ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.822.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 822/2023-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 11 To 218/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 113/2022 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 4 T 113/2022 , byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle ustálených skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 15. 10. 2021 ve 20:00 hod v ulici XY v XY jako řidič osobního automobilu zn. BMW r. z. XY překročil povolenou rychlost, která je v obci stanovena na 50 km/h, přičemž v důsledku toho v rychlosti 72 km/h nestačil včas reagovat na cyklistu V. H., nar. XY, který do ulice XY vyjel z vedlejší ulice XY a jehož tak v rychlosti 59 km/h levou přední částí vozidla srazil na vozovku a způsobil úrazově-krvácivý šok, který se rozvinul v důsledku utrpěných mnohočetných poranění vnitřních orgánů, zlomenin kostí skeletu trupu a končetin a související krevní ztrátou, tedy zranění neslučitelná se životem, jimž poškozený na místě dopravní nehody podlehl.
1. Za to byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
2. Za použití §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) let.
3. Za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 celých denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové částce 50.000 Kč.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, ve výši 5.303,50 Kč, a nemajetkovou újmu poškozeným P. H., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 369.956 Kč, M. H., nar. XY, bytem tamtéž, ve výši 356.620 Kč a T. H., nar. XY, bytem tamtéž, ve výši 356.620 Kč.
5. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR, P. H., M. H. a T. H. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 4 T 113/2022, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí.
7. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 11 To 218/2022 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 15. října 2021 ve 20:00 hod. v ulici XY v XY jako řidič osobního automobilu zn. BMW r. z. XY překročil povolenou rychlost, která je v obci stanovena na 50 km/h, přičemž v důsledku toho v rychlosti 72 km/h nestačil včas reagovat na cyklistu V. H., narozeného XY, který do ulice XY vyjel z vedlejší ulice XY a jehož tak v rychlosti 59 km/h levou přední částí vozidla srazil na vozovku a způsobil úrazově-krvácivý šok, který se rozvinul v důsledku utrpěných mnohočetných poranění vnitřních orgánů, zlomenin kostí skeletu trupu a končetin a související krevní ztrátou, tedy zranění neslučitelná se životem, jimž poškozený na místě dopravní nehody podlehl.
8. Za to byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
9. Za použití §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců.
10. Za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 50 celých denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové částce 25.000 Kč.
11. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem, a to Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, ve výši 5.303,50 Kč, a nemajetkovou újmu poškozeným P. H., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 369.956 Kč, M. H., nar. XY, bytem tamtéž, ve výši 356.620 Kč a T. H., nar. XY, bytem tamtéž, ve výši 356.620 Kč.
12. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR, P. H., M. H. a T. H. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
13. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 11 To 218/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 323-325), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení
14. Obviněný brojil proti posouzení míry své odpovědnosti na fatální dopravní nehodě ze strany soudů nižších stupňů. Opakovaně zdůrazňoval, že při právním posouzení jeho věci je potřeba především zohlednit, že to byl poškozený, kdo porušil hned několik dopravně právních předpisů (nezastavil na stopce, nedal přednost v jízdě, řídil kolo s hladinou alkoholu v krvi přesahující jedno promile v kombinaci s lékem citalopram negativně ovlivňujícím vnímání) a na straně druhé obviněný jel po hlavní silnici rychlostí 72 km/h v místě, kde byla povolena maximální rychlost 50 km/h. Znalec z oboru dopravy sice uvedl, že není schopen s jistotou říci, zda cyklista zastavil a rozjel se, nebo plynule jel, ale podle obviněného je z běžných pravidel logiky zřejmě nemožné, že by se cyklista zastavil, rozhlédl se, viděl vozilo a přesto se rozjel. I stran časových souvislostí znalec v posudku uvedl, že při této variantě by obviněný byl již s vozidlem za místem střetu. Podle dovolatele je proto na místě pracovat s verzí, že cyklista plynule vjel bez rozhlédnutí do křižovatky. Zdůraznil, že se jedná o křižovatku, kdy hlavní silnice, po které přijížděl obviněný a vedlejší silnice odkud jel poškozený, svírají v zásadě pravý úhel. Tedy pokud účastník dopravního provozu jedoucí zde z vedlejší silnice na hraně křižovatky zastaví a rozhlédne se, vidí několik stovek metrů na jednu i druhou stranu. Nejedná se tak o nijak mimořádně nepřehledný úsek.
15. Obviněný dále namítl, že soudy v projednávané věci nijak nezohlednily rozhodnutí Nejvyššího soudu týkají se uvedené problematiky, která v rámci své obhajoby předkládal, kdy konkrétně zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 38/2009, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 a sp. zn. 7 Tdo 1156/2010. Zmíněná rozhodnutí podporují jeho závěr, že řidič jedoucí po hlavní silnici, byť zvýšenou rychlostí, není odpovědný za dopravní nehodu způsobenou tím, že mu řidič přijíždějící po silnici vedlejší nedá přednost. Výjimkou jsou poté situace, kdy řidič jedoucí po hlavní silnici v podstatě znemožní osobě jedoucí po silnici vedlejší přednost dát. Nevidí přitom důvod, proč se soudy odklonily od zmiňované judikatury. I když soudy dospěly k tomu, že překročil povolenou rychlost o 20 km/h, tak to na posuzované věci nic nemění. Zároveň by se podle jeho názoru na něj měla uplatnit zásada omezené důvěry v dopravě, kdy se mohl důvodně domnívat, že cyklista nebude pod vlivem alkoholu a léků a dá mu přednost v jízdě.
16. S ohledem na uvedenou argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, kterým by zrušil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 7. 2022, č. j. 4 T 113/2022-230 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2022, č. j. 11 To 218/2022-283, a zprostil jej obžaloby.
17. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 4. 2023, sp. zn. 1 NZO 256/2023. Spisový materiál spolu s podaným dovoláním byl Nejvyššímu soudu předložen dne 31. 8. 2023.
18. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že s dovolatelem lze souhlasit pouze potud, pokud poukazuje na významné spoluzavinění poškozeného. Oba soudy v projednávané věci popsaly spoluzavinění obou účastníků nehody jako rovnocenné. Odvolací soud poté správně vyhodnotil, že jednání obviněného je potřebné posoudit podle základní skutkové podstaty (tedy bez znaku porušení důležité povinnosti), s tím, že své posouzení správně opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 587/2015, jež se stalo podkladem pro stanovisko velkého senátu trestného kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015. Z bodů 47. až 51. tohoto stanoviska je poté zřejmé, proč nelze vycházet z obviněným zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009.
19. Dosavadní judikatura Nejvyššího soud podle státního zástupce poskytuje dostatečný prostor k vyvození obecných závěrů ohledně situace, kdy řidič jedoucí po hlavní silnici je trestně odpovědný za následek střetu s řidičem přijíždějícím z vedlejší silnice, který mu nedal přednost v jízdě. Uvedenou modelovou situaci poté prezentoval ve třech variantách lišících se mírou překročení povolené rychlosti ze strany řidiče jedoucího po hlavní silnici.
20. První skupinu tvoří situace, kdy řidič na hlavní silnici jel rychlostí nižší, stejnou, nebo nejvýš o 30 % vyšší oproti povolené rychlosti v obci 50 km/h, tedy nejvíce 65 km/h. V tomto případě nelze uvažovat ani o spoluzavinění řidiče jedoucím po hlavní silnici a za dominantního viníka dopravní nehody je nutno považovat řidiče jedoucí po vedlejší silnici, u něhož lze dovozovat porušení důležité povinnosti v dopravě.
21. Druhou skupinu tvoří situace, kdy byla povolená rychlost překročena o přinejmenším 35 %, ale o méně než 60 %. Tehdy nesou vinu oba dva na nehodě účastní řidiči, a to v různém poměru podle míry překročení rychlosti a dalších okolností případu. Zpravidla není ale možné na straně žádného řidiče shledat porušení důležité povinnosti v dopravě.
22. Třetí skupinou jsou poté takové případy, kde řidič jedoucí po hlavní silnici překročí povolenou rychlost o více než 60 %. Na straně řidiče jedoucím po vedlejší silnici není možné dovodit zavinění v trestněprávním významu. Naopak na straně řidiče jedoucím po hlavní silnici lze dovodit jak zavinění, tak porušení důležité povinnosti v dopravě.
23. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, jež dovolatel citoval v podaném dovolání, státní zástupce uvádí, že toto rozhodnutí, jež konstatuje, že pokud řidič na hlavní silnici překročí výrazně povolenou rychlost (toto rozhodnutí příkladem uvádělo hranici o 70 %), tak je u něj možné shledat porušení důležité povinnosti v dopravě. Toto citované rozhodnutí z počátku století bylo rozvíjeno judikaturou, která stanovila hranice pro různé varianty situace, kdy k dopravní nehodě dojde v případě, kdy řidič jedoucí po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči jedoucímu vyšší než povolenou rychlostí po hlavní silnici.
24. Ve světle výše zmíněné judikatury a mantinelů, které stanovil státní zástupce, konstatoval, že vzhledem k porušení povolené rychlosti o 44 % ze strany dovolatele náleží jeho věc do druhé skupiny. Právní posouzení skutku ze strany odvolacího soudu podle základní skutkové podstaty bez dovození znaku porušení důležité povinnosti je tedy nutno hodnotit jako správné.
25. S ohledem na skutečnosti uvedené výše státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
27. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 11 To 218/2022 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
28. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
30. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
31. Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
32. Obviněný v podaném dovolání rozporuje právní posouzení skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Obviněný byl shledán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt .
34. Spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem (srov. přiměřeně R 7/1965). V kontextu posuzovaného případu je vhodné připomenout, že řidič smí jet nejvýše takovou rychlostí, jaká mu umožní bezpečně zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. To platí zejména pro jízdu za snížené viditelnosti a při zapnutých světlech. Přitom musí řidič brát v úvahu vedle vlastní brzdné dráhy i reakční dobu a dráhu technické prodlevy brzd (srov. R 3/1969). Nedá-li řidič přijíždějící po vedlejší silnici přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1914-1945).
35. V projednávané věci bylo provedeným dokazováním postaveno najisto, že oba účastníci dopravní nehody, jak poškozený, tak obviněný porušili ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., zákonu o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“). Poškozený, přijíždějící do křižovatky z vedlejší pozemní komunikace, nereagoval na dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě!", nezastavil se, aby měl náležitý rozhled a nedal přednost v jízdě vozidlu obviněného jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci, čímž porušil ustanovení §22 odst. 1, 4 zákona o silničním provozu (srov. bod 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný poté porušil povinnost danou mu ustanovením §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, když překročil maximální povolenou rychlost v obci (50 km/h) o 22 km/h (srov. bod 9. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tyto okolnosti, stejně jako jejich posouzení z hlediska zákona o silničním provozu, nejsou dovolatelem rozporovány. Obviněný toliko brojí proti posouzení míry jeho zavinění na škodlivém následku a z toho se odvíjející trestněprávní kvalifikaci jeho jednání.
36. Nalézací soud uznal obviněného vinným podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když dospěl k tomu, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem tím, že překročil maximální povolenou rychlost v obci (§18 odst. 4 zákona o silničním provozu) a nedostál povinnosti jet přiměřenou rychlostí nepřekračující zákonem stanovené meze [§4 písm. a) zákona o silničním provozu]. Své právní posouzení uzavřel bodem 14. odůvodnění svého rozsudku, kde konstatoval, že „ ,ačkoliv v případě, že by se pravidly řídil, by nehodě zabránit mohl. Smrt poškozeného je tedy v přímé příčinné souvislosti i s jednáním obžalovaného, přičemž toto jednání spočívá v porušení zákonných povinností, a to nejméně povinností uvedených v §4 a v §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. Tyto povinnosti přitom je třeba považovat za důležité, neboť jejich porušení může vést, a v daném případě také vedlo, k závažným následkům na životě a zdraví, případně následkům na majetku.“
37. S právním názorem nalézacího soudu se odvolací soud ztotožnil pouze částečně, když shodně s ním konstatoval, že na zavinění nehodového děje, který vyústil ve smrt poškozeného, měli podíl oba účastníci dopravní nehody, a to v zásadě podíl obdobný (srov. bod 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Porušení dopravních předpisů ze strany obviněného také hodnotil jako natolik závažné, že zásadní měrou přispělo k dopravní nehodě i škodlivému následku (srov. bod 6. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na rozdíl od soudu nalézacího, ale ve světle judikatury Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 4 Tdo 243/2016 či 6 Tdo 587/2015, dospěl k závěru, že vzhledem k vysoké míře spoluzavinění poškozeného neumožňuje shledat naplnění znaku „porušení důležité povinnosti“ kvalifikované skutkové podstaty podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Na druhou stranu však dospěl k tomu, že i přes spoluzavinění poškozeného není vyloučena trestní odpovědnost řidiče, pakliže porušil ustanovení předpisů upravujících provoz na pozemní komunikaci o nejvyšší povolené rychlosti. Obviněného proto uznal vinným trestným přečinem usmrcení z nedbalosti v jeho základní skutkové podstatě podle §143 odst. 1 tr. zákoníku (body 7. a 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
38. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.), jež obviněný citoval, vycházelo z primární odpovědnosti řidiče přijíždějícího po vedlejší komunikaci, když stanovilo korektiv spočívající v odpovědnosti řidiče přijíždějícího po hlavní komunikaci za situace, kdy míra překročení maximální povolené rychlosti přesáhne 70 %, a svým jednáním významně ztíží nebo znemožní přednost v jízdě dát. Právní závěry tohoto rozhodnutí, reps. jeho idea, byly následně rozvíjeny judikaturou (jak bude rozvedeno dále), která stanovila různou míru spoluzavinění řidiče jedoucího po hlavní komunikaci, avšak smysl celého rozhodnutí zachovala.
39. V rozhodnutích citovaných obviněným, tedy usneseních Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009 a ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1156/2010 byl zastáván názor, že vyjma situací, kdy je rychlost ze strany řidiče přijíždějícím po hlavní komunikaci extrémně překročena, tedy překročena tak, že fakticky znemožní řidiči dání přednosti v jízdě, nelze posoudit jednání řidiče jedoucího po hlavní komunikaci, byť vysokou rychlostí, jako trestné. Tento závěr byl však překonán, když 6. senát Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 587/2015 dospěl k odlišnému právnímu názoru a věc postoupil usnesením ze dne 8. 7. 2015 velkému senátu Nejvyššího soudu, který ve věci rozhodl usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněném pod č. 32/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní. Velký senát v právní větě vytyčil pravidla pro hodnocení takových situací, kdy tato právní věta zní následovně: „ K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. “
40. Za zmínku rovněž stojí skutečnost, že rozhodnutí 7. senátu Nejvyššího soudu poukazovaná dovolatelem jsou v citovaném rozhodnutí velkého senátu zmíněna, a to včetně právních závěrů, které z nich vyplývaly (bod 47. citovaného usnesení), nicméně velký senát se s těmito závěry neztotožnil, kdy zdůraznil potřebu pečlivě a individuálně hodnotit konkrétní případy z pohledu aktuální judikatury a zásady gradace příčinné souvislosti (bod 48. citovaného usnesení). V bodech 48. až 51. poté vysvětlil, že je vyjma situací extrémního překročení rychlosti, kdy je naplněn kvalifikační znak skutkové podstaty „porušení důležité povinnosti“, potřebné se zabývat i situacemi, kdy způsob jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici (např. v důsledku překročení rychlosti) vede ke vzniku škodlivého následku, tedy je dostatečně významnou příčinou, která k následku přispěla, ale zároveň míra tohoto porušení nedosáhla intenzity extrémního porušení. V takovém případě lze vyvodit trestní odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní komunikaci, byť míra jeho porušení onoho extrému nedosáhla. Zároveň ale zdůraznil, že taková odpovědnost má být vyvozena v podobě odpovídající míře jeho zavinění, tj. na úrovni základní skutkové podstaty daného trestného činu (bod 51. citovaného usnesení).
41. Na podkladě uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl k mnoha rozhodnutím, kde na podkladě míry zavinění řidiče jedoucího po hlavní komunikaci (zejména míře překročení povolené rychlosti) právně hodnotil, zdali lze přičíst zavinění na dopravní nehodě a škodlivém názoru řidiči jedoucímu po hlavní komunikaci vyšší než povolenou rychlostí nebo řidiči jedoucímu po vedlejší pozemní komunikaci, který nedal přednost v jízdě, a v jaké míře. Je možné přisvědčit názoru státního zástupce, že judikatura Nejvyššího soudu je dostatečně bohatá pro abstrahování obecných kritérií aplikovatelných právě na tyto situace. Uvedené modelové situace, resp. kategorie situací se pak budou lišit v posouzení toho, na straně kterého z řidičů lze dovozovat trestněprávní odpovědnost a naplnění základní skutkové podstaty či znaku kvalifikované skutkové podstaty některých trestných činů (mj. i projednávaného usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku).
42. Pokud řidič jedoucí po hlavní silnici nepřekročí maximální povolenou rychlost o více než 30 % (při povolené rychlosti 50 km/h tedy nejede rychleji než 65 km/h), tak v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti nelze dovozovat jeho trestněprávní odpovědnost. Na druhou stranu řidiče jedoucího po vedlejší silnici, který nedal přednost v jízdě, lze považovat za výlučného viníka dopravní nehody, který naplnil kvalifikační znak porušení důležité povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn 7 Tdo 1196/2022 či nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 8 Tdo 603/2023).
43. V již zmíněném rozhodnutí velkého senátu řidič jedoucí po hlavní komunikaci překročil maximální povolenou rychlost o 35 % a Nejvyšší soud dospěl k tomu, že míra zavinění odpovídá posouzení takového jednání jako trestného činu v jeho základní skutkové podstatě (v citované věci se jednalo taktéž o přečin usmrcení z nedbalosti). V usnesení ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013, Nejvyšší soud dospěl k tomu, že překročil-li řidič jedoucí po hlavní silnici rychlost o více než 60 %, je třeba jej považovat za hlavního viníka nehody, a u řidiče jedoucího po vedlejší komunikaci, který nedal přednost v jízdě, není možné v souladu se zásadou ultima ratio dovozovat trestní odpovědnost. V již poukazovaném rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 je pak jako extrémní překročení rychlosti znemožňující dát řidiči jedoucímu po vedlejší silnici stanovena hranice 70 %, jejíž překročení umožňuje klasifikovat toto jednání jako „porušení důležité povinnosti v dopravě“.
44. V projednávané věci se situace udála v obydlené oblasti, kde byla stanovena maximální povolená rychlost 50 km/h. Její překročení o 35 % představuje překonání rychlosti 67,5 km/h, překročení o 60 % 80 km/h a překročení o 70 % pak 85 km/h. Obviněný podle skutkových zjištění vjížděl do křižovatky rychlostí 72 km/h. Maximální povolenou rychlost tedy překročil o 44 %. Ve světle prezentované judikatury a výše uvedených teoretických závěrů je nutné přisvědčit názoru odvolacího soudu, že míra jeho zavinění na škodlivém následku neumožňuje dospět k závěru, že naplnil znak „porušení důležité povinnosti“ skutkové podstaty podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Stejně tak Nejvyšší soud musí přisvědčit jeho závěru o naplnění základní skutkové podstaty podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Při posouzení míry zavinění poškozeného a obviněného jakožto obdobné se současně vysloveným závěrem, že při dodržení povolené rychlosti z jeho strany by k nehodovému ději nedošlo, tedy v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti, totiž nelze dospět k jinému závěru než, že jednání obviněného má být posouzeno jako naplňující základní skutkovou podstatu přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Právnímu posouzení odvolacího soudu tedy nemá Nejvyšší soud čeho vytknout.
IV.
45. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. H. odmítl.
46. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu