ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.9.2022.1
KSUL 70 INS 14870/2020
sp. zn. 29 NSČR 9/2022-B-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka J. P. , zastoupeného Mgr. Evou Řeháčkovou Gruzovskou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Dobětická 2333/10, PSČ 400 01, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 70 INS 14870/2020, o povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení obydlí, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2021, č. j. KSUL 70 INS 14870/2020, 5 VSPH 557/2021-B-18, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 9. dubna 2021, č. j. KSUL 70 INS 14870/2020-B-8, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „insolvenční soud“) mimo jiné:
[1] Rozhodl, že dlužník (J. P.) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (bod I. výroku).
[2] Schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou dne 23. prosince 2020 na č. l. B-5 (bod II. výroku).
[3] Schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (bod III. výroku).
[4] Uložil dlužníku, aby insolvenčnímu správci vydal ke zpeněžení majetek zapsaný v soupisu majetkové podstaty z 23. února 2021, B-6/5, V. poř. č. 4 ₋ družstevní podíl ve „SBD XY“, identifikační číslo osoby XY, s právem nájmu k bytové jednotce č. XY, v bytovém domě č. p. XY, zapsáno na LV XY v k. ú. XY (dále též jen „družstevní podíl“) [bod VIII. výroku].
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu VIII. výroku.
3. Ze skutkových zjištění obou soudů ve vazbě na obsah insolvenčního spisu plyne, že:
[1] Insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení bylo dne 10. července 2020 zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.
[2] Usnesením ze dne 19. srpna 2020, č. j. KSUL 70 INS 14870/2020-A-8, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení.
[3] Ve zprávě pro oddlužení ze dne 23. února 2021 uvedl insolvenční správce výpočet hodnoty chráněného obydlí podle nařízení vlády č. 189/2019 Sb., o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení (dále jen „nařízení vlády“). Znalecký posudek č. 2971/7/2021 (včetně znalecké doložky) ze dne 18. února 2021 vypracoval Bc. Jiří Sýkora a Vlastimil Sýkora (dále jen „znalecký posudek“). Podle zprávy pro oddlužení činí očekávaná výše výtěžku zpeněžení obydlí podle znaleckého posudku 600 000 Kč, hodnota chráněného obydlí podle nařízení vlády částku 312 925 Kč.
[4] Podle zprávy pro oddlužení dlužník pobírá starobní důchod ve výši 8 887 Kč a dne 1. července 2020 uzavřel s poskytovatelem J. U. darovací smlouvu na částku 2 200 Kč měsíčně.
4. Odvolací soud, cituje ustanovení §398 odst. 1, 3 a 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. června 2019, dále ustanovení §1, §4 odst. 1, §5, §8 a §9 odst. 2 písm. a/ nařízení vlády, nejprve předeslal, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník podle §398 odst. 3 insolvenčního zákona obvykle povinen vydat veškerý majetek náležející do majetkové podstaty insolvenčnímu správci ke zpeněžení, nevyplývá-li ze zprávy pro oddlužení, že by se zpeněžením tohoto majetku nedosáhlo žádného uspokojení věřitelů. Výjimka ve vztahu k obydlí konstruovaná v §398 odst. 6 insolvenčního zákona se týká majetku, který by byl jinak dlužník povinen vydat ke zpeněžení podle odstavce 3 citovaného ustanovení a je spojena s výpočtem hodnoty bytu určené podle prováděcího právního předpisu, podle zmocňovacího ustanovení §431 písm. h/ insolvenčního zákona. Jakkoliv mělo dojít k provedení §398 odst. 6 insolvenčního zákona vyhláškou, není nařízení vlády v rozporu s §431 písm. h/ insolvenčního zákona.
5. Záměrem zákonodárce při novelizaci §398 odst. 6 insolvenčního zákona ve znění od 1. června 2019 bylo chránit před zpeněžením obydlí dlužníka, jímž je nejen dům a byt, ale též družstevní podíl spojený s právem nájmu k družstevnímu bytu užívanému dlužníkem. Dlužník není povinen vydat ke zpeněžení podle §398 odst. 3 insolvenčního zákona svůj družstevní podíl v bytovém družstvu, je-li s ním spojeno právo nájmu družstevního bytu a dlužník tento byt užívá k zajištění svých bytových potřeb a své rodiny, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že hodnota družstevního podílu přesahuje hodnotu bytu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti.
6. K argumentaci dlužníka o nesprávném výpočtu hodnoty chráněného obydlí odvolací soud uvedl, že podle jeho zjištění správce vypočetl hodnotu chráněného obydlí tak, že započítal koeficient růstu cen 1,21, průměrnou velikost bytu 61 m 2 a kupní cenu 4 873 Kč/m 2 . Minimální statistickou hodnotu určil na 304 256 Kč a maximální statistickou hodnotu určil na 3 042 522 Kč. Částka na zajištění obydlí v bydlišti dlužníka je tedy 368 147 Kč a koeficient počtu zohledněných osob je 0,85. Ze znaleckého posudku plyne, že družstevní podíl byl oceněn na 600 000 Kč.
7. Odvolací soud provedl výpočet hodnoty chráněného obydlí (viz odstavec 26. napadeného rozhodnutí) a dospěl k tomu, že hodnota chráněného obydlí dlužníka činí 521 491 Kč. Shodně s insolvenčním soudem tedy uzavřel, že při ocenění družstevního podílu na 600 000 Kč je dlužník povinen vydat družstevní podíl ke zpeněžení správci podle §398 odst. 6 insolvenčního zákona, jelikož hodnota chráněného obydlí je nižší než hodnota družstevního podílu dlužníka. Závěrem odvolací soud dodal, že pět dní po vydání napadeného rozhodnutí insolvenčního soudu dárce vypověděl darovací smlouvu, proto je nepravděpodobné, že dlužník bude schopen ze svého starobního důchodu plnit splátkový kalendář.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil k novému rozhodnutí.
9. Konkrétně dovolatel tvrdí, že neexistuje platný prováděcí předpis pro určení hodnoty obydlí. Nelze tedy ani rozhodnout o povinnosti dlužníka vydat obydlí insolvenčnímu správci ke zpeněžení. V uvedených souvislostech zdůrazňuje, že podle §431 písm. h/ insolvenčního zákona způsob určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, stanoví vyhláška. Aplikace nařízení vlády namísto vyhlášky je v rozporu s čl. 78 Ústavy České republiky.
10. Dále dovolatel brojí proti způsobu výpočtu hodnoty chráněného obydlí, který na základě nařízení vlády provedly oba soudy. Poukazuje na skutečnost, že na rozdíl od insolvenčního soudu, jenž určil hodnotu chráněného bydlení v částce 312 925 Kč, odvolací soud použil při výpočtu určení hodnoty chráněného obydlí jiné nominální hodnoty kupní ceny za m 2 , jiný koeficient růstu cen a jiné indexy realizovaných cen starších bytů, v důsledku čehož vyšla téměř dvojnásobná výsledná hodnota chráněného obydlí (521 491 Kč). Dovolatel uznává, že ani tato částka nepřevyšuje částku oceněnou znaleckým posudkem (600 000 Kč). Nicméně namítá, že rozhodnutí, které vychází z hodnot, indexů nebo koeficientů stanovených v nařízení vlády, k jehož vydání nebyla vláda zmocněna, nemůže být podkladem pro tak závažné rozhodnutí soudu, jakým je zpeněžení jediného dlužníkova obydlí.
11. Dovolatel argumentuje i tím, že není vlastníkem bytové jednotky, ale pouze nájemcem bytu ve vlastnictví bytového družstva. Oceňuje se tedy družstevní podíl dlužníka, nikoli hodnota bytu. K tomu dodává, že znalecký posudek nezohlednil skutečnost, že budova č. p. XY v k. ú. XY je zatížena zástavním právem, přičemž za závazky stavebního družstva ručí jeho členové.
12. Závěrem dovolatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů. Rozhodnutí insolvenčního soudu proto, že se nezabýval výší hodnoty obydlí a bez jakéhokoli odůvodnění pouze převzal údaje předložené insolvenčním správcem. Rozhodnutí odvolacího soudu proto, že jeho výpočet a tím i rozhodnutí ve věci nemohlo být po skutkové stránce napadeno řádným opravným prostředkem.
13. K podáním dovolatele ze dne 29. července 2021, 7. září 2021 a ze dne 15. února 2022 (podepsaným pouze dovolatelem) Nejvyšší nepřihlížel, neboť jde o podání učiněná v rozporu se smyslem a účelem povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení (§241 odst. 1 o. s. ř.) dovolatelem samotným (osobou bez právního vzdělání). Z ustanovení §241 odst. 4 o. s. ř. přitom jednoznačně plyne, že dovolací soud zkoumá jen ty dovolací argumenty, jež mu byly předestřeny v dovolání sepsaném osobou oprávněnou zastupovat dovolatele v dovolacím řízení.
14. Insolvenční správkyně se ve vyjádření k dovolání přiklání k zahrnutí dlužníkovy nemovitosti do majetkové podstaty, jelikož jde o variantu souladnou s §5 insolvenčního zákona. Rozhodnutí o dovolání ponechává na úvaze soudu.
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
16. Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
17. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže uvedenými závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu (přijaté v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí). Konkrétně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021, sen. zn. 29 NSČR 42/2021, uveřejněné pod číslem 93/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 93/2022“), a o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023, sen. zn. 29 NSČR 44/2021.
18. Z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou pro poměry projednávané věci rozhodné následující závěry:
[1] Prováděcím právním předpisem podle ustanovení §398 odst. 6 insolvenčního zákona je nařízení vlády. Po formální stránce je v souladu se zákonem i ústavním pořádkem, jestliže oproti §431 písm. h/ insolvenčního zákona došlo k provedení příslušného ustanovení podzákonným právním předpisem vyšší právní síly formou nařízení vlády dle čl. 78 Ústavy.
[2] Jedním z nástrojů, který insolvenční zákon od 1. června 2019 využívá pro naplnění „spotřebitelského“ účelu oddlužení při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, je i ochrana dlužníkova obydlí. Jak je totiž zřejmé z §398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona, z obecné povinnosti dlužníka vydat veškerý svůj majetek ke zpeněžení při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty existují dvě výjimky. Vedle situace, kdy majetek dlužníka má nízkou hodnotu a jeho zpeněžením by nebylo dosaženo žádného výtěžku použitelného k uspokojení věřitelů, je upravena výjimka v podobě ochrany obydlí dlužníka.
[3] Tato výjimka je konstruována tak, že není-li hodnota obydlí dlužníka vyšší, než je hodnota určená prováděcím právním předpisem (nařízením vlády) násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti, toto obydlí nebude zpeněžováno a neposlouží k uspokojení pohledávek věřitelů. Jinak řečeno, pro rozhodnutí o povinnosti dlužníka (ne)vydat obydlí ke zpeněžení insolvenčnímu správci při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je rozhodné prosté porovnání hodnoty dlužníkova obydlí (předpokládaného výtěžku zpeněžení tohoto obydlí) a hodnoty obydlí (pro tento účel) stanovené prováděcím právním předpisem.
[4] Insolvenční zákon (ani jiné právní předpisy) žádná další kritéria pro uplatnění výjimky z obecné povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení veškerý svůj majetek při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty neupravuje. Současně ani dle nařízení vlády se nepřihlíží k jiným faktorům než těm, které jsou v něm uvedeny.
[5] Ustanovení §398 odst. 6 insolvenčního zákona coby výjimka z pravidla formulovaného v §398 odst. 3 insolvenčního zákona dále posiluje ochranné prvky na straně dlužníka [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněné pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] tím, že do určité míry (vytyčené na základě zákonného zmocnění prováděcím právním předpisem) upřednostňuje (z příčin popsaných v důvodové zprávě k pozdějšímu zákonu č. 31/2019 Sb.) právo dlužníka na zachování majetku sloužícího k uspokojování jeho bytových potřeb před právy věřitelů dlužníka na uspokojení řádně zjištěných pohledávek z výtěžku zpeněžení tohoto majetku.
[6] Vzhledem k primárnímu účelu insolvenčního zákona dle jeho §1 písm. a/ a §5 písm. a/ a řízení podle tohoto zákona vedeného, pak dává smysl i to, že obydlí dlužníka není chráněno neomezeně. Proto je zkoumaná výjimka limitována. Ve své podstatě daná úprava konstruuje kompromis ve vztahu k účelu oddlužení tím, že stanoví maximální hodnotu, do které je to které konkrétní obydlí dlužníka touto výjimkou chráněno před zpeněžením po dobu trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
[7] Ve smyslu ustanovení §398 odst. 6 insolvenčního zákona lze považovat za obydlí, které (případně) dlužník nemusí být povinen vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení, rovněž družstevní byt, respektive družstevní podíl (v bytovém družstvu). To však platí za předpokladu, že s družstevním podílem je spojeno právo nájmu družstevního bytu, který je dlužníkovým obydlím. S takovou možností počítá nejen §1 odst. 1 písm. a/ nařízení vlády, ale také ustanovení §610 písm. i/ zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), ve znění účinném od 1. ledna 2021. Uvedený závěr odpovídá též specifické povaze bytového družstva, jakož i smyslu a účelu, který takové (bytové) družstvo plní.
[8] Základním účelem bytového družstva je zajištění bytových potřeb svých členů (srov. §727 odst. 1 zákona o obchodních korporacích). Důvodem (smyslem) nabytí družstevního podílu v bytovém družstvu zpravidla je – na rozdíl od nabývání účastí v jiných typech obchodních korporací – zajištění bydlení jakožto jedné ze základních životních potřeb. Družstevní podíl, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, je věcí v právním smyslu, se kterou se na „bytovém trhu“ běžně obchoduje, a je vnímán jako plnohodnotná alternativa k vlastnictví bytových jednotek. Tržní (obvyklá) cena, kterou musí zájemce uhradit za převod družstevního podílu, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, zpravidla řádově odpovídá cenám, za něž jsou v téže lokalitě převáděny bytové jednotky, které svými vlastnostmi odpovídají pronajímanému družstevnímu bytu (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2021, sp. zn. 27 Cdo 2711/2019, jakož i judikaturu v něm dále označenou).
[9] Důvod, pro který by družstevní byt (respektive družstevní podíl v bytovém družstvu, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu), neměl být považován za obydlí ve smyslu ustanovení §398 odst. 6 insolvenčního zákona, Nejvyšší soud nenachází.
19. Závěry odvolacího soudu, že nařízení vlády vydané k provedení §398 odst. 6 insolvenčního zákona není v rozporu s §431 písm. h/ insolvenčního zákona a že obydlím je též družstevní podíl spojený s právem nájmu družstevního bytu, jsou v souladu s výše označenou judikaturou, od níž nemá Nejvyšší soud důvodu se odchylovat ani na základě argumentace obsažené v nyní podaném dovolání.
20. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nejsou-li pro rozhodnutí o povinnosti dlužníka (ne)vydat obydlí ke zpeněžení insolvenčnímu správci při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty podle §398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona rozhodná žádná jiná kritéria než prosté porovnání hodnoty obydlí dlužníka (předpokládaného výtěžku zpeněžení tohoto obydlí) a hodnoty obydlí (pro tento účel) stanovené prováděcím právním předpisem, nemůže insolvenční soud při vydání takového rozhodnutí přihlížet k dalším skutečnostem. V uvedených souvislostech lze odkázat též na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2022, sp. zn. IV. ÚS 3123/21, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost (jejímž obsahem byl nesouhlas stěžovatele, že při posuzování výjimky z povinnosti vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení pozemky s rodinným domem nebylo přihlédnuto k jeho osobním poměrům a okolnostem vedoucím k úpadku) proti R 93/2022.
21. Co se týče konkrétních hodnot (průměrné velikosti bytu v m 2 , kupní ceny za m 2 , koeficientu růstu cen a koeficientu zohledňovaných cen) a výpočtu hodnoty chráněného obydlí, který na základě nařízení vlády provedl odvolací soud, je napadené rozhodnutí odůvodněno konzistentně a zcela srozumitelně.
22. K námitkám, jejichž prostřednictvím se dovolatel vymezuje proti znaleckému posudku, který insolvenční správkyně použila jako podklad pro zpracování zprávy pro oddlužení, Nejvyšší soud odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023, sen. zn. 29 NSČR 35/2021, včetně tam zmíněné judikatury Nejvyššího soudu. V dané věci reálná hodnota očekávaného zpeněžení vyplývající ze znaleckého posudku navíc zjevně reflektuje skutečnost, že dovolatel není vlastníkem bytové jednotky, ale (pouze) majitelem družstevního podílu, s níž je spojeno právo nájmu družstevního bytu.
23. Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí insolvenčního a odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelná, jelikož oba soudy při výpočtu hodnoty jeho obydlí vycházely ze zásadně odlišných údajů, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek dovolatel vystihuje z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovými výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014). Potud jsou nicméně rozhodnutí obou soudů souladná s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu