ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.51.2023.1
KSLB 76 INS 15187/2021
sp. zn. 29 NSČR 51/2023-B-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka J. V. , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS 15187/2021, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2023, č. j. KSLB 76 INS 15187/2021, 6 VSPH 1668/2022-B-50, takto:
I. Dovolání dlužníka proti té části prvního výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2023, č. j. KSLB 76 INS 15187/2021, 6 VSPH 1668/2022-B-50, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodě IV. výroku o prohlášení konkursu, se odmítá .
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2023, č. j. KSLB 76 INS 15187/2021, 6 VSPH 1668/2022-B-50, se zrušuje s výjimkou druhého výroku a věc se vrací ve zrušeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 21. října 2022, č. j. KSLB 76 INS 15187/2021-B-35, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] :
[1] Neschválil oddlužení dlužníka J. V. proto, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr (bod III. výroku).
[2] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod IV. výroku).
[3] Určil, že konkurs bude řešen jako nepatrný (bod V. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §314 odst. 1, §395 odst. 1 a §405 zákona 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl ohledně označených výroků k následujícím závěrům:
3. Dlužník sleduje podáním „insolvenčního návrhu“ (správně návrhu na povolení oddlužení) nepoctivý záměr (§395 odst. 1 insolvenčního zákona).
4. Nepoctivý záměr spatřuje insolvenční soud v tom, že dlužník nepodal insolvenční návrh v době, kdy věděl, že své závazky nebude schopen hradit, a kdy měl dostatečné příjmy k tomu, aby byl schopen v oddlužení uhradit jejich významnou poměrnou část. Následně přestal oficiálně podnikat a zajistil si kontrolu nad svým majetkem a příjmy prostřednictvím M. Ch. ( dále jen „ M. CH.“), s nímž se zná z dřívějšího podnikání. V době podání návrhu na povolení oddlužení měl dlužník čistý příjem pouze ve výši 14.300 Kč (měsíčně), což umožňuje uspokojení věřitelů (za 5 let) pouze ve výši 1,8 % (od června 2022 byla jeho mzda zvýšena na částku 18.110 Kč). Dlužník hradí nadstandardní výživné (o jehož snížení neuvažuje) na nezletilé dítě ve výši 10.000 Kč, a z vůle M. CH. zdarma bydlí v bytě o výměře 140 m 2 a používá (i k soukromým účelům) služební auto zn. Octavia (rok výroby 2019). Ještě v lednu 2022 pak dlužník popisoval před opatrovnickým soudem svou ekonomickou situaci jako dobrou.
5. O přeměně oddlužení v konkurs (který bude dle projednán jako nepatrný ve smyslu §314 odst. 1 insolvenčního zákona) rozhodl insolvenční soud proto, že dlužník má zpeněžitelný majetek.
6. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. března 2023, č. j. KSLB 76 INS 15187/2021, 6 VSPH 1668/2022-B-50:
[1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech III. a IV. výroku (první výrok).
[2] Odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu V. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ a §405 insolvenčního zákona a ze závěrů obsažených na téma nepoctivého záměru v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč. a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 112/2012“) [usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dospěl po shrnutí skutkového stavu věci a obsahu dlužníkových podání k následujícím závěrům:
8. Insolvenční soud založil úsudek o nepoctivém záměru dlužníka (zjednodušeně řečeno) na řetězci dlužníkových jednání z doby před i po podání návrhu na povolení oddlužení, maje za to, že ona jednání nasvědčují snaze dlužníka vyhnout se řádnému vypořádání s věřiteli. Dovodil, že dlužník poškodil své věřitele již v roce 2017, kdy prodal byt (v němž nyní bydlí) svému příteli M. CH., aby se vyhnul uspokojení pohledávky společnosti ČSOB Faktoring, a. s. (dále jen „společnost Č“), vůči společnosti P. G. . (dříve pod obchodní firmou p. e. G. ) , kterou zajistil bianco směnkou. Následně (v roce 2019) na sebe dlužník nepodal insolvenční návrh, ač věděl, že je v úpadku. Vyčkal uplynutí lhůty pro podání odpůrčí žaloby ohledně bytu, přestal oficiálně podnikat, a zajistil si kontrolu nad svým majetkem a příjmy prostřednictvím M. CH. a teprve poté podal insolvenční návrh.
9. K tomu odvolací soud především uvádí, že na nepoctivý záměr dlužníka nelze usuzovat ze skutečností týkajících se převodu bytu na M. CH. Dlužníku nelze klást k tíži ani to, že nepodal insolvenční návrh již v roce 2019 (kdy měl několik peněžitých závazků po splatnosti), neboť samotná existence splatných závazků sama o sobě ještě nemusí vypovídat ničeho o schopnosti dlužníka je splácet.
10. Nelze přijmout ani závěr insolvenčního soudu, že před podáním návrhu na povolení oddlužení ukončil dlužník podnikání proto, aby se oficiálně zbavil příjmů. „Na základě časové posloupnosti ukončování podnikání“ též nelze bez dalšího uzavřít, že by dlužník uváděl v řízení o výživném nepravdivé údaje o svých příjmech.
11. Napadené rozhodnutí co do neschválení oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka přesto obstojí. Z učiněných zjištění totiž vyplývá, že dlužník neuvádí pravdivé informace o svých současných majetkových poměrech a nesnaží se řádně vypořádat se svými věřiteli.
12. Podle rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. ledna 2021, který nabyl právní moci 4. března 2021, je dlužník od 1. ledna 2021 povinen platit na svého nezletilého syna narozeného XY výživné ve výši 10.000 Kč měsíčně. Po podání návrhu na povolení oddlužení nepodal dlužník návrh na snížení výživného, ani jej podat nehodlá (pro majetkové poměry bývalé manželky a zdravotní stav dítěte).
13. Dlužník uvádí, že bydlí v bytě o rozloze 140 m 2 , vlastněném jeho dlouholetým přítelem M. CH. (jemuž byt prodal v květnu 2017). V bytě bydlí od jeho prodeje a za užívání bytu M. CH. nejprve nehradil ničeho, nyní platí pouze poplatek za služby ve výši 4.000 Kč (měsíčně). Důvodem tohoto výhodného pronájmu měl být nejprve výhodný prodej bytu, nyní pak vděčnost finančně zajištěného M. CH. za to, že dlužník mu v minulosti poskytl pomoc se zajišťováním léčby vážné nemoci. Dále má M. CH. pro účely oddlužení poskytovat dlužníku na základě smlouvy o důchodu z 1. září 2021 dar ve výši 8.000 Kč měsíčně.
14. Od 1. září 2021 má být dlužník zaměstnán (na základě pracovní smlouvy z 11. srpna 2021) jako obchodní zástupce u společnosti D. (dále jen „společnost D“), jejímž jediným společníkem a jednatelem je M. CH. Podle pracovní smlouvy a mzdového výměru z 11. srpna 2021 činila mzda dlužníka v době podání návrhu na povolení oddlužení pouze 16.500 Kč „hrubého“ (měsíčně) a měla být zasílána na označený bankovní účet. U jednání insolvenčního soudu konaného 25. května 2022 za účelem projednání námitek proti poctivosti dlužníkova záměru dlužník uváděl, že došlo ke zvýšení jeho přijmu na částku 21.000 Kč (měsíčně), s tím, že zatím nemá nárok na provizi. U dalšího jednání insolvenčního soudu konaného 26. září 2022 dlužník tvrdil (a pracovní smlouvou a mzdovým výměrem dokládal) zvýšení svého příjmu (od 1. září 2022) na 35.000 Kč „hrubého“ měsíčně a provizi 3 % z prodeje čipů (což při stejném jednání potvrdil M. CH.).
15. Tvrzení dlužníka se jeví nepravdivými již pro nestandardní majetková plnění, jež mu má dlouhodobě poskytovat pouze jediná osoba, jeho dlouholetý přítel M. CH.
16. Lze si jen stěží představit, jakou pomoc mohl dlužník, jenž nemá lékařské vzdělání a nikdy profesně nepůsobil v oblasti zdravotnictví, poskytnout při zajišťování léčby vážné nemoci, že mu (za to) M. CH. nechává několik let k užívání byt a nadto mu měsíčně přispívá vysokým darem. Uvedené nastavení vztahů mezi dlužníkem a M. CH. se jeví nevěrohodným a nasvědčuje tomu, že dlužník tají své skutečné majetkové poměry a prostřednictvím M. CH. si pouze zajišťuje podmínky pro oddlužení.
17. Z učiněných zjištění však vyplývají i další konkrétní skutečnosti svědčící o nepravdivosti dlužníkových tvrzení ohledně majetkových poměrů. Tvrzení dlužníka o příjmech u společnosti D odporují jeho výplatním páskám za dobu od září 2022 do ledna 2023. Podle nich měl dlužník v uvedeném období obdržet pouze částky odpovídající sjednané hrubé mzdě (nejvýše 35.000 Kč „hrubého“ měsíčně), nikoli již provizi z prodeje, nebo jinou odměnu nad rámec běžné mzdy.
18. Takto vykázané příjmy tedy neodpovídají prohlášením dlužníka a M. CH. ohledně výsledků obchodní činnosti společnosti D. Měl-li dlužník nejpozději od května 2022 zajišťovat svému zaměstnavateli obrat ve výši 300.000 Kč měsíčně s marží 20 až 25 %, respektive 10 %, měl-li mít zaměstnavatel nejpozději od září 2022 „rozjednané zakázky“ za statisíce Kč a měl-li činit jeho příjem z činnosti dlužníka průměrně 100.000 Kč až 150.000 Kč měsíčně, pak by dlužník v době od září 2022 do ledna 2023 pravidelně získával vedle mzdy též provizi z prodeje, což se nedělo.
19. Výplatní pásky se proto jeví nepravdivými, vytvořenými pouze k formálnímu prokázání určité výše příjmů, a jejich obsah nic nevypovídá o skutečných příjmech dlužníka. Tomuto odpovídá, že podle pracovní smlouvy měla být dlužníku vyplácena mzda od září 2021, respektive od října 2021 na stanovený bankovní účet, po výzvě k předložení výpisu z tohoto účtu však dlužník uvedl, že mu byla mzda vyplácena v hotovosti.
20. Nepoctivý přístup dlužníka k věřitelům dokresluje i to, že odmítá podat žádost o snížení výživného, ačkoliv již nedosahuje příjmů, které měl v době rozhodování o výživném. Jakkoliv může mít vyživované dítě z různých důvodů vyšší životní náklady, výživa dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů [ §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) ] , přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Řeší-li tedy dlužník svůj úpadek prostřednictvím oddlužení, v němž mají být vypořádány jeho několikamilionové dluhy, měla by tomu odpovídat i výše výživného. Z rozsudku opatrovnického soudu se nadto podává, že matka nezletilého (bývalá manželka dlužníka) se již v roce 2021 měla vrátit do práce po rodičovské dovolené, přičemž má právnické vzdělání a v minulosti působila jako advokátní koncipientka. Lze proto předpokládat, že ve spolupráci s dlužníkem by i při snížení výživného neměla zásadní problém dítě ekonomicky zajistit.
21. Uvedené skutečnosti ve svém souhrnu vypovídají o tom, že dlužník nesleduje snahou o vstup do oddlužení záměr řádně se vypořádat s věřiteli; naopak nepoctivě usiluje o to, aby se vyhnul uspokojení svých dluhů a byl jich neoprávněně zbaven.
22. Jelikož dlužník disponuje majetkem, z nějž bude možné uspokojit nezajištěné věřitele, postupoval insolvenční soud správně i v tom, že prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
23. Přípustnost odvolání proti bodu V. výroku usnesení insolvenčního soudu pak vylučuje ustanovení §314 odst. 4 insolvenčního zákona.
II. Dovolání a vyjádření k němu
24. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jakož i na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Lze vyvozovat, že dlužník sleduje oddlužením nepoctivý záměr, z toho, že nepodal návrh na úpravu výživného určeného soudem na nezletilé dítě (aniž mu zákon takovou povinnost ukládá)?
[2] Lze vyvozovat, že dlužník sleduje oddlužením nepoctivý záměr, ze snahy o zvyšování příjmů dlužníka v průběhu insolvenčního řízení?
[3] Lze vyvozovat, že dlužník sleduje oddlužením nepoctivý záměr, z pouhé skutečnosti, že třetí osoba poskytuje dlužníku nezištnou majetkovou pomoc (poskytuje mu hmotnou a finanční pomoc v nouzi i zaměstnání a zaváže se, že mu pomůže se splácením dluhů)?
25. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil v napadeném rozsahu a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
26. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel – vycházeje z judikatorního rámce ustaveného R 112/2012, usnesením Nejvyššího soudu „29 NSČR 22/2012“ (přesněji jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 22/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2013, pod číslem 81), a „rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 41/2017“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63) – oběma soudům vytýká, že závěr, podle kterého v řízení vyšly najevo skutečnosti, z nichž plyne nepoctivý záměr dlužníka, přijaly v rozporu s provedeným dokazováním i označeným judikatorním rámcem. Přitom namítá, že se nedopustil ničeho, čím by snížil šanci věřitelů na uspokojení pohledávek (naopak se snažil v průběhu insolvenčního řízení zvýšit míru uspokojení věřitelů). K položeným otázkám pak argumentuje následovně:
K otázce č. [1] (K návrhu na úpravu výživného)
27. U otázky č. [1] (kterou má za dovolacím soudem neřešenou) dovolatel namítá, že výši výživného mu určil (opatrovnický) soud, který přihlížel také k potřebám dítěte. Nepodání návrhu na úpravu výživného na nezletilé dítě nemůže vést k závěru o nepoctivém záměru dlužníka v oddlužení. Požadavek, aby dlužník podal (s návrhem na povolení oddlužení) návrh na úpravu výživného, insolvenční zákon neklade, k čemuž dovolatel odkazuje na článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a zdůrazňuje, že český právní řád obecně vychází z principu, že výživné na nezletilé dítě má vždy prioritu, a že tento princip se promítá v celém právním řádu, zejména v exekučním řízení, v insolvenčním řízení a dokonce v trestním řízení.
K otázce č. [2] (Ke snaze o zvyšování příjmů dlužníka)
28. U otázky č. [2] (kterou má za rozdílně rozhodovanou dovolacím soudem) dovolatel poukazuje na to, že soudy v návaznosti na jeho zaměstnání ve společnosti D v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 22/2012 uzavřely, že se nesnaží poctivě vypořádat se svými věřiteli, ačkoli neshledaly, že by mohl jinde dosahovat příjmů vyšších. Závěr o jeho údajně nepoctivém jednání není (potud) logicky odůvodněn. Argumentaci odvolacího soudu k tomu, že nepředložil výpisy ze svého bankovního účtu, má dovolatel za účelovou, uváděje, že v případě pochybností si měl odvolací soud ony výpisy vyžádat od něj nebo od jeho banky.
K otázce č. [3] (K pomoci třetí osoby)
29. U otázky č. [3] (kterou má za dovolacím soudem neřešenou) dovolatel namítá, že zde není žádná skutečnost, která by indikovala, že M. CH. ukrývá před věřiteli majetek dlužníka, čímž maří uspokojení jejich pohledávek.
30. Aktivní participace dobrodince, který poskytuje dlužníku nezištně hmotnou a finanční pomoc v nouzi a reálně mu pomáhá ve splácení dluhů, nemůže vést soud k závěru, že dlužník sleduje oddlužením nepoctivý záměr a soudy (tak) tuto otázku zhodnotily nesprávně.
31. Společnost Č coby přihlášený věřitel ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, majíc napadené rozhodnutí za správné a dovolací námitky za účelové.
III. Přípustnost dovolání
32. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
34. V rozsahu, v němž dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě IV. výroku o prohlášení konkursu, je Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání usnesení (výroku) o prohlášení konkursu.
35. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč.
36. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku o neschválení oddlužení, je dovolání přípustné (podle §237 o. s. ř.), když v posouzení otázky č. [1] jde o věc dovolacím soudem neřešenou a v posouzení otázek č. [2] a [3] o věc dovolacím soudem zčásti neřešenou (ve vazbě na zjištěný skutkový stav věci).
IV. Důvodnost dovolání
37. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
38. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
39. Uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); Nejvyšší proto soustředil dovolací přezkum k odpovědi na dovolatelem položené právní otázky.
K otázce č. [1] (K návrhu na úpravu výživného)
40. Pro odpověď na otázku č. [1] jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a insolvenčního zákona:
§913 (o. z.)
(1) Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.
(2) Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.
§917 (o. z.)
Rozhoduje-li soud o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, a majetkové poměry osoby výživou povinné to připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor, nevylučují-li to okolnosti zvláštního případu; poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte. O správě takto poskytnutých částek platí obecná pravidla o jmění dítěte.
§923 (o. z.)
(1) Změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.
(2) Dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné se nevrací. Nevrací se ani dávka výživného, která na takové dítě byla splněna na měsíc dopředu, ale dítě před uplynutím měsíce zemřelo.
§169 (insolvenčního zákona)
Pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou
(1) Pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou
(…)
e/ pohledávky věřitelů na výživném ze zákona,
(…)
(2) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.
§203 (insolvenčního zákona)
(1) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.
(…)
(3) Osoba s dispozičními oprávněními uspokojí pohledávky podle odstavce 1 z majetkové podstaty.
(4) Neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila.
(5) Po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odstavce 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud; současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby nebo osoby s dispozičními oprávněními. Proti rozhodnutí podle věty první není odvolání přípustné.
§229 (insolvenčního zákona)
(1) Zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich.
(…)
(3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními
a/ dlužník v době do rozhodnutí o úpadku,
b/ dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku,
c/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu,
d/ dlužník v době od povolení reorganizace a
e/ dlužník v době od povolení oddlužení.
(4) Ustanovením odstavce 3 nejsou dotčena omezení uložená dlužníku s dispozičními oprávněními insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v průběhu insolvenčního řízení. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem.
(…)
§305 (insolvenčního zákona)
(1) Před rozvrhem se uspokojí dosud nezaplacené pohledávky, které se uspokojují kdykoli v průběhu konkursního řízení; a to pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jím postavené na roveň a zajištěné pohledávky v rozsahu stanoveném v §167 a 298.
(2) Nestačí-li dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty k uspokojení všech pohledávek uvedených v odstavci 1, uspokojí se nejdříve odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, poté pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle §122 odst. 2, poté pohledávky věřitelů z úvěrového financování, poté poměrně náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty a pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců vzniklé po rozhodnutí o úpadku a poté pohledávky věřitelů na výživném ze zákona a poté pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví; ostatní pohledávky se uspokojí poměrně. Výtěžku zpeněžení podle §298 odst. 2 lze však použít k uspokojení jiných pohledávek až po uspokojení pohledávky zajištěného věřitele.
(…)
§395 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,
a/ že jím je sledován nepoctivý záměr,
(…)
§398 (insolvenčního zákona)
Způsoby oddlužení
(1) Oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
(2) Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojují jen z výtěžku zpeněžení zajištění.
(3) Při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci majetek náležející do majetkové podstaty ke zpeněžení postupem obdobným podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a dále do doby podání zprávy o splnění oddlužení měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.
(4) Nestačí-li částka podle odstavce 3 k uspokojení všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň, uspokojí se nejdříve odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, poté pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, jestliže vznikly po rozhodnutí o úpadku, poté pohledávka podle §390a odst. 5, poté záloha na úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, poté ostatní pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, poté pohledávky státu za náhradní výživné podle jiného zákona a poté náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty. Ostatní pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uspokojí poměrně. Po uspokojení těchto pohledávek rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce částku podle odstavce 3 mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.
(…)
§405 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.
(…)
§412 (insolvenčního zákona)
Povinnosti dlužníka po schválení oddlužení
(1) Po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen
(…)
f/ neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody,
(…)
h/ vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů.
(…)
41. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (17. srpna 2021, kdy insolvenčnímu soudu došel insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení) a do vydání napadeného usnesení nedoznala změn.
42. Pohledávka z titulu výživného, jímž rodič (dlužník) plní svou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti (za podmínek plynoucích též z §912 o. z.), nebo ke zletilému dítěti, jež není schopno se samo živit (srov. i §910 a §911 o. z.), je pohledávkou dítěte (věřitele) na výživném ze zákona, tedy ve smyslu ustanovení §169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, která se (zásadně) uspokojuje v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (§169 odst. 2 insolvenčního zákona); to platí bez zřetele k tomu, zda jde o dlužné výživné, nebo o běžné výživné, jež má povahu opětujících se dávek; srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29 ICdo 140/2021, uveřejněný pod číslem 81/2023 Sb. rozh. obč. Skutečnost, že byl zjištěn úpadek osoby výživou povinné (dlužníka coby otce nezletilého), nic nemění na trvání a specifickém charakteru vyživovací povinnosti tohoto rodiče vůči dítěti, včetně zachování možnosti trestněprávní sankce vůči dlužníku za prodlení s úhradou výživného; k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, uveřejněného pod číslem 25/2014 Sb. rozh. tr. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 460/2017, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročníku 2018, pod číslem 134.
43. Pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se vyznačují (oproti pohledávkám za majetkovou podstatou) i tím, že může jít o pohledávky, které vznikly před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
44. Jde-li o situaci, kdy dlužníku bylo stanoveno výživné na nezletilé dítě vykonatelným rozhodnutím opatrovnického soudu vydaným před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, předpokládá se, že poté, kdy bude rozhodnuto o úpadku dlužníka (§169 odst. 2 insolvenčního zákona) bude osoba s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě (srov. §229 odst. 1 insolvenčního zákona) hradit běžné výživné (coby opětující se dávku a pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou) ve výši a v termínech splatnosti určených rozhodnutím opatrovnického soudu. Dovolatel se nicméně významně mýlí v předpokladu, že výživné na nezletilé dítě má vždy prioritu a že tento princip se promítá „v celém právním řádu“, včetně insolvenčního řízení.
45. Především nelze pomíjet, že neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (coby pohledávku již přiznanou vykonatelným rozhodnutím opatrovnického soudu) v plné výši a včas (§203 odst. 4 insolvenčního zákona), může oprávněný (typově nezletilé dítě coby věřitel) prosadit (vynutit) její uhrazení jen postupem (návrhem) podle §203 odst. 5 insolvenčního zákona.
46. Ponechá-li Nejvyšší soud dále stranou řešení úpadku dlužníka reorganizací (o které dovolatel neusiloval), nemá pohledávka věřitele na výživném ze zákona „vždy prioritu“ (jak se nesprávně domnívá dovolatel) ani při řešení úpadku dlužníka konkursem, ani při řešení úpadku dlužníka oddlužením.
47. Při řešení úpadku dlužníka konkursem (kdy je podle §229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními insolvenční správce dlužníka) mají v těch případech, kdy dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty nestačí ani k uspokojení všech pohledávek za majetkovou podstatou, pohledávek jim postavených na roveň a zajištěných pohledávek, před uspokojením pohledávky věřitele na výživném ze zákona přednost (lepší prioritu) nejprve odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, poté pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle §122 odst. 2 insolvenčního zákona, a poté pohledávky věřitelů z úvěrového financování, poté poměrně náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty a pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců vzniklé po rozhodnutí o úpadku (srov. §305 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).
48. Je-li při řešení úpadku dlužníka oddlužením (kdy je podle §229 odst. 3 písm. e/ insolvenčního zákona ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními dlužník) zvoleným způsobem oddlužení (§398 odst. 1 insolvenčního zákona) oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, pak v těch případech, kdy dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty nestačí ani k uspokojení všech pohledávek za majetkovou podstatou, pohledávek jim postavených na roveň a zajištěných pohledávek, mají před uspokojením pohledávky věřitele na výživném ze zákona přednost (lepší prioritu) opět pohledávky vypočtené v předchozím odstavci, a to prostřednictvím odkazu na ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu obsaženého v §398 odst. 2 insolvenčního zákona.
49. Je-li při řešení úpadku dlužníka oddlužením zvoleným způsobem oddlužení (§398 odst. 1 insolvenčního zákona) oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, pak v těch případech, kdy dosažená částka nestačí k uspokojení všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň, se použije zvláštní úprava obsažená v §398 odst. 4 insolvenčního zákona. Také podle onoho ustanovení mají před uspokojením pohledávky věřitele na výživném ze zákona přednost (lepší prioritu) jiné pohledávky, konkrétně se nejdříve uspokojí odměna a hotové výdaje insolvenčního správce. Poté sice již mají být uspokojeny pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, to však platí jen pro ty, které „vznikly“ po rozhodnutí o úpadku. „Ostatní“ pohledávky věřitelů na výživném ze zákona (ty, které „vznikly“ před rozhodnutím o úpadku dlužníka) mají být uspokojeny až poté, co bude uspokojena pohledávka podle §390a odst. 5 insolvenčního zákona a záloha na úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce.
50. Pominout nelze ani to, že zjištění úpadku dlužníka povinného výživou nezletilému dítěti a následné řešení tohoto úpadku (konkursem, oddlužením nebo i reorganizací) s sebou zpravidla nese změnu majetkových poměrů dlužníka, která je jedním z kritérií pro určení rozsahu výživného (§913 odst. 1 o. z.) a odůvodňuje (může odůvodnit) změnu rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě (§923 o. z.).
51. Prosazuje-li dlužník (jako v této věci) při řešení úpadku oddlužením (ve smyslu §4 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení) jako způsob oddlužení (§398 odst. 1 insolvenčního zákona) oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, pak má (musí) počítat i s plněním (podstatných) povinností stanovených v §412 odst. 1 insolvenčního zákona, včetně povinnosti neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody (písmeno f/) a povinnosti vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů (písmeno h/). O porušení těchto povinností může při tomto způsobu oddlužení jít i tehdy, jestliže dlužník, ač je mu známo, že od poslední úpravy výživného ze zákona (rozhodnutím opatrovnického soudu) došlo k takové změně jeho majetkových poměrů, která odůvodňuje (ve smyslu §923 o. z.) snížení výživného, nepožádá včas a řádně opatrovnický soud o změnu rozsahu vyživovací povinnosti (o snížení výživného), čímž věřitele s pohledávkou na výživném ze zákona nedovoleně zvýhodňuje před ostatními svými věřiteli a nevynakládá veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek oněch ostatních věřitelů. Typově lze řečené demonstrovat na situaci, kdy vykonatelné rozhodnutí opatrovnického soudu z doby před dlužníkovým úpadkem nastavilo (podle tehdejších majetkových poměrů dlužníka coby osoby výživou povinné) rozsah výživného dokonce tak, aby dovolovalo tvorbu úspor (srov. §917 o. z.).
52. Jestliže dlužník již v době, kdy soud rozhoduje o tom, zda schválí oddlužení dlužníkem prosazovaným způsobem (oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty), dává najevo, že některou z povinností plynoucích pro něj při tomto způsobu oddlužení z §412 odst. 1 insolvenčního zákona plnit nehodlá, může to být důvodem pro neschválení oddlužení.
53. Dovolání proto potud není opodstatněné.
K otázce č. [2] (Ke snaze o zvyšování příjmů dlužníka) a k otázce č. [3] (K pomoci třetí osoby)
54. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti také k tzv. zmatečnostním vadám řízení (k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). K odpovědi na otázky č. [2] a [3] dospěl odvolací soud způsobem, z nějž se podává, že odvolací řízení je zatíženo vadou, k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti. Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval pojmenováním této vady. Pro účely formulace závěrů k existenci vad řízení jsou (přitom) rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu:
§7 (insolvenčního zákona)
Použití občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních
Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
§85 (insolvenčního zákona)
Jednání
(1) V insolvenčním řízení nařizuje insolvenční soud jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to považuje za nutné. O úkonech, při nichž insolvenční soud jedná s ostatními procesními subjekty o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv, se vždy sepisuje protokol; není-li to možné vzhledem ke způsobu, jakým se procesní subjekt obrátil na insolvenční soud a je-li jednostranné přijetí nebo podání informace insolvenčním soudem ve společném zájmu věřitelů, je insolvenční soud povinen o takto přijaté nebo poskytnuté informaci vždy pořídit záznam do insolvenčního spisu. Náležitosti takového záznamu stanoví prováděcí právní předpis.
(…)
§94 (insolvenčního zákona)
(1) K projednání odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání.
(2) Jednání není třeba nařizovat, jestliže
a/ se odmítá odvolání,
b/ se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení,
c/ odvolání směřuje proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé,
d/ se zrušuje rozhodnutí podle §219a odst. 1 občanského soudního řádu,
e/ odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti.
(3) Jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování.
§403 (insolvenčního zákona)
(1) Má-li insolvenční správce za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, upozorní na ně ve zprávě pro oddlužení; v případě svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí na ně upozorní nejpozději před rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení.
(2) Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení; v případě, že schůze věřitelů svolána nebude, do 7 dnů od zveřejnění zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.
(3) O včas podaných námitkách podle odstavce 2 uplatněných oprávněnými osobami rozhodne insolvenční soud nejpozději v rozhodnutí podle §404 nebo 405; za účelem jejich projednání může nařídit jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
§157 (o. s. ř.)
(…)
(2) Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
(…)
§169 (o. s. ř.)
(…)
(4) Pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé, platí obdobně §157 odst. 2 a 4.
§213 (o. s. ř.)
(1) Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
(2) Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
(3) K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
(…)
55. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu opět již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (17. srpna 2021) a do vydání napadeného usnesení nedoznala změn.
56. Z insolvenčního spisu se podává, že insolvenční soud před rozhodnutím o tom, zda schvaluje oddlužení, které dlužníku povolil usnesením ze dne 25. listopadu 2021, č. j. KSLB 76 INS 15187/2021-A-18, zkoumal (ne)poctivost záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení na základě včasných námitek vznesených věřitelem Bohemia Faktoring, a. s., (B-11) a věřitelem Č (B-13) při jednáních, jež se konala 25. května 2022 (srov. protokol o jednání, B-18), 26. září 2022 (srov. protokol o jednání, B-28) a 21. října 2022 (srov. protokol o jednání, B-34). Odvolací soud pak rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení insolvenčního soudu z 21. října 2022, aniž ve věci nařídil odvolací jednání. Nejvyšší soud se proto ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci zabýval nejprve tím, zda k projednání odvolání vskutku nebylo nutné nařizovat odvolací jednání.
57. Podle úpravy obsažené v §94 insolvenčního zákona je požadavek formulovaný v odstavci 1 (aby k projednání odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení nařídil předseda senátu odvolacího soudu jednání) pravidlem a odstavce 2 a 3 daného ustanovení zakotvují výjimky z onoho pravidla. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována; srov. shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněného pod číslem 34/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 34/2014“).
58. O případy uvedené v §94 odst. 2 písm. a/, b/, d/ a e/ insolvenčního zákona v dané věci nešlo a odvolacím soudem nebylo postupováno ani podle §94 odst. 3 insolvenčního zákona, takže zbývá určit, zda šlo o výjimku podle §94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona.
59. Usnesení o neschválení oddlužení a (zároveň) o prohlášení konkursu na majetek dlužníka je usnesením „ve věci samé“ (srov. shodně již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sb. rozh. obč. ), takže k řešení zůstává, zda ve smyslu §94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona šlo o situaci, kdy odvolání směřovalo proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání.
60. Podle obecné úpravy obsažené v insolvenčním zákoně v insolvenčním řízení platí, že insolvenční soud nařizuje jednání jen tehdy, stanoví-li to (insolvenční) zákon, nebo považuje-li to za nutné (§85 odst. 1 insolvenčního zákona). Ustanovení §403 odst. 3 insolvenčního zákona předepisovalo (stanovilo) insolvenčnímu soudu, aby včasné námitky věřitelů (k tomu, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) projednal při jednání, pouze v době do 30. června 2017 (pro toto období nešlo o rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání). S účinností od 1. července 2017, po novele provedené zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, však ustanovení §403 odst. 3 insolvenčního zákona doznalo změny potud, že ve větě první, části věty za středníkem ohledně způsobu projednání takových námitek věřitelů určuje, že insolvenční soud za účelem jejich projednání „může nařídit jednání“.
61. Vládní návrh novely insolvenčního zákona, přijaté posléze jako zákon č. 64/2017 Sb., projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 7. volebním období (2013-2017) jako tisk č. 785/0, přičemž shora označenou změnu §403 odst. 3 insolvenčního zákona obsahoval bod 91. části první článku I vládního návrhu. Smysl nové formulace, podle které insolvenční soud „může nařídit jednání“, důvodová zpráva k vládnímu návrhu této novely neozřejmuje. V poměru k pravidlu obsaženému v §85 odst. 1 insolvenčního zákona působí stávající dikce §403 odst. 3 věty první části věty za středníkem insolvenčního zákona co do slovního spojení „může nařídit jednání“ jako pleonasmus. Ponechá-li totiž Nejvyšší soud stranou z ústavního hlediska nepřijatelnou představu, že zákonodárce oním souslovím umožnil insolvenčnímu soudu nařizovat jednání o námitkách věřitelů „jak se mu zlíbí“ (podle libovůle insolvenčního soudu), pak jediným kritériem rozhodným pro určení, zda insolvenční soud jednání o námitkách věřitelů vskutku nařídit „má“, je ve smyslu §85 odst. 1 věty první insolvenčního zákona to, že to insolvenční soud považuje „za nutné“. „Nutné“ bude jednání o námitkách věřitelů podle §403 odst. 2 věty první části věty za středníkem insolvenčního zákona zpravidla tehdy, jestliže podle stavu insolvenčního řízení nebude možné tyto námitky prověřit (jejich věcnou opodstatněnost přezkoumat) bez dokazování sporných skutečností (srov. k tomu §122 o. s. ř., z jehož odstavce 1 se podává, že nepůjde-li o některou z výjimek popsaných v odstavci 2, provádí soud dokazování při jednání).
62. Se zřetelem k tomu, že pravidlo formulované v §85 odst. 1 větě první insolvenčního zákona promítá do požadavku na nařízení jednání do jisté míry subjektivní hledisko insolvenčního soudu navázané na stav konkrétního insolvenčního řízení a na to, jak insolvenční soud zamýšlí prověřovat sporné skutečnosti, však pouhá okolnost, že insolvenční soud nařídil podle §403 odst. 3 věty první insolvenčního zákona jednání o námitkách věřitelů, proto, že to ve smyslu §85 odst. 1 věty první insolvenčního zákona „považoval za nutné“, nečiní z rozhodnutí insolvenčního soudu o neschválení oddlužení vydaného po projednání námitek věřitelů rozhodnutí, které se „podle zákona“ vydává po nařízení jednání.
63. Již v R 34/2014 pak Nejvyšší soud ozřejmil, že usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka není rozhodnutím, které se podle zákona vydává „po nařízení jednání“ (rozhodnutím, pro které se neuplatní výjimka uvedená v §94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona), ani tehdy, bylo-li vydáno po povinné (první) schůzi věřitelů, která je zvláštním druhem soudního jednání a která přijala usnesení o tomto způsobu řešení úpadku dlužníka.
64. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že usnesení, jímž insolvenční soud neschválí oddlužení dlužníka a (zároveň) prohlásí konkurs na jeho majetek, je usnesením ve věci samé, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání. Projednání odvolání proti takovému usnesení bez nařízení odvolacího jednání nebrání ve smyslu §94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona ani to, že je insolvenční soud vydal ve smyslu §403 odst. 3 věty první části věty za středníkem insolvenčního zákona po jednání, při kterém projednal včasné námitky věřitelů.
65. Úprava obsažená v §94 odst. 1 a 2 písm. c/ insolvenčního zákona tedy odvolacímu soudu nebránila (poměřováno povahou rozhodnutí, proti němuž směřovalo odvolání) v tom, aby odvolání proti usnesení insolvenčního soudu z 21. října 2022 projednal a rozhodl o něm bez nařízení odvolacího jednání.
66. Z insolvenčního spisu se nicméně také podává, že insolvenční soud při jednání, jež se konalo 25. května 2022, provedl dokazování výslechem dlužníka (srov. opět protokol o jednání, B-18), při jednání, jež se konalo 26. září 2022, provedl dokazování listinami, výslechem dlužníka (opět) a výslechem svědka M. CH. (srov. protokol o jednání, B-28) a při jednání, jež se konalo 21. října 2022, provedl dokazování dalšími listinami, (srov. protokol o jednání, B-34).
67. Ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných ve věci samé odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ukládá soudu, aby v rozhodnutí ve věci samé uvedl, proč neprovedl i další důkazy (tedy, aby se vypořádal s důkazními návrhy, jimž nevyhověl). Tím více pak platí, že se soud musí výslovně vypořádat i s tím, proč v takovém rozhodnutí nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde; srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2005, pod číslem 187, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2006, pod číslem 101, nebo (nejnověji) odstavec 62. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022.
68. Z odůvodnění usnesení insolvenčního soudu z 21. října 2022 není patrno, jaká konkrétní zjištění učinil insolvenční soud z důkazu účastnickou výpovědí dlužníka a svědeckou výpovědí M. CH. V každém případě však ono usnesení neobsahuje hodnocení výpovědi svědka M. CH., včetně posouzení její (ne)věrohodnosti.
69. Odvolací soud v napadeném usnesení obsah obou výpovědí reprodukuje (srov. odstavec 16. odůvodnění napadeného usnesení) a následně hodnotí „nastavení vztahů mezi dlužníkem a M. CH.“ jako „nevěrohodné“ (srov. odstavec 25. odůvodnění napadeného usnesení a reprodukci napadeného usnesení v odstavci 16. shora). Tvrzení M. CH. k obratu dlužníkova zaměstnavatele odvolací soud dále vyhodnotil jako rozporná s obsahem výplatních pásek za dobu od září 2022 do ledna 2023, s tím, že vykázané příjmy „neodpovídají prohlášením dlužníka a M. CH.“ ohledně výsledků obchodní činnosti společnosti D (srov. odstavec 26. odůvodnění napadeného usnesení a reprodukci napadeného usnesení v odstavcích 17. a 18. shora), a tvrzení o tom, že M. CH. umožňuje dlužníku bezúplatné užívání bytu (plynoucí i z výpovědi M. CH. reprodukované v odstavci 16. odůvodnění napadeného usnesení), má za „údajné“ (srov. odstavec 28. odůvodnění napadeného usnesení).
70. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. Řečené neplatí pro důkazní prostředky listinné, u kterých je vyloučen vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti; srov. shodně (z poslední doby) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022, sp. zn. 29 Cdo 1917/2021. Při hodnocení důkazů výpovědí účastníků řízení nebo svědků však spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které (ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí) nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Srov. shodně např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR.
71. Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu; k tomu srov. dále např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
72. Z ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř. pak plyne, že k těm důkazům, které soud prvního stupně sice provedl, avšak neučinil z nich žádná skutková zjištění (nehodnotil je), odvolací soud při zjišťování skutkového stavu nepřihlédne (nemá přihlédnout), ledaže by je zopakoval (část věty před středníkem). Provedené důkazy, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění (nehodnotil je), ačkoliv ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel, odvolací soud podle §213 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. dokonce zopakovat musí (slovy zákona „tyto důkazy je povinen zopakovat“).
73. Odvolací soud tedy tím, že hodnotil výpověď svědka M. CH. jako nevěrohodnou (oproti insolvenčnímu soudu, který ji nehodnotil vůbec), aniž tento důkaz zopakoval, konal v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř. V situaci, kdy z usnesení insolvenčního soudu není ani rozpoznatelné, že by insolvenční soud z tohoto důkazu (svědecké výpovědi M. CH.) činil nějaká skutková zjištění [ ačkoli šlo o důkaz ke skutečnostem, k nimž provedl jiné (listinné) důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel ], pak odvolací soud tím, že tento důkaz sám nezopakoval, konal také v rozporu s §213 odst. 3 částí věty za středníkem o. s. ř. Popsaným postupem zatížil odvolací soud odvolací řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a které samy o sobě opodstatňují zrušení napadeného rozhodnutí.
74. Napadené rozhodnutí tedy neobstojí v rovině shora rozebraných vad řízení (které činí předčasným odpovědi na otázky č. [2] a [3] v rovině právního posouzení věci). Skutečnost, že zodpověděl (v rovině právní) otázku č. [1] souladně se závěry odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud neshledává dostatečnou pro zamítnutí dovolání. Úvahu na téma, zda jen proto, že dlužník po podání návrhu na povolení oddlužení nepodal návrh na snížení výživného, ani jej podat nehodlá, lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, by (totiž) neměl jako první činit (až) dovolací soud.
75. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil (s výjimkou druhého výroku) a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu