobce aplikace závěrů rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Heská proti ČR (správně: rozsudek senátu páté sekce ESLP ze dne 23. 5. 2006, ve věci Heská proti České republice , stížnost č. 43772/02 – pozn. Nejvyššího soudu ), kde šlo rovněž o odškodnění pracovního úrazu v řízení trvajícím 13 let a kde bylo ESLP přiznáno odškodnění ve výši 13.000,- EUR, je jeho poukaz v zásadě použitelný i pro projednávanou věc. Soud prvního stupně však přihlédl také k rozsudku ESLP ve věci Apicella proti Itálii (správně: rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01 – pozn. Nejvyššího soudu ), který umožňuje přiznání nižších částek, než jaké přiznává ESLP postupem podle čl. 41 Úmluvy z důvodu, že vnitrostátní systém odškodnění je pro stěžovatele vždy jednodušším a dostupnějším prostředkem nápravy.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením v tom, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V řízení nedošlo k průtahům, ale pouze k „diskontinuitě v jeho průběhu“, když úkony soudu byly prováděny v přiměřených lhůtách, avšak délku sporu způsobilo množství prováděných důkazů a pomalejší činnost soudem ustanovených znalců. Na druhou stranu soud prvního stupně správně přihlédl k tomu, že žalobce byl již v průběhu původního řízení částečně uspokojen, jakož i k tomu, že původní řízení bylo přerušeno v důsledku prohlášení konkurzu na majetek žalovaného. Toto přerušení nelze přičítat k tíži ani jedné ze stran tohoto sporu, avšak nelze je ve svém důsledku zcela pominout. Žalobci nelze přiznat takové zadostiučinění jako ve věci Heská proti České republice , neboť v onom řízení bylo přiznáno zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v řízení o náhradě škody za dva pracovní úrazy, kdežto v původním řízení je požadováno zadostiučinění pouze za jediný pracovní úraz. Význam řízení byl pro žalobce do určité míry snížen tím, že mu již v průběhu řízení bylo odškodnění za pracovní úraz částečně vyplaceno. Žalobce má dále v incidenčním řízení přiznán nárok co do výše 160.000,- Kč, což s již vplaceným odškodněním činí 230.000,- Kč. Požadavek na odškodnění nemajetkové újmy o 1,7 násobek převyšující odškodnění z pracovního úrazu je zjevně nepřiměřený. To, že žalobce podal k ESLP stížnost, na této okolnosti nic nemění, neboť řízení o této stížnosti již bylo přerušeno a v důsledku přijetí vnitrostátní právní úpravy musel žalobce požádat žalovanou o přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je „celková částka přiznaného odškodnění z titulu nemajetkové újmy ve výši 240.000,- Kč odpovídající všem hlediskům §31a zákona č. 82/1998 Sb.“
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z úvahy o zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, „a to v otázce posouzení aplikace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006 v tom směru, že výše nemajetkového zadostiučinění byla snížena oproti obdobným případům“ (zejména rozhodnutí ve věci Heská proti České republice ). Aplikací tohoto rozhodnutí došlo k porušení principu rovnosti před zákonem, garantovaného Listinou základních práv a svobod. Rozhodnutí ve věci Apicella nelze aplikovat na žalobcův případ, neboť žalobce k uplatnění svého práva se nejprve musel obrátit se svou stížností na ESLP a vynaložit náklady na právní zastoupení s tím spjaté. V tomto ohledu nelze mít za to, že využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro žalobce dostupnější a snadnější mechanismus nápravy. Je nutno zdůraznit, že kdyby novela zákona č. 82/1998 Sb., provedená zákonem č. 160/2006 Sb., nebyla přijata, nebyl by žalobce nucen podávat žádost o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu k žalované, sledovat zákonné lhůty k podání žádosti a poté podat předmětnou žalobu a vynaložit další náklady na právní zastoupení s tím spjaté. Je též nutno přihlédnout k tomu, že oproti případu Heská trvá řízení žalobce o dva roky déle. Odvolací soud tuto skutečnost nijak nezohlednil. Žalobce pokládá výši odškodnění nemajetkové újmy v celkové částce 240.000,- Kč za nepřiměřenou, a to s ohledem na judikaturu ESLP. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a považuje napadený rozsudek za zcela správný. Neztotožňuje se naopak s tvrzením žalobce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem. Aplikaci rozhodnutí ESLP ve věci Apicella na daný případ považuje za zcela správnou. K rozhodnutí ve věci Heská žalovaná uvedla, že dle jejího názoru je institut nemajetkové újmy natolik specifický, že pouhá podobnost věcí nemůže být rozhodným kritériem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Judikatura ESLP by měla být v těchto případech zohledňována jen v otázce, zda přiznat zadostiučinění, či nikoliv. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl jako nedůvodné.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, č. j. 30 Cdo 18/2009 - 92, bylo žalobcovo dovolání odmítnuto, když dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto posoudil žalobcovo dovolání jako nepřípustné (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bylo usnesení dovolacího soudu zrušeno mj. s odůvodněním, že v předmětném řízení došlo k několika pochybením ze strany Nejvyššího soudu. Ten se podle Ústavního soudu nikterak nezabýval stěžejním argumentem stěžovatele, že aplikace závěrů rozsudku ESLP ve věci Apicella není na místě a vymezil otázku rozhodného období, jehož počátek soudy odvozovaly ode dne 18. 3. 1992. Dalším pochybením Nejvyššího soudu bylo nedodržení jeho vlastní judikatury a právního názoru vyjádřeného v jím citovaném rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. Dle názoru Ústavního soudu je třeba trvat na tom, aby obecné soudy vždy konkrétně a jednoznačně uvedly základní částku odškodnění včetně její procentní modifikace dle kritérií zákona o odpovědnosti státu, judikatury soudů (včetně ESLP), popř. dle dalších jedinečných skutečností daného případu. Z rozsudku (správně usnesení – pozn. Nejvyššího soudu) Nejvyššího soudu nelze zjistit, zda právní otázky, které vymezil stěžovatel ve svém dovolání a jimiž se nalézací a odvolací soudy zabývaly, byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny či zda byly soudy nebo dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, nebo zda nebyly řešeny v rozporu s hmotným právem, tedy zda se nejedná o otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. V důsledku toho došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud – vázán v této věci názory Ústavního soudu - v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud přistupuje k opětovnému přezkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání žalobce poté, co Stanoviskem svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, sjednotil rozhodovací praxi českých soudů k výkladu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (dále jen „Stanovisko“) a poté, co rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, stanovil podmínky, za kterých lze vnitrostátní prostředek nápravy, kompenzující újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, považovat za natolik dostupný a účinný, aby jeho využitelnost odůvodnila přiznání nižšího odškodnění, než jaké ve svých rozhodnutích proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva. Stanovisko i všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz.
Dovolání je přípustné k řešení otázky zásadní právní významnosti, a to kdy je při určování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení možno přihlížet k tomu, že žalobce – jako poškozený – měl k dispozici dostupný a účinný prostředek nápravy porušení daného práva na vnitrostátní úrovni. Ústavní soud v dovolání žalobce nalezl i výhradu k hodnocení celkové délky řízení, za jehož průběh má být zadostiučinění poskytnuto a vyložil důvody, pro které je hodnocení počátku řízení spojované právě se dnem 18. 3. 1992, kdy vstoupila Úmluva o ochraně lidských práv a svobod v platnost pro Českou republiku, za ústavně nekonformní. Obě tyto otázky vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, což přiznává jeho rozsudku zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je zároveň připraven, s ohledem na kritiku ze strany Ústavního soudu, zřetelně ukázat, jakými úvahami je třeba se v této věci při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 1 a 3 OdpŠk, řídit.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedl k tomu, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, a část II. Stanoviska).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
V rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, Nejvyšší soud dovodil, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva je jednoznačně konstantní v tom, že upřednostňuje vyřešení nepříznivých důsledků nepřiměřené délky soudního či správního řízení podle vnitrostátního práva národními soudy (orgány), přičemž vzhledem k tomu, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce poškozeného, lze snadněji dosáhnout náhrady uvedené újmy. Proto ESLP považuje za účinný prostředek k odškodnění nepřiměřené délky řízení (čl. 13 Úmluvy) i náhradu přiznanou vnitrostátním právem členského státu v rozsahu nižším, než k jaké by ve smyslu čl. 41 Úmluvy dospěl on sám, nikoliv však nepřiměřeně.
Z uvedeného je zřejmé, že nižší úroveň odškodnění za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva, je na místě pouze tehdy, je-li poskytnutá náhrada skutečně účinným prostředkem nápravy porušení daného práva. Tím pak může být pouze tehdy, pokud je kompenzační právní prostředek sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím sankcionovat nepřiměřenou délku soudního řízení (srov. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, §84).
V posuzované věci je zřejmé, že v důsledku absence odpovídající právní úpravy, která byla zakotvena do českého právního řádu až zák. č. 160/2006 Sb., jímž byl s účinností od 26. 4. 2006 novelizován zák. č. 82/1998 Sb., neměl žalobce, po převážnou dobu trvání původního řízení, k dispozici kompenzační prostředek nápravy porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zejména jej neměl k dispozici v době, kdy se hodlal domáhat ochrany tohoto práva a v důsledku jeho absence v národním právním řádu byl nucen podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (z žaloby plyne, že se tak mělo stát dne 9. 4. 2004). Tato skutečnost pak diskvalifikuje poskytnuté odškodnění z úvahy o tom, že by snad šlo na národní úrovni o prostředek nápravy pro žalobce dostupnější a že by tedy bylo možno poskytnout odškodnění v nižší úrovni, než v jaké by je přiznal v obdobném případě Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, je jeho posouzení nároku žalobce nesprávné.
K posouzení počátku rozhodné doby ve vztahu k původnímu řízení dospěl Nejvyšší soud ke stejnému závěru jako Ústavní soud, když v prvé právní větě Stanoviska uvedl, že při úvaze o celkové době řízení není možné odhlížet od té jeho části, která se odehrála před tím, než se Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stala závaznou pro Českou republiku.
Nejvyšší soud zde vychází z předpokladu, že kompenzační způsob nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení byl do právního řádu České republiky zaveden pod vlivem rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva, a je proto třeba, aby kompenzační řízení, jakož i rozhodnutí o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, odpovídaly kritériím stanoveným tímto soudem. Na druhé straně však nelze zcela odhlédnout od vnitrostátní právní úpravy a dovozovat pro účely právního posouzení něco, co v ní obsaženo není a co směřuje proti jejímu smyslu. Nelze v tomto ohledu především připustit názor, že ve vztahu k úvaze o celkové délce řízení není třeba brát v úvahu tu jeho část, která probíhala před tím, než Úmluva nabyla závaznosti pro Českou republiku (tedy před 18. 3. 1992). Je pravdou, že Evropský soud pro lidská práva je ve svém rozhodování omezen tím, kdy Úmluva vstoupila v platnost pro Českou republiku, a není příslušný k posuzování stížností vztahujících se ke skutečnostem a rozhodnutím předcházejícím tomuto datu (viz např. rozsudek senátu druhé sekce ze dne 7. 1. 2003, ve věci Bořánková proti České republice , stížnost č. 41486/98, odst. 52). Uvedené časové omezení se však týká pouze aplikovatelnosti Úmluvy ve vztahu k České republice, nikoli omezení aplikovatelnosti §13 odst. 1 věta druhá a třetí, §22 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk. Jestliže se v §13 odst. 1 větě třetí a v §22 odst. 1 větě třetí OdpŠk objevuje v poznámce pod čarou č. 8a odkaz na čl. 6 Úmluvy, je třeba jej chápat jako potvrzující tu skutečnost, že se při hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování vychází z kritérií, která ve své judikatuře dovodil ESLP, nikoli tak, že je použitelnost tohoto ustanovení omezena časovou působností Úmluvy (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009).
Stanovil-li odvolací soud počátek rozhodné doby ve vztahu k původnímu řízení na 18. 3. 1992, ačkoliv řízení bylo zahájeno již 24. 11. 1987, je rovněž v této otázce jeho posouzení nároku žalobce nesprávné.
V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud na pátou právní větu a její zdůvodnění v části V. Stanoviska v tom směru, že přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nebylo doposud pravomocně skončeno. Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno.
V deváté právní větě Stanoviska Nejvyšší soud dovodil, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. V části VI. Stanoviska se k tomu dále uvádí, že pro poměry České republiky považuje Nejvyšší soudu za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč).
Při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů.
Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 OdpŠk podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnou a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním.
S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním situacím, však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn IV. ÚS 128/11). V daném ohledu nelze vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či povinnosti uloženy, zda šlo v řízení o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí a jaký byl osud uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku (včetně podání ústavní stížnosti).
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, vyjádřil, že pokud Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, stanovil základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění, a to mj. určením tzv. základní částky, resp. základního rozpětí, jedná se o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud.
V souzeném případě takto nastíněný postup pro stanovení výše odškodnění není v rozhodnutí odvolacího soudu, ani v rozhodnutí soudu prvního stupně uveden. Nicméně jen proto nelze shledat tato rozhodnutí nesprávnými, neboť v konečném důsledku je nutno vždy zvažovat výši přiměřeného zadostiučinění, které bylo žalobci přiznáno, nikoliv jen způsob, jak soud k tomuto výsledku dospěl. Navíc i při absenci výslovného výpočtu lze z rozhodnutí odvolacího soudu, a to ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, dovodit, že soud vycházel ze základní částky 15.000,- Kč za rok řízení (za 16 let řízení, které soudy nesprávně vzaly v potaz, bylo přiznáno celkově 240.000,- Kč). Dále soudy při zvažování významnosti předmětu řízení pro žalobce vycházely z toho, že v posuzovaném řízení žalobce uplatňoval nárok na náhradu škody za pracovní úraz a porovnaly tento jeho nárok s obdobným případem rozhodnutým Evropským soudem pro lidská práva (věc Heská proti České republice ), byť následně nesprávně zahrnuly do svých úvah závěr o možnosti nižšího odškodnění, jak bylo výše vysvětleno.
Takový postup soudů lze považovat za v zásadě přiléhavý, avšak ve spojení s dovolacími námitkami žalobce a s důsledky kasačního rozhodnutí Ústavního soudu v této věci, jakož i ve spojení s výše nastíněným postupem, považuje dovolací soud přiznanou částku za zjevně nepřiměřené nízkou.
Dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a převzatých soudem odvolacím. Je přitom zjevné, že řízení, v němž žalobce uplatňoval nárok na náhradu škody za pracovní úraz, bylo započato již dne 24. 11. 1987 a ke dni rozhodování odvolacího soudu (1. 7. 2008) nebylo skončeno. Trvalo tedy bezmála 21 let (v tomto bodě se jedná o odlišnost od případu Heská proti České republice , v němž šlo o pracovně právní spor trvající 14 let, ESLP přiznal zadostiučinění ve výši 13.000,- EUR, tedy přibližně 24.000,- Kč/ 929,- EUR za rok trvání řízení).
Celková základní částka by měla být vymezena součinem počtu roků, po které řízení prozatím trvalo, a částkou pohybující se v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč. V daném případě by se jednalo o částku v rozmezí od 300.000,- Kč (19 x 15.000,- Kč + 2 x 7.500,- Kč) po 400.000,- Kč (19 x 20.000,- Kč + 2 x 10.000,- Kč) s tím, že řízení bylo extrémně dlouhé, které ve svém důsledku znamená, že žalobci bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, a ke dni rozhodování odvolací soudu v kompenzačním řízení nebylo skončeno. Proto se dovolací soud přiklání při určení základní částky k sazbě blížící se 20.000,- Kč za rok trvání řízení (při zohlednění poloviční částky pro prvé dva roky řízení), tedy základní částce 400.000,- Kč, nedojde-li v důsledku nového posouzení rozhodné doby po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve vztahu k aktuálnímu stavu původního řízení, ještě k dalšímu jejímu zvýšení.
Dále je třeba přihlédnout k jednotlivým kritériím obsaženým v §31a odst. 3 OdpŠk, a to v rámci procentní úpravy základní částky.
Složitost věci se hodnotí tak, že je-li věc složitá po skutkové, procesní či hmotně právní stránce, lze ze základní částky odečíst až 50 %. Naopak, je-li řízení jednoduché až banální, lze k základní částce až 50 % přičíst. Řízení, v nichž se jedná o náhradu škody na zdraví, přitom bývají typově složitější, neboť je v nich zpravidla uplatňováno více nároků, a k posouzení jejich důvodnosti je navíc třeba vypracování znaleckých posudků (srov. část IV. a VI. Stanoviska a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Jak vyplývá ze zjištění soudu prvního stupně, v posuzovaném případě se jednalo o skutkově složitější věc, v níž bylo třeba vypracovat několik znaleckých posudků.
Řízení se stalo komplikovanějším i tím, že do něj zasáhlo konkursní řízení. V této souvislosti odvolací soud správně konstatoval, že v rámci úvahy o přiměřenosti celkové délky řízení je třeba přihlédnout i k té jeho části, po kterou bylo z důvodu prohlášení konkurzu na majetek žalovaného, původní řízení přerušeno. Dovolací soud k tomu dodává, že v takové situaci je třeba zkoumat, zda konkurzním řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4107/2009 a část III., bod 3. Stanoviska).
Z důvodu složitosti řízení je proto na místě základní částku odškodnění přiměřeně snížit.
Řízení prozatím též probíhalo pouze na dvou stupních soudní soustavy, a z tohoto pohledu tedy není možné přistoupit ke snížení odškodnění, ale ani k jeho zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).
Co se týče chování poškozeného, lze obecně základní částku buďto snížit až o 50 % (např. v případě obstrukčního jednání účastníka, jakým je podávání zřejmě nedůvodných žádostí, námitek či opravných prostředků, podání vadné žaloby či jiného procesního úkonu, nerespektování uložených procesních povinností v soudem stanovených lhůtách, neuhrazení soudního poplatku, apod.), nebo ji naopak zvýšit až o 50 % (v případě aktivního jednání směřujícího k urychlení řízení a prevence průtahů v něm, tj. zvláště v období po 1. 7. 2009 podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb.).
Žalobce v daném řízení vystupoval ve směru zrychlení průběhu řízení aktivně, podával stížnosti, v nichž brojil proti délce řízení a domáhal se urychleného rozhodnutí, a to jak ve věci samé, tak v následně zahájeném konkursním řízení. To přesto, že k dispozici neměl žádné účinné procesní prostředky, jak prodlužování řízení zamezit. Účinný právní nástroj v podobě žádosti o určení lhůty k provedení procesního úkonu, jenž není podmíněn podáním tzv. hierarchické stížnosti, byl totiž do českého právního řádu zaveden až od 1. 7. 2009 novelou §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích., provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (k tomu srovnej např. konečné rozhodnutí senátu páté sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02, ve věci Vokurka proti České republice , odst. 57 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Dovolací soud proto pokládá za případné, aby základní částka byla při zohlednění tohoto kritéria přiměřeně zvýšena.
Co se týče postupu rozhodujících orgánů, lze základní částku zvýšit až o 50 % v případě závažných pochybení na straně orgánu veřejné moci. V daném případě, a to bez ohledu na skutkovou obtížnost případu, je nutno poukázat na to, že ve věci samé rozhodoval soud prvního stupně prozatím celkem třikrát a všechna jeho rozhodnutí byla k odvolání zrušena. V tomto směru je třeba zkoumat, z jakého důvodu se tak stalo.
Nejvyšší soud k tomu již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, uvedl, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Stejně je pak třeba hodnotit kritérium postupu orgánu veřejné moci i při stanovení odpovídající výše odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
V průběhu původního řízení bylo sice vypracováváno několik znaleckých posudků, při jejich vyhotovování však docházelo k prodlevám či případně ke zjevně nepromyšleným zadáním (např. ustanovení znalce dne 27. 9. 1994, který k provedení znaleckého úkonu nebyl kvalifikován). Soudy jednající v tomto případě postupovaly přinejmenším neobratně. Je navíc třeba upozornit na to (a to i ve vztahu k souzenému sporu), že primární odpovědnost za zpoždění související s vyhotovením znaleckého posudku nese stát (srov. rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku , stížnost č. 33079/96, odst. 113, nebo též mutatis mutandis rozsudek téhož soudu ze dne 25. 6. 1987, ve věci Capuano proti Itálii , stížnost č. 9381/81, Série A č. 119, str. 14, odst. 32).
V případě, kdy si jiné řízení vynutí přerušení původního řízení, je třeba zkoumat postup orgánů veřejné moci v tomto vedlejším řízení nejen ve vztahu k úvaze o dodržení či porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i ve vztahu k posouzení postupu orgánů veřejné moci z hlediska kritéria §31a odst. 3 psím. d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009).
Protože se odvolací soud postupem soudu v původní ani konkurzním řízení ve světle výše uvedených úvah nezabýval, je jeho posouzení nároku žalobce neúplné a tudíž nesprávné. Teprve po doplnění dokazování v naznačeném směru bude možno uzavřít, zda je na místě zvýšení základní částky z důvodu postupu orgánů veřejné moci.
Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného, lze základní částku buďto snížit až o 50 % (v případě že řízení má pro poškozeného jen velmi malý význam), nebo ji lze zvýšit až o 50 % (jestliže má pro poškozeného velmi velký význam). V původním řízení se jednalo o nárok, jenž měl pro žalobce zvýšený význam, jak správně dovodil odvolací soud, neboť spory vyplývající z pracovněprávních vztahů mají typově závažnější dopad do profesního i soukromého života účastníků a zpravidla též znamenají zásadní zásah do jejich hmotného zabezpečení; v daném případě se navíc jednalo o spor o náhradu škody na zdraví způsobené pracovním úrazem (k významu předmětu řízení ve vztahu k pracovněprávním sporům srov. např. rozsudek ESLP ze dne 24. 5. 1991 ve věci Vocaturo proti Itálii , série A č. 206-C, str. 32, odstavec 17 či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 1992 Ruotolo proti Itálii , série A, č. 230-D, odstavec 17). I z tohoto důvodu by mělo být přiměřené zadostiučinění zvýšeno.
Dovolací soud obecně nepovažuje za přiléhavé přihlížet k tomu, jak to učinil odvolací soud, že se žalobce v posuzovaném případě již domohl určitého plnění ze strany žalovaného (původního zaměstnavatele) či že mu v rámci konkursního řízení byla potvrzena pravost jeho pohledávky (přičemž v danou chvíli je nejisté, zda bude ohledně ní v rámci konkurzního řízení také uspokojen). V řízení o nároku na přiměřené zadostiučinění není totiž zásadním kritériem, zda (případně do jaké míry) byl žalobce v původním řízení úspěšný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), nýbrž zda mu přílišnou délkou tohoto řízení byla způsobena újma spočívající v nesnázích zapříčiněných zdlouhavým řízením, v nejistotě významně zasahující jeho společenské postavení či hmotné zabezpečení a v neposlední řadě též negativní zásah do jeho legitimního očekávání, že ve věci bude rozhodnuto v souladu s právem a bez zbytečných průtahů.
K částečnému uspokojení žalobního nároku v průběhu řízení by bylo možno přihlédnout ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného pouze tehdy, pokud by jím byl význam předmětu řízení pro něho výrazně snížen. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu však není zřejmé, jaká všechna plnění a v jaké výši byla předmětem původního řízení. Je pouze patrno, že domáhal-li se žalobce od ledna 1998 zaplacení částky 240.000,- Kč, snížené o částečné plnění v částce 70.000,- Kč, nelze o zániku podstatné části žalovaného nároku a tím souvisejícím snížení významu předmětu řízení pro žalobce, uvažovat. I kdyby však žalobce dosáhl podstatného uspokojení žalovaného nároku v průběhu původního řízení, nemělo by to samo o sobě vliv na hodnocení významu předmětu řízení pro něj, neboť k němu mělo podle skutkových zjištění odvolacího soudu dojít až po deseti letech vedení řízení, které nadto za dalších deset let nebylo ještě skončeno.
Z nastíněných úvah je zřejmé, že by celková výše přiměřeného zadostiučinění měla v daném případě dosáhnout významně vyšší částky, než která byla žalobci přiznána žalovanou a následně soudy nižších stupňů. Je však nutno přihlédnout k vázanosti soudu žalobním návrhem, a proto se celkově přiznaná částka může pohybovat jen do výše žalobcem požadované (§153 odst. 2 o. s. ř.).
Protože právní posouzení nároku žalobce z hlediska možnosti snížení odškodnění z důvodu snazší dostupnosti vnitrostátního prostředku nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, z hlediska stanovení rozhodné délky původního řízení a z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci a významu předmětu řízení pro žalobce z důvodu částečného uspokojení jeho nároku v průběhu původního řízení ze strany odvolacího soudu je nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.)
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. května 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu