ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.34.2023.1
KSCB 27 INS XY
42 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 34/2023-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivanou Kutra, advokátkou, se sídlem v Praze 5, U Kříže 625/9, PSČ 158 00, proti žalovanému AKZ insolvence v. o. s. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/8, PSČ 293 01, identifikační číslo osoby 26468514, o zaplacení částky 503.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022, č. j. 42 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 27 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou podanou 10. srpna 2020 se žalobce (J. M.) domáhal vůči žalovanému (AKZ insolvence v. o. s., jako insolvenčnímu správci žalobce) zaplacení částky 503.000 Kč jako náhrady škody, kterou měl žalovaný způsobit na jeho majetkové podstatě tím, že nevymáhal po bývalé manželce žalobce V. M. ( dále jen „ V. M.“) pohledávku z bezdůvodného obohacení z titulu nevypořádaných investic z výlučného majetku dlužníka do označené nemovitosti (rozestavěné budovy) v podílovém spoluvlastnictví dlužníka a V. M. Mínil, že toto bezdůvodné obohacení vzniklo V. M. dne 11. srpna 2018, kdy s ní žalovaný uzavřel dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k oné nemovitosti.
2. Rozsudkem ze dne 22. září 2020, č. j. 42 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu o zaplacení částky 503.000 Kč (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §37 odst. 1 a §294 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dále z ustanovení §2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. Žalovaný neporušil žádné právní povinnosti ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 insolvenčního zákona. Není-li zpochybňována výše vypořádacího podílu, pak je vyloučeno, aby se V. M. bezdůvodně obohatila uzavřením dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, na jejímž základě nabyl žalobce nemovitý majetek a V. M. právo na (odpovídající) vypořádací podíl. V. M. nadto může tuto pohledávku uplatnit pouze v rámci insolvenčního řízení (v němž dosud nebyla uspokojena).
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2022, č. j. 42 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 27 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněného pod číslem 16/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 16/2018“) [ který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] – po přezkoumání napadeného rozhodnutí přitakal závěru insolvenčního soudu , že není naplněn již první předpoklad odpovědnosti insolvenčního správce za škodu spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce.
7. K žalobcem namítanému porušení povinnosti uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky (§294 odst. 1 insolvenčního zákona), konkrétně tvrzenou pohledávku dlužníka za V. M., poukázal odvolací soud na to, že žalovaný tuto pohledávku (pro absenci relevantních podkladů) vědomě nesepsal do soupisu majetkové podstaty žalobce, čímž oprávnění s pohledávkou nakládat přešlo na žalobce. Potud měl i v poměrech insolvenčního zákona za uplatnitelné závěry obsažené v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 361/2001, uveřejněném pod číslem 8/2005 Sb. rozh. obč. , v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2012, pod číslem 2), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 1813/2010. Žalovanému nelze vytýkat, že pohledávku vůči V. M. nevymáhal, jestliže dispoziční oprávnění k pohledávce (včetně jejího vymáhání) již přešlo na žalobce.
8. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl k nemovitosti je třeba vycházet z aktuální tržní hodnoty nemovitosti, takže bezdůvodným obohacením V. M. nemůže být ani rozdíl mezi hodnotou nemovitosti podle znaleckého posudku z roku 2003 a podle znaleckého posudku z roku 2017.
9. Stanovením vypořádacího podílu V. M. ve výši 781.000 Kč nemohla být žalobci (majetkové podstatě) způsobena škoda také proto, že tomu odpovídající pohledávka V. M. nebude uspokojena v insolvenčním řízení (a z výtěžku zpeněžení se uspokojí jen zajištění věřitelé).
10. K odvolací námitce, že insolvenční soud v napadeném rozsudku nesprávně označil žalovaného (jako osobu v postavení insolvenčního správce žalobce), odvolací soud uvedl, že v situaci, kdy žalobce označil žalovaného v žalobě správně, nejde o vadu řízení, která měla vliv na správnost napadeného rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které (poměřováno obsahem) směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a „dovolacím soudem má být řešená právní otázka posouzena jinak“.
12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje následovně:
14. S přihlédnutím k ustanovením §36, §37 a §294 odst. 1 insolvenčního zákona a k vyhlášce č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce, dovolatel poukazuje na to, že žalovaného upozornil na nesrovnalosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a na to, že existuje jeho pohledávka vůči V. M. z titulu vnosů do nemovitosti, která byla předmětem vypořádání. Žalovaný jeho požadavky (na vymáhání pohledávky) neakceptoval a předmětnou dohodu uzavřel za podmínek pro dovolatele nevýhodných. Žalovaný měl z titulu své funkce splnit povinnosti dané zákonem a označenou vyhláškou (pohledávku vymáhat) a neodkazovat se na pouhé tvrzení, že „žalobce nedoložil včas relevantní důkazy“.
15. Dovolatel dále soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že při posuzování míry zavinění a případného spoluzavinění dle §2918 obč. zák. neaplikoval princip proporcionality a zvolený poměr odpovědnosti řádně neodůvodnil na základě přesně zjištěných skutkových okolností věci; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 5065/2014.
16. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dovolatel tvrdí, že v ní v rozporu se skutečným stavem a při porušení zásad insolvenčního řízení došlo k obohacení V. M. a (naopak) k jeho ochuzení. Dovolatel zdůrazňuje, že nárok spoluvlastníka na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého druhému spoluvlastníku zhodnocením jeho spoluvlastnického podílu jinými investicemi (nikoli na nutnou opravu a údržbu) vzniká při zániku jejich spoluvlastnického vztahu. K řečenému se dovolává závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, v „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 1870/2007 ( jde o rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 53/2009 Sb. rozh. obč.), a v r ozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011 ( jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 91/2012 Sb. rozh. obč. ) , vytýkaje soudům, že premisami této judikatury se nezabývaly.
17. Dále dovolatel namítá, že netvrdil a netvrdí, že V. M. se uzavřením dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bezdůvodně obohatila plněním (dovolatele) bez právního důvodu (investicí do cizí nemovitosti). Naopak tvrdil a tvrdí, že V. M. vzniklo bezdůvodné obohacení ze zákona jeho plněním bez právního důvodu (investicí do cizí nemovitosti) k okamžiku zrušení podílového spoluvlastnictví, přičemž toto bezdůvodné obohacení dospěje (stane se splatným) dnem následujícím po požádání (a teprve potom mu vznikne nárok na vydání bezdůvodného obohacení). Dovolatel však není oprávněn požádat V. M. o vydání bezdůvodného obohacení (a přivodit tak splatnost), jelikož by šlo o neúčinné právní jednání (žalovaný za něj jedná svým jménem na jeho účet). Dovolateli není známo, že by žalovaný požádal V. M. o vydání bezdůvodného obohacení, a tím (že tak neučinil) žalovaný porušil své právní povinnosti; nejednal s odbornou péčí a v souladu s povinnostmi dle insolvenčního zákona. Bezdůvodné obohacení (tedy) vzniklo V. M. tím, že v dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jí byl přiznán větší vypořádací podíl, než na který měla nárok, neboť nebyly zohledněny investice dovolatele do nemovitosti po rozvodu manželství.
18. Tvrzenou vadu řízení dovolatel spatřuje v nesprávném označení žalovaného v záhlaví rozsudku insolvenčního soudu.
19. Usnesením ze dne 13. února 2023, č. j. 42 ICm XY, které nabylo právní moci dne 8. března 2023, insolvenční soud opravil označení žalovaného v záhlaví svého rozsudku ze dne 22. září 2020.
20. Usnesením ze dne 16. února 2023, č. j. 42 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 27 INS XY), které nabylo právní moci dne 22. února 2023, zamítl odvolací soud návrh dovolatele na opravu rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. ledna 2022.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je (oproti mínění dovolatele) souladné s (dále označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
22. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč. ).
23. Odvolací soud založil právní posouzení věci též na skutkovém závěru, že žalovaný pohledávku, z jejíhož nevymáhání ve prospěch majetkové podstaty dovozuje dovolatel porušení povinností žalovaného, vědomě nesepsal (pro absenci relevantních podkladů) do soupisu majetkové podstaty žalobce, čímž oprávnění s pohledávkou nakládat přešlo na žalobce, odvolávaje se v dotčeném ohledu (v rovině právní) na závěry obsažené v judikatuře (Nejvyššího soudu) k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 a sp. zn. 29 Cdo 1813/2010).
24. Závěr, podle kterého platí, že nehodlá-li insolvenční správce (v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, jehož úpadek se řeší konkursem) vymáhat pohledávku dlužníka za jeho dlužníkem (postupem podle §294 odst. 1 insolvenčního zákona) a vyloučí-li ji z majetkové podstaty, přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na dlužníka, je nicméně ustálen i v judikatuře k insolvenčnímu zákonu. Obdobně to platí i pro situaci, kdy insolvenční správce pohledávku dlužníka za jeho dlužníkem do majetkové podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá najevo, že soupis neprovede). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročníku 2016, pod číslem 50, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sp. zn. 29 Cdo 419/2019], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022, sen. zn. 29 NSČR 25/2022.
25. Tyto závěry činí pro účely založení přípustnosti dovolání bezcennou též námitku dovolatele, že sám nebyl oprávněn požádat V. M. o vydání bezdůvodného obohacení, jelikož za něj jedná žalovaný (svým jménem na jeho účet) [srov. dovolací argumentaci reprodukovanou výše v odstavci 17] ; judikatura označená v předchozím odstavci naopak dokládá, že dovolatel v takovém jednání nebyl omezen.
26. Platí dále, že v situaci, kdy oba soudy dovodily (v intencích závěrů R 16/2018), že nebyl splněn již první předpoklad odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, jímž je porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, není důvod připustit dovolání (jak požaduje dovolatel na základě argumentace shrnuté výše v odstavci 15.) pro účely posouzení „míry zavinění a případného spoluzavinění“. Potud dovolatel předestírá dovolacímu soudu jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného práva, na které rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a záviset nemá (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
27. Jestliže dovolatel mohl (jak se podává ze skutkového i právního závěru napadeného rozhodnutí) pohledávku vůči V. M. vymáhat sám, pak z příčin popsaných v předchozím odstavci není důvod připustit dovolání ani pro řešení otázek vzniku a splatnosti bezdůvodného obohacení.
28. K dovolatelem namítané vadě řízení budiž uvedeno, že tato námitka se stala bezpředmětnou poté, co insolvenční soud (v průběhu dovolacího řízení) opravil záhlaví svého rozsudku ze dne 22. září 2020.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu