ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.13.2022.1
KSPH 67 INS XY
77 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 13/2022-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Kabelkové , se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, PSČ 150 00, jako insolvenční správkyně dlužníka L. H., proti žalované V. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, PSČ 128 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. H. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 67 INS XY, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 77 ICm XY, 105 VSPH XY (KSPH 67 INS XY), takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
1. Odpůrčí žalobou podanou 8. června 2021 se žalobkyně (JUDr. Eva Kabelková, jako insolvenční správkyně dlužníka L. H.) domáhala vůči žalované (V. T.):
[1] Určení, že označené dohody o zaplacení konkretizovaných částek žalované, uzavřené mezi dlužníkem a žalovanou, jsou vůči (insolvenčním) věřitelům dlužníka neúčinné.
[2] Zaplacení konkretizovaných částek uhrazených dlužníkem žalované na základě oněch dohod (celkem 39 platbami) v době od 26. května 2015 do 4. března 2020, včetně příslušenství představovaného specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, do majetkové podstaty dlužníka.
2. Usnesením ze dne 20. září 2021, č. j. 77 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zastavil řízení o odpůrčí žalobě v rozsahu požadavku na úhradu oněch konkretizovaných částek s příslušenstvím do majetkové podstaty dlužníka.
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení 83 odst. 1, §103 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněným pod číslem 85/2003 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 85/2003“) [ které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněným pod číslem 84/2007 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 84/2007“) , „rozhodnutím“ Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, „sen. zn.“ 31 Cdo 365/2009 [správně jde o „ usnesení“ velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu „sp. zn.“ 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 68/2011“) ], a „rozhodnutím“ Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2019, pod číslem 67) – dospěl k následujícím závěrům:
4. V daném případě není sporu o tom, že žalobkyně se proti žalované jak v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn. 3 C 99/2021 tak v tomto řízení (v rozsahu požadavku na úhradu oněch částek) domáhá téhož nároku na základě shodného skutku (na základě převodu finančních prostředků dlužníkem ve prospěch žalované).
5. Odlišnost spočívá pouze v tom, že v této věci žalobkyně dovozuje, že právní jednání dlužníka (spočívající zřejmě v poskytnutí plnění ze smluvního závazkového vztahu), je neúčinné vůči věřitelům dlužníka, kdežto v řízení vedeném u okresního soudu kvalifikuje tytéž převody finančních prostředků po právní stránce jako bezdůvodné obohacení. Proto jsou splněny podmínky pro částečné zastavení řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř., neboť řízení u okresního soudu bylo zahájeno dříve.
6. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 77 ICm XY, 105 VSPH XY (KSPH 67 INS XY), změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že v rozsahu vymezeném výrokem usnesení insolvenčního soudu se řízení nezastavuje.
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §7, §235 a §294 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení 83 odst. 1, §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
8. Předmětem řízení vedeného u okresního soudu je spor o zaplacení částky 18.741.106 Kč; jde tedy o žalobu ve smyslu ustanovení §294 insolvenčního zákona, o které se vede řízení u jiného než insolvenčního soudu. Předmětem onoho řízení není (a nemůže být) otázka neúčinnosti právního jednání dlužníka vůči jeho věřitelům (tuto otázku nemůže okresní soud řešit ani jako otázku předběžnou). Totožnost skutku proto není dána.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016 (z nějž cituje), majíc za to, že obě řízení mají totožný předmět sporu. K totožnosti skutku se dovolává i závěrů obsažených v R 85/2003, R 84/2007 a v R 68/2011.
12. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc je za nedůvodné, s tím, že předmětem řízení vedeného u okresního soudu zásadně nemůže být otázka neúčinnosti právního jednání dlužníka vůči insolvenčním věřitelům.
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc v daném kontextu dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.
15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu:
§2 (insolvenčního zákona)
Vymezení některých základních pojmů
Pro účely tohoto zákona se rozumí
(…)
d/ incidenčním sporem spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak stanoví tento zákon, projednávané v rámci insolvenčního řízení,
(…)
§7a (insolvenčního zákona)
Věcná příslušnost
Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně
(…)
b/ v incidenčních sporech,
(…)
§159 (insolvenčního zákona)
(1) Incidenčními spory jsou
(…)
d/ spory na základě odpůrčí žaloby,
(…)
§235 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.
§239 (insolvenčního zákona)
(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.
(…)
(4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.
§83 (o. s. ř.)
(1) Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
(…)
§103 (o. s. ř.)
Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
§104 (o. s. ř.)
(1) Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
(…)
18. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu již v době, kdy insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek (usnesením ze dne 18. června 2020, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) a později nedoznala změn.
19. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry:
20. V tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je soud vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním návrhem (tzv. petitem) uplatňuje svůj nárok. Jinak řečeno, nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím §153 odst. 2 o. s. ř.) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem. K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 76, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sb. rozh. obč.
21. V rovině výkladu §83 odst. 1 o. s. ř. (při zkoumání, zda je dána překážka věci zahájené) pak v duchu výše řečeno jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku (srov. R 85/2003, R 84/2007 i R 68/2011).
22. I pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh (petit), přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. K tomu srov. vedle dovolatelkou akcentovaného rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016 obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 12. října 2022, schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
23. Platí také, že skutečnost, že odlišné právní posouzení téhož skutku vede (může vést) k určení jiného věcně příslušného soudu, nezakládá rozdílnost věcí ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř. (jen proto nejde o odlišný předmět sporu); srov. opět R 68/2011 nebo (pro poměry upravené insolvenčním zákonem) opět i rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016.
24. Odpůrčí žaloba v této věci je incidenčním sporem ve smyslu ustanovení §159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, tedy sporem vyvolaným insolvenčním řízením, o kterém tak stanoví insolvenční zákon, projednávaným v rámci insolvenčního řízení (§2 písm. d/ insolvenčního zákona), k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni je (proto) věcně příslušný krajský soud (§7a písm. b/ insolvenčního zákona). Přitom z ustanovení §239 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona plyne, že bylo-li předmětem odporovaného právního jednání peněžité plnění nebo má-li jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, lze odpůrčí žalobou požadovat (vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního jednání je součástí odpůrčího nároku) i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění.
25. Podle dovoláním nezpochybněných výsledků šetření, z nichž vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud, předmětem řízení vedeného (o zaplacení stejných částek, jako ty, pro něž insolvenční soud řízení zčásti zastavil) u okresního soudu, není odpůrčí nárok podle §235 a násl. insolvenčního zákona. Jinak řečeno, skutková tvrzení uplatněná v řízení vedeném u okresního soudu nezahrnují požadavek na určení neúčinnosti označených právních jednání dlužníka podložený skutkovými tvrzeními, z nichž má plynout naplnění některé ze skutkových podstat insolvenční neúčinnosti. V tomto rozsahu se proto nároky uplatněné v obou řízeních nekryjí (předmět odpůrčí žaloby je širší). Dokud není pravomocně vypořádána (rozhodnuta) otázka, zda předmětné částky mají být uhrazeny do majetkové podstaty dlužníka jako peněžité plnění, které odporovaným právním jednáním dlužníka ušlo z majetkové podstaty, nebo jako peněžitá náhrada za plnění, které odporovaným právním jednáním dlužníka ušlo z majetkové podstaty, nelze ani uzavřít, že v této části brání pokračování řízení o odpůrčí žalobě podle §235 a násl. insolvenčního zákona překážka věci zahájené (§83 odst. 1 o. s. ř.) vyvolaná dřívějším zahájením sporu o vydání (zaplacení) bezdůvodného obohacení vzešlého (bez skutkových tvrzení, z nichž má plynout naplnění některé ze skutkových podstat insolvenční neúčinnosti a bez požadavku na určení neúčinnosti právního jednání dlužníka) z téhož skutku u okresního soudu. Srov. k tomu ostatně i rozsudky ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021 a 29 ICdo 85/2021, v nichž Nejvyšší soud podrobněji vysvětlil poměry (a odtud nastavená omezení pro zkoumání věcné příslušnosti soudů), z nichž vzešly závěry formulované v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 19/2016. Přitom pro posouzení, zda je zde překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení (srov. shodně např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2003, pod číslem 97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2358/2017).
26. Dovolání tudíž není důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
27. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu