ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.103.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 103/2023-695
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně B.A.R. - REPTOFILIA, s.r.o. , identifikační číslo osoby 25698109, se sídlem v Praze 10, Mečíková 2892/12, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 238/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2022, č. j. 36 Co 99/2022-677, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 16 764 300 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody, která jí měla vzniknout v důsledku deseti nepřiměřeně dlouhých řízení vedených Magistrátem hl. m. Prahy o žádostech žalobkyně na udělení výjimek nezbytných pro obchodování s chráněnými exempláři želv, které žalobkyně chová. Po upřesnění žaloby spatřovala základ svého nároku v průtazích v řízeních, které vedl Magistrát hl. m. Prahy, a to za řízení pod sp. zn. MHMP-269263/2005/OOP v délce 741 dnů při počtu 250 želv, pod sp. zn. MHMP-221413/2005 v délce 735 dnů při počtu 423 želv, pod sp. zn. MHMP-247371/2005 v délce 728 dnů při počtu 8 želv, pod sp. zn. MHMP-81094/2006 v délce 743 dnů při počtu 38 želv, pod sp. zn. MHMP-331153/2006 v délce 681 dnů při počtu 131 želv, pod sp. zn. MHMP-427995/2006 v délce 604 dnů při počtu 129 želv, v řízeních vedených pod sp. zn. MHMP-175196/2005, MHMP-194033/2005 a MHMP-227349/05 celkem v délce 1095 dnů při počtu 944 želv a též v řízení pod sp. zn. MHMP-618010/2007 v délce 455 dnů při počtu 86 želv. V důsledku vleklých řízení tak žalobkyně nemohla chované exempláře, po kterých byla v dané době poptávka, bez udělené výjimky prodat a musela po dobu trvání jednotlivých řízení vynakládat náklady na péči o žádostí dotčené želvy. Žalobkyně specifikovala škodu jako náklady, které musela vynaložit na péči o neprodané želvy, které nemohla prodat v důsledku včasného nevydání výjimek, a tedy průtahů v řízení. Specifikovala je jako náklady na zaměstnance, kdy v daném období o želvy pečovalo pět zaměstnanců, náklady na provoz motorových vozidel zajišťujících přepravu exemplářů i ošetřovatelů mezi jednotlivými provozovnami žalobkyně, náklady na místní poplatky, odpad, vodné a stočné, a pokud šlo o její provozovnu v Říčanech, ještě na elektrickou energii, kde se exemplářům muselo topit a svítit, a to zejména v zimním období. Dále požadovala náklady na telefonní služby při kontaktu s úřady, mezi provozovnami žalobkyně, se zaměstnanci i s dodavateli zboží, náklady na veterinární péči, náklady na předměty postupné spotřeby (vaničky, boxy, terária, světelné zdroje) či na opravu předmětů dlouhodobé spotřeby, náklady na zajišťování krmiva, které bylo zajišťováno jednak zaměstnanci žalobkyně a jednak dalšími subjekty, kterým bylo nutno zaplatit. Součástí požadované škody byly i náklady na nákup výpočetní techniky, kopírky, tiskárny a barevných tonerů, náklady na mikročipy dle požadavků orgánů žalované, které se nakonec ukázaly jako neoprávněné a nakonec i náklady na právní služby v důsledku vydávání negativních stanovisek a průtahů v řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 1. 2022, č. j. 13 C 238/2010-652, odmítl žalobu (výrok I) s tím, že přes jeho výzvu žalobkyně neodstranila vady bránící jejímu věcnému projednání [§43 odst. 2 o. s. ř.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Přisvědčil ve svých úvahách soudu prvního stupně v tom, že žaloba je, přes opakované pokusy soudu činěné podle §43 odst. 1 o. s. ř., i nadále neprojednatelná.
Usnesení odvolacího soudu žalobkyně napadla v rozsahu jeho výroku I dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné prostřednictvím poukazu dovolatelky na znění §136 o. s. ř., [když právě a jen k této otázce se vztahuje prakticky veškerá judikatura Nejvyššího soudu, na níž žalobkyně odkazuje]. Již v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2112/2014, Nejvyšší soud konstatoval, že ustanovení §136 o. s. ř. umožňuje soudu v případě, že základ nároku je dán, avšak jeho výši nelze dokazováním spolehlivě zjistit, aby ji určil vlastní úvahou na základě dostupných skutkových podkladů. Nejde o založení neexistujícího nároku, nýbrž pouze o upřesnění výše nároku, jehož existence byla prokázána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008). Ustanovení §136 o. s. ř. se nijak netýká povinnosti žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně uvést, čeho se domáhá. Označené ustanovení se vztahuje až k posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku (srov. již uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2112/2014, nebo usnesení ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1301/2021). Nepřiléhavý je pak odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, neboť ani ten se ve skutečnosti netýkal náležitostí žaloby, nýbrž vlastního posouzení výše již řádně uplatněného nároku, což přiměřeně platí i pro dovoláním akcentovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13. Odvolací soud také nebyl v projednávané věci vázán vlastním právním názorem vysloveným v usnesení ze dne 23. 5. 2014, č. j. 36 Co 83/2013, nýbrž na jeho místě se prosadila kasační závaznost předchozího rozsudku Nejvyššího soudu (§243b a §226 o. s. ř.).
Navazující námitky žalobkyně, že tu byl dán odpovědností vztah, včetně nezbytné příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem správního orgánu (odstavce 22 až 26 a odstavec 29 dovolání) nemohou přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který se zabýval výlučně schopností žaloby k jejímu věcnému projednání, nikoliv vlastním nárokem na náhradu škody, tím méně pak podmínkami jeho vzniku.
Pokud snad měla žalobkyně v dalším textu dovolání za to, že žaloba neměla být odmítnuta, protože, oproti mínění odvolacího soudu, ji měla za projednatelnou, nelze dovolání pro jeho vady projednat.
Posuzované dovolání totiž neobsahuje ve zbývajícím rozsahu náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně, ač zastoupena advokátem, v dovolání pouze citovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., a to navíc ve znění do 31. 12. 2012, aniž by náležitě zohlednila již více, než deset let účinnou a obsahově zcela odlišnou právní úpravu.
Přípustnost dovolání žalobkyně totiž dovozovala podle již neúčinného znění §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které dovolání připouštělo, mimo jiné, za předpokladu, že „dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam“. Žádný takový (ani obdobný) důvod dovolání již nyní účinný občanský soudní řád nezná, přičemž ani z vlastního textu dovolání nelze seznat, že by – alespoň podle obsahu – byl ve vztahu k problematice projednatelnosti žaloby uplatněn některý z přípustných důvodů dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tedy že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (samozřejmě ve správném znění poznámka Nejvyššího soudu), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Uvedený předpoklad tak zůstal naplněn výlučně jen ve vztahu k otázce týkající se výkladu §136 o. s. ř., jak byla vypořádána výše, neboť jen k ní se vztahují rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu zmiňovaná v dovolání.
Rovněž námitka, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo (co do posouzení projednatelnosti žaloby) zasaženo do základních práv žalobkyně, není uplatněna náležitým způsobem. Výše zmiňované procesní předpoklady (nezbytnost vymezení důvodu přípustnosti dovolání a formulování jednoznačné právní otázky) platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na přístup k soudu), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila, poukázala-li jen obecně na nálezovou judikaturu Ústavního soudu obecně řešící možnost poukazovat v dovolání na judikaturu soudu ochrany ústavnosti a tím zprostředkovaně též na výslovně nezmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavním soudem předvídaný postup ovšem pojmově předpokládá odkaz dovolatele na individuálně určené rozhodnutí Ústavního soudu (potažmo Nejvyššího soudu), které dovolatel konkrétně prováže s jedinečnými poměry právě projednávané věci. Řečeno jinak: to že Ústavní soud připouští v žalobkyní označeném nálezu možnost založit přípustnost dovolání nejen odkazem na judikaturu dovolacího soudu, ale též odkazem na některý z nálezů soudu ochrany ústavnosti, ještě samo o sobě nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže dovolatel k té které z jím předestřených otázek žádné konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, s nímž má být řešení zaujaté odvolacím soudem v rozporu, neoznačí. Tak je tomu - ohledně projednatelnosti žaloby - i v nyní posuzované věci, kde žalobkyně nepodala žádnou kvalifikovanou oponenturu uvedenému závěru, jež by byl podpořen odkazem na konkrétní rozhodnutí některého z výše uvedených soudů.
Nejvyšší soud již nad rámec rozhodovacích důvodů zdůrazňuje, že latentní a jediná pro věc určující otázka projednatelnosti žaloby, na jejímž řešení bylo napadené usnesení odvolacího soudu výlučně vybudováno, nebyla žalobkyní (zastoupenou advokátem) kvalifikovaně zpochybněna. Nejvyšší soud se proto nemohl z důvodů výlučně tkvících na straně dovolatelky onou pro věc stěžejní otázkou věcně zabývat a tím prověřit správnost nosných úvah odvolacího soudu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu