ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2907.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 2907/2023-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce AKRA broker, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Nový Zlíchov 3172/6, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 24 78 62 84, zastoupeného JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Na Pankráci 322/26, PSČ 140 00, proti žalovanému J. S. , zastoupenému Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem, se sídlem v Praze, Vrázova 2243/7, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 143/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2022, č. j. 12 Cmo 31/2023-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14.423,20 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. ledna 2023, sp. zn. 7 Cm 143/2021-217, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 21. října 2021, č. j. 7 Cm 143/2021-64, jímž uložil žalovanému (J. S.), aby zaplatil žalobci (AKRA broker, s. r. o.) směnečný peníz ve výši 826.560,- Kč s 6% úrokem od 6. srpna 2021 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.755,20 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 84.735,60 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaný byl na základě pracovní smlouvy ze dne 15. září 2014 zaměstnancem společnosti HELICAR a. s. (dále jen „společnost H“); na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 29. listopadu 2019 byl zaměstnán jako „ředitel divize AT“.
2) Smlouvami ze dne 27. dubna 2021 a 28. dubna 2021 žalobce (jako pronajímatel) pronajal nájemci (společnosti H) automobily (v těchto smlouvách konkretizované); dvě nájemní smlouvy ze dne 27. dubna 2021 podepsal za společnost H žalovaný; nájemní smlouvu ze dne 28. dubna 2021 podepsal za společnost H A. L. (dále jen „A. L.“).
3) Dne 27. dubna 2021 vystavil žalovaný v Praze vlastní směnku, kterou se zavázal zaplatit na řad žalobce dne 5. srpna 2021 směnečný peníz ve výši 826.560,- Kč. Směnka byla původně vystavena jako blankosměnka (s nevyplněnými údaji data splatnosti a směnečné sumy), a to k zajištění (případné) pohledávky žalobce za společností H z titulu škody na (označených) automobilech.
4) Fakturami vystavenými dne 9. července 2021 č. 2101153, č. 2101154 a č. 2101155, splatnými dne 16. července 2021, vyúčtoval žalobce společnosti H (mimo jiné) částky 280.351,- Kč, 373.738,- Kč a 208.879,- Kč, a to z titulu úhrady za pronájem automobilů a škod na nich způsobených.
Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §4 odst. 1, §6, §8, §580 odst. 1 a §2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení čl. I. §10, §48 odst. 1, §75 a §77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl k závěru o nedůvodnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Přitom zdůraznil, že:
a) Námitka nepravosti podpisu žalovaného byla vyvrácena provedeným dokazováním (znaleckým posudkem Mgr. Jiřiny Strakové, jakož i výslechy svědků D. H., M. V. a A. L.); žalovanému muselo být zřejmé, že podepisuje směnku. V obecné rovině je přípustné, aby osoba, která není účastníkem určitého smluvního vztahu, zajistila práva z něj plynoucí tím, že podepíše ve prospěch věřitele směnku. Ze strany žalovaného nešlo ani o „neplatné jednání“, když není v rozporu s dobrými mravy, že se žalobce snažil své pohledávky z nájemních smluv zajistit směnkou vystavenou žalovaným (jako fyzickou osobou).
b) Žalovaný byl seznámen „s podpisem směnky“, včetně toho, jakým způsobem může být vyplněna. Jako osobě zaměstnané u společnosti H na manažerských pozicích mu musel být znám rozdíl mezi právním jednání za společnost H (viz podpis nájemních smluv) a právním jednáním, z něhož byl zavázán sám jako fyzická osoba.
c) Žalobce prokázal svůj nárok (již) předloženou platnou směnkou; nebyl povinen tvrdit a prokazovat cokoli dalšího.
d) Kauzální námitky žalovaného nejsou řádně odůvodněné a projednatelné. Přitom bylo na něm, aby konkrétně uvedl, co bylo kauzou směnky, ke které nájemní smlouvě se směnka vztahovala a jaký byl obsah vyplňovacího práva. Měla-li směnka zajišťovat pouze nároky z některé z nájemních smluv, bylo na žalovaném, aby uvedl výši částky, kterou byl žalobce (podle jeho přesvědčení) oprávněn do blankosměnky doplnit, včetně toho, jaká část směnečného penízu připadá na nárok směnkou nezajištěný (a byla do blankosměnky vyplněna neoprávněně). Přitom celková částka dle (výše označených) faktur je nižší než suma směnečného peníze na směnce. Takto formulované námitky by soud musel (v případě absence dalších námitek) odmítnout.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. května 2022, č. j. 12 Cmo 31/2023-257, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů námitkového řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud předeslal, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, řádně se vypořádal s neprovedenými důkazy a po právu shledal nedůvodnými námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že je vyloučeno, aby žalovaný nevěděl, že podepisuje směnku svým jménem jako fyzická osoba; za vyvrácené považoval i jeho tvrzení o „možném lstivém podstrčení“ směnky do smluvní dokumentace a o absenci jeho vůle podepsat směnku.
Jakkoli žalovanému příslušely kauzální námitky ‒ pokračoval odvolací soud ‒ povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně jejich důvodnosti (v tom smyslu, že blankosměnku žalobce doplnil v rozporu s dohodou o jejím vyplnění) tížila výhradně jeho. Jinými slovy, bylo na žalovaném, aby v námitkové lhůtě uplatnil řádně odůvodněné námitky; neučinil-li tak, soud prvního stupně je po právu vyhodnotil jako neprojednatelné. Konečně doplnil, že je „zcela nedůvodné“ tvrzení žalovaného, podle něhož soud neměl přihlížet k tvrzením žalobce učiněným po uplynutí lhůty k podáni námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné k řešení právních otázek dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězených.
Tyto právní otázky formuluje způsobem, který lze shrnout tak, že se týkají (ne)vázanosti zaměstnance za závazky zaměstnavatele vzhledem k (ne)existenci jeho vůle v tomto směru, (ne)souladnosti chování žalobce při vystavení směnky s dobrými mravy, povinnosti soudu postupovat (i bez návrhu v rámci námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) podle ustanovení §588 o. z., relevantnosti námitky neexistence vůle osoby podle ustanovení §551 o. z., jakož i (ne)možnosti, aby žalobce měnil žalobní tvrzení vážící se ke směnce v době po vydání směnečného platebního rozkazu a podání námitek, včetně otázky (ne)souladnosti ustanovení §175 o. s. ř. s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel skutkově popisuje okolnosti, za nichž byla směnka vystavena, a zdůrazňuje, že plnil pracovní úkoly na základě pokynů svého zaměstnavatele (společnosti H); jako zaměstnanec neměl důvod se sám zavazovat, pročež je jeho právní jednání absolutně neplatné (§583 o. z.) a „de facto“ nejde o žádné právní jednání (§551 o. z.).
Opakuje, že neměl vůli „být ručitelem“ za závazky vzniklé při zařizování záležitostí zaměstnavatele; jednání žalobce považuje za rozporné s dobrými mravy (§580 odst. 1 o. z.), jemuž nemůže být přiznána ani morální, ani soudní ochrana; k neplatnosti právního jednání měly soudy přihlédnout z úřední povinnosti.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, popřípadě aby změnil rozhodnutí soudů nižších stupňů tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje.
Žalobce považuje odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odstavec 6).
Při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k ustanovení §241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání
(je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
Uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je totiž Nejvyšší soud vázán a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
V poměrech projednávané věci je zřejmé, že dovolatel sice otevírá Nejvyššímu soudu k řešení právní otázky vztahující se k (ne)existenci jeho vůle k podpisu směnky (a k založení závazku ze směnky pro sebe jako fyzickou osobu), ale současně zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu, vycházeje z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. K tomu srov. skutkové závěry obou soudů, podle nichž žalovaný směnku podepsal (a zavázal se tak k jejímu zaplacení) jako fyzická osoba (výstavcem směnky není společnost H). Skutečnost, že nájemní smlouvy podepsal jako zástupce společnosti H je v této souvislosti nevýznamná, když žalovaný (ředitel divize AT společnosti H) si musel být vědom rozdílu mezi důsledky jednání za společnost H (vznikem závazku společnosti H k plnění podle nájemních smluv) a jednání vlastním jménem (vznikem vlastního směnečného závazku).
Současně nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá na závěru o neprojednatelnosti kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, který nebyl dovoláním zpochybněn.
K výhradám dovolatele ohledně (ne)možnosti žalobce tvrdit (nové) skutečnosti vážící se ke směnce [a (ne)nemožnosti soudu k takovým tvrzením přihlédnout] v době po vydání směnečného platebního rozkazu (a námitek proti němu), Nejvyšší soud připomíná, že jeho judikatura je ustálena v těchto závěrech:
1) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) tíží žalovaného směnečného dlužníka.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výše uvedené platí i v případě tzv. negativních (kauzálních) tvrzení.
K tomu viz např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, ze dne 29. dubna 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018, ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020, sp. zn. 29 Cdo 2301/2020.
2) Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno.
Jinak řečeno, ani v situaci, kdy žalobce uplatňuje práva z listiny (zajišťovací směnky), která byla původně vystavena jako blankosměnka, nemusí v žalobě (návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu) tvrdit údaje o směnkou zajištěné pohledávce, případně o dalších okolnostech, jež vznik směnečné pohledávky doprovázely (např. zda předmětná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka, jaký byl podle ujednání účastníků obsah uděleného vyplňovacího práva apod.). Ohledně těchto skutečností jej nezatěžuje ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. Jestliže žalovaný směnečný dlužník hodlá založit obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na námitkách nesprávného vyplnění blankosměnky, je pak na něm, aby ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, jaká směnečná suma (popř. jiný chybějící údaj) měla být správně do blankosměnky doplněna a opodstatněnost takových námitek i prokázal.
K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 299/2015, a ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 51/2015, důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017, sp. zn. 29 Cdo 415/2018 a sen. zn. 29 ICdo 113/2020.
Právní názor dovolatele, podle něhož by žalobce nemohl (ve skutkové rovině) reagovat na námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, výše citované judikatuře zjevně odporuje (srov. též obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023, sp. zn. 29 Cdo 212/2022).
K pochybnostem dovolatele ohledně souladu ustanovení §175 o. s. ř. s čl. 36 Listiny základních práv a svobod viz dále (i) důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12, uveřejněného pod č. 369/2012 Sb.
Pro úplnost (a bez vazby na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že směnku žalovaný vystavil ve vztahu ke třetí osobě (žalobci), nikoli ke společnosti H (jako svému zaměstnavateli), a to k zajištění (případné) pohledávky ze smlouvy uzavřené mezi podnikateli (žalobcem a společností H).
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl jako nepřípustné (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 a §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. září 2023), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 829.315,20 Kč) částku 11.620,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí celkem 14.423,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu