ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.15.2022.1
KSUL 71 INS XY
24 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 15/2022-156
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Ing. Miroslavy Motyčkové , se sídlem v Uherském Hradišti, Prostřední 132, PSČ 686 01, jako insolvenční správkyně dlužníka Z. D. R., proti žalovanému V. Z. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Heryánem, advokátem, se sídlem v Poděbradech, Vilová 1367, PSČ 290 01, za účasti Z. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Richardem Merkunem, advokátem, se sídlem v Praze, Václavská 316/12, PSČ 120 00, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Z. D. R. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021, č. j. 24 ICm XY, 105 VSPH XY (KSUL 71 INS XY), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021, č. j. 24 ICm XY, 105 VSPH XY (KSUL 71 INS XY), se mění takto:
1. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 2021, č. j. 24 ICm XY, se potvrzuje .
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 31. března 2021, č. j. 24 ICm XY, zamítl pro předčasnost žalobu o popření vykonatelné pohledávky v částce 3.651.121,- Kč přihlášené žalovaným (V. Z.) v insolvenčním řízení dlužníka (Z. D. R.) přihláškou P1 (výrok I.), určil, že žalobkyně a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů (výrok II.) a nepřiznal žalovanému vůči vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) Dne 7. května 2019 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka (A-1); podáním došlým insolvenčnímu soudu 15. května 2019 přistoupil k insolvenčnímu řízení žalovaný (A-5).
2) Dne 15. května 2019 přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka (přihláškou P1) pohledávku ve výši 3.651.121,- Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, s tím, že v rozsahu jistiny jde o pohledávku splatnou dne 8. června 2009 a vykonatelnou na základě exekutorského zápisu soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. ze dne 4. června 2009, sp. zn. 067 EZ 012/09, kterým dlužník uznal vůči žalovanému (věřiteli) závazek (dluh) vzniklý na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. května 2009 (dále jen „exekutorský zápis“ a „smlouva o postoupení pohledávky“).
3) Žalobkyně na přezkumném jednání dne 13. února 2020 popřela pohledávku žalovaného (v rozsahu jistiny) „co do pravosti a celé výše“.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §174 odst. 2, §188 odst. 2 a §199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – zdůraznil, že přihláška pohledávky P1 neobsahuje tvrzení (a to ani zprostředkovaně odkazem na připojenou listinu, kterou byl jen exekutorský zápis) o skutečnostech, na nichž se pohledávka zakládá.
Takovou skutečností není (nemůže být) – pokračoval insolvenční soud – exekutorský zápis, neboť ten, ač je titulem pro nařízení exekuce, není sám o sobě zavazovacím důvodem (důvodem vzniku pohledávky), nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků právního vztahu. Z obsahu exekutorského zápisu se jako důvod vzniku pohledávky „podává“ smlouva o postoupení pohledávky, která ale takovým důvodem být nemůže, když postoupením pohledávky dochází pouze ke změně osoby věřitele pohledávky (§524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Konečně důvodem vzniku pohledávky nemůže být ani uznání dluhu, jakožto jednostranný právní úkon dlužníka obsažený v exekutorském zápise (§558 obč. zák.).
Za stavu, kdy důvod vzniku pohledávky vyšel najevo až v tomto řízení (viz poukaz žalovaného na dohodu o narovnání ze dne 24. května 2009), insolvenční soud uzavřel, že přihláška pohledávky neobsahovala (přímo ani zprostředkovaně) tvrzení o skutečnostech, jež by byly (mohly být) důvodem vzniku přihlášené pohledávky. Jelikož přihláška pohledávky žalovaného trpěla vadou bránící jejímu přezkumu, nebylo možné rozhodovat „věcně“ o žalobě na její popření; proto insolvenční soud zamítl žalobu jako předčasnou.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně rozsudkem ze dne 30. srpna 2021, č. j. 24 ICm XY, 105 VSPH XY (KSUL 71 XY), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že žalovaný nemá část pohledávky evidované pod č. P1 v rozsahu jistiny 3.651.121,- Kč (první výrok), rozhodl, že žalobkyně a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a uložil žalovanému zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 38.951,50 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud, poté, co zopakoval dokazování listinami (přihláškou pohledávky P1, exekutorským zápisem a smlouvou o postoupení pohledávky) ‒ cituje ustanovení §173 odst. 1 věty první a druhé, §174 odst. 2, §176 věty druhé a §188 odst. 2 insolvenčního zákona ‒ dospěl k závěrům od insolvenčního soudu odlišným.
Přitom vyšel z toho, že přihlášená pohledávka P1 měla vzniknout na základě smlouvy o postoupení pohledávky, když tento důvod jejího vzniku byl uveden jak v přihlášce pohledávky, tak v exekutorském zápise. Na rozdíl od insolvenčního soudu neshledal přihlášku pohledávky neurčitou (vyžadující postup předvídaný ustanovením §188 odst. 2 insolvenčního zákona ‒ odstranění vad přihlášky); za přihlášenou tak považoval pohledávku „na zaplacení úplaty za postoupenou pohledávku“ podle smlouvy o postoupení pohledávky (tj. pohledávku postupitele za žalovaným).
Okolnost, že žalovaný v přihlášce pohledávky označil nesprávný důvod vzniku pohledávky (smlouvu o postoupení pohledávky), byť mu z této smlouvy nevznikla pohledávka za dlužníkem, a skutečným důvodem vzniku pohledávky byla smlouva o narovnání ze dne 24. května 2009 uzavřená mezi (insolvenčním) dlužníkem a původním věřitelem (M. Z.), „nezpůsobuje neurčitost přihlášené pohledávky“.
Proto odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu měnícího výroku ve věci samé – §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) podal žalovaný dovolání, maje za to, že právní otázky důvodu vzniku přihlášené pohledávky (a její určitosti) a dokazování existence dluhu v insolvenčním řízení prostřednictvím veřejné listiny a uznání dluhu zodpověděl odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (označenou v dovolání).
Dovolatel akcentuje, že ve vztahu k právnímu hodnocení přihlášky pohledávky (a jejího obsahu) přichází v úvahu pouze dvě řešení: a) závěr, podle něhož je přihláška dostatečně určitá a důvodem vzniku přihlášené pohledávky je nárok z dohody o narovnání, nebo b) závěr, že přihláška pohledávky není co do specifikace důvodu vzniku pohledávky dostatečně určitá, což by mělo za následek „postup předvídaný insolvenčním soudem“ (zamítnutí žaloby pro předčasnost).
Současně dovolatel zdůrazňuje, že jeho projev vůle (přihláška pohledávky) nesměřoval k tvrzení, že přihlašovanou pohledávkou je pohledávka z titulu smlouvy o postoupení pohledávky; opačný závěr odvolacího soudu, podle něhož nepřihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem, nýbrž „svůj závazek vůči postupiteli“ (osobě odlišné od dlužníka), považuje za „absurdní“. K tomu poukazuje (i) na disproporci mezi výší přihlášené pohledávky (jistiny v částce 3.651.121,- Kč) a výší úplaty za postoupení pohledávky (3.500.000,- Kč).
Dále dovolatel snáší argumenty ve vztahu k hodnocení exekutorského zápisu, jakožto veřejné listiny, včetně toho, že obsahuje platné a účinné uznání závazku dlužníkem. Přitom považuje za souladné „s procesní ekonomií a procesním právem, aby bylo nejdříve přihlíženo k exekutorskému zápisu jako takovému a teprve poté k uznání dluhu a jeho hmotněprávnímu a procesnímu důsledku“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a určil, že pohledávka žalovaného P1 je po právu, popřípadě, aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. (v aktuálním znění), a to k řešení právní otázky dovoláním otevřené, týkající se (ne)určitosti přihlášky pohledávky, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §174 insolvenčního zákona přihlášky pohledávek a jejich přílohy se podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci (odstavec 1). Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec 2). Jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo (odstavec 3).
Podle ustanovení §188 insolvenčního zákona insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout (odstavec 1). Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen (odstavec 2).
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále je jen „vyhláška“), formulář přihlášky pohledávky obsahuje (…) bližší údaje o smlouvě nebo jiné skutečnosti, která je důvodem vzniku pohledávky, včetně vylíčení skutečností rozhodných pro vznik pohledávky.
Shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona a vyhlášky (pro věc rozhodná) platila v době zahájení insolvenčního řízení a dosud nedoznala změn.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura k výkladu výše citovaných ustanovení spočívá na závěrech, podle nichž:
1) Přihláška pohledávky je podáním majícím charakter žaloby, a proto musí obsahovat, v rozsahu, ve kterém nestanoví jinak insolvenční zákon (§174 odst. 2), náležitosti předepsané §42 odst. 4 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 5/2010, jakož i usnesení ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, rozsudek ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 ICdo 79/2015, jakož i rozsudek ze dne 27. října 2022, sen. zn. 29 ICdo 142/2021).
2) Každý procesní úkon nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3) Důvodem vzniku pohledávky (§174 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoli (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (srov. rozsudky ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, a ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, usnesení ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 59/2017, a ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 104/2018, a usnesení ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 NSČR 118/2019, uveřejněné pod číslem 10/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4) K přihlášce pohledávky, kterou nelze přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, se ve smyslu §185 insolvenčního zákona, ve spojení s §188 odst. 2 insolvenčního zákona, nepřihlíží ode dne, kdy přihlašovateli pohledávky marně uplynula lhůta určená mu insolvenčním správcem v řádné výzvě k odstranění vad přihlášky. To, zda přihláška pohledávky byla doplněna po uplynutí této lhůty, ale ještě předtím, než insolvenční soud rozhodl, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží a že ji jako opožděnou odmítá, nemá na tento závěr žádný vliv (viz usnesení ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. 29 NSČR 18/2009, uveřejněné pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek sen. zn. 29 ICdo 59/2017).
5) Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky (srov. např. rozsudek ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“).
Závěry obsažené v R 76/2002 (jak jsou citovány výše) jsou plně využitelné i pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona (viz rozsudek ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, včetně judikatury obsažené v jeho důvodech).
6) Postup podle ustanovení §188 odst. 2 insolvenčního zákona se uplatní pouze tehdy,
je-li vadný sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Nedoplní-li věřitel ani přes výzvu insolvenčního správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu ustanovení §177 insolvenčního zákona, je na insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a podle ustanovení §192 a násl. insolvenčního zákona ji popře (viz usnesení ze dne 21. května 2014, sen. zn. 29 NSČR 109/2013, a ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněná pod čísly 104/2014 a 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech projednávané věci [viz skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně obsahu přihlášky pohledávky P1 (včetně exekutorského zápisu)] nemá Nejvyšší soud (shodně s insolvenčním soudem) pochybnosti o tom, že přihláška pohledávky žalovaného je (z hlediska vymezení právního důvodu vzniku přihlašované pohledávky) neurčitá, přičemž tato vada bránila jejímu přezkumu.
Je tomu tak především proto, že z obsahu přihlášky není zřejmé, jaká pohledávka (ve výši 3.651.121,- Kč) měla žalovanému za dlužníkem na základě smlouvy o postoupení pohledávek vzniknout.
Současně Nejvyšší soud shledává nepřijatelným závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný v přihlášce pohledávky určitě vymezil důvod jejího vzniku (způsobem, jenž připouštěl jen „nárok“ na zaplacení úplaty za postoupenou pohledávku), tedy závěr, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení jako pohledávku za dlužníkem „pohledávku na zaplacení úplaty za postoupenou pohledávku“, tj. pohledávku, která vznikla postupiteli za ním samotným coby postupníkem (jinak řečeno, že „přihlásil svůj dluh“). Přitom odvolací soud zmíněný závěr učinil poté, kdy u odvolacího jednání [viz protokol ze dne 30. srpna 2021 (č. l. 118-119)] provedl důkaz smlouvou o postoupení pohledávky (č. l. 34], ze které (mimo jiné) zjistil, že touto smlouvou postoupil Martin Zaorálek žalovanému pohledávku za dlužníkem ze smlouvy o narovnání (uzavřené mezi dlužníkem a postupitelem dne 24. května 2019) ve výši 3.651.121,- Kč, a to za sjednanou úplatu 3.500.000,- Kč.
Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (včetně výroku o náhradě nákladů řízení), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. K důvodům rozhodnutí o nákladech řízení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 117/2016.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu