ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.115.2021.1
MSPH 76 INS 24905/2015
176 ICm 4227/2017
sp. zn. 29 ICdo 115/2021-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Walker management s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Bulharská 996/20, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 04259858, zastoupeného Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, PSČ 370 01, proti žalované JUDr. Lence Žídkové , se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3 , PSČ 120 00, jako oddělené insolvenční správkyni dlužníka Duarte Business, a. s., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm 4227/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Duarte Business, a. s. , se sídlem v Praze 6, Bělohorská 688/165, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 24822485, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 24905/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2021, č. j. 176 ICm 4227/2017, 101 VSPH 77/2021-88 (MSPH 76 INS 24905/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 3. září 2020, č. j. 176 ICm 4227/2017-63, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Walker management s. r. o.) domáhal vůči žalované (JUDr. Lence Žídkové, jako oddělené insolvenční správkyni dlužníka Duarte Business, a. s.) určení, že pohledávka v celkové výši 6.070.356,16 Kč uplatněná v přihlášce pohledávky č. 4 v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka je po právu (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Dne 7. listopadu 2012 uzavřela společnost DELETE s. r. o. (dále jen „společnost D“) jako postupitel s dlužníkem jakožto postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky (dále též jen „postupní smlouva“). Postupovanou pohledávkou měla být pohledávka společnosti D za společností S MORAVA Leasing, a. s. (po změně obchodní firmy Erste Leasing, a. s. – dále jen „společnost E“) ve výši 6.000.000 Kč. Důvodem jejího vzniku byla (podle ujednání smluvních stran) povinnost postupitele a společnosti E „vypořádat se poté, co společnost E odstoupila od leasingových smluv č. 1070500007 a č. 1070600016 a úvěrové smlouvy č. 1110900180“, s tím, že výše pohledávky byla stanovena znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Pavlem Průdkem dne 10. října 2012, č. 081-5/2012 (dále jen „znalecký posudek“). Smluvní strany se dále dohodly, že pohledávka se postupuje za úplatu ve výši 4.800.000 Kč.
[2] V listině označené jako „zápočet pohledávky“ ze dne 8. listopadu 2012 dlužník uvedl, že proti pohledávce společnosti E na doplatek kupní ceny nemovitosti z kupní smlouvy ze dne 28. června 2012 ve výši 6.000.000 Kč započítává předmětnou pohledávku ve výši 6.000.000 Kč, která na něj byla postoupena společností D dne 7. listopadu 2012.
[3] Společnost D se „pokusila započítat“ pohledávku z vypořádání leasingových smluv proti pohledávce společnosti E z úvěrové smlouvy ve výši 1.686.184,94 Kč listinou označenou jako „zápočet pohledávek společnosti D vůči pohledávkám společnosti E“ ze dne 7. února 2013.
[4] Dne 19. května 2016 přihlásila původní žalobkyně JUDr. Miloslava Horská, insolvenční správkyně společnosti D (dále jen „M. H.“), do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku, uplatněnou v přihlášce pohledávky č. 4, ve výši 4.800.000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 1.270.356,16 Kč, jako neuhrazenou úplatu za postoupení pohledávky.
[5] Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 20. dubna 2016, č. j. 9 C 228/2014-168, zamítl žalobu dlužníka podanou proti společnosti E na určení, že zápočet pohledávky dlužníka vůči společnosti E ze dne 8. listopadu 2012 je platný. V odůvodnění rozsudku okresní soud konstatoval, že dle všeobecných smluvních podmínek finančního pronájmu (leasingu) nemovitostí, verze 7/2004, článku 9, bodu 9. 1., podepsaných společností D (jako nájemcem), pronajímatel může převést práva z této smlouvy vcelku nebo zčásti na třetí osoby, nájemce tak může učinit pouze se souhlasem pronajímatele.
[6] Společnost E dne 22. září 2016 přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka zajištěnou pohledávku ve výši 5.133.838 Kč představovanou neuhrazenou kupní cenou z kupní smlouvy ze dne 28. června 2012 o prodeji nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 5488 v katastrálním území Židenice, obec Brno.
[7] Dne 10. srpna 2017 proběhlo přezkumné jednání, při němž žalovaná popřela pohledávku č. 4 co do její pravosti. Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 26. září 2017 se původní žalobkyně M. H. s odkazem na ustanovení §159 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), domáhala určení pravosti popřené pohledávky.
[8] Žalovaná nepovažovala žalobou uplatněný nárok za důvodný. Podle ní k postoupení pohledávky došlo v době, kdy byla společnost D v důsledku probíhajícího insolvenčního řízení omezena v nakládání se svým majetkem, postupní smlouvu proto měla za neúčinnou podle §111 odst. 3 insolvenčního zákona. Za tohoto stavu nemohl společnosti D vzniknout nárok na úplatu za postoupenou pohledávku. V průběhu řízení žalovaná dále namítala, že pohledávka, která byla předmětem postoupení, neexistovala (a nebylo možné ji tudíž ani postoupit) a poukázala rovněž na neurčité vymezení postupované pohledávky. Podle žalované z vypořádání leasingových smluv a úvěrové smlouvy společnosti D žádné nároky vůči společnosti E nevznikly, naopak společnost E měla z označených smluv pohledávky vůči společnosti D.
[9] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. února 2018, č. j. 27 ICm 968/2014-107, vyhověl žalobě společnosti E (projednávané jako incidenční spor v insolvenčním řízení vedeném na majetek společnosti D) podané proti M. H. a určil, že společnost E má za společností D pohledávku ve výši 11.599.122,41 Kč po vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy č. 1070500007 a dále pohledávky z úvěrové smlouvy č. 1110900180 v celkové výši 1.815.032,96 Kč.
[10] Usnesením ze dne 5. května 2020, č. j. MSPH 76 INS 24905/2015-P4-4, insolvenční soud vyhověl návrhu původní žalobkyně M. H., aby na její místo do insolvenčního řízení vstoupil žalobce, kterému původní žalobkyně postoupila přihlášenou pohledávku. Podle ustanovení §19 odst. 1 insolvenčního zákona takto nabyvatel pohledávky vstoupil na místo původní žalobkyně rovněž do probíhajícího incidenčního sporu.
3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud – cituje ustanovení §111 insolvenčního zákona a §524 a §527 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – učinil následující závěry:
[1] Postoupení pohledávky na základě postupní smlouvy ze dne 7. listopadu 2012 nelze hodnotit jako neúčinný právní úkon dle §111 insolvenčního zákona. K postoupení pohledávky došlo poté, co byl (byť nepravomocně) insolvenční návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči společnosti D zamítnut usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2012, č. j. KSBR 27 INS 6965/2011-A-50, a ještě před tím, než bylo toto unesení odvolacím soudem zrušeno. Tím odpadly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.
[2] Obrana žalované, že pohledávka je v postupní smlouvě vymezena neurčitě, není důvodná. Byla-li pohledávka v předmětné smlouvě vymezena osobou dlužníka, předmětem plnění a právním důvodem vzniku, tedy odkazem na leasingové smlouvy a úvěrovou smlouvu, pak šlo o určité právní jednání. Potud insolvenční soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2008“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2017, sp. zn. 21 Cdo 5271/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014.
[3] Z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2018 (jakož i dalších blíže označených rozhodnutí vydaných v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti D), vyplynulo, že společnost D žádné pohledávky za společností E z vypořádání úvěrové smlouvy a leasingových smluv neměla, naopak společnost E měla z tohoto titulu pohledávky za společností D, které také přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek této společnosti. V tomto směru tak lze přisvědčit argumentaci žalované, že na dlužníka byla postoupena neexistující pohledávka, kterou dlužník nemohl následně účinně započíst vůči pohledávkám společnosti E. Zjevná účelovost jednání společnosti D vyplývá také z toho, že nejprve v listopadu 2012 postoupila na dlužníka neexistující pohledávku za společností E a posléze v únoru 2013 se tuto pohledávku pokusila započíst vůči pohledávkám společnosti E.
[4] Důsledkem neexistence postupované pohledávky není neplatnost postupní smlouvy, ale (zákonná) odpovědnost postupitele dle §527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Té se žalovaná námitkou neexistence postupované pohledávky dovolala. V případě, že nebyla úplata za postupovanou pohledávku uhrazena, je nutno žalobu na její zaplacení zamítnout, aniž by žalovaná musela nárok dlužníka z odpovědnosti postupitele za postoupení neexistující, tj. právně vadné pohledávky, započíst. Potud insolvenční soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněný pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[5] Z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. dubna 2016 ostatně také vyplynulo, že společnost D ani neměla oprávnění jakékoli případné nároky z leasingových smluv postupovat bez souhlasu společnosti E. To, že by takovým souhlasem disponovala, žalobce netvrdil, natož prokazoval.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud především přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že postupní smlouva není neúčinným právním úkonem podle §111 insolvenčního zákona.
6. Dále se zabýval otázkou platnosti postupní smlouvy. Přitom zdůraznil, že nárok za zaplacení úplaty za postoupení pohledávky mohl postupiteli vzniknout jen za předpokladu, že postupní smlouva byla platná. Poté, co zopakoval dokazování postupní smlouvou, znaleckým posudkem a zápočtem ze dne 7. února 2013, na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že postupní smlouva je neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost.
7. Podle odvolacího soudu z označených listin plyne, že i kdyby měla hypoteticky společnost D vůči společnosti E nějaké pohledávky z leasingových smluv a úvěrové smlouvy, není vůbec zřejmé, které části měly být postoupeny na dlužníka a které zbývající části měly zůstat ve vlastnictví společnosti D. Jak plyne ze znaleckého posudku, na nějž co do vyčíslení postupovaných pohledávek odkazovala postupní smlouva, součet všech tvrzených pohledávek z leasingových smluv a z úvěrové smlouvy nečinil částku 6.000.000 Kč, nýbrž částku přesahující 46 mil. Kč. Za tohoto stavu nebylo namístě aplikovat (jak nesprávně učinil insolvenční soud) na projednávanou věc závěry plynoucí z R 27/2008, kde Nejvyšší soud řešil skutkově odlišnou situaci (v označené věci byly postoupeny veškeré pohledávky ze smlouvy, nebylo proto třeba blíže konkretizovat výši a druh postupované pohledávky). Vymezení postupovaných pohledávek provedené v postupní smlouvě, o níž šlo v nyní projednávané věci, tak mohlo být určité jen tehdy, činil-li by součet pohledávek ze všech tří smluv částku 6.000.000 Kč. Ze znaleckého posudku je zřejmé, že tak tomu ovšem nebylo. Odvolací soud v této souvislosti odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, a v usnesení ze dne 16. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006.
8. Jako neurčitý (a tedy i neplatný) vyhodnotil odvolací soud dále zápočet ze dne 7. února 2013, kterým společnost D hodlala započíst svoji pohledávku vůči společnosti E. Ze zápočtu totiž nevyplývá, jakou částku společnost D započítává vůči pohledávce společnosti E.
9. Odvolací soud uzavírá, že neplatná postupní smlouva nemohla založit nárok společnosti D na úplatu za postoupenou pohledávku. Za tohoto stavu pak již bylo nadbytečné zabývat se tím, zda společnost D vůbec měla vůči společnosti E nějaké pohledávky. Odvolací soud nicméně nemá důvod zpochybňovat závěr insolvenčního soudu, že poté, co společnost E odstoupila od leasingových smluv a od úvěrové smlouvy, byla v pozici věřitele právě tato společnosti, nikoli společnost D.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že po celou dobu řízení tvrdil a prokazoval, že dlužník s postoupenou pohledávkou po jejím nabytí dále disponoval, a to tak, že ji následně započetl oproti svému dluhu vůči společnosti E. Tyto skutečnosti písemně potvrdil insolvenční správce dlužníka Ing. Josef Nožička v rámci své zprávy ze dne 28. listopadu 2019, když k dotazu soudu uvedl, že postoupená pohledávka nebyla postupiteli vrácena, neboť byla započtena vůči společnosti E, čímž došlo k jejímu zániku a z tohoto důvodu není evidovaná v majetkové podstatě.
12. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že je postupní smlouva neplatná, měl se s ohledem na výše uvedené dále zabývat otázkou, zda nelze přihlášenou pohledávku (případně její část ve výši 6.000.000 Kč) přiznat s odkazem na §451 odst. 2 obč. zák. jako nárok z bezdůvodného obohacení. Dlužník totiž v důsledku učiněného zápočtu získal majetkový prospěch ve výši odpovídající nominální hodnotě postupované pohledávky, za jejíž postoupení právnímu předchůdci žalobce ničeho nezaplatil. Odvolací soud tak však v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí nepostupoval. Potud dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2364/2015.
13. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
15. Nejvyšší soud předesílá, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (co do závěru, že postupní smlouva je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost), odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005).
16. Dovolatel ostatně výše uvedené právní závěry v dovolání nikterak nezpochybňuje. Odvolacímu soudu pouze vytýká, že se měl zabývat tím, zda není možné rozhodnout o pravosti popřené pohledávky z jiného právního titulu (bezdůvodného obohacení), když dlužník postoupenou pohledávku podle dovolatele dále započetl proti pohledávce společnosti E a na úkor žalobce tak získal majetkový prospěch. Dovolatel ovšem při svých úvahách pomíjí, že vychází ze zcela jiného skutkového základu, než který byl zjištěn odvolacím soudem, a že odvolací soud dovolatelem nastíněné skutkové závěry, jež by mu umožnily zabývat se (jiným) právním posouzením dovolatelovy pohledávky, neučinil. Odvolací soud nedospěl k závěru, že by byl proveden zápočet postoupených pohledávek a tím zanikl dluh dlužníka vůči společnosti E, naopak z provedených důkazů (mimo jiné) zjistil, že společnost E svou pohledávku za dlužníkem přihlásila do insolvenčního řízení. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
17. Dovolatel výhradami obsaženými v dovolání tak (posuzováno z obsahového hlediska) ve skutečnosti zpochybňuje hodnocení provedených důkazů (respektive sám toto hodnocení důkazů provádí) a polemizuje s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se v učiněných skutkových závěrech, na nichž soudy obou stupňů založily právní posouzení dané věci. Tím jednak nepřípustně uplatňuje „skutkový“ dovolací důvod, který (již s účinností od 1. ledna 2013) nemá k dispozici (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jednak zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu