ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.3624.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 3624/2023-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. Š., , zastoupeného Mgr. Petrem Žižkou, LL.M., advokátem, se sídlem v Plzni, Sedláčkova 209/16, PSČ 301 00, proti žalované M. K. , zastoupené JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, PSČ 301 00, o zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 199/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. srpna 2023, č. j. 25 Co 130/2023-405, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.050,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 26. dubna 2023, č. j. 5 C 199/2021-345, ve znění usnesení ze dne 9. května 2023, č. j. 5 C 199/2021-348, zamítl žalobu, kterou se žalobce (M. Š.) domáhal vůči žalované (M. K.) zaplacení 90.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 75.714,66 Kč (výrok II.).
Přitom šlo o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když v pořadí první (rovněž zamítavý) rozsudek ze dne 3. srpna 2022, č. j. 5 C 199/2021-129, zrušil Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 25 Co 236/2022-210, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. srpna 2023, č. j. 25 Co 130/2023-405, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 26. dubna 2023) v zamítavém výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalobci zaplatit žalované na těchto nákladech částku 81.764,66 Kč (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že:
a) Žalobou uplatněnou pohledávku (z titulu zápůjčky finančních prostředků ve výši 90.000,- Kč, viz převody na účet žalované dne 12. listopadu 2018 ve výši 10.000,- Kč, dne 13. prosince 2018 ve výši 30.000,- Kč a dne 4. ledna 2019 ve výši 50.000,- Kč), která byla zajištěna směnkou vystavenou žalovanou ve prospěch žalobce na směnečnou sumu 90.000,- Kč dne 18. března 2019 (dále též jen „sporná směnka“), uhradila dne 1. října 2019 (oproti vrácení směnky).
b) Kauzou sporné směnky nebyla jiná (žalobcem tvrzená) hotovostní zápůjčka ve výši 135.000,- Kč (ze dne 18. března 2019), která žalované (ostatně) nebyla poskytnuta.
Dále ve vztahu k hodnocení důkazů zdůraznil, že v případě prokazování negativní skutečnosti nemohla žalovaná z logiky věci disponovat přímým důkazem; tuto skutečnost (neposkytnutí jiné zápůjčky) však prokázala nepřímými důkazy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky týkající se hodnocení důkazů, včetně „prokazování negativních skutečností“, kterou odvolací soud vyřešil (podle jeho názoru) v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a zdůrazňuje, že mezi účastníky zůstalo v řízení nesporné pouze to, že sporná směnka byla uhrazena; současně zastává názor, podle něhož v řízení nebyl prokázán (a zůstal tak sporným) důvod jejího vystavení.
Potud nesouhlasí se způsobem, jakým soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy, a opakuje, že sporná směnka nesloužila k zajištění zápůjčky, kterou poskytl žalované v období od listopadu 2018 do ledna 2019 (v úhrnné výši 90.000,- Kč), nýbrž k zajištění (jiné) zápůjčky ve výši 135.000,- Kč, kterou žalobce poskytl žalované v březnu 2019. Jelikož z nepřímých důkazů předložených žalovanou ‒ pokračuje dovolatel ‒ nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda je její tvrzení o kauze sporné směnky pravdivé, měl odvolací soud rozhodnout ve prospěch žalobce; závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze totiž učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé.
Za tohoto stavu považuje dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu (i) za překvapivé a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě, aby sám rozhodl tak, že žalobě vyhoví.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovaná prokázala, že žalovanou částku (z titulu vrácení zápůjčky finančních prostředků označené v žalobě) zaplatila, dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání (§237 o. s. ř.), dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
K (dovolatelem) tvrzenému rozporu s (označenou) judikaturou, jde-li o hodnocení provedených důkazů ohledně tzv. negativních skutečností, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, podle něhož žalovaná vystavila spornou směnku k zajištění (žalobou uplatněné) pohledávky ze zápůjčky (jinak řečeno, prokázala „pozitivní“ tvrzení o důvodu vystavení sporné směnky). Již z tohoto skutkového závěru je (v poměrech dané věci) zjevné, že spornou směnkou nebyla zajištěna (žalobcem tvrzená) pohledávka z jiné smlouvy o zápůjčce.
Pro úplnost (a bez vazby na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že soudy nižších stupňů (poměřováno důvody jejich rozhodnutí) důsledně nerozlišovaly mezi plněním na pohledávku z titulu zápůjčky (na kauzální pohledávku) a plněním na spornou směnku; vzhledem k závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007, a ze dne 26. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017) je však zmíněná „nejasnost“ v poměrech dané věci nevýznamná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. listopadu 2023), která podle ustanovení §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 90.000,- Kč) 4.700,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 6.050,- Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu