ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1583.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1583/2023-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Tweelingen a. s. , IČO 27529606, se sídlem v Praze 6, Wuchterlova 1609/8, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 573 288 407 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 24/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2023, č. j. 70 Co 367/2022-362, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se vůči žalované domáhá zaplacení částky 573 288 407 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími představovanými jednak úpravou směrné části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy vydanou Magistrátem hlavního města Prahy dne 21. 6. 2010 pod č. U 0870/2010, kterou došlo k navýšení koeficientu míry využití území smíšeného městského jádra z kódu E na kód K, což bylo předpokladem pro realizaci projektu stavby nazvané Litochlebský park, který žalobkyně hodlala uskutečnit v lokalitě Litochlebského náměstí v Praze 11, a jednak následným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 8. 2012, č. j. S-MHMP 967182/2011/OST/Fr, potvrzujícím územní rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11 ze dne 11. 7. 2011, č. j. MCP11/11/048585/OV/Šok, o umístění předmětné stavby (dále též jen „nezákonná rozhodnutí“), tj. rozhodnutími, jež byla posléze zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2014, č. j. 5 A 193/2012-87, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 7 As 1041/2014-33. Požadovaná částka předně odpovídala náhradě skutečné škody ve výši 80 458 252 Kč, jež sestávala z částky 40 970 403 Kč připadající na náklady vynaložené na přípravu projektu a jeho realizaci, z částky 18 875 978 Kč odpovídající úrokům z úvěrů na financování projektu, z částky 18 385 943 Kč, o níž se snížila hodnota projektem dotčených pozemků, a konečně z částky 2 225 928 Kč odpovídající marně vynaloženým nákladům na nájem pozemků potřebných pro další realizaci projektu. Vedle toho žalobkyně požadovala též náhradu ušlého zisku ve výši 492 830 155 Kč, kterého by po realizaci plánovaného projektu dosáhla.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 6. 2022, č. j. 18 C 24/2018-293, zamítl žalobu co do částky 560 572 379 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 486 742 224 Kč ode dne 1. 2. 2018 do zaplacení a z částky 73 830 155 Kč ode dne 25. 4. 2018 do zaplacení, přičemž současně konstatoval, že ve zbývající části (zahrnující část nákladů vynaložených na přípravu projektu a jeho realizaci) je právní základ žalobou uplatněného nároku opodstatněný (výrok I) s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku I co do částky 544 407 927 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 470 577 772 Kč od 1. 2. 2018 do zaplacení a z částky 73 830 155 Kč od 25. 4. 2018 do zaplacení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco v části téhož výroku, kterou soud prvního stupně žalobu zamítl také ve vztahu k částce 16 164 452 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 1. 2. 2018 do zaplacení, jakož i v části obsahující mezitímní rozsudek a v na něj navazujícím výroku II zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavé části výroku I o věci samé, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda skutečnost, že stavební povolení, jež bylo ve prospěch žalobkyně vydáno stavebním úřadem dne 12. 6. 2013, avšak v důsledku následného zrušení úpravy územního plánu Městským soudem v Praze nikdy nenabylo právní moci, vyvrací vztah příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a těmi náklady, které žalobkyně dle skutkových závěrů odvolacího soudu nevynaložila na vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, tj. otázka, která dle názoru žalobkyně dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
Příčinná souvislost, která je nezbytným předpokladem odpovědnosti státu za škodu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002), je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, dále nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020). Nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K přerušení příčinné souvislosti přitom dochází tehdy, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li však původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Pro závěr o naplnění podmínky příčinné souvislosti je tedy stěžejní, aby se rozhodující skutečnost, v níž poškozený spatřuje porušení právní povinnosti, jevila jako nevyhnutelná příčina toho, že vzniklá újma (následek) nastala jím prezentovaným způsobem v daném čase a místě, respektive, že vůbec nastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013). S uvedenými judikatorními závěry je přitom napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu (viz body 31 až 37 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jestliže tento soud na základě svých skutkových zjištění, která v dovolacím řízení nelze přezkoumávat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), uzavřel, že vztah příčinné souvislosti je dán pouze u těch výdajů žalobkyně, které účelně vynaložila v souvislosti s vydanými nezákonnými rozhodnutími, zatímco tento vztah naopak absentuje u výdajů, které již vycházely z jiných skutečností zahrnujících též vlastní rozhodnutí žalobkyně (motivované např. předcházením vzniku případné budoucí časové tísně vycházející z termínu dokončení projektu, k jehož dodržení se sama v rámci svého podnikatelského rizika smluvně zavázala) zahájit některé další (se zmíněnými rozhodnutími přímo nesouvisející) úkony a práce na realizaci projektu v situaci, kdy dosud neměla k dispozici pravomocné stavební povolení, jehož získání znemožnil následný výsledek souběžně vedeného soudního řízení, v němž byla pro žalobkyni příznivá úprava územního plánu hlavního města Prahy zrušena pro nezákonnost (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3079/2016).
Ani ve vztahu k otázce (dle přesvědčení žalobkyně rovněž v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené), zda stát odpovídá za škodu spočívající v zaplacených úrocích z úvěrů, které žalobkyně účelově čerpala na realizaci předmětného projektu, a to bez zřetele k tomu, s jakými konkrétními projektovými náklady byly tyto finanční prostředky spojeny, nelze přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. dovodit. Také v tomto případě je totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu s výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu řešící problematiku vztahu příčinné souvislosti v souladu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že lze žalobkyni nahradit jen ty úroky, které by se vztahovaly k úvěrům nutným k financování nákladů účelně vynaložených v příčinné souvislosti s vydanými nezákonnými rozhodnutími (tedy k úvěrům, jejichž čerpání však žalobkyně dle skutkových zjištění odvolacího soudu v řízení neprokázala).
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. konečně nelze dovodit ani v případě otázky, zda stát odpovídá rovněž za škodu (v daném případě za ušlý zisk, kterého by žalobkyně dle svého tvrzení v budoucnu dosáhla), která poškozené vznikla nikoliv v důsledku nezákonného rozhodnutí, ale v důsledku jeho zrušení, tj. otázky, která by dle dovolatelky měla být posouzena jinak, než jak ji dovolací soud posoudil v usnesení ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007. Při řešení této otázky se odvolací soud předně neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, uzavřel-li, že stát neodpovídá za škodu, jež vznikla následkem rozhodnutí, jímž bylo vadné rozhodnutí zrušeno, a byl tak napraven nezákonný stav, nýbrž je odpovědný pouze za škodu vzniklou následkem vydání zrušeného nezákonného rozhodnutí, přičemž tak učinil v situaci, kdy dle přijatých skutkových závěrů tvrzený zisk ze zamýšlené podnikatelské aktivity žalobkyni neušel v příčinné souvislosti s vydáním nezákonných rozhodnutí, která v žalobkyni mohla vyvolat očekávání, že v budoucnu dosáhne určitého příjmu, ale až v příčinné souvislosti s jejich zrušením (vedle rozhodnutí zmíněného žalobkyní, jež bylo publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 109/2009, srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, a ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3079/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4470/2008). Nejvyšší soud současně nenachází, a to ani na podkladě dovolací argumentace žalobkyně, žádný přesvědčivý důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku nyní posoudit jinak.
Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů podané dovolání odmítl.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu