ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3581.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3581/2022-1255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti žalované L. Š. , nar. XY, bytem XY, o zaplacení 225.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 76/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. dubna 2022, č. j. 25 Co 312/2021-1218, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 5 C 76/2006-1127, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí 225.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II.) i státu (výrok III.). Žalobkyně se po žalované domáhala uvedené částky z titulu náhrady škody v podobě ušlého zisku, jež měla vzniknout tím, že žalobkyně nemohla v období od 4. 5. 2004 do 5. 8. 2005 pronajmout svůj dům v XY č. p. XY za úhradu 15.000 Kč měsíčně. Žalobkyně předmětnou nemovitost zakoupila v roce 1992 od žalované a její matky, avšak v domě dál zůstala bydlet především matka žalované, žalobkyně si do nemovitosti zjednala přístup až dne 7. 8. 2002. K tomuto datu též znemožnila žalované i její matce užívání nemovitosti, v domě však zůstaly movité věci, k jejichž vyklizení došlo dne 5. 8. 2005.
2. Ve věci bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. 9. 2011, č. j. 5 C 76/2006-354, jímž byla žaloba zamítnuta pro neunesení důkazního břemene žalobkyní, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2013, č. j. 25 Co 330/2012-417, byl ovšem rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Žaloba byla pak po dalším řízení rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. 12. 2014, č. j. 5 C 76/2006-514, opět zamítnuta. Soud nepřisvědčil nároku žalobkyně na náhradu škody, žalobní žádání však bylo možno posoudit též dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. To ovšem by musela žalobkyně předestřít tvrzení a důkazy ohledně výše obvyklého nájemného za uskladnění obdobných věcí, což neučinila, odmítla rovněž zaplatit zálohu na znalečné, pročež soud neprovedl jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, jímž by výše tržního nájemného mohla být přesně stanovena, a žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 25 Co 129/2015-612, následně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně obě zmíněná rozhodnutí rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 987/2017-678, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž soudům uložil, aby nově posoudily otázku, zda žalobkyní předložené důkazy postačují k vyčíslení obvyklého nájemného za užívání předmětné nemovitosti žalovanou, popřípadě aby si ke kalkulaci obvyklého nájemného vyžádaly odborného posouzení.
3. Okresní soud v Jičíně poté zprvu zmíněným rozsudkem žalobu již potřetí zamítl. Vyšed ze závěrů znaleckého posudku, že daný objekt nebylo možné v rozhodném období pro jeho zanedbaný stav pronajmout, dospěl k úsudku, že užívací právo k nemovitosti mělo nulovou hodnotu, tudíž vznik obohacení v důsledku užívání domu ani povinnosti je vydat nemůže být dovozen.
4. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 25 Co 312/2021-1218, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.), přičemž se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a na odůvodnění jeho rozsudku odkázal.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala žalobkyně dovolání, přípustnost mimořádného opravného prostředku vidí ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. otázky, jež v judikatuře dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Tvrdí, že nalézací soudy pochybily při zadání znaleckého úkolu i při hodnocení znaleckého posudku a odchýlily se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020, či rozsudků téhož soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 718/2013. Dále dovolatelka vznáší otázku, zda při rozhodování o vydání bezdůvodného obohacení v obdobné situaci lze tento nárok nepřiznat výlučně z důvodu nezpůsobilosti domu k řádnému užívání bez zjištění možné tržní hodnoty jeho užívání, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011. Zároveň poukazuje na důvod snížení tržní hodnoty nemovitosti spočívající v chování žalované. V závěru uvádí, že jí soudy neoprávněně účtovaly soudní poplatky. Navrhuje tak, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, případně i rozhodnutí soudu okresního zrušil a věc vrátil těmto soudům k dalšímu řízení.
6. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež je považuje za nepřípustné, zdůrazňuje, že v dovolacím řízení nelze zpochybňovat skutková zjištění soudů nižších stupňů, a navrhuje odmítnutí dovolání.
7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
9. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobkyně není přípustné.
11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními, nikoliv skutkovými, jež nemohou přivodit přípustnost dovolání. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16). Znalecký posudek je dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad daného ustanovení. Soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 36/2020, i ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01).
12. Z výše uvedeného plyne, že dovolatelčina kritika obsahu znaleckého posudku ani hodnocení tohoto důkazu nalézacími soudy nemůže přivodit přípustnost dovolání. Dospěly-li tedy Okresní soud v Jičíně a Krajský soud v Hradci Králové k závěru, že znalkyně vyčerpala úkol v zadaném rozsahu, posudek je náležitě odůvodněn a podložen, jeho závěry jsou jednoznačné, jasné a komplexní, jak uvádí v bodě 35 odůvodnění rozsudku soud prvního stupně a kvituje odvolací soud v bodě 32 odůvodnění svého rozsudku, není úlohou Nejvyššího soudu, jehož revizní kompetence jsou zaměřeny výhradně na otázky právní, aby s tímto závěrem polemizoval (srovnej podobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2778/2017, ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2069/2019, a ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2605/2019). Dovolatelkou zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž měly být závěry odvolacího soudu rozporné, se k problematice znaleckých posudků vyjadřují shodně s rozhodnutími výše uvedenými, přičemž potvrzují ustálenou rozhodovací praxi ve smyslu již naznačeném; rozsudky soudů v této věci dostály jejich požadavkům.
13. Pokud žalobkyně rozporuje zadání znaleckého úkolu soudem prvního stupně, nezbývá než opáčit, že okresní soud dostál postulátu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci (rozsudek ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017), když jím položené tři otázky v zadání znaleckého úkolu zcela odpovídají požadavkům dovolacího soudu [srovnej otázky položené soudem znalkyni (č. l. 819): „ Úkolem znalkyně je (…) posoudit, uvést a zdůvodnit, zda v letech 2004-2005 existoval trh s nájmy obdobných objektů jako dům čp. XY, pronajímaných ke skladištním účelům; zda dům čp. XY byl v době od 4. 5. 2004 do 11. 5. 2005 vzhledem k jeho stavu, tak jak je dokumentován v procesním spise, pronajímatelným; byl-li dům čp. XY pronajímatelný, jakou částku by za obvyklých okolností žalovaná musela v daném místě a čase (tj. v době od 4. 5. 2004 do 11. 5. 2005) vynaložit na získání práva dům užívat k účelům bydlení “ s výňatkem z uvedeného rozhodnutí: „ Tážeme-li se proto v kontextu řešené kauzy, jakou veličinou poměřovat rozsah obohacení žalované, jež (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) užívala žalobkyní vlastněný obytný dům k umístění svých movitých věcí, odpovídá logicky její prospěch částce, již by obvykle musela v daném místě a čase vynaložit na opatření práva uskladnit své věci ve srovnatelné nemovitosti (obytném domě) smluvní cestou. Pakliže neexistuje trh s nájmy obdobných objektů ke skladištním účelům, což se jeví pravděpodobným, je nutné upřednostnit kritérium povahy nemovitosti a prospěch žalované poměřovat částkou, kterou by bylo třeba vynaložit na získání práva užívat dotčenou stavbu k účelům, k jakým se skutečně pronajímá (patrně tedy za účelem bydlení), nikoli již by žalovaná hypoteticky platila za uskladnění svých věcí ve skladovacích prostorách, tj. ve zcela odlišných podmínkách, neboť tímto údajem by nebyla kvantifikována cena užívacího práva k obytnému domu č. p. XY, ale k nemovitosti po všech stránkách odlišné – skladišti. S ohledem na argumentaci nastolenou ve vyjádření k dovolání lze dodat, že samozřejmě není vyloučen ani úsudek, že spornou stavbu v relevantním období nebylo vůbec možné pronajmout, a užívací právo k ní tudíž mělo nulovou hodnotu, pročež by ani nemohlo být usuzováno na vznik obohacení žalované v důsledku jejího užívání “]. Zjištění o nemožnosti pronajmout objekt logicky vede k závěru o nulové hodnotě jeho užívání; pokud tedy znalkyně naznala, že dům nebyl v rozhodném období pronajímatelný, nebylo již účelné, aby se pokoušela zjistit výši možné úplaty za jeho pronajmutí (srovnej především rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, nebo ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018 či usnesení téhož soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 552/2022). Případný není ani dovolatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, či nález soudu Ústavního ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, neboť odvolací soud ani soud prvního stupně se ve svých rozhodnutích od závěrů zmíněné judikatury neodklonily, přičemž zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu je ve vztahu k problematice hodnoty užívacího práva k nemovitosti plně souladné s úvahami vtělenými do výše připomenutých judikátů.
14. K dovolatelkou položené otázce, zda při posouzení výše bezdůvodného obohacení má jít k tíži ochuzeného, že tržní hodnota užívání domu se díky protiprávnímu jednání obohaceného snížila, je nutné podotknout, že pro vznik a výši bezdůvodného obohacení v nynější při není dané tázání relevantní, pokles hodnoty nemovitosti by totiž mohl být posuzován toliko při uplatnění nároku na náhradu takto způsobené škody (obdobně příkladmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3472/2019). Nadto nelze opomenout, že obvyklé nájemné, od něhož se výše bezdůvodného obohacení odvozuje, musí být stanoveno ve výši odpovídající aktuálnímu technickému stavu a vybavení budovy, v níž se byt nachází, i samotného bytu (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3857/2020).
15. Dovolání žalobkyně nemůže být přípustné ani pro řešení otázky práva žalované na náhradu nákladů řízení (včetně soudních poplatků), neboť ta je z dovolacího přezkumu vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, dle něhož je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení objektivně nepřípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 730/2018, ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1593/2018, ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1707/2020, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1208/20, bod 5, a ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1729/21, bod 13).
16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou v období podání vyjádření k dovolání náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.220 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.520 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu