ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.82.2022.1
KSUL 74 INS 531/2015
74 ICm 1261/2017
sp. zn. 29 ICdo 82/2022-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Emila Fischera, MBA , se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka Zdemal Trade s. r. o., proti žalovanému Window holding a. s. , se sídlem v Lázních Toušeň, Hlavní 456, PSČ 250 89, identifikační číslo osoby 28436024, zastoupenému JUDr. Václavem Maisnerem, advokátem, se sídlem v Praze, Topasová 855/2, PSČ 153 00, o určení neúčinnosti právních úkonů a o zaplacení částky 3.623.325,10 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 74 ICm 1261/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Zdemal Trade s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28698321, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 531/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2022, č. j. 74 ICm 1261/2017, 105 VSPH 876/2021-119 (KSUL 74 INS 531/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 13. září 2021, č. j. 74 ICm 1261/2017-95, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl tak, že:
[1] Určil, že peněžitá plnění společnosti OknoMaMi spol. s r. o. (po změně obchodní firmy Zdemal Trade s. r. o. – dlužníka) uskutečněná z bankovního účtu vedeného Komerční bankou, a. s., č. 434495500207/0100 (dále jen „bankovní účet“) ve prospěch žalovaného (Window holding a. s.) v celkové výši 3.623.325,10 Kč, a to (ve výroku specifikované) platby za období od 25. dubna 2014 do 17. prosince 2014 jsou vůči věřitelům neúčinným právním úkonem (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci (Mgr. Emilu Fischerovi, MBA, jako insolvenčnímu správci dlužníka Zdemal Trade s. r. o.) částku 3.623.325,10 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.142 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku (mimo jiné) z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 2. března 2016, č. j. KSUL 74 INS 531/2015-A-25, insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka, s tím, že jako insolvenčního správce ustanovil žalobce. Dne 14. června 2016 byl usnesením č. j. KSUL 74 INS 531/2015-B-7 na majetek dlužníka prohlášen konkurs.
[2] Dlužník a žalovaný působili jako obchodní partneři, mezi nimiž byly realizovány obchodní zakázky, na které byla ve prospěch žalovaného dlužníkem uhrazena v období od 1. dubna 2014 do 17. prosince 2014 z bankovního účtu dílčí peněžitá plnění v celkové výši 3.623.325,10 Kč.
[3] Žalobce podal odpůrčí žalobu, když měl za to, že peněžitá plnění dlužníka provedená z bankovního účtu v období od 1. dubna 2014 do 17. prosince 2014 ve prospěch žalovaného jsou zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu ustanovení §241 zákona č. 82/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a zároveň jsou úmyslně zkracujícím úkonem ve smyslu §242 insolvenčního zákona.
[4] Žalobce (ve vazbě na obsah ustanovení §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) dovozoval, že žalovaný jakožto osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, musela nebo měla při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka. Podle něj o vědomosti žalovaného svědčí jednak skutečnost, že si žalovaný nechal zajistit své pohledávky, které byly již v té době přibližně dva roky po splatnosti, směnkou s avalem tehdejších jednatelů dlužníka. Další skutečností, z níž mohl žalovaný rozpoznat hrozící úpadek dlužníka, je, že v době vystavení směnky měl za dlužníkem pohledávky více než dva roky po jejich splatnosti, což vypovídá o dlouhodobé neschopnosti dlužníka hradit své peněžité závazky. Insolvenční situace dlužníka byla zřejmá i z veřejně dostupných informací uvedených v účetních závěrkách dlužníka za roky 2011 a 2012, jež byly zveřejněny ve sbírce listin s tím, že v obou letech vykázal dlužník ztrátu a jeho vlastní kapitál byl záporný.
[5] Žalovaný proti žalobou uplatněnému nároku namítal, že dlužník nebyl v době odporovaných úkonů předlužen, když záporný vlastní kapitál vyplývající z účetní závěrky není bez dalšího indikátorem úpadku, a i pokud by dlužník v úpadku byl nebo mu hrozil, nemohl žalovaný při náležité pečlivosti úpadkovou situaci dlužníka poznat z žádných dostupných informací. Zajištění pohledávky směnkou označoval za obvyklou obchodní praxi, nikoli účelové jednání.
3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1, 2 a 4, §235 odst. 1, §241 odst. 1, 2 a 5 písm. b/ a §242 insolvenčního zákona – po provedeném dokazování dospěl k závěru, že sporné platby z bankovního účtu jsou neúčinnými právními úkony podle §241 insolvenčního zákona, neboť v jejich důsledku se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Současně „nebyl naplněn obsah“ ustanovení §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona (co do znaků vylučujících podstatu zvýhodňujícího právního úkonu). Přitom (zejména) zdůraznil, že:
[1] V insolvenčním řízení vedeném proti dlužníku pod sp. zn. KSUL 74 INS 513/2015 činil celkový objem zjištěných pohledávek částku ve výši 7.102.892,76 Kč při celkovém počtu 23 pohledávek 23 věřitelů. Současně nebyl v insolvenčním řízení dlužníka zjištěn žádný zpeněžitelný majetek, z něhož by mohlo dojít k uspokojení věřitelů. Za situace, kdy žalovanému, jakožto jednomu z věřitelů dlužníka, byla v době od 1. dubna 2014 do 17. prosince 2014 uhrazena částka v celkové výši 3.623.325,10 Kč, je prostým výpočtem zřejmé, že na základě tohoto úkonu se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
[2] Dlužník byl v úpadku ve formě platební neschopnosti, když měl více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky nebyl schopen plnit (§3 odst. 1 insolvenčního zákona). Podle §3 odst. 2 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona se pak má za to, že dlužník nebyl schopen plnit své peněžité závazky, neboť zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků a rovněž minimálně pohledávky č. P-1 věřitele VP trend - plast s. r. o. (dále jen „společnost V“) ve výši 2.633.624,47 Kč, pohledávky za žalovaným a část pohledávky č. P-11 věřitele STAVMAX-Bezděk s. r. o. dlužník neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
[3] Dlužník nedisponoval žádným majetkem, naopak evidoval závazky (dluhy) vůči společnosti V, žalovanému a dalším označeným subjektům, pročež naplnil znaky úpadku i ve formě předlužení dle §3 odst. 4 insolvenčního zákona, když jeho závazky po splatnosti převyšovaly hodnotu jeho majetku.
[4] Žalovaný, jakožto osoba, v jejíchž prospěch byl úkon učiněn, mohla při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku a z provedeného dokazování vyplynulo, že si toho vědoma byla. Žalovaný uvedl při jednání, že byl seznámen s účetními závěrkami dlužníka z roku 2011 a 2012. Prokazatelně tak věděl, že v obou letech vykázal dlužník ztrátu (ve výši 429.000 Kč v roce 2011, ve výši 244.000 Kč v roce 2012) a jeho vlastní kapitál byl v obou letech záporný (v roce 2011 – 125 000 Kč a v roce 2012 – 369 000 Kč), tedy s klesající tendencí. Dále žalovaný uvedl, že v průběhu roku 2014 hradil dlužník zakázky vůči žalovanému formou záloh ve výši 100 % a to z důvodu platební jistoty. Žalovaný rovněž přistoupil v inkriminovaném období k zajištění svých pohledávek, které byly již v té době zhruba dva roky po splatnosti, směnkou s avalem tehdejších jednatelů dlužníka. V době vystavení směnky měl za dlužníkem pohledávky více než dva roky po jejich splatnosti, což svědčí o dlouhodobé neschopnosti dlužníka hradit své peněžité závazky.
4. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (druhý výrok).
5. Odvolací soud cituje §235 odst. 1, §239 odst. 1 větu první a §241 insolvenčního zákona, přezkoumal napadaný rozsudek insolvenčního soudu a dospěl k následujícím závěrům.
6. Zabývaje se odvolací argumentací žalovaného týkající se odložení splatnosti pohledávek společnosti V (a dle žalovaného nesprávného závěru o posouzení platební neschopnosti dlužníka), nejprve zopakoval důkaz přihláškou pohledávek P-1 společnosti V, přičemž uzavřel, že v řízení nebyla osvědčena mnohost věřitelů toliko dne 30. dubna 2014 (kdy dlužník podepsal dohodu o splátkovém kalendáři, podle které měl téhož dne zaplatit společnosti V částku 900.000 Kč, což neučinil a následujícího dne se tudíž opět ocitl v prodlení s úhradou svých závazků). V době uskutečnění sporných plateb byl dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti, respektive selektivní úhrada pohledávek žalovaného a některých dalších věřitelů minimálně k úpadku dlužníka vedla, když jak plyne ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, těmito jednáními dlužníka naopak docházelo k tomu, že se počet věřitelů se splatnými pohledávkami zvyšoval.
7. V řízení nebylo prokázáno předlužení dlužníka, což však ničeho nemění na tom, že se domněnku existence dlužníkova úpadku ve formě platební neschopnosti žalovanému vyvrátit nepodařilo.
8. Jde-li o naplnění předpokladů stanovených §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, podle něhož žalovaný neprokázal, že nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by sporné platby mohly vést k úpadku dlužníka. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník své závazky neplnil ve vztahu k žalovanému dlouhodobě a opakovaně, pročež žalovaný přistoupil k požadavku hrazení záloh ve výši 100 % sjednané zakázky, což není v obchodní praxi standardní, a požadoval rovněž zajištění neuhrazených pohledávek směnkami avalovanými jednateli dlužníka (v důsledku tohoto postupu byly podle názoru odvolacího soudu sporné platby dlužníkem následně uskutečněny).
9. Podle názoru odvolacího soudu bylo tedy pro žalovaného objektivně seznatelné, že dlužník není v dobré ekonomické situaci, když není schopen řádně a včas plnit své závazky vůči svým dodavatelům. Na tom nemůže nic změnit ani to, zda byl dlužník evidován jako nespolehlivý plátce DPH, že případně dostal zakázku od státu, nebo že tvrdil, že bude schopen v ekonomické činnosti pokračovat. Tvrzení žalovaného, že byl opakovaně dlužníkem ujišťován o tom, že bude schopen pokračovat ve svém podnikání, naopak spíše svědčí o tom, že měl o ekonomické situaci dlužníka důvodné pochybnosti, a proto se jej na tuto otázku opakovaně dotazoval, z čehož opět plyne závěr, že možný úpadek dlužníka poznat mohl.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení několika otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá.
11. Dovolatel předkládá k Nejvyššímu soudu k zodpovězení následující otázky:
[1] Kdo nese důkazní břemeno o skutečnosti, že žalovaný věděl nebo vědět musel, že dlužník měl vícero věřitelů s pohledávkami po splatnosti a nebyl schopen splácet své dluhy (tj. že byl v platební neschopnosti) v době uskutečnění odporovaného právního úkonu ve smyslu výjimky dle §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona?
Potud dovolatel argumentuje, že nositelem důkazního břemene by měl být insolvenční správce, který je povinen prokazovat nejen splnění podmínek dle §241 insolvenčního zákona, ale také to, že odporovaný právní úkon nesplňuje žádnou z definic zvýhodňujícího právního úkonu dle §241 odst. 5 insolvenčního zákona. V tomto případě měl žalobce prokazovat, že žalovaný musel vědět o skutečnosti, které u dlužníka zakládaly domněnku platební neschopnosti, tj. zejména, že žalovaný musel vědět o některém dalším věřiteli. Insolvenční správce však vědomost o dluzích dlužníka vůči ostatním věřitelům neprokázal a soudy ji ani nezjistily (fakticky zjistily pouze to, že žalovaný musel vědět, že dlužník není v dobré ekonomické situaci).
[2] Jaké požadavky jsou kladeny na pečlivost ve smyslu §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, kterou je osoba, v jejíž prospěch dlužník činí právní úkon, povinna vynaložit při zjišťování, zda se dlužník nenachází v úpadku?
Dovolatel se domnívá, že s onou pečlivostí jednal, když spoléhal na to, že dlužník je zhotovitelem díla na dvou zakázkách zadaných Českou republikou, z těchto zakázek očekává finanční příjem převyšující výši odporovatelného plnění, přes vyvinutou snahu nezjistil žádné závazky dlužníka vůči třetím osobám, dlužník nebyl veden v seznamu nespolehlivých plátců DPH či jiném dostupném seznamu dlužníků, dlužník opakovaně dovolatele ujistil, že je schopen pokračovat v podnikání. Zároveň zdůrazňuje, že odvolací soud toliko uzavřel, že žalovaný musel vědět o nedobré ekonomické situaci dlužníka, pojem „nedobrá ekonomická situace“ a úpadek jsou však odlišné pojmy.
[3] Může být zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu §241 insolvenčního zákona, takové jednání dlužníka, které by byl oprávněn učinit i po zahájení insolvenčního řízení, neboť by bylo úkonem nutným k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření a k odvracení škody ve smyslu §111 odst. 2 insolvenčního zákona?
Dovolatel je toho názoru, že všechny napadané platby by mohly být provedeny po zahájení insolvenčního řízení, neboť by na ně dopadala výjimka dle §111 odst. 2 insolvenčního zákona. Odvolací soud se při řešení výše uvedené otázky také částečně odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, z něhož vyplývá, že podmínky pro provádění právních úkonů po zahájení insolvenčního řízení jsou přísnější než podmínky pro provádění právních úkonů dříve.
[4] Může být zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu §241 insolvenčního zákona takové jednání dlužníka, kterým nedojde ke zkrácení uspokojení jeho věřitelů, ale naopak k rozmnožení majetkové podstaty?
K tomu dovolatel uvádí, že kdyby se výhodností napadených plateb odvolací soud zabýval, dospěl by k závěru, že jejich provedení bylo pro majetkovou podstatu dlužníka ve skutečnosti výhodné.
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
13. Nejvyšší soud dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
15. Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že v situaci, kdy si soudy ve skutkové rovině neopatřily spolehlivé podklady pro závěr, zda předmětné plnění na závazek (dluh) dlužníka se řídí právní úpravou účinnou do 31. prosince 2013, nebo právní úpravou účinnou od 1. ledna 2014, nebylo možné rovněž řešit, zda z hlediska použité terminologie má jít o neúčinnost „právního úkonu“ nebo o neúčinnost „právního jednání“. Nejvyšší soud se proto přidržel dikce vykládaných ustanovení o „právních úkonech“.
Ad 1/ a 2/ (K otázce rozložení důkazního břemene a k posouzení náležité pečlivosti)
16. Nejvyšší soud předesílá, že z uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že její podstata spočívá především v polemice se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a v konečném důsledku tak dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na kterých odvolací soud založil své (následné) právní posouzení věci. Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatel (z obsahového hlediska) uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
17. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
18. Nejvyšší soud při výkladu §241 insolvenčního zákona dospěl k závěru, že nositelem důkazního břemene ve vztahu k výjimkám v odstavci pátém je osoba, v jejíž prospěch bylo neúčinný právní úkon učiněn (žalovaný). K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, ze dne 5. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 347/2017, či ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016.
19. Z uvedených judikaturních závěrů je patrné, že žalovaný (nikoliv žalující insolvenční správce) byl ten, koho tížilo břemeno důkazní ve vztahu k výjimce dle §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. V situaci, kdy se žalobci podařilo prokázat naplnění §241 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (tedy, že v důsledku odporovaného právního úkonu se žalovanému dostalo více než by mu náleželo v konkursu a že právní úkon byl činěn v době, kdy byl dlužník v úpadku či vedl k dlužníkovu úpadku) bylo na dovolateli, aby prokázal, že vynaložil náležitou pečlivost, ale ani s ní nemohl poznat, že je dlužník v úpadku, případně, že odporovaný právní úkon by mohl vést k dlužníkovu úpadku.
20. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že má-li určitá osoba dostát požadavku náležité pečlivosti ve smyslu §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, je povinna vyvinout ke zjištění rozhodných skutečností takové úsilí, které by v obdobné situaci vyvinula jiná rozumně pečlivá osoba. Je-li však nadána odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, lze z požadavku náležité péče dovodit, že je povinností takové osoby své znalosti, schopnosti či dovednosti (v rámci svých možností) využít. Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 82/2015 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 9. ledna 2018, sp. zn. I. ÚS 3690/17), k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 ICdo 97/2015.
21. Z rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 82/2015 dále vyplývá, že posuzování toho, zda určitá osoba vyvinula patřičné úsilí, je otázkou posuzování okolností konkrétního případu, a proto zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání vždy bylo v souladu s požadavkem náležité péče.
22. Postup soudů nižších stupňů v projednávané věci z mezí vytyčených výše uvedenou judikaturou nijak nevybočuje a jejich závěr, že žalovaný v řízení neprokázal, že při náležité pečlivosti nemohl poznat, že dlužník je v úpadku (nebo že by předmětný právní úkon mohl vést k úpadku), není nikterak nepřiměřený.
Ad 3/ a 4/ (K otázce vztahu §241 a §111 odst. 2 insolvenčního zákona a k námitce „rozmnožení majetkové podstaty“)
23. Odporované právní úkony byly učiněny v období od září do prosince 2014. Insolvenční řízení bylo (jak vyplývá z insolvenčního rejstříku) zahájeno dne 12. ledna 2015 s účinky zahájení dne 13. ledna 2015. Jde tedy o právní úkony, jejichž neúčinnost má být poměřována úpravou obsaženou v ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona; dovolatelem prosazovaný výklad, podle kterého by (ne)účinnost předmětných právních úkonů měla být posuzována podle ustanovení §111 insolvenčního zákona by odporoval insolvenčnímu zákonu, jakož i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015, nebo odstavec 26. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněného pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
24. Dovolání konečně nečiní přípustným ani výhrada dovolatele, podle níž se soudy obou stupňů měly zabývat tím, zda odporované právní úkony nebyly pro dlužníka v konečném důsledku výhodné, když jejich prostřednictvím mělo dojít k „rozmnožení majetkové podstaty“. Tato okolnost je pro posouzení neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §241 insolvenčního zákona nerozhodná (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 78/2016).
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu