ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.276.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 276/2023-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce S. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného prof. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 11/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2022, č. j. 25 Co 222/2022-229, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení celkové částky 400 000 Kč s příslušenstvím a omluvy jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí, jimiž v trestním řízení vedeném proti němu u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 14/010 byly zajištěny peněžní prostředky na jeho účtech, a dále tím, že tyto hodnoty byly zajištěny po nepřiměřeně dlouhou dobu. Z celkové částky zadostiučinění žalobce požadoval částku 250 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími a částku 150 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce zajištění.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 4. 2022, č. j. 17 C 11/2019-205, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost poskytnout žalobci omluvu a zaplatit částku 400 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 4. 2019 do zaplacení (výrok I). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované částku 2 700 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, „zda může být za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk považováno také rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení, které sice nebylo výslovně zrušeno s tím, že je nezákonné, jehož apriorní nezákonnost, resp. objektivní neopodstatněnost však nutně vyplývá z pozdějšího rozhodnutí o vině v trestním řízení?“, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v úplnosti vyřešena. Dovolatel si je vědom, že v obecné rovině byla otázka posuzování (ne)zákonnosti rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení dovolacím soudem už řešena. Je však přesvědčen, že v jeho případě nejde o obvyklý případ zajištění. Orgány činné v trestním řízení zajistily žalobcův majetek i přesto, že objektivně od počátku měly dostatek informací, že pro takové zajištění nejsou splněny zákonné podmínky. Protože soudy obou stupňů věcně řešily pouze nárok dovolatele z titulu nezákonného rozhodnutí, zaměřuje se ve svém podání pouze na tuto otázku a dalšími předpoklady svého nároku se v něm nezabývá. Za zcela v rozporu s provedeným dokazováním považuje dovolatel odůvodnění odvolacího soudu, že existenci zajištění a jeho dopad do osobní sféry dovolatele vzaly v potaz už soudy rozhodující o odškodnění za nezákonné trestní stíhání v řízení vedeném u soudu I. stupně pod sp. zn. 15 C 51/2019. V rozhodnutí soudu I. stupně ani v rozhodnutí odvolacího soudu vydaných v rámci tohoto řízení se nic takového neuvádí. Jde tedy o extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a provedeným dokazováním, který odporuje právu žalobce na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se dle jejího názoru podaným dovoláním žalobce vymezil vůči rozhodnutí odvolacího soudu pouze v rozsahu tvrzeného nezákonného rozhodnutí a k nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu se vůbec nevyjadřuje. Žalovaná v tomto řízení opakovaně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 24. 6. 2015. sp. zn. 30 Cdo 3310/2013) týkající se otázky posouzení vzniku nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Absence odpovědnostního titulu byla navíc v tomto rozsahu shledána i v obdobných věcech rodinných příslušníků dovolatele (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2263/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 687/22, a ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2947/2022). Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázkou, zda lze za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk považovat rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení, které sice nebylo výslovně zrušeno s tím, že je nezákonné, ale jehož nezákonnost, respektive objektivní neopodstatněnost má být dovozena až z toho, že trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem, se již Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, též v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, nebo v usnesení ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2947/2022. Přitom uzavřel, že byla-li rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků zrušena nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jejich vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
Nejvyšší soud ani v projednávané věci neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumenty, které by dle žalobce měly vést k přehodnocení rozhodovací praxe dovolacího soudu, byly vypořádány ve výše uvedené judikatuře, zejména pak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, v němž dovolací soud mj. vysvětlil, že ani případné zproštění obžaloby proto, že čin, pro který bylo trestní stíhání vedeno, se nestal, případně není trestným činem [§226 písm. a), b) trestního řádu], nevedou k úsudku, že jednotlivé úkony orgánů činných v trestním řízení, včetně zajištění peněžitých prostředků na účtu u banky podle §79a trestního řádu, jsou nezákonné ve smyslu §8 OdpŠk. Má-li být důvodem pro změnu judikatury fakt, že orgány činné v trestním řízení měly a mohly od samého počátku učinit úsudek, že skutek, pro který byl žalobce stíhán, není trestným činem, a důvodem pro další trestní stíhání byl pouze a jedině jejich nesprávný právní názor konstatovaný posléze v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 112/2018, lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, podle něhož nelze připustit, aby konání orgánů činných v trestním řízení bylo reálně znemožněno, jde-li o stíhání pro údajnou trestnou činnost, která je po skutkové a právní stránce natolik složitá (typicky hospodářská trestná činnost), že její skutková a právní podstata bude zjištěna až skrze podání mimořádného opravného prostředku. Právní a ani skutková podstata jednání dovolatele tedy nebyla od samého počátku zcela zjevná (srov. s odst. 15 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). K témuž závěru dospěl Nejvyšší soud ve skutkově obdobných věcech manželky a syna žalobce, a to v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2263/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 687/22, a ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2947/2022.
Námitce dovolatele, že se soudy obou stupňů věcně nezabývaly důvodností jeho nároku z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce zajištění peněžních prostředků na jeho účtech, taktéž nelze přisvědčit. Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobce z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce zajištění opřel nejen o okolnost, že existenci zajištění a jeho dopad do osobní sféry dovolatele vzaly v potaz už soudy rozhodující o odškodnění za nezákonné trestní stíhání v paralelním řízení vedeném u soudu I. stupně pod sp. zn. 15 C 51/2019, ale i o věcné posouzení tohoto nároku žalobce, když uvedl, že „ze skutečnosti, že bylo nepřiměřeně dlouho vedeno trestní stíhání nelze dovozovat to, že by bylo nepřiměřeně dlouhé též zajištění peněžních prostředků. V posuzovaném případě pak orgány činné v trestním řízení vždy včas a řádně s dostatečnou argumentací reagovaly na žádosti žalobce o zrušení opatření a o zrušení opatření rozhodly bezprostředně po zproštění obžaloby odvolacím soudem (i když se nejednalo o konečné rozhodnutí ve věci)“. Dále odvolací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1396/07, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1181/21) uzavřel, že „ani z judikatury Ústavního soudu nelze dovodit, že by doba trvání zajištění v posuzovaném případě byla nepřiměřená“ (viz odst. 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Není tedy pravda, že by odvolací soud samostatně nezjišťoval objektivní okolnosti podstatné pro rozhodnutí o tomto nároku žalobce. Z tohoto důvodu ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 3. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu