ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2518.2021.3
sp. zn. 29 Cdo 2518/2021-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Mgr. Jiřího Ostravského , se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, PSČ 760 01, jako insolvenčního správce dlužníka J. H., narozeného XY, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovanému J. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem v Praze, Velkopřevorské náměstí 644/1a, PSČ 118 00, o zaplacení částky 6 760 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 22 C 50/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2021, č. j. 27 Co 233/2020-327, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 43 124,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 3. června 2020, č. j. 22 C 50/2019-122, Okresní soud v Kolíně uložil žalovanému zaplatit žalobci 6 760 000 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a uložil žalovanému zaplatit státu soudní poplatek v částce 338 000 Kč (bod III. výroku).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a III. výroku (první výrok), změnil jej v bodu II. výroku co do výše nákladů řízení, jinak jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. Návrh, jak má Nejvyšší soud o dovolání rozhodnout, dovolatel nepředkládá.
4. K přípustnosti dovolání dovolatel cituje ustanovení §237 o. s. ř. a uvádí, že „v daném případě jde o to, že žalovanému byla odepřena možnost jednat před odvolacím soudem, což je postup v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dále o to, že soudem řešená právní otázka ˗ povinnost uhradit žalobci plnění spočívající v povinnosti doplatit 2/3 podání u vydražené nemovité věci (v souladu s §336l odst. 3 věty druhé o. s. ř.), od níž byl žalovaný (vydražitel a současně zástavní věřitel) osvobozen, náleží žalovanému jako zástavnímu věřiteli, jehož nárok měl být dražbou uspokojen a který tuto svou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení“.
5. K odnětí možnosti jednat před soudem dovolatel dodává, že potud byl postup odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutím vydaným ve věci 29 Cdo 311/2015 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 311/2015, uveřejněné pod číslem 50/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Dovolatel též namítá, že odvolací soud postupoval nezákonně, když zamítl jeho návrh na přerušení řízení do právní moci rozhodnutí, jímž bude skončeno řízení vedené u Krajského soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. 75 ICm XY, a do právní moci rozhodnutí o jeho odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 22. ledna 2021, č. j. 61 INS XY.
7. Závěrem dovolatel zmiňuje, že dne 23. června 2021 započetl svou pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka oproti pohledávce přiznané žalobci dovoláním napadeným rozsudkem. Konečně odvolacímu vytýká, že (stejně jako soud prvního stupně) neprováděl dokazování k existenci jeho pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení.
8. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, když dovolatel nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Podle žalobce je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné a dovolatelem tvrzená zmatečnostní vada nemůže založit přípustnost dovolání.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení a poplatkové povinnosti lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku ve věci samé. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že dovolatel mu (proti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
12. Námitkou, že mu odvolací soud odňal možnost jednat před soudem (když nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání), vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení dle §229 odst. 3 o. s. ř. T aková vada ale podle ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Ve vztahu k problematice týkající se „doplacení 2/3 podání u vydražené nemovité věci“ pak dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikuje, která z podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna). Úvodem dovolání pouze cituje (jak uvedeno již v odstavci 4.) ustanovení §237 o. s. ř., a ani z obsahu dovolání neplyne, zda dovolatel (nejednoznačně formulovanou) otázku úhrady plnění považuje za odvolacím soudem vyřešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nebo za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, nebo dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně, nebo za otázku dovolacím soudem sice vyřešenou, která však má být dovolacím soudem posouzena jinak.
14. Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; k projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
15. Jelikož dovolatel ve vztahu k dovoláním předestřené právní otázce nevymezil přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem, je jeho dovolání v tomto rozsahu vadné a Nejvyšší soud se proto touto otázkou (jakožto nezpůsobilou věcného přezkumu) nezabýval (srov. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Výtkou, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s jeho námitkou neprovedených důkazů, vystihuje dovolatel existenci tzv. „jiné vady řízení“, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá, že odvolacím soudem řešená právní otázka (právní otázka, pro kterou lze připustit dovolání) může mít povahu hmotněprávní nebo procesní. S přihlédnutím k §241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež (jak uvedeno shora) jako dovolací důvod výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
17. V posouzení namítané vady řízení je přitom napadené rozhodnutí rovněž souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) představuje především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Závěr napadeného rozhodnutí o nadbytečnosti dalšího dokazování (srov. odstavec 7. odůvodnění napadeného rozhodnutí in fine) těmto judikatorním závěrům odpovídá.
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka o započtení pohledávky dovolatele oproti pohledávce dlužníka. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nespočívá; spočívat ani nemůže, neboť odvolací soud vydal napadené rozhodnutí v době před dovolatelem tvrzeným zápočtem ze dne 23. června 2021. Budiž dodáno, že okolnosti nastalé po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou pro posouzení přípustnosti (a důvodnosti) dovolání nevýznamné, když pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí (§243f odst. 1 o. s. ř.). Přihlédnout k této nové skutečnosti v dovolacím řízení zapovídá Nejvyššímu soudu ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta žalobce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. srpna 2021), přičemž podle §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č, 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 6 760 000 Kč) částku 35 340 Kč; spolu s náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 7 484,40 Kč (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) jde o částku 43 124,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu