ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.113.2022.1
KSOS 22 INS 3067/2013
3 ICm 3645/2019
sp. zn. 29 ICdo 113/2022-157
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem, se sídlem v Praze, Černokostelecká 856/33, PSČ 100 00, proti žalovanému Mgr. Ivu Tichovskému , se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka
DRAFT - OVA a. s., zastoupenému Mgr. Davidem Cagašem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, o určení pravosti a výše nevykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 ICm 3645/2019 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka DRAFT - OVA a. s. , se sídlem v Opavě, U Jaktařské brány 156/8, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby 47673630, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 3067/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2022, č. j. 3 ICm 3645/2019, 12 VSOL 410/2021-133 (KSOS 22 INS 3067/2013), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2022, č. j. 3 ICm 3645/2019, 12 VSOL 410/2021-133 (KSOS 22 INS 3067/2013), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 14. června 2021, č. j. 3 ICm 3645/2019-77, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že žalobce (M. K.) má za dlužníkem (společností DRAFT - OVA a. s.)
a) dílčí pohledávku č. 3 ve výši 6 029 777 Kč (sestávající ze smluvního úroku z prodlení ve výši 3 429 777 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 600 000 Kč), a to ze smlouvy o úvěru ze dne 1. června 2009 na částku 2 600 000 Kč, a
b) dílčí pohledávku č. 4 ve výši 5 565 948 Kč (sestávající ze smluvního úroku z prodlení ve výši 3 165 948 Kč a smluví pokuty ve výši 2 400 000 Kč), a to ze smlouvy o úvěru ze dne 1. června 2009 na částku 2 400 000 Kč (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že má za dlužníkem dílčí pohledávku č. 3 ve výši 30 835 000 Kč a dílčí pohledávku č. 4 ve výši 27 540 000 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 5 501,24 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dlužník uzavřel s žalobcem (věřitelem) dne 1. června 2009 dvě smlouvy o úvěru. Šlo o krátkodobé účelově vázáné úvěry na překlenutí dočasného nedostatku finančních prostředků pro provozní účely dlužníka. Jistiny úvěrů byly ujednány ve výši 2 400 000 Kč a 2 600 000 Kč a měly být čerpány bezhotovostním převodem finančních prostředků věřitelem na účet dlužníka (43-4847960267/0100) do dvou pracovních dnů od uzavření smluv o úvěrech. Splatnost úvěrů byla stanovena na 15. června 2009. Smluvní strany se dohodly na úrokové sazbě ve výši 5 % p. a. do sjednané doby pro splacení úvěrů; přičemž tyto úroky byly splatné taktéž 15. června 2009. Pro případ prodlení dlužníka s plněním kteréhokoli peněžitého závazku vyplývajícího ze smluv o úvěrech si smluvní strany sjednaly úrok z prodlení ve výši 38 % p. a. a smluvní pokutu ve výši 0,3 % p. d. z dlužné částky za období do 15. dne prodlení, ve výši 0,6 % p. d. z dlužné částky za období od 16. dne do 30. dne prodlení a ve výši 1 % p. d. z dlužné částky za období od 31. dne prodlení do zaplacení. Splacení úvěrů bylo zajištěno (dále) ručením R. M. (dále jen „R. M.“) za závazky dlužníka ze smluv o úvěrech a úhrada jistin úvěrů byla zajištěna (též) dvěma směnkami vlastními vystavenými dlužníkem 1. června 2009 na řad věřitele (směnečné sumy odpovídaly jistinám úvěrů) splatnými 15. června 2009 a avalovanými ručitelem R. M.
[2] Z výpisu z účtu žalobce ze dne 1. června 2009 bylo zjištěno, že žalobce poukázal na účet (pod názvem „R. M.“) č. XY částky 2 400 000 Kč a 2 600 000 Kč.
[3] Usnesením ze dne 31. srpna 2018, č. j. KSOS 22 INS 3067/2013-A-116, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs.
[4] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou pohledávky č. P1 čtyři dílčí pohledávky, a to:
Dílčí pohledávku č. 1 ve výši 3 419 801 Kč z titulu směnky vystavené dne 1. června 2009 (včetně postižních práv ze směnky a přiznané náhrady nákladů řízení směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2011, sp. zn. 27 Cm 150/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 27 Cm 150/2011, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. 7 Cmo 378/2011).
Dílčí pohledávku č. 2 ve výši 3 158 574 Kč z titulu směnky vystavené dne 1. června 2009 (včetně postižních práv ze směnky a přiznané náhrady nákladů řízení směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2011, sp. zn. 27 Cm 151/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 27 Cm 151/2011, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2012, sp. zn. 4 Cmo 403/2011.
Dílčí pohledávku č. 3 ve výši 36 864 777 Kč z titulu úvěrové smlouvy ze dne 1. června 2009, přičemž př ihlášená pohledávka sestává z částky 3 429 777 Kč jako smluvního úroku z prodlení ve výši 38 % p. a. za období od 16. června 2009 do 4. prosince 2012 a z částky 32 435 000 Kč jako smluvní pokuty za období od 16. června 2009 do 30. listopadu 2012. J istina úvěrové pohledávky byla zajištěna směnkou ze dne 1. června 2009 a je uplatněna jako dílčí pohledávka č. 1.
Dílčí pohledávku č. 4 ve výši 33 105 948 Kč z titulu (další) úvěrové smlouvy ze dne 1. června 2009, přičemž p řihlášená pohledávka sestává z částky 3 165 948 Kč jako smluvního úroku z prodlení ve výši 38 % p. a. za období od 16. června 2009 do 4. prosince 2012 a z částky 29 940 000 Kč jako smluvní pokuty za období od 16. června 2009 do 30. listopadu 2012. J istina úvěrové pohledávky byla zajištěna směnkou ze dne 1. června 2009 a je uplatněna jako dílčí pohledávka č. 2.
[5] Na pohledávky žalobce za dlužníkem ze smluv o úvěru dlužník ničeho neuhradil (jistiny úvěrů byly uhrazeny až v průběhu insolvenčního řízení třetí osobou).
[6] Usnesením ze dne 3. ledna 2019, č. j. KSOS 22 INS 3067/2013-B-50, insolvenční soud odvolal z funkce dosavadního insolvenčního správce a ustanovil do funkce insolvenčního správce žalovaného.
[7] Na přezkumném jednání konaném dne 26. listopadu 2019 popřel insolvenční správce i dlužník (na základě totožné argumentace) [mimo jiné] dílčí pohledávky č. 3 a č. 4 přihlášené přihláškou č. P1. Insolvenční správce jako důvod popření v přezkumném listu u uvedených dílčích pohledávek (u obou shodně) uvedl: „Insolvenční správce dlužníka popírá pravost a výši příslušenství dílčí pohledávky, a to z důvodu její neexistence, když věřitelem č. 23 R. M. je popírána pravost smlouvy o úvěru. Insolvenční správce dlužníka tak popírá pohledávku věřitele co do pravosti, když pohledávka věřitele nevznikla či případně již zanikla. Insolvenční správce dlužníka popírá pohledávku z důvodu, že tato případně nevznikla na základě smlouvy předložené věřitelem. Insolvenční správce dlužníka z opatrnosti rovněž popírá pohledávku z důvodu, že prostředky úvěru, ze kterých věřitel přihláškou uplatňuje příslušenství, nebyly poskytnuty na účet dlužníka, ale na účet ,M. R‘. Dlužníku tak nevznikla povinnost prostředky vrátit, když tyto nebyly poskytnuty na jeho účet. Dále insolvenční správce dlužníka popírá pravost a výši pohledávky, tedy uplatňovaných úroků z prodlení a smluvní pokuty, když dle tvrzení věřitele R. M., nebyla výše úroků z prodlení a smluvní pokuty sjednána ve věřitelem uváděné výši, v tomto ohledu je popírána pravost smlouvy o úvěru. Dále insolvenční správce dlužníka popírá pravost a výši pohledávky věřitele, a to z důvodu neplatného sjednání smluvní pokuty a smluvních úroků z úvěru, pokud tedy v tomto směru byla smlouva uzavřena, neboť jejich výše je v rozporu s dobrými mravy, nepřiměřeně vysoká a v rozporu s poctivým obchodním stykem. Insolvenční správce dlužníka popírá pohledávku věřitele z důvodu rozporu s dobrými mravy, když výše smluvní pokuty ve svém důsledku několikanásobně převyšuje samotnou původní jistinu pohledávky, a tedy neplní svou zajišťovací funkci, ale dochází jen k navyšování pohledávky věřitele. Nadto věřitel ani neuvedl a nedoložil výpočet uplatňované smluvní pokuty a úroků z prodlení, když neuvedl z jaké částky a v jaké výši tyto uplatňuje, a tedy v tomto ohledu je jeho pohledávka neurčitá a nepřezkoumatelná. Pro případ, že pohledávka existuje, její výše je 1 Kč“.
[8] Vyrozuměním ze dne 27. listopadu 2019 byl žalobce dne 28. listopadu 2019 informován o popření dílčích pohledávek č. 3 a č. 4 insolvenčním správcem na přezkumném jednání, a to v plném rozsahu co do pravosti a s výjimkou 1 Kč i co do výše.
[9] Žalobce podal dne 18. prosince 2019 žalobu na určení pravosti a výše dílčích pohledávek č. 3 a č. 4 přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č. P1.
3. Na takto ustaveném základě – odkazuje na ustanovení §261 odst. 1 a 3 písm. d/, §265, §301, §365, §369 odst. 1 a §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), §39 a §544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl insolvenční soud k následujícím závěrům:
[1] Popření pravosti přihlášených pohledávek založené na zpochybnění obsahu úvěrových smluv není důvodné. Jelikož žalobce předložil originály smluv opatřené ověřovací doložkou notáře, legalizační doložkou (doložkou o ověření pravosti podpisu) splňující zákonné náležitosti, tížilo důkazní břemeno ohledně tvrzení (obsahové) správnosti listin žalovaného. Protože žalovaný ani netvrdil (nebyl schopen tvrdit), v jakém (jiném) znění byly smlouvy uzavřeny (v jaké výši byly smluvní úroky a smluvní pokuty ujednány), neprovedl insolvenční soud výslech R. M., když nedostatečná tvrzení (ohledně tvrzených změn v obsahu smluv) nelze nahrazovat zjištěním z důkazů. Jiné důkazy k prokázání svého popěrného úkonu žalovaný nenavrhoval.
[2] Za nedůvodný shledal insolvenční soud též popěrný úkon žalovaného spočívající v tvrzení, že finanční prostředky nebyly poskytnuty na účet dlužníka, resp. se nedostaly do dispozice dlužníka, neboť dle smluv o úvěrech se smluvní strany výslovně dohodly na tom, že úvěr bude považován za poskytnutý, pokud z účtu věřitele (žalobce) budou prostředky odeslány na účet uvedený ve smlouvách. Tato skutečnost přitom byla prokázána výpisem z účtu žalobce ze dne 1. června 2009.
[3] Ujednání o smluvní pokutě a o výši úroků z prodlení není neplatné pro nepřiměřenou výši, rozpor s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem.
[4] V situaci, kdy na straně dlužníka vystupuje akciová společnost a úvěr jí poskytuje fyzická osoba, nelze hovořit o dlužníku jako o slabší straně (natož spotřebiteli). Protože dlužník je podnikatelem (profesionálem), je nutno hranici dobrých mravů posuzovat odlišně od vztahů nepodnikatelských. Přestože ke dni sjednání smluv o úvěrech stanovovalo nařízení vlády č. 163/2005 Sb. výši úroků z prodlení 9,25 % p. a. a v daném případě byla sjednána výše úroků z prodlení 38 % p. a., nemůže tato skutečnost (několikanásobná odchylka ve sjednané výši sazby) sama o sobě založit rozpor s dobrými mravy; žalovaný ale netvrdil žádné další relevantní okolnosti krom výše úroků z prodlení.
[5] Výši smluvních úroků z prodlení 38 % p. a., jež odpovídá 0,1 % p. d., tudíž nelze shledat za rozpornou s dobrými mravy, a to ani s ohledem na sjednanou smluvní pokutu, výši zajišťované smluví povinnosti a krátkou dobu splatnosti. Nadto v obchodněprávních vztazích bylo judikaturou shledáno za přípustné sjednat výši smluvních úroků z prodlení běžně i 0,5 % p. d. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2511/2008).
[6] Je-li namítán rozpor s poctivým obchodním stykem, insolvenční soud podotýká, že v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku může být ve smyslu §265 obch. zák. pouze výkon práva (zneužití práva; šikana) a nikoli výše smluvených sankcí. Přitom nejde o zneužití práva (šikanu), uplatňuje-li žalobce (věřitel) vůči dlužníku sjednané sankce. Nadto smluvní ujednání, ze kterých vzejdou práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, by nebyla neplatná, ale od nich odvozená práva by byla nevymahatelná. Podmínky pro tento postup nebyly v projednávané věci zjištěny. Porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na smluvní úrok z prodlení či smluvní pokutu nelze vyvozovat pouze z nepoměru sjednané výše smluvního úroku z prodlení či smluvní pokuty a hodnoty zajišťovaného závazku.
[7] V obchodněprávních vztazích nelze považovat za neplatné (dle §39 obč. zák.) ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[8] Žalovaným nebyly v řízení tvrzeny žádné okolnosti (krom nepřiměřenosti její výše), za kterých byla smluvní pokuta sjednána a které by se příčily dobrým mravům. Soud přihlédl při zkoumání neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy k tomu, že byly sjednány smluvní úroky z prodlení, jistina úvěru byla zajištěna směnkou a směnečným rukojemstvím, že stranou poskytující úvěr byla fyzická osoba, dlužník je akciová společnost podnikatel (profesionál), který si je vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty, a zásadě autonomie vůle smluvních stran, pročež dospěl k závěru, že zde nejsou dány mimořádné okolnosti případu, které by vedly k závěru o neplatnosti rozporovaného ujednání.
[9] Jelikož byly pohledávky popřeny výslovně i co do výše, zabýval se insolvenční soud též otázkou moderace smluvní pokuty (odkazuje na §301 obch. zák., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 62/2004, a ze dne 27. listopadu 2017, sp. zn. 32 Cdo 2556/2017).
[10] Při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty vzal insolvenční soud v úvahu skutečnost, že šlo v projednávané věci o podnikatelský vztah, dlužník je akciová společnost, závazky ze smluv byly zajištěny ručením R. M., úhrada jistin úvěrů byla zajištěna vlastními směnkami vystavenými dlužníkem na řad věřitele a avalovanými ručitelem (R. M.), případné prodlení dlužníka bylo sankcionováno úrokem z prodlení ve výši 38 % p. a. (tj. 0,1 % p. d.), zohlednil funkce, jež by měla smluvní pokuta plnit (preventivní, uhrazovací a sankční) a přihlédl též ke skutečnosti, že šlo o poskytnutí krátkodobých účelově vázaných úvěrů. Na tomto základě dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši.
[11] Jelikož dlužník na pohledávky žalobce ničeho neuhradil (jistiny úvěrů byly uhrazeny třetí osobou až v průběhu insolvenčního řízení), měl by být dlužník sankcionován za nezaplacení úvěrů včas nejen smluvním úrokem z prodlení, ale i smluvní pokutou, a to v takové výši, která by měla sankční i výchovný charakter, ale nikoli již v takové výši, která by jen prohloubila úpadek dlužníka, popř. by k němu vedla. Smluvní pokuta přitom musí být shledána za oprávněnou minimálně v takové výši, aby uhradila (reparovala) věřiteli škodu, která vznikla v důsledku porušení zajišťované povinnosti smluvní pokutou. Jelikož byly jistiny úvěrů žalobci zaplaceny, nevznikla žalobci škoda, jež by musela být nahrazována smluvní pokutou. K argumentaci žalobce o hypotetické škodě spočívající v možném eventuálním úročení zapůjčených finančních částek u peněžních ústavů za období, kdy byl dlužník v prodlení s úhradou úvěrů, insolvenční soud uvedl, že je evidentní, že takto vzniklá škoda by nemohla překročit výši poskytnutých finančních prostředků. V projednávané věci se tak uplatní pouze funkce preventivní (zajišťovací) a sankční.
[12] Vzhledem k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a k okolnostem případu, zejména k ostatním zajišťovacím instrumentům a výši smluvního úroku z prodlení, přistoupil insolvenční soud k moderaci smluvní pokuty, a to tak, že obě smluvní pokuty shledal za oprávněné ve výši 100 % jistin úvěrů (ke dni podání přihlášky pohledávky) [tj. ve výši 2 600 000 Kč a 2 400 000 Kč]. Ve zbytku smluvní pokuty za oprávněné neshledal, neboť by dlužníka zatížily natolik (i v součtu se sjednaným smluvním úrokem z prodlení), že by nemohly mít v žádném případě ani funkci výchovnou.
[13] Insolvenční soud konečně neměl za důvodnou ani námitku neurčitosti a nepřezkoumatelnosti dílčích pohledávek č. 3 a č. 4. Potud zdůraznil, že u smluvního úroku z prodlení uvedl žalobce v přihlášce č. P1 jeho výši (38 % p. a.) i období, za které jej uplatnil (od 16. června 2009 do 4. prosince 2012), a uvedl-li, že nárok na jistiny úvěrů uplatnil prostřednictvím dílčích pohledávek č. 1 a č. 2 (skrze zajištění směnkami), je zcela zřejmé, jasné a seznatelné, z jakých částek byl vypočten. U smluvní pokuty uvedl žalobce v přihlášce č. P1 její celkovou výši a období, za které je uplatněna (od 16. června 2009 do 30. listopadu 2012), přičemž její konkrétní výpočet jasně, zřejmě, určitě a srozumitelně plyne z výzev k zaplacení vyúčtované smluvní pokuty, jež byly přílohou přihlášky č. P1.
4. K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. dubna 2022, č. j. 3 ICm 3645/2019, 12 VSOL 410/2021-133 (KSOS 22 INS 3067/2013):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. a II. výroku tak, že se určuje, že pohledávka žalobce uplatněná v insolvenčním řízení dlužníka přihláškou č. P1 ve výši 69 970 725 Kč, odpovídající součtu dílčích pohledávek č. 3 a č. 4, je po právu (první výrok).
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových závěrů insolvenčního soudu, cituje ustanovení §160 odst. 1, §194 a §198 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
[1] Insolvenční soud správně uzavřel, že přihláška pohledávek žalobce nebyla neurčitá, ani nepřezkoumatelná.
[2] Přitakat lze i závěru insolvenčního soudu, že důvody, pro které žalovaný popřel pravost přihlášených pohledávek, neobstojí.
[3] Při posuzování, zda žalovaný popřel pohledávky žalobce přihlášené z titulu smluvního úroku z prodlení a smluvní pokuty nejen co do pravosti, ale také i co do jejich výše, však dospěl odvolací soud k závěrům od insolvenčního soudu odlišným. Podle odvolacího soudu žalovaný ve svém popěrném úkonu mylně vycházel z implicitního závěru, že se v případě dílčí pohledávky č. 3 jedná o pohledávku jedinou, přičemž stejně přistupoval i k dílčí pohledávce č. 4 (žalovaný opakovaně v popěrném úkonu uváděl, že popírá „pravost a výši pohledávky, tedy uplatňovaných úroků z prodlení a smluvní pokuty“).
[4] Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání). Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí). V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu. Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné), může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení.
[5] Popírá-li insolvenční správce výši pohledávky, nemůže svůj úkon omezit jen na závěr, že s tvrzenou výší pohledávky nesouhlasí. Nedílnou součástí tohoto procesního úkonu je totiž i tvrzení popírajícího, jak vysoká je pohledávka (alespoň v minimální výši). Neobsahuje-li popření výše pohledávky i uvedenou druhou komponentu (tvrzení o skutečné výši pohledávky), není tento procesní úkon perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky.
[6] V poměrech projednávané věci je přitom podle odvolacího soudu zřejmé, že s ohledem na pojetí žalovaného „jedné každé dílčí pohledávky č. 3 a č. 4 jako pohledávky jediné, ačkoliv každá z těchto dílčích pohledávek obsahovala 2 samostatné nároky (na smluvní úrok z prodlení a na smluvní pokutu)“ a nelze – v situaci, kdy žalovaný popřel uplatněné nároky v rozsahu přesahujícím 1 Kč – posouzením obsahu popěrného úkonu určit, který z těchto nároků byl eventuálně popřen co do jeho výše a který nikoliv. Takový popěrný úkon proto není perfektní a nevyvolal žalovaným zamýšlené procesní účinky popření výše jednotlivých pohledávek. Ačkoli tedy žalovaný v přezkumném listu uvedl, že popřel pravost i výši pohledávek, fakticky a řádně (perfektně) byla popřena pouze jejich pravost.
[7] V rozsahu, v němž dotčená osoba opomene popřít pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky (lhostejno, zda z nevědomosti, nedbalosti nebo z jiných příčin), není insolvenční soud oprávněn tyto otázky zkoumat z vlastní iniciativy. O dvolací soud se proto nezabýval přezkumem správnosti závěrů insolvenčního soudu, který vycházel nesprávně z toho, že žalovaný účinně popřel i výši přihlášených pohledávek z titulu smluvního úroku z prodlení a smluvních pokut.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby jej změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný potvrzuje.
7. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „je jeho popření výše dílčích pohledávek č. 3 a č. 4 s ohledem na pluralitu pohledávek přihlášených v rámci každé z uvedených dílčích pohledávek neurčité, a proto neúčinné“, a to i s přihlédnutím k judikatuře, která byla uvedena v napadeném rozhodnutí. Zdůrazňuje, že byla-li každá z těchto dílčích pohledávek popřena mimo jiné co do výše s tím, že její skutečná výše činí 1 Kč, pak takový popěrný úkon lze zcela jistě za užití zákonných výkladových pravidel vykládat tak, že výše každé z těchto (samostatných) pohledávek přihlášených společně jako jedna dílčí pohledávka činí 1 Kč, případně 0,50 Kč. Podle dovolatele je nepochybné, že byla popřena celá výše přihlášených pohledávek, přičemž byla „ponechána“ pouze symbolická výše 1 Kč. Přístup odvolacího soudu shledává dovolatel „nanejvýše formalistickým“ a proto nesprávným. Z popěrného úkonu je podle dovolatele zřejmý jeho úmysl popřít celou výši obou dílčích pohledávek, a to vždy ve vztahu k oběma (samostatným) nárokům v nich uplatněných.
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se určitosti a výkladu popěrného úkonu insolvenčního správce, když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
10. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
11. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
13. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (která v citované podobě platila již v době konání přezkumného jednání a dosud nedoznala změn):
§41 o. s. ř.
(…)
(2) Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
(…)
§193 insolvenčního zákona
Popření pravosti pohledávky
O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.
§194 insolvenčního zákona
Popření výše pohledávky
O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.
14. Judikatura Nejvyššího soudu je (ve vztahu k otázkám souvisejících s posuzováním určitosti a výkladu popěrného úkonu insolvenčního správce) ustálena v závěrech, podle kterých:
[1] Každý procesní úkon (podání) účastníka je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůli jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv.
[2] Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí §41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu §42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání).
[3] Popírá-li insolvenční správce výši pohledávky, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka; jinak popření pohledávky není perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Přitom výše pohledávky je popřena tehdy, tvrdí-li se, že tu pohledávka sice je, avšak dlužník dluží méně, než kolik bylo v přihlášce uvedeno (tvrzení, že dlužník nedluží nic, představuje popření pravosti pohledávky).
[4] Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí). V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. §199 odst. 3 insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení.
[5] Při výkladu popěrného úkonu, jímž insolvenční správce popírá celou výši přihlášené nevykonatelné pohledávky věřitele, je nutné přihlížet k důvodům popření. Popření (celé) výše přihlášené pohledávky z titulu smluvní pokuty není podle svého obsahu neurčité a nelze ho ani vykládat jako popření (pouze) pravosti pohledávky, jestliže insolvenční správce popěrný úkon odůvodní tím, že pohledávka z titulu smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a současně žádá, aby soud uplatnil moderační oprávnění a snížil výši pohledávky; pro účely výkladu popěrného úkonu přitom není podstatné, zda lze skutečně moderovat přihlášenou pohledávku až na částku 0 Kč a zda je v tomto ohledu insolvenční správce (případně) v právním omylu.
K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 54/2021, jakož i judikaturu v něm dále citovanou.
15. Z takto formulovaných judikaturních závěrů dovolacího soudu pro poměry dané věci plyne, že popření výše dílčích pohledávek č. 3 a č. 4 nelze považovat za neurčité. Při výkladu popěrného úkonu se nelze omezit (jak učinil odvolací soud) pouze na formální vyjádření popírajícího insolvenčního správce o (jím tvrzené) výši popírané pohledávky, aniž by soud přihlédl k celému obsahu popěrného úkonu, včetně tvrzených důvodů popření (ať již byly uvedeny při přezkumném jednání či později v rámci obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky, stalo-li se tak v době, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení).
16. Dovolatel přitom (jak se podává ze skutkových zjištění, z nichž vyšly soudy obou stupňů – srov. v této souvislosti zejména popěrný úkon dovolatele a jeho důvody zachycené v upraveném seznamu přihlášených pohledávek) zjevně ve vztahu k dílčí pohledávce č. 3 a č. 4 (sestávající vždy ze dvou samostatných nároků – smluvního úroku z prodlení a smluvní pokuty) uplatňoval (již od počátku) nejen důvody popření jejich pravosti, ale zpochybňoval rovněž výši přihlášených pohledávek (namítaje – mimo jiné – nepřiměřenou výši smluvního úroku z prodlení a smluvní pokuty). To, že současně uvedl, že skutečná výše pohledávky (existuje-li vůbec) činí pouze 1 Kč, nelze vnímat jinak než jako vyjádření toho, že neuspěje-li dovolatel s popřením pravosti pohledávek, požaduje, aby se soud v takovém případě zabýval rovněž jejich výší s tím, že podle mínění dovolatele obě přihlášené dílčí pohledávky žalobce existují jen v nejnižším možném rozsahu. Ostatně i kdyby dovolatel popřel celou výši žalobcovy pohledávky (s tím, že činí „0 Kč“), nemělo by to na závěr o určitosti popěrného úkonu žádný vliv. Oba popsané případy se od sebe v podstatných rysech v zásadě neliší; insolvenční správce z uplatněných důvodů zpochybňuje celou výši přihlášené pohledávky, přičemž její „skutečnou“ výši vyjadřuje buď přímo nulovou hodnotou, nebo (jak přiléhavě poznamenává dovolatel) pouze „symbolickou“ částkou ve výši 1 Kč. Budovat jen na způsobu vyjádření skutečné výše žalobcovy pohledávky závěry o neurčitosti popěrného úkonu tak nepovažuje Nejvyšší soud (v daných skutkových poměrech) za správné.
17. Jelikož se odvolací soud výší dílčích pohledávek č. 3 a č. 4 doposud nezabýval, zůstalo jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
18. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu