ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.112.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 112/2018 -50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněného S. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 6 To 39/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 14/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 6 To 39/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 49 T 14/2010, byl obviněný S. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný S. Š. odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení §58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: L. M., částku 6.558.480 Kč, K. P., částku 6.558.480 Kč, a J. P., částku 6.558.480 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. M., K. P. a J. P., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 49 T 14/2010, podali obviněný S. Š. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 6 To 39/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný S. Š. uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„úmyslně v rozporu s ústní smlouvou o sdružení, jejímž předmětem bylo pořízení 15 kusů akcií na jméno o jmenovité hodnotě 10.000 Kč společnosti PRVNÍ MOSTECKÁ a. s., Stavbařů 32, Most, IČ 60281057, na jejichž zakoupení se všichni členové sdružení podíleli finančními prostředky ve stejné výši a kterou uzavřel přesně nezjištěného dne na jaře roku 1994 s poškozenými L. M., K. P., J. P., a V. V., přičemž v souladu s touto smlouvou zakoupil obžalovaný dne 20. 5. 1994 na své jméno z peněžních prostředků sdružení akcie uvedené společnosti, kdy bez souhlasu poškozených s nimi obžalovaný nesměl nijak nakládat, dne 11. 4. 2008 v P. bez souhlasu ostatních členů sdružení uzavřel syn obžalovaného S. Š. v zastoupení obžalovaného podle jeho pokynů se společností United Energy právní nástupce, a. s., Teplárenská 2, Most, IČ 27309959, smlouvu o úplatném převodu předmětných 15 kusů akcií společnosti PRVNÍ MOSTECKÁ a. s. za kupní cenu ve výši 27.000.000 Kč, tyto akcie předal rovněž v zastoupení obžalovaného v P. dne 29. 5. 2008 nabyvateli, který téhož dne převedl finanční prostředky ve výši 27.000.000 Kč na účet S. Š., vedený u J&T banky, a.s., se sídlem Pobřežní 14/297, Praha 8, z něhož dne 30. 5. 2008 S. Š. tyto finanční prostředky převedl na účty obžalovaného, vedené u J&T banky, a.s., a u České spořitelny, a.s. odkud byly po řadě bankovních převodů zčásti převedeny na různé účty patřící obžalovanému nebo jeho rodinným příslušníkům a zčásti byly použity k nákupu zaknihovaných cenných papírů vedených na účtu manželky obžalovaného, svým jednáním tak obžalovaný způsobil poškozeným L. M., K. P., J. P. a V. V. celkovou škodu ve výši 26.233.920 Kč, což je částka odpovídající jejich spoluvlastnickým podílům na celkové hodnotě předmětných akcií podle jejich ceny obvyklé ke dni 29. 5. 2008, která činila 32.792.400 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný S. Š. odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným:
- L. M., bytem M., J. J. škodu ve výši 6.558.480 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2011 do zaplacení,
- K. P., bytem B., P. B. škodu ve výši 6.558.480 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2011 do zaplacení, a
- správci pozůstalosti po zemřelém poškozeném J. P., M. P., bytem M., V S. škodu ve výši 6.558.480 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2011 do zaplacení.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. M., K. P. a správce pozůstalosti po zemřelém poškozeném J. P. M. P. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkazáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 6 To 39/2016, podal následně obviněný S. Š. prostřednictvím svého obhájce poměrně obsáhlé dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolání obviněný namítl jednak nesprávné posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle ustanovení §248 tr. zák. a jednak nesprávné posouzení nároku na náhradu škody a rozhodnutí o něm. Obviněný uvedl, že jeho jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry dle §248 tr. zák., a to především z důvodu absence znaku „cizí věci“ ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. Obhajoba již v odvolacím řízení poukazovala na to, že dotčené akcie nebyly pro obviněného vůbec cizí věcí. Odvolací soud pak věc právně postavil tak, že sice u předmětných akcií nebyl z mnoha různých důvodů splněn „zákonný postup“ pro to, aby je poškození nabyli do vlastnictví s obviněným, a ústní smlouvu nelze podřadit pod smlouvu o sdružení dle §829 a násl. OZ, to však nepřekáží závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Důvodem k tomu má být okolnost, že o existenci ústní smlouvy sdružující obviněného a poškozené nejsou pochybnosti a sama otázka platnosti smlouvy není podle odvolacího soudu s odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu podle odvolacího soudu rozhodná. Dále obviněný uvedl, že ani podle odvolacího soudu nenastala žádná právní skutečnost, která by mohla založit vlastnické právo poškozených k akciím. Uzavření smlouvy, jak ji konstruuje odvolací soud, může mít různé právní následky, ale nikoli ten, že se poškození stali spoluvlastníky akcií na jméno. Dále obviněný vytýká, že vrchní soud nezkoumal okamžik, ke kterému vlastně mělo ke zpronevěře dojít, nezabýval se ani možností jiné právní kvalifikace jeho jednání, např. jako trestného činu podvodu. Kromě toho obviněný namítl, že vrchní soud pochybil i co do rozhodnutí o náhradě škody, neboť neexistuje právní důvod pro náhradu škody, případně byla nesprávně určena povaha nároku (mohlo jít o bezdůvodné obohacení, nikoliv o škodu), navíc nebyly zkoumány okolnosti rozhodné pro posouzení rozsahu nároku, což obviněný dále v rámci podaného dovolání blíže vysvětluje.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Podáním ze dne 23. 10. 2017 bylo podáno další dovolání obviněného S. Š. (označené jako II. Dovolání obhajoby proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 5. června 2017 pod č. j. 6 To 39/2016-1992), které se však s dovoláním podaným dne 21. 8. 2017 v podstatných rysech shoduje. Také v rámci tohoto dovolání obviněný namítl nesprávné posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle ustanovení §248 tr. zák. a dále nesprávné posouzení nároku na náhradu škody a rozhodnutí o něm. Obviněný uvedl, že skutek popsaný v napadeném rozsudku nenese obligatorní znaky trestného činu zpronevěry dle §248 tr. zák., neboť nebyl naplněn znak „cizí věci“ ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. Dále obviněný vytknul, že vrchní soud nezkoumal okamžik, ke kterému vlastně mělo ke zpronevěře dojít, namítl porušení práva na obhajobu a extrémní rozpor ve skutkových závěrech odvolacího soudu a zjištěných skutečnostech, a porušení principu rovnosti zbraní a presumpce neviny.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 49 T 14/2010, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o tvrzenou absenci zákonného znaku trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. v podobě „cizí věci“, ztotožňuje se s názorem obviněného. Domnívá se, že tento znak nebyl jeho jednáním naplněn, tudíž nelze jeho čin kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Dále doplnil, že z hlediska skutkového jde v dané kauze v podstatě o to, že obviněný se s poškozenými v roce 1994 dohodl, že na podkladě smlouvy o sdružení mezi ním a poškozenými (jež byla posléze shledána neplatnou) pořídí 15 kusů akcií společnosti PRVNÍ MOSTECKÁ s tím, že tyto akcie budou jejich společným vlastnictvím a že budou zakoupeny z prostředků obviněného a poškozených. Akcie obviněný v roce 1994 ze „sdružených“ peněžních prostředků skutečně pořídil tím způsobem, že byly tzv. napsány na něj, což poškození věděli, protože sami by se mohli stát formálními vlastníky jen stěží, a v roce 2008 obviněný akcie, jež formálně vlastnil, bez souhlasu poškozených coby členů sdružení prodal a utržené peníze si ponechal, čímž jim způsobil škodu ve výši 26.233.920 Kč. Tím měl podle vrchního soudu naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Vrchní soud však nesprávně vyhodnotil otázku, zda předmětné akcie byly vůči obviněnému cizí věcí (byly by jen za situace, kdy by poškození byli spoluvlastníky, nikoliv obviněný vlastníkem výlučným). Argumentace vrchního soudu podle něj neobstojí, neboť se nijak nevypořádává s okolností, že z právního hlediska nebyli poškození spoluvlastníky předmětných akcií, že jejich vlastníkem byl toliko obviněný, kteroužto skutečnost fakticky uznává i sám vrchní soud. Za této situace, kdy je vlastníkem akcií po právu toliko obviněný, nelze tvrdit, že by se manipulací s nimi dopustil zpronevěry v neprospěch poškozených. Nedostatek existence znaku „cizí věci“ není možno nahradit úvahou, že smyslem původní dohody poškozených s obviněným byl vznik spoluvlastnictví k předmětným akciím. Chybějící znak „cizí věci“ nijak nenahrazuje ani úvaha vrchního soudu, opřená o jím citovanou judikaturu, dle které případná neplatnost právního jednání bez dalšího nevylučuje trestní odpovědnost. Pravidlo, dle něhož neplatnost právního jednání bez dalšího nevylučuje trestní odpovědnost, bylo formulováno v jiných souvislostech, zejména pro situace, kdy je trestná činnost páchána prostřednictvím neplatných právních jednání, nikoliv k tomu, aby jím byly nahrazovány objektivně chybějící znaky skutkové podstaty deliktu. Shoduje se tedy s obviněným v tom, že znak „cizí věci“ coby nezbytný prvek trestného činu zpronevěry naplněn nebyl. Argumenty vrchního soudu nedostatek zmíněného znaku přitom nemohou překlenout. Co se týče ostatních námitek obviněného, tedy zejména výtek týkajících se náhrady škody, již s ohledem na absenci klíčového znaku trestného činu zpronevěry ve smyslu §248 tr. zák. nemůže přezkoumávané rozhodnutí vrchního soudu obstát, proto považuje za nadbytečné vyjadřovat se k navazujícím otázkám, např. tedy ke zmíněné náhradě škody.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného S. Š. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 6 To 39/2016 i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný namítl, že jeho jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry dle §248 tr. zák., a to z důvodu absence znaku „cizí věci“ ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v daném případě nebyl splněn zákonný postup pro nabytí spoluvlastnictví k předmětným akciím z důvodů uváděných obviněným (absence smlouvy, nepředání akcií všem nabyvatelům, neuvedení všech nabyvatelů na rubopisu akcie a v seznamu akcionářů, nedostatek požadovaného souhlasu valné hromady PM). Současně dal za pravdu obhajobě, že předmětnou ústní smlouvu nelze podřadit pod smlouvu o sdružení podle §829 a násl. obč. zákoníku v někdejším znění, neboť pro to nejsou splněny zákonné podmínky. Konkrétně zejména pro to, že pro smlouvu o sdružení podle citovaného ustanovení občanského zákoníku byl určujícím prvkem její účel, a to účel dovolený, založený na společném přičinění o něj. Za situace, kdy takto mělo vzniknout vlastnické právo k akciím u osob, které by je jinak nabýt nemohly a způsobem, který obcházel zákon jasně stanovující způsob nabytí vlastnického práva k akciím (viz shora) i při zohlednění toho, že přičinění se o společný účel bylo možno shledat pouze u obviněného (poskytnutí finančních prostředků na nákup akcií jednotlivými poškozenými lze těžko vyhodnotit jako tuto požadovanou podmínku), nelze mít za to, že by byla uzavřena smlouva o sdružení podle §829 a násl. obč. zákoníku. Přesto však tyto okolnosti nejsou v rozporu se závěrem, že obviněný svým jednáním (prodej předmětných akcií bez souhlasu poškozených a ponechání si výtěžku z tohoto prodeje výlučně pro sebe a svou rodinu) naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. O existenci ústní smlouvy sdružující obviněného a poškozené za účelem nákupu inkriminovaných akcií za shromážděné finanční prostředky od všech účastníků dohody, když bez souhlasu poškozených s akciemi obviněný nesměl nijak nakládat, jako podmínky trestní odpovědnosti obviněného totiž nejsou důvodné pochybnosti.
Dále odvolací soud uvedl, že k otázce významu platnosti či neplatnosti právního úkonu při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin, součástí jehož objektivní stránky je určitý právní úkon, se soudní praxe vyjádřila již opakovaně. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2011 č. j. 5 Tdo 1217/2011-22, z něhož citoval právní názor zaujatý k předmětné problematice, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, publikovaný pod N 218, sešit 55, r. 2009, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, týkající se otázky možnosti spáchání trestného činu prostřednictvím neplatných právních úkonů. Rovněž poukázal na judikát č. 36/2000 Sb. rozh. tr., v jehož odůvodnění se mimo jiné uvádí: „I když z hlediska občanskoprávního šlo skutečně o absolutní neplatnost smlouvy, je třeba z hlediska trestní odpovědnosti obžalované poukázat na to, že uvedená smlouva byla uzavřena a bylo z ní i plněno, aniž by si smluvní strany uvědomovaly její formální nedostatky a bylo jim známo, že jde o právní úkon absolutně neplatný. S ohledem na to by bylo absurdní i tvrdit, že jenom z tohoto důvodu by nepřicházela v úvahu trestní odpovědnost obžalované.“ V kontextu výše uvedeného Vrchní soud v Praze dovodil, že obviněný s poškozenými skutečně uzavřel předmětnou Smlouvu, a byť vykazovala formální vady podle civilních norem, obviněný podle ní jednal (tj. nakoupil za sdružené peníze akcie, vyplácel z nich poškozeným dividendy) – alespoň do doby, než společnou vůli sdružených osob přestal respektovat, takže si ponecháním výtěžku ze svévolného prodeje přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, jejíž dolní hranice činila podle §89 odst. 11 tr. zák. nejméně 5 mil. Kč.
Je vhodné připomenout, že ohledně pojmu „cizí věc“ mělo zásadní význam rozhodnutí publikované pod č. 14/2006-I Sb. rozh. tr. Podle tohoto rozhodnutí (jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004) se „cizí věcí ve smyslu skutkových podstat trestných činů krádeže podle §247 tr. zák., zpronevěry podle §248 tr. zák. a zatajení věci podle §254 tr. zák. rozumějí movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu (§89 odst. 13 tr. zák.). Takovými cizími věcmi mohou být i peníze v hotovosti. Nejsou jimi však vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí. Takovou pohledávku není možné jako cizí věc zatajit ve smyslu §254 tr. zák., zpronevěřit ve smyslu §248 tr. zák. a ani odcizit ve smyslu §247 tr. zák.“. Tento výklad přitom odráží právní úpravu §248 odst. 1 tr. zák. v návaznosti na §89 odst. 13 tr. zák. účinnou do 30. 6. 2006. Přitom je třeba zdůraznit, že ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. nerozlišovalo na rozdíl od příslušných ustanovení zákona o cenných papírech listinné cenné papíry a zaknihované cenné papíry, a proto mohly být i zaknihované cenné papíry předmětem trestně postižitelného jednání jako věci, a to zejména majetkových trestných činů, které používají pojem věci, tedy mimo jiné i trestného činu zpronevěry.
Nejvyšší soud konstatuje, že lze souhlasit s námitkou obviněného S. Š. ohledně absence zákonného znaku trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. v podobě „cizí věci“, neboť tento znak nebyl jeho jednáním naplněn. Hmotněprávní posouzení skutku, tak jak ho Vrchní soud v Praze zjistil tedy neodpovídá zákonným znakům trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák (v tehdy platném znění), se dopustil pachatel, který si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 3 písm. c) §248 tr. zák. byl pachatel postižen, způsobil-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Objektem trestného činu zpronevěry je především vlastnictví věci. Předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena. U trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je tedy okruh pachatelů omezen jen na osoby, jimž byla věc svěřena. „Cizí“ věcí je však i věc, která zčásti pachateli nenáleží, tedy i věc, kterou má pachatel ve spoluvlastnictví.
Nejvyšší soud ve shodě se závěry obou soudů uzavírá, že nepochybně došlo k prodeji předmětných 15 kusů akcií společnosti PRVNÍ MOSTECKÁ, a. s., za kupní cenu ve výši 27.000.000 Kč. Pokud soud druhého stupně kvalifikoval tento skutek jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., je základní otázkou, zda předmětné akcie byly vůči obviněnému cizí věcí.
Vlastnictví akcie na jméno (resp. převod akcií) bylo upraveno: zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (v tehdy platném znění), zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (v tehdy platném znění) a zák. č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (v tehdy platném znění).
Podle ustanovení §156 obchodního zákoníku (v tehdy platném znění):
(1) Akcie může znít na jméno nebo na majitele. Stanovy mohou založit právo akcionářů na výměnu akcie na jméno za akcie na majitele a naopak; to neplatí pro zaměstnanecké akcie (§158 odst. 3).
(2) Akcie na majitele je převoditelná předáním a práva s ní spojená má její držitel.
(3) Akcie na jméno je převoditelná a převod se uskutečňuje rubopisem a předáním akcie. V rubopisu se uvede název a sídlo právnické osoby nebo jméno a bydliště fyzické osoby, která je nabyvatelem akcie, a den účinnosti převodu. O rubopisu platí obdobně předpisy upravující směnky. Stanovy mohou převoditelnost akcie omezit.
(4) U akcií na jméno vede společnost seznam akcionářů, v němž se zapisuje název a sídlo právnické osoby nebo jméno a bydliště fyzické osoby, která je akcionářem. K účinnosti převodu akcie na jméno vůči společnosti se vyžaduje zápis o převodu akcie do seznamu akcionářů. Společnost je povinna na žádost akcionáře vydat mu výpis ze seznamu akcionářů v části, která se ho týká.
(5) Akcie na jméno může znít i na dvě nebo více osob. Práva spojená s akcií může vykonávat kterákoli z nich nebo osoba jimi zmocněná.
V ustanovení §18 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v tehdy platném znění, jsou upravena pravidla převodu cenných papírů:
(1) K převodu listinného cenného papíru na řad se vyžaduje i rubopis. Rubopis musí být bezpodmínečný a přecházejí jím veškerá práva s papírem spojená, pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného.
(2) Rubopis musí obsahovat podpis převodce, obchodní jméno nebo název anebo jméno nabyvatele a jeho sídlo nebo bydliště, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
(3) Převoditelnost cenného papíru na řad lze omezit, jen pokud to připouští zvláštní zákon.
V daném případě lze souhlasit s názorem obviněného i státního zástupce, že u obviněného nastaly a byly zachovány všechny skutečnosti potřebné pro nabytí vlastnického práva k předmětným akciím a vykonávání práv s nimi spojených (tj. právní důvod, rubopis, faktické předání akcií do dispozice obviněného, souhlas valné hromady, zápis do seznamu akcionářů). Naproti tomu u poškozených žádná z těchto podmínek splněna nebyla, neboť rubopis zněl na jméno obviněného, akcie jim nebyly předány, nebyli zapsáni v seznamu akcionářů, nebyl vysloven souhlas valné hromady o vstupu poškozených mezi akcionáře. Nebyly tedy splněny podmínky pro to, aby poškození nabyli vlastnictví k předmětným akciím (což v rámci odůvodnění svého rozhodnutí připouští i odvolací soud).
Soudy si však dostatečně neujasnily podstatu znaku „cizí věc“. Vrchní soud uzavřel, že „nebyl splněn zákonný postup pro nabytí spoluvlastnictví k předmětným akciím“ a že smlouva o sdružení (na jejímž podkladě se obviněný s poškozenými na nabytí akcií do spoluvlastnictví dohodli) nebyla platná, přesto však bylo smyslem dohody (a to i v případě, že ji není možné považovat za platnou dohodu o sdružení), aby vzniklo „vlastnické právo k akciím u osob, které by je jinak nabýt nemohly a způsobem, který obcházel zákon jasně stanovující způsob nabytí vlastnického práva k akciím“. Vrchní soud v této souvislosti vyjádřil názor, že není podstatná skutečnost, že po formální stránce byl výlučným vlastníkem dotčených akcií obviněný, podstatné není ani to, že prvotní dohoda o sdružení je neplatná, neboť neplatnost právního úkonu nemůže bez dalšího vyloučit trestní odpovědnost pachatele trestného činu.
Jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, vrchní soud se nijak nevypořádal s okolností, že z právního hlediska nebyli poškození spoluvlastníky předmětných akcií, že jejich vlastníkem byl pouze obviněný. Za situace, kdy je vlastníkem akcií po právu pouze obviněný, nelze tvrdit, že by se manipulací s nimi dopustil zpronevěry v neprospěch poškozených. Jestliže není naplněn znak „cizí věci“, chybí podstatný znak objektivní stránky trestného činu zpronevěry, poněvadž vlastník věci se nemůže dopustit zpronevěry. Absenci znaku „cizí věci“ pak nelze nahradit úvahou v tom směru, že smyslem (resp. cílem) původní dohody poškozených s obviněným byl vznik spoluvlastnictví k předmětným akciím, neboť smysl, resp. cíl původní dohody není právní skutečností zakládající spoluvlastnictví poškozených k předmětným akciím ani nijak nevylučuje objektivní zjištění, že z právního hlediska byl vlastníkem těchto akcií pouze obviněný. Pro úplnost je třeba dodat, že tato dohoda by sama o sobě k nabytí vlastnictví akcií nestačila – jednalo by se pouze o splnění jedné z podmínek (titul nabytí). Nelze jí nahradit další podmínky - rubopis, předání akcií, souhlas valné hromady, zápis v seznamu akcionářů.
Zásadami, které Nejvyšší soud vyložil v předcházejících částech tohoto usnesení, se soudy ve věci obviněného S. Š. neřídily a naopak chybně odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterých případná neplatnost právního jednání bez dalšího nevylučuje trestní odpovědnost. Argumentace usneseními ze dne 12. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1217/2011, ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, a ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, je nepřiléhavá proto, že výše uvedené pravidlo, obsažené v této judikatuře nemůže nahradit chybějící znak zpronevěry v podobě „cizí věci“. Pravidlo, podle kterého neplatnost právního jednání bez dalšího nevylučuje trestní odpovědnost, bylo formulováno v jiných souvislostech, zejména pro situace, kdy je trestná činnost páchána prostřednictvím neplatných právních jednání, nikoliv k tomu, aby jím byly nahrazovány objektivně chybějící znaky skutkové podstaty trestného činu.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se dále nezabýval dalšími námitkami obviněného, které rovněž uvedl pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože s ohledem na absenci klíčového znaku trestného činu zpronevěry ve smyslu §248 tr. zák. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu. Přezkum těchto námitek Nejvyšším soudem by proto byl předčasný.
Z důvodů, které vyplývají z předchozích částí tohoto usnesení, je zřejmé, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pouze pro úplnost je třeba uvést, že při novém projednání a rozhodnutí věci je Vrchní soud v Praze povinen se řídit ustanovením §265s tr. ř., podle kterého je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu