ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1818.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1818/2022-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce L. Š. , nar. XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 10/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 21 Co 324/2021-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 10. 1. 2020, ve znění její změny učiněné podáními ze dne 8. 10. 2020, 29. 10. 2020 a 20. 11. 2020, a po částečném zpětvzetí žaloby, domáhal omluvy a přiměřeného zadostiučinění v celkové výši 100 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v tom, že služební hodnocení žalobce za rok 2017 proběhlo v rozporu s právními předpisy, a projevující se ve snížení důstojnosti žalobce a zpochybnění jeho odborné kompetence příslušníka právní služby.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 11 C 10/2020-90, zamítl žalobu na poskytnutí omluvy žalovanou v blíže konkretizovaném znění (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je přitom vázán tím, pro kterou právní otázku se dovolatel přezkumu napadeného rozhodnutí domáhá (§242 odst. 3 o. s. ř.) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2106/2020).
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu, není přípustné, neboť jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Jelikož dovolání není v tomto rozsahu podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, Nejvyšší soud je v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, aniž by se mohl zabývat dovolací námitkou, kterou proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalobce uplatnil.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 100 000 Kč, přičemž žalobce v podání ze dne 8. 10. 2020 specifikoval, že tato představuje v rozsahu částky 25 000 Kč náhradu za urážlivá tvrzení žalované v rámci vypořádání námitek, v rozsahu částky 25 000 Kč náhradu za časovou a psychickou náročnost věnovanou žalobcem procesní obraně, v rozsahu částky 25 000 Kč náhradu za chování odvolacího služebního orgánu žalované (zpochybňování odborné kompetence žalobce) a v rozsahu zbylé částky 25 000 Kč náhradu za negativní dopady jednání žalované na kariéru žalobce. Dovolání tedy není v tomto rozsahu přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitých plněních převyšujících 50 000 Kč. Předmětem dovolacího řízení je tak nadále jen nárok žalobce na omluvu.
Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda lze pochybení při vyřizování stížnosti dle zákona o vojácích z povolání považovat za nesprávný úřední postup či zda výsledek vyřízení takové stížnosti může být nezákonným rozhodnutím, neboť v této otázce se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že služební hodnocení vojáka z povolání není správním rozhodnutím, a proto pochybení, k nimž došlo v souvislosti s vydáním nepřezkoumatelného a nesprávného služebního hodnocení žalobce za rok 2017, bylo nutné posuzovat jen prismatem nesprávného úředního postupu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 282/2022).
K otázce, zda v okamžiku obdržení vyrozumění o výsledku šetření stížnosti má stěžovatel zákonnou možnost domáhat se zadostiučinění za nesprávný úřední postup (správně zřejmě za nemajetkovou újmu tvrzeným nesprávným úředním postupem způsobenou – pozn. Nejvyššího soudu), a to na základě vlastního přesvědčení, že stížnost byla vyřešena v rozporu s právními předpisy, nebo musí s ohledem na princip presumpce správnosti veřejnoprávních aktů vyčkat, než jsou závěry šetření stížnosti zvráceny k tomu příslušnými orgány, Nejvyšší soud konstatuje, že tuto otázku odvolací soud vyřešil zcela v souladu s ustálenou judikaturou, připomenul-li, že v případě nesprávného úředního postupu podmínkou pro počátek běhu subjektivní lhůty není to, aby se poškozený dozvěděl o tom, že se jednalo o úřední postup nesprávný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1663/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2990/2021), nýbrž to, aby se poškozený dozvěděl o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014, a ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1001/11). Vychází-li navíc žalobce při formulaci této otázky z principu presumpce správnosti veřejnoprávních aktů, pomíjí, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o existenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Uvedená námitka se tak částečně míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výše uvedené pak platí beze zbytku i pro žalobcem vznesenou otázku, kdy započíná svůj běh promlčecí doba uvedená v §32 odst. 3 OdpŠk v případech, kdy je úředním postupem (odpovědnostním titulem) výsledek rozhodovací činnosti správního nebo služebního orgánu, neboť i zde se dovolacímu soudu předestřená otázka míjí s právním posouzením odvolacím soudem a s jeho skutkovým závěrem, že žádné později vydané rozhodnutí v předepsaném řízení nezrušilo či nezměnilo pro nezákonnost zpochybňované „vyrozumění o vyřízení stížnosti“ (§8 odst. 1 OdpŠk).
Ani otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uvedl, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1101/2016). O takovou výjimečnou situaci se však v daném případě nejedná.
Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. §18 odst. 1, věta prvá o. s. ř., tak vzhledem k výše řečenému nemůže být v konkrétních skutkových poměrech projednávané věci považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se ani při řešení takto formulované otázky od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu