ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.48.2021.1
MSPH 91 XY
91 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 48/2021-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobců a/ B. A. G. M. , narozeného XY, bytem v XY, a b/ H. R. D., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Tomášem Průšou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, PSČ 160 00, proti žalovanému Mgr. Michalu Šimků, se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. Ř., za účasti MEVA Schalungs-Systeme GmbH, se sídlem v Haiterbachu, Industriestrasse 5, PSČ D-72221, Spolková republika Německo, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, zastoupeného JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. Ř. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 XY, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2020, č. j. 91 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 91 XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalovaného žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. června 2020, č. j. 91 ICm XY, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka J. Ř.) určení, že mají za dlužníkem nevykonatelnou zajištěnou pohledávku ve výši 1 416 525 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel především z toho, že:
[1] Žalobci si dne 13. května 2011 přihlásili do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka J. Ř. pohledávku ve výši 1 416 525 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 12. listopadu 1993 a následného uznání dluhu ze dne 20. listopadu 2009. Pohledávka je zajištěna zástavním právem k nemovitostem, a to k blíže specifikovaným pozemkům v katastrálním území XY. K přihlášce připojili uznání dluhu ze dne 20. listopadu 2009, smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 20. listopadu 2009 (dále jen „zástavní smlouva“) a výpis z katastru nemovitostí.
[2] Zástavní smlouvu uzavřeli dlužník spolu s manželkou jako zástavci a žalobci jako zástavní věřitelé k zajištění pohledávky ve výši „55 000 EUR“, která vznikla ze smlouvy o půjčce ze dne 12. listopadu 1993. Předmětem zástavy byly pozemky v katastrálním území XY, a to pozemek parc. č. XY (dále též jen „první pozemek“) a parc. č. XY (dále též jen „druhý pozemek“).
[3] Dlužník dne 20. listopadu 2009 podepsal listinu označenou jako uznání dluhu, kterou chtěl uznat dluh ve výši „55 000 EUR“, jenž vznikl na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. listopadu 1993.
[4] Dne 14. května 1990 uzavřeli H. J. a J. D. jako prodávající a manželé Ř. jako kupující kupní smlouvu, na jejímž základě kupující nabyli první pozemek za kupní cenu ve výši 9 811,90 Kčs.
[5] Dne 13. července 1992 uzavřely stejné smluvní strany další kupní smlouvu, na jejímž základě manželé Ř. nabyli druhý pozemek za kupní cenu ve výši 51 006,90 Kčs.
[6] Žalobci shodně s dlužníkem vypověděli, že pohledávka žalobců fakticky představuje finanční náhradu za pozemky, k jejichž koupi poskytli žalobci v letech 1990 a 1992 dlužníku peněžní prostředky. Šlo celkem o částku 100 000 DM (německých marek), za kterou měl dlužník pro žalobce zakoupit pozemky a následně (až to bude možné) je na ně převést. Poskytnutá částka sice neodpovídá v kupních smlouvách uvedeným kupním cenám pozemků, ale skutečně uhrazené kupní ceny byly vyšší. Protože k převodu pozemků na žalobce nedošlo, uplatnili žalobci alespoň peněžní náhradu přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení.
3. Na tomto základě insolvenční soud, cituje §558 a §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), a §198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl k závěru, že dne 12. září 1993 nebyla mezi žalobci a dlužníkem uzavřena smlouva o půjčce na částku 100 000 DM, neboť finanční prostředky žalobci poskytli dlužníku již v letech 1990 a 1992, a to na koupi pozemků, které měly být následně převedeny do vlastnictví žalobců. Tím byla vyvrácena domněnka, že by závazek v době uznání dluhu (dne 20. listopadu 2009) existoval a trval. Taktový závazek totiž dlužníku nikdy nevznikl; proto ani nemůže být promlčen. Uznání závazku ze dne 20. listopadu 2009 a smlouvu o zřízení zástavního práva ze stejného dne soud shledal neúčinnými, neboť uznání od počátku neplatného závazku nemá právní účinky. Podle insolvenčního soudu žalobci svými výpověďmi změnili důvod vzniku pohledávky, nicméně tato změna je přípustná pouze do přezkumného jednání.
4. K odvolání žalobců odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o půjčce a její poskytnutí dlužníku, neboť právní důvod a účel předání finančních prostředků účastníci v řízení vysvětlili jinak než jako půjčku. Pojmovým znakem půjčky přitom je to, že musí být věřiteli vrácena. Ačkoliv byl závazek dlužníkem uznán, jeho existence byla výpověďmi žalobců a dlužníka vyvrácena.
6. K argumentu žalobců, že došlo také k uzavření dohody o narovnání, která by s ohledem na ústnost předchozí tvrzené smlouvy o půjčce nemusela mít písemnou formu, odvolací soud konstatoval, že tyto skutečnosti byly uvedeny v rozporu s §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a §198 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť rozhodný důvod a okolnosti vzniku pohledávky měly být uvedeny do skončení přezkumného jednání.
7. Odvolací soud posoudil smluvní vztah žalobců a dlužníka podle §724 obč. zák. jako příkazní smlouvu, na jejímž základě se dlužník (příkazník) zavázal pro žalobce (příkazce) za jejich finanční prostředky koupit nemovité věci a tyto převést na žalobce, jakmile to bude možné. Splatnost tohoto závazku pak nastala po účinnosti zákona č. 206/2011 Sb., kterým se změnil zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů, jenž umožnil převod nemovitého majetku na zahraniční subjekty, tj. dne 19. července 2011.
8. K možnému posouzení nároků žalobců z jiného právního důvodu (než uvedeného v přihlášce) odvolací soud uvedl, že uzavření příkazní smlouvy a odevzdání finančních prostředků dlužníku za účelem jejího splnění je zcela jiným skutkem odlišným od smlouvy o půjčce a poskytnutí půjčky a brání posouzení uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Šlo by o nepřípustnou změnu důvodu vzniku pohledávky po přezkumném jednání.
9. Závěrem odvolací soud dodal, že přihláška pohledávky nevykazovala vady, byla projednatelná a insolvenční správce neměl žádný důvod vyzvat žalobce k jejímu doplnění či k odstranění vad.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že se odvolací soud při řešení dovoláním zpochybněných otázek odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
11. Podle dovolatelů se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při aplikaci §174 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť přihláška pohledávky obsahovala pouze právní titul a blíže neobjasňovala obsah smlouvy, její formu a ani informace o tom, kdy a jakým způsobem dovolatelé dlužníku předali finanční prostředky a zda a v jaké lhůtě měly být vráceny. Dovolatelé poukazují především na rozsudek ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016, v němž Nejvyšší soud uvedl, že je-li právním důvodem přihlášené pohledávky půjčka peněz, zahrnuje vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž se pohledávka zakládá, tvrzení o tom, že věřitel s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a peníze měly být v dohodnuté době vráceny, jakož i o tom, kdy a jakou formou tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal). Namítají, že z důvodu neúplnosti přihlášky pohledávky měli být insolvenčním správcem vyzváni k jejímu doplnění podle §188 odst. 2 insolvenčního zákona.
12. Dovolatelé nesouhlasí s názorem, že doplnění důvodu vzniku pohledávky je nepřípustné a že žaloba obsahuje jiné důvody vzniku přihlášené pohledávky než přihláška. Míní, že se nijak neodchýlili od skutkových okolností uvedených v přihlášce, nýbrž tyto jen doplnili ve chvíli, kdy byli na konkrétní skutečnosti dotázáni při účastnickém výslechu. Namítají, že důvodem vzniku pohledávky není její právní kvalifikace; od počátku uváděli stejný skutkový stav. Jestliže odvolací soud na základě tohoto skutkového stavu dospěl k jiné právní kvalifikaci, nejde o změnu důvodu vzniku pohledávky.
13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je, oproti mínění dovolatelů, souladné s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
15. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
[1] Důvodem vzniku popřené pohledávky (srov. §174 odst. 2 a §198 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 155/2018“).
[2] Obsahuje-li přihláška pohledávky do insolvenčního řízení údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do insolvenčního řízení, ale insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky. Uvede-li insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené insolvenčním správcem vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením §198 odst. 2 insolvenčního zákona. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 88/2016, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 50/2017.
[3] Rozhodovací praxe soudů, jež připouští zamítnutí žaloby o určení pravosti nebo výše pohledávky „pro předčasnost“, vychází z teze, že součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost nebo výši pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a popřené některou z oprávněných osob (insolvenčním správcem, jiným věřitelem, a v některých případech též dlužníkem) vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li insolvenční soud, který rozhoduje o pravosti nebo výši popřené pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v insolvenčním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky. Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 137/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročníku 2019, pod číslem 121, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 117/2016.
[4] Postup podle ustanovení §188 insolvenčního zákona se uplatní pouze tehdy, je-li vadný sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Nedoplní-li věřitel ani přes výzvu insolvenčního správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu §177 uvedeného zákona, je na insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a popře ji (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, sen. zn. 1 VSPH 94/2008, uveřejněné pod číslem 13/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v odůvodnění R 155/2018).
[5] Smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, což znamená, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran [účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněného pod číslem 55/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 55/2015“).
[6] Věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích §657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je) [k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009].
16. Takto ustanoveným judikatorním závěrům napadené rozhodnutí neodporuje (je s nimi v souladu).
17. Požadavkům kladeným judikaturou odpovídá, že přihláška pohledávky dovolatelů je – z hlediska vymezení důvodu vzniku uplatněné pohledávky v předmětné přihlášce – dostatečně určitá. Přihláška pohledávky identifikuje jako důvod vzniku uplatněné pohledávky smlouvu o půjčce ze dne 12. listopadu 1993, čemuž koresponduje i k ní připojené uznání dluhu ze dne 20. listopadu 2009 a obsah zástavní smlouvy. Judikatuře odpovídá i závěr, že obsahovala-li přihláška pohledávky dostatečné vylíčení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá, pak byla způsobilá přezkum a dovolatele nebylo nutné vyzývat k doplnění a opravě přihlášky (§188 odst. 2 insolvenčního zákona).
18. Poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 88/2016 je v daných souvislostech nepřípadný, neboť v tam posuzované věci měl Nejvyšší soud přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení za vadnou nikoliv proto, že by neobsahovala údaj o tom, kdy věřitel poskytl dlužníku smluvenou peněžitou částku (půjčku), ale proto, že údaj o dni, kdy byly peníze dlužníku přenechány, byl uveden vnitřně rozporným způsobem (v přihlášce byla uvedena dvě rozdílná data).
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu