ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2145.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2145/2021-687
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Arkadym Alexandrovem, advokátem, se sídlem v Praze, Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ H. H. , narozené XY, bytem XY, 2/ M. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Zámecké 574/7, PSČ 140 00, 3/ M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Mrázova 845/9, PSČ 412 01, a 4/ D. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Zámecké 574/7, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 488/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2021, č. j. 2 Cmo 260/2020-627, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.280,40 Kč , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou a čtvrtou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu ze dne 1. srpna 2012 se žalobce domáhal po žalovaných (jako dědičkách zemřelého výstavce) plnění ze směnky vlastní, vystavené na řad žalobce dne 7. března 2009 Z. H. (dále též jen „Z. H.“), znějící na směnečný peníz 35.000.000 Kč a splatné dne 14. února 2010 (dále též jen „sporná směnka“).
2. Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 4. září 2012, č. j. 49 Cm 488/2012-9, uložil:
[1] první žalované, aby zaplatila žalobci směnečný peníz ve výši 1.762.271,99 Kč s 6% úrokem od 15. února 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.874,24 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 160.170 Kč;
[2] druhé žalované, aby zaplatila žalobci směnečný peníz ve výši 88.113,60 Kč s 6% úrokem od 15. února 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 293,71 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 25.849 Kč;
[3] třetí žalované, aby zaplatila žalobci směnečný peníz ve výši 2.643.407,98 Kč s 6% úrokem od 15. února 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 8.811,36 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 222.055 Kč a
[4] čtvrté žalované, aby zaplatila žalobci směnečný peníz ve výši 30.506.206,43 Kč s 6% úrokem od 15. února 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 101.687,35 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 1.797.704 Kč.
3. Rozsudkem ze dne 22. května 2015, č. j. 49 Cm 488/2012-375, soud prvního stupně ponechal vůči všem žalovaným směnečný platební rozkaz v platnosti.
4. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. února 2017, č. j. 5 Cmo 392/2016-476, k odvolání druhé, třetí a čtvrté žalované rozsudek soudu prvního stupně (ve vztahu k těmto žalovaným) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Rozsudkem ze dne 21. května 2020, č. j. 49 Cm 488/2012-578, soud prvního stupně (mimo jiné) směnečný platební rozkaz ve vztahu k druhé, třetí a čtvrté žalované v celém rozsahu zrušil (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (body II. a III. výroku).
6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že druhá, třetí a čtvrtá žalovaná se včas uplatněnými námitkami ubránily povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem. K jednotlivým námitkám žalovaných přitom (zejména) uzavřel, že:
[1] Námitka nepravosti podpisu výstavce sporné směnky není důvodná. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že podpis na sporné směnce je pravým podpisem výstavce Z. H. Současně nebylo zjištěno ani to, že na listinu obsahující pravý podpis Z. H. byl až následně dotištěn text směnečného prohlášení.
[2] Sporná směnka je platnou vlastní směnkou. To, že výstavce Z. H. dne 14. února 2010 zemřel, nemá na platnost směnky žádný vliv.
[3] V řízení bylo prokázáno, že kauzou sporné směnky byl ve skutečnosti výstavcův dar žalobci pro případ smrti. Uvedenou skutečnost ostatně potvrdil v řízení o dědictví po zemřelém Z. H. sám žalobce. Podle něj mu zvolená varianta měla „přinést jistotu mimo obsah závěti“, kterou Z. H. často měnil a řešil také problémy se svým případným otcovstvím nemanželského syna. Částka odpovídající směnečné sumě naopak zjevně nemohla představovat právo žalobce na zaplacení provize za zprostředkování obchodů pro výstavce, jak tvrdil žalobce. Mělo-li by tomu tak být, muselo by se jednat o obchody v řádech stamilionů až miliard korun, což by se muselo projevit také v hodnotě dědictví po zemřelém. Nebylo by navíc ani logické, proč by se s výplatou provize žalobci čekalo až na den smrti výstavce.
[4] K darování podle ustanovení §628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), může dojít pouze mezi živými. Darovací smlouva, která váže pariční lhůtu až na dobu smrti dárce, obchází ustanovení o dědickém právu a je podle §628 odst. 3 obč. zák. neplatná.
[5] Jelikož účelem sporné směnky bylo obejít zákonná ustanovení o dědickém právu, soud směnečný platební rozkaz (ve vtahu k druhé, třetí a čtvrté žalované) zrušil.
7. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., II. a III. výroku (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý a třetí výrok) a uložil žalobci zaplatit státu náhradu nákladů řízení, o jejíž výši bude rozhodnuto soudem prvního stupně (čtvrtý výrok).
8. Odvolací soud (poté, co doplnil dokazování písemným potvrzením doručovatelky ze dne 25. září 2012) dospěl k následujícím závěrům:
[1] Směnečný platební rozkaz byl doručen třetí žalované až dne 25. září 2012, kdy byla zásilka vyzvednuta třetí žalovanou na poště v XY. Zásilka zde sice byla uložena k vyzvednutí již 11. září 2012, při pokusu o vyzvednutí zásilky v pátek 21. září 2012 (poslední den úložní lhůty) a v pondělí 24. září 2012 se však poště nepodařilo (v důsledku pochybení pošty) zásilku dohledat a umožnit její vyzvednutí. Osobní převzetí zásilky dne 25. září 2012 se pak podává z doručenky, v níž je uvedeno jméno a příjmení třetí žalované a nečitelný podpis osvědčující osobní převzetí zásilky (a to navzdory současnému vyplnění předtištěné rubriky o „vhození zásilky do schránky“), jakož i z písemného potvrzení poštovní doručovatelky L. H. Za těchto okolností nelze dovodit fikci náhradního doručení směnečného platebního rozkazu (již) dnem 21. září 2012.
[2] Jelikož třetí žalovaná podala námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu faxem 27. září 2012 a tyto doplnila písemným podáním doručeným soudu 1. října 2012 (v pondělí), jde o námitky včasné (uplatněné v zákonné lhůtě).
[3] Nadto je nutné s ohledem na závěry formulované v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12, uveřejněném pod č. 369/2012 Sb., a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/11, uveřejněném pod číslem 12/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, shledat všechny námitky žalovaných uplatněné do skončení prvního jednání soudu prvního stupně k projednání námitek za včasné.
[4] Námitky žalovaných jsou odůvodněné, a to včetně námitky druhé žalované o neexistujícím důvodu (kauze) směnky.
[5] Sporná směnka je platnou směnkou vlastní. Podpis výstavce je pravým podpisem Z. H. a směnka není výsledkem technického padělání ani jiných neoprávněných zásahů do listiny.
[6] Soud prvního stupně postupoval ve shodě se závěry formulovanými v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu v této věci (tj. v kasačním usnesení ze dne 16. února 2017), když uzavřel, že plnění ze směnky nemůže být vymoženo v situaci, kdy kauzou směnky je nedovolené darování pro případ smrti. Námitky žalovaných přitom obsahovaly tvrzení o neexistenci důvodu vystavení sporné směnky, případně přímo tvrzení o tom, že směnka vyjadřovala dar výstavce pro žalobce pro případ smrti výstavce.
[7] Kauza sporné směnky jednoznačně plyne z provedených listinných důkazů, zejména z přihlášky pohledávky do dědického řízení, v níž žalobce sám tvrdí, že spornou směnku obdržel od výstavce jako alternativu závěti. Učiněná tvrzení žalobce jsou v tomto směru zcela určitá a srozumitelná.
[8] Skutková tvrzení žalobce o jiné (případně další) kauze sporné směnky, podle nichž směnečná suma zahrnuje (i) odměnu za zprostředkovatelskou činnost realizovanou pro výstavce (případně provizi či ušlý zisk), byla vnesena do řízení až po uplatnění námitek žalovanými, po předložení listinných důkazů a po vyslovení právního názoru odvolacího soudu v jeho kasačním usnesení. Tato tvrzení však zůstala zcela nekonkrétní, když žalobce neuvedl, jakou činnost pro výstavce uskutečňoval, zda byla dohodnuta výše provize (odměny), zda byl nárok na ni uplatněn a proč nebyly tyto odměny proplaceny a staly se tak součástí směnečné sumy.
[9] Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že pravou kauzou sporné směnky bylo poskytnutí daru jako alternativa závěti, přičemž taková darovací smlouva je neplatná podle §628 odst. 3 obč. zák. Je-li absolutně neplatný kauzální vztah směnky, nemůže se pak její majitel ani s úspěchem domáhat zaplacení směnečné sumy.
[10] Uvedený závěr přitom obstojí i přesto, že žalobce je řádným majitelem směnečné listiny, kterou nabyl od Z. H. Jestliže od výstavce převzal nevyplněnou blankosměnku, doplněním chybějícího údaje se z blankosměnky stala směnka (s účinky ex tunc). K poskytnutí daru však mělo dojít až pro případ smrti výstavce.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k řešení níže uvedených právních otázek, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny, respektive při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Za dovolacím soudem neřešené má dovolatel následující otázky:
[1] Lze doručit zásilku fikcí podle ustanovení §49 odst. 4 o. s. ř., když adresát zná obsah zásilky, ale pošta mu neumožnila v úložní lhůtě zásilku převzít?
[2] Je možné vydržet směnku?
Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak má dovolatel řešení otázek:
[3] nároku na dokazování kauzy směnky a
[4] platnosti kauzy směnky.
11. K takto formulovaným otázkám argumentuje následovně:
K otázce č. 1 (doručení směnečného platebního rozkazu)
12. Podle odvolacího soudu byl směnečný platební rozkaz doručen třetí žalované až dne 25. září 2012. Odvolací soud však již nezohlednil, že doručenkou jakožto veřejnou listinou bylo prokázáno, že již dne 11. září 2012 byla zásilka obsahující předmětnou soudní písemnost připravena k vyzvednutí, tudíž za doručenou ji lze považovat dne 21. září 2012, tj. uplynutím lhůty k vyzvednutí (§49 odst. 4 o. s. ř.). V řízení přitom nebylo „dostatečně prokázáno“, že zásilka byla ve skutečnosti třetí žalované doručena až dne 25. září 2012. Pravost písemného potvrzení poštovní doručovatelky nebyla prokazována a tato doručovatelka nebyla ani vyslechnuta. Odvolací soud navíc nezohlednil to, že třetí žalovaná se s doručovanou písemností seznámila již dříve a měla tak skutečnou možnost reagovat na směnečný platební rozkaz a zvolit vhodný procesní postup.
13. Z uvedených důvodů považuje dovolatel námitky třetí žalované za opožděné.
K otázce č. 2 (vydržení směnky)
14. Podle dovolatele je kauza směnky „právním titulem pro nabytí vlastnického práva směnky směnečníkem“. Vzhledem k tomu, že směnka je listinou, tedy věcí, lze vlastnické právo k ní vydržet i tehdy, je-li kauza směnky neplatná a schází tak „právní titul vlastnictví“. Dovolatel byl po celou dobu od nabytí směnky v dobré víře, vlastnické právo ke sporné směnce tak vydržel (§134 obč. zák.).
K otázce č. 3 (dokazování kauzy směnky)
15. Dovolatel zdůrazňuje, že tvrzení o neexistenci kauzy směnky měly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu prokazovat žalované. Potud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 515/2006 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 840/2013 . To, že odvolací soud postupoval ve zřejmém rozporu s označenou judikaturou, plyne podle dovolatele již z toho, že dovolateli vytýkal absenci konkrétních tvrzení o tom, jakou činnost pro Z. H. uskutečňoval, zda byla dohodnuta výše odměny (provize), zda byla žalobcem uplatněna, a z jakého důvodu nebyly tyto odměny proplaceny a staly se tak součástí směnečné sumy. Uvedené skutečnosti však měly tvrdit a následně též prokázat žalované. Odvolací soud místo toho požadoval po žalobci, aby prokázal kauzu směnky, a to v rozsahu „v zásadě srovnatelném s běžnými občanskoprávními vztahy“.
16. Přestože takovou povinnost neměl, dovolatel v řízení prokázal, že měl s výstavcem osobní a obchodní vztahy a pro výstavce vyvíjel různou činnost. Přitom kauzu směnky není nutné ani podle odborné literatury specifikovat přesně, když není vyloučeno, aby sestávala „z více částí“ a byla jí třeba i jen pouhá společenská úsluha.
K otázce č. 4 (platnost kauzy sporné směnky)
17. Odvolací soud dospěl k závěru, že kauza směnky je absolutně neplatná, neboť jí mělo být darování pro případ smrti výstavce Z. H. Odvolací soud se však nezabýval otázkou, co ve skutečnosti bylo předmětem darování. Je nesporné, že výstavce za svého života „poskytl dovolateli blankosměnku“. Předmětem daru tak byla samotná sporná směnka, jež plnila platební funkci. Přestože šlo původně o blankosměnku, je v této souvislosti podstatné, že na blankosměnku se hledí jako na plnohodnotnou směnku od samého počátku (s účinky ex tunc), jsou-li později doplněny všechny její náležitosti. Potud odkazuje též na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněný pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na judikaturu tam dále citovanou .
18. Nad rámec výše vymezených otázek dovolatel v dovolání dále namítá, že druhá žalovaná ve včas podaných námitkách pouze v obecné rovině uvedla, že Z. H. neměl žádný důvod k vystavení sporné směnky, nenamítala však, že kauzou směnky byl neplatný právní úkon (darování pro případ smrti). Podle dovolatele je napadené rozhodnutí odvolacího soudu navíc nepřezkoumatelné, když odvolací soud na jedné straně přisvědčil námitce žalovaných o neexistenci kauzy směnky, současně však dospěl k závěru, že kauza směnky je neplatná. Rozhodnutí obou soudů byla pro dovolatele rovněž překvapivá, neboť dovolatel nevěděl, že soud na věc nahlíží jinak (že považuje dar za neplatný) a nemohl tomu přizpůsobit svá právní a skutková tvrzení. Konečně soudům nižších stupňů vytýká, že nebyl poučen podle ustanovení §118a o. s. ř. o povinnosti prokázat jinou kauzu sporné směnky.
19. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
20. Třetí žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout s tím, že napadené rozhodnutí je plně souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
21. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
22. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
23. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř.).
24. Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k §241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje jako dovolací důvod tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
26. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
K otázce č. 1 (doručení směnečného platebního rozkazu)
27. Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle kterého třetí žalovaná mohla (oproti údajům uvedeným na doručence) vyzvednout zásilku obsahující směnečný platební rozkaz (chybou pošty) až dne 25. září 2012 (a tento den je tak nutné považovat rovněž za den doručení směnečného platebního rozkazu), dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a neotevírá tak jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. Výhrady dovolatele k doručení směnečného platebního rozkazu třetí žalované tudíž dovolání přípustným nečiní.
28. Pro úplnost lze doplnit, že okolnost, zda se třetí žalovaná s doručovanou písemností seznámila (jiným způsobem) ještě předtím, než jí byla zásilka obsahující směnečný platební rozkaz doručována, nemá pro posouzení včasnosti podaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu žádný význam. Materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti i přes její vadné (v rozporu se zákonem učiněné) doručení, může být z povahy věci naplněna pouze v případě, že soud k doručení písemnosti vůbec přistoupí, tj. o doručení písemnosti se alespoň pokusí (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2022, sp. zn. 27 Cdo 348/2021).
K otázce č. 2 (vydržení směnky)
29. Dovolací argumentace týkající se otázky možného vydržení směnky je pro rozhodnutí dané věci právně bezcenná již proto, že na řešení otázky vlastnického práva ke sporné směnce dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívá. To, že vlastníkem listiny, v níž je obsaženo směnečné prohlášení Z. H., je dovolatel, ostatně v řízení nikdo ani nezpochybňoval. Současně je zjevné, že uvedená skutečnost v poměrech dané věci nijak nesouvisí s tím, zda kauzou sporné směnky bylo právem dovolené jednání.
K otázce č. 3 (dokazování kauzy směnky)
30. Potud je dovoláním napadené rozhodnuté souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž d ůkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, jakož i rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Odvolací soud v projednávané věci navíc založil napadené rozhodnutí na závěru, že v řízení bylo prokázáno, že (právem nedovolenou) kauzou sporné směnky bylo darování pro případ smrti, nikoli na závěru, že by dovolatel neunesl důkazní břemeno o skutkovém tvrzení, že kauzou směnky byl jeho nárok na odměnu za zprostředkování obchodní činnosti pro výstavce. Dovolatel tak nesprávně směšuje následky neunesení důkazního břemene (na kterých napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá) s důsledky nesplnění břemene tvrzení [o jím namítaném (jiném) skutkovém stavu věci].
K otázce č. 4 (platnost kauzy sporné směnky)
32. Dovolatelem předestřená argumentace týkající se účinků doplnění vystavené blankosměnky a její přeměny ve skutečnou směnkou nemůže mít žádný význam pro posouzení, zda účel směnky dohodnutý účastníky směnečného vztahu odporuje právním předpisům. Z tohoto pohledu je bez významu, že blankosměnka (jak přiléhavě uvádí dovolatel) se stává směnkou po vyplnění chybějících údajů se zpětnými účinky (ex tunc). I kdyby sporná směnka nebyla původně vystavena jako blankosměnka (ale šlo by od samého počátku o směnku úplnou), nic by to v poměrech dané věci neměnilo na závěru o nepřípustném důvodu sporné směnky.
K ostatním namítaným skutečnostem
33. Výhradou, podle níž druhá žalovaná ve včas podaných námitkách nenamítala, že kauzou sporné směnky byl neplatný právní úkon (darování pro případ smrti), se nemohl Nejvyšší soud zabývat již proto, že dovolatel v této části nevymezil (poměřováno obsahem podaného dovolání) předpoklady přípustnosti dovolání způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
34. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
35. Uplatněním námitky nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod. Těmito vadami napadené rozhodnutí ostatně ani netrpí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze seznat, jakými úvahami se při posuzování důvodnosti námitek žalovaných odvolací soud řídil a z jakých důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl směnečný platební rozkaz ve vztahu k druhé, třetí a čtvrté žalované zrušen v celém rozsahu. Na závěru o prokázané (nedovolené) kauze směnky spočívající v darování pro případ smrti pak vystavěl své rozhodnutí již soud prvního stupně, tento závěr proto nemohl být pro dovolatele překvapivým. K tomu v podrobnostech srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
36. Jde-li o vytýkanou absenci poučení dovolatele dle §118a o. s. ř., budiž dodáno, že v situaci, kdy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) učinil závěr o tom, že kauzou sporné směnky bylo darování pro případ smrti, nevznikla v projednávané věci potřeba poučit dovolatele o tom, aby doplnil svá skutková tvrzení o (i jiné či další) kauze sporné směnky, když skutečnost představující kauzu směnky měl soud již za prokázanou. Jinak řečeno, za stavu, kdy druhá, třetí a čtvrtá žalovaná unesly důkazní břemeno ohledně kauzy sporné směnky, nebyl dán žádný důvod, pro který by měly soudy nižších stupňů poskytnout dovolateli poučení dle §118a o. s. ř.
37. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit ostatním účastníkům účelně vynaložené náklady řízení.
38. Ty v daném případě ve vztahu ke třetí žalované sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16 . července 2021 ), která podle ustanovení §7 bodu 7., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 2.652.219,34 Kč) částku 18.940 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 4.040,40 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 23.280,40 Kč.
39. Druhé a čtvrté žalované žádné náklady (podle obsahu spisu) v průběhu dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu