ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.999.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 999/2023-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný P. M. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2023, č. j. 12 To 216/2022-355, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 108/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2022, č. j. 7 T 108/2021-271, byl obviněný P. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“). Uvedeného zločinu se obviněný dopustil tím, že:
dne 15. 12. 2020 v době od 15:59 hod. do 16:03 hod. v Hradci Králové, v ulici XY, ve Vazební věznici XY, v prostoru cely č. XY, kam byl umístěn k výkonu vazby, při provádění kontroly cely v souvislosti se zjištěním, že v cele dochází k nepovolenému navazování styků přes celové okno, opakovaně neuposlechl výzvy k opuštění cely a po výzvě s výstrahou, že v případě dalšího neuposlechnutí výzvy bude použito donucovacích prostředků, pokusil se rukou sevřenou v pěst udeřit do hlavy zakročujícího příslušníka Vězeňské služby České republiky ve služebním stejnokroji vrchního inspektora ppor. P. K., přičemž v důsledku aktivní obrany poškozeného, který úder zblokoval pravou rukou, sice k fyzickému napadení nedošlo, ale poškozený v důsledku tohoto nárazu utrpěl zlomeninu čtvrté záprstní kosti pravé ruky bez posunu úlomků, kdy vzniklé poranění si vyžádalo lékařské ošetření spojené s přiložením sádrové fixace sahající od zevních tří prstů až pod loketní kloub, a to na dobu čtyř týdnů a vystavení pracovní neschopnosti po dobu léčení tj. od 15. 12. 2020 do 13. 1. 2021.
2. Za tento zločin a sbíhající se pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 T 112/2020, byl obviněný podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 T 112/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 4. 2023, č. j. 12 To 216/2022-355 tak, že odvolání obviněného podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) zamítl .
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. Dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného usnesení. Konkrétní námitky obviněného pak směřují výlučně proti výroku o vině.
5. Obviněný (bez jakýchkoliv dalších podrobností) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vydal soud, který nebyl náležitě obsazen.
6. Podle obviněného soudy vykládaly provedené důkazy jednostranně v neprospěch obviněného a přehlížely zásadní rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích. Soudy dále neprovedly obviněným navržený důkaz – provedení „rekognice důkazu“. Obviněný takto navrhoval, aby byl na základě kamerových záznamů proveden pokus, kdo mohl, co vidět v cele.
7. Údajné jednání obviněného kromě toho nedosahuje takové společenské škodlivosti, aby bylo nutné použít trestní předpisy, postačovalo kázeňské řešení. Obviněný byl za své údajné jednání již potrestán kázeňsky podle §22 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, a tak byla porušena i zásada zákazu dvojího trestání.
8. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i odsuzující rozsudek nalézacího soudu.
9. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
10. Podle státní zástupkyně obviněný uplatňuje námitky vyjádřené v dovolání prakticky od počátku trestního řízení. Zabývaly se jimi jak soud nalézací, tak soud odvolací. Podle státní zástupkyně není dán extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Žádná z námitek obviněného kvalitativně nepřekračuje meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje.
11. V rámci námitky, že soud nebyl náležitě obsazen, obviněný podle státní zástupkyně usiloval o to, aby jeho věc byla odňata příslušným soudům a přikázána soudům jiným, protože soudci činní v Královehradeckém a Pardubickém kraji mají blízký vztah k dozorcům vězeňské služby činným ve Vazební věznici XY. Příslušné soudy zamítly návrhy obviněného na delegaci věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 i Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tak nebyl naplněn.
12. Jednání obviněného bylo prokázáno zejména výpovědí poškozeného K., tato výpověď byla potvrzena i výpověďmi dalších příslušníků vězeňské služby a plně koresponduje i s dalšími provedenými důkazy (lékařská zpráva MUDr. Bezděka, posudek MUDr. Laciny).
13. Vzhledem k intenzitě jednání obviněného a s ohledem na společenskou škodlivost není možno uplatnit podmínku ultima racio, neboť zde nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
14. Rozhodnutí podle státní zástupkyně není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. Souhlasí, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání rozhodl i jiným než navrženým způsobem.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
16. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v §265f tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Konkrétní námitky obviněného však směřují výlučně proti výroku o vině, tedy pokud byl obviněný uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
24. Námitky obviněného jsou jak skutkové a procesní povahy (námitky proti obsazení soudu, proti procesu dokazování a proti hodnocení důkazů), tak povahy právní (otázka společenské škodlivosti, porušení zásady ne bis in idem ).
25. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný bez dalších podrobností namítal, že soud nebyl náležitě obsazen, neboť jeho obsazení bylo v rozporu s právní úpravou.
26. Nejvyšší soud považuje k uvedené námitce za nutné nejprve zdůraznit, že při posuzování opodstatněnosti dovolání se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání jako námitky uplatněny v souladu s požadavky na obsahové náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., tedy jsou uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.) Jelikož argumentace obviněného uvedenému požadavku neodpovídá, Nejvyšší soud by se jí v zásadě nemusel vůbec zabývat.
27. K uvedené námitce obviněného lze každopádně nad rámec výše uvedeného uvést, že ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nebyl soud náležitě obsazen tehdy, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Tak tomu bude zejména tehdy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. §265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157.].
28. V nyní projednávané věci v řízení před nalézacím soudem rozhodoval senát složený z předsedy senátu a dvou přísedících (zcela v souladu s §35 zákona o soudech a soudcích a §2 odst. 9 tr. ř.) a v řízení před odvolacím soudem senát složený z předsedy a dvou soudců (zcela v souladu s §31 zákona o soudech a soudcích). Soudy obou stupňů byly obsazeny správně, námitka obviněného je tak zjevně neopodstatněná.
29. Pouze nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že obviněný pravděpodobně zamýšlel argumentovat obdobně jako v předchozích fázích trestního řízení, kdy opakovaně navrhoval, aby byla věc odňata příslušným soudům a přikázána soudům jiným s odůvodněním, že soudci činní v Královehradeckém a Pardubickém kraji mají blízký vztah k dozorcům vězeňské služby činným ve Vazební věznici XY. Takový typ námitek by mohl spadat toliko pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který ovšem obviněný neuplatnil. Současně by argumentace obviněného tento dovolací důvod nenaplňovala ani po věcné stránce – návrhům obviněného na delegaci se vždy náležitě věnoval Vrchní soud v Praze, který tyto návrhy s náležitým odůvodněním zamítl, když neshledal důležité důvody ve smyslu §25 tr. ř.
30. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možné podřadit námitku obviněného, že soud neprovedl jím navržený důkaz – provedení „rekognice“ důkazu k ověření, kdo mohl co vidět v cele. Tuto námitku ovšem Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
31. K problematice tzv. opomenutých důkazů vztahující se k úplnosti dokazování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení, a to i bez případných návrhů stran, zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Platí, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, pokud však odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
32. Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že obviněný při hlavním líčení dne 29. 8. 2022 navrhl provedení „rekognice“ případu (patrně měl na mysli spíše rekonstrukci podle §104d tr. ř., případně vyšetřovací pokus podle §104c tr. ř.). Z protokolu o hlavním líčení na č. l. 265 spisu je zřejmé, že soud návrh obviněného na doplnění dokazování nepřešel, věcně se jím zabýval, avšak shledal ho nadbytečným, a proto ho zamítl. Lze připustit, že v protokolu absentuje podrobnější odůvodnění tohoto rozhodnutí, toto je však patrné ze zvukového záznamu hlavního líčení (většina svědků si toho moc nepamatovala, skutkové verze obviněného a poškozeného jsou podporovány spíše nepřímými důkazy). Za stěžejní pak Nejvyšší soud považuje skutečnost, že v odvolacím řízení již obvinění provedení tohoto důkazu nenavrhoval , a to ani v písemném vyhotovení svého odvolání, ani následně při veřejném zasedání. Je tedy zřejmé, že rozhodování v trestní věci obviněného vadou opomenutých důkazů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí.
33. Pokud obviněný namítal, že soud se nevypořádal s rozpory ve výpovědích, neuvedl již konkrétně, o jaké rozpory by se mělo jednat. Pokud snad hodlal namítnout zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že takovou vadu v dosavadním řízení neshledal.
34. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se totiž podle judikatury jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011 nebo ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). Naproti tomu odlišný náhled obviněného na to, jak má být který důkaz hodnocen a jaký význam mu má být přisuzován, zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá.
35. Velmi strohá dovolací argumentace obviněného neobsahuje žádné konkrétní námitky, které by mohly na vadu zjevného rozporu ukazovat. Obviněný neoznačil žádná konkrétní skutková zjištění, která by neměla žádný podklad v provedených důkazech. Pokud obviněný v rámci odvolacího řízení poukazoval na rozpory ve výpovědích jednotlivých příslušníků Vězeňské služby, nejednalo se o rozpory nijak zásadní, jak již k námitce obviněného konstatoval odvolací soud (srov. zejm. body 9. – 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). I podle Nejvyššího soudu je podstatné, že skutková verze obviněného (podporovaná jen zjevně účelovou výpovědí svědka T., který údajné napadení obviněného ještě „přibarvil“ údery teleskopického obušku a krvácením obviněného) byla zcela vyvrácena ostatními důkazy, zejména lékařskými zprávami po incidentu a videozáznamem ve spojení s výpověďmi poškozeného a svědků P. a V. Je tedy třeba odmítnout tvrzení obviněného, že soudy hodnotily důkazy jednostranně a upřednostnily výpovědi příslušníků Vězeňské služby.
36. Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal žádné, natož zjevné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, námitku obviněného proto shledal zjevně neopodstatněnou.
37. Obviněný dále namítal, že jeho jednání svou společenskou škodlivostí neodůvodňovalo použití prostředků trestního práva. Tuto námitku by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem obviněný neuplatnil. Nadto by námitka obviněného nebyla opodstatněná ani po věcné stránce.
38. Zásadu subsidiarity trestní represe s poukazem na nedostatečnou společenskou škodlivost činu lze totiž uplatnit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci se v nyní projednávané věci zjevně nejedná už jen proto, že jednání obviněného je kvalifikováno i podle kvalifikované skutkové podstaty §325 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný činem ublížil poškozenému na zdraví. Obviněný navíc neuvedl žádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a takové okolnosti v projednávané věci neshledal ani Nejvyšší soud. Námitku obviněného týkající se společenské škodlivosti jeho jednání je proto třeba označit za zjevně neopodstatněnou.
39. Konečně obviněný namítal, že v jeho věci mohl být porušen zákaz dvojího trestání, protože již byl za totožné jednání uznán vinným ze spáchání přestupku podle §22 odst. 1, odst. 4 zákona č. 239/1993 Sb., o výkonu vazby (dále jen „zákon o výkonu vazby“). Je skutečností vyplývající z provedeného dokazování, že obviněnému byla uložena důtka podle §22 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, tedy nejmírnější z možných kázeňských trestů.
40. I takovou námitku by bylo možné podřadit pod dovolací důvod, a to konkrétně podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (který je dán tehdy, pokud bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné). Ani tento dovolací důvod však obviněný neuplatnil, navíc své námitky formuloval zcela obecně, aniž by uvedl, jaká konkrétní ustanovení a kterých právních předpisů byla porušena. Námitka obviněného je tak na samé hranici přezkoumatelnosti.
41. K uvedené námitce lze pak ve stručnosti uvést tolik, že podle ustanovení §23b odst. 2 zákona o výkonu vazby uložení kázeňského trestu obviněnému nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem.
42. Pokud pak je otázka porušení zásady ne bis in idem posuzována také z pohledu tzv. Engel kriterií, o nichž ovšem není v dovolání obviněného opět ani zmínka, pak ani z jejich pohledu není námitka obviněného opodstatněná (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku).
43. Otázkou souběhu postihu za trestný čin a za kázeňský přestupek se již Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Dospěl k závěru, že i když je obviněný trestním soudem odsouzen za totožný skutek jako v kázeňském řízení, tak kázeňské řízení není řízením trestním ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě, a proto není porušen princip ne bis in idem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1012/2016). Je tomu tak proto, že nejpřísnější sankce, které obviněnému hrozí (kázeňské tresty celodenního umístění do samovazby či do uzavřeného oddělení až na dobu 20 dnů) nejsou natolik závažnými sankcemi, aby splňovaly třetí engelovské kritérium (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014).
44. Pro úplnost lze dodat, že ačkoliv uvedené závěry se vztahují ke kázeňskému trestu ukládanému za přestupky podle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon o VTOS“), jsou tyto závěry podle Nejvyššího soudu plně aplikovatelné i na kázeňské tresty ukládané podle zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby. I zde totiž nejpřísnější kázeňský trest, který může být obviněnému za kázeňský přestupek uložen, spočívá pouze ve změně způsobu, jakým je vazba vykonávána, a nedochází k novému omezení svobody obviněného. Nejpřísnější hrozící sankce podle zákona o výkonu vazby (umístění do samovazby až na 10 dní) je přitom ještě mírnější, než je tomu v případě nejpřísnějšího trestu podle zákona o VTOS.
45. Nejvyššímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, zčásti se pak jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
46. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
47. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu