ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.279.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 279/2023-120
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Haus Real s. r. o. , IČO 26201577, se sídlem v Praze 2, Fričova 908/17, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova 1107/40, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení částky 2 682 480 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 125/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 35 Co 212/2022-86, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 35 Co 212/2022-86, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 3. 2022, č. j. 40 C 125/2021-44, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 40 C 125/2021-44, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 2 682 480 Kč s příslušenstvím (výrok I), a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Takto rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím žalobkyně požadovala vůči žalované nahradit škodu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Městského úřadu XY, odboru životního prostředí a odboru územního plánování a stavebního úřadu, spočívajícího v prodlení s vydáním rozhodnutí a podkladových stanovisek potřebných k realizaci výstavby protihlukové stěny za žalobkyní vystavěnými a následně prodanými rodinnými domy v XY. Požadovaná částka sestávala z částek 425 000 Kč, 450 000 Kč, 480 000 Kč a 497 549,56 Kč, jež odpovídaly částkám, které žalobkyně vyplatila vlastníkům jednotek nacházejících se ve zmíněných rodinných domech, a to z titulu smluvních pokut sjednaných v dohodách o narovnání uzavřených mezi ní a těmito vlastníky, a dále z částky 600 000 Kč připadající na nezaplacenou část kupních cen převedených jednotek, z částky 169 931 Kč odpovídající náhradě nákladů řízení vyplacené zmíněným vlastníkům jednotek a konečně z částky 60 000 Kč, která připadla na náklady právního zastoupení samotné žalobkyně.
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud především uvedl, že žalobkyně uzavřela se svými klienty kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k jednotkám nacházejícím se v řadových rodinných domech číslo popisné XY, XY, XY a XY na pozemcích parcelní číslo st. XY, st. XY, st. XYa st. XYv katastrálním území XY, a to společně s dohodami o narovnání, na základě kterých se žalobkyně zavázala do 12 měsíců od jejich podpisu zajistit vydání rozhodnutí stavebního úřadu umožňující realizaci výstavby protihlukového opatření v podobě protihlukové hliníkové absorpční stěny se spodní stavbou na pozemku parc. č. XYa rovněž zajistit odstranění navýšení původního protihlukového valu z pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY nacházejících se taktéž v katastrálním území XY. Na základě předmětných dohod byly druhé smluvní strany v případě nesplnění tohoto závazku oprávněny po žalobkyni požadovat smluvní pokutu ve výši 0,05 % z kupní ceny specifikované v kupních smlouvách, a to za každý den prodlení se splněním předmětného závazku. Konkrétně se jednalo o kupní smlouvy a dohody o narovnání uzavřené žalobkyní dne 23. 10. 2017 s manželi J., dne 26. 10. 2017 s manželi Ch., dne 3. 11. 2017 s M. T. a dne 3. 11. 2017 s manželi S. Žalobkyně se tak zavázala k odstranění původního protihlukového valu a k zajištění vydání územního souhlasu, resp. územního rozhodnutí, pro stavbu nové protihlukové stěny nejpozději do dne 3. 11. 2018.
4. V červnu roku 2018 projektant J. K. vyhotovil projektovou dokumentaci k protihlukové stěně a tentýž měsíc žalobkyně požádala Městský úřad XY o vydání územního souhlasu se změnou umístění původního protihlukového valu na zmíněných pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, jenž byl následně vydán dne 24. 8. 2018. Dne 22. 6. 2018 žalobkyně rovněž požádala Městský úřad XY o vydání stanoviska odboru územního plánování a stanoviska odboru životního prostředí, a to k její zamýšlené žádosti o územní souhlas se stavbou nové protihlukové stěny. Souhlasné stanovisko odboru životního prostředí bylo vydáno dne 21. 9. 2018. Odbor územního plánování toto souhlasné stanovisko vydal dne 18. 10. 2018, přičemž jeho pozdní vydání odůvodnil poukazem na problémy s personálním obsazením nové agendy. Vlastní žádost o vydání územního souhlasu přitom žalobkyně adresovala stavebnímu odboru Městského úřadu XY již dne 12. 9. 2018, načež ji dne 19. 10. 2018 o zmíněné souhlasné stanovisko odboru územního plánování doplnila. Dne 22. 10. 2018 však tento stavební úřad rozhodl, že záměr žalobkyně bude projednán v územním řízení, jehož zahájení účastníkům současně oznámil. Poté, co žalobkyně dne 16. 6. 2019 požádala stavební úřad o urychlené dokončení zahájeného územního řízení a o vydání příslušného územního rozhodnutí, bylo dne 10. 7. 2019 územní rozhodnutí o umístění stavby protihlukové stěny vydáno.
5. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 25 Co 66/2020-144, soud prvního stupně dále zjistil, že se žalobkyně dostala do prodlení také se splněním své povinnosti odstranit nejpozději do 3. 11. 2018 navýšení původního protihlukového valu, neboť toto navýšení bylo odstraněno až ke dni 19. 2. 2019. Obvodní soud pro Prahu 2 poté usnesením ze dne 16. 6. 2020, č. j. 19 C 111/2019-79, schválil smír uzavřený mezi žalobkyní a manželi J., na základě kterého se žalobkyně zavázala zaplatit manželům J. z titulu výše zmíněné smluvní pokuty částku 425 000 Kč. Další obdobná usnesení vydal Obvodní soud pro Prahu 2 dne 30. 6. 2020 pod č. j. 45 C 69/2019-50 (smír žalobkyně s M. T., na základě kterého se žalobkyně zavázala zaplatit jmenovanému ze stejného titulu částku 450 000 Kč), dne 11. 8. 2020 pod č. j. 37 C 108/2019-267 (smír žalobkyně s T. K., dříve Ch. – pozn. dovolacího soudu, na základě kterého se žalobkyně zavázala zaplatit K. ze stejného titulu částku 480 000 Kč) a dne 1. 9. 2020 pod č. j. 19 C 144/2019-168 (smír žalobkyně s K. S. a B. Z., dříve S. – pozn. dovolacího soudu, na základě kterého se žalobkyně zavázala zaplatit jmenovaným osobám z titulu smluvní pokuty částku 497 549,56 Kč).
6. Žalobkyně svůj požadavek na náhradu škody, jenž je předmětem tohoto řízení, předběžně uplatnila u žalované dne 30. 9. 2020. Žalovaná jej však přípisem ze dne 4. 5. 2021 odmítla.
7. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Prvostupňový soud v této souvislosti předně uvedl, že ve sporu z odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je vedle existence nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí a vzniku škody třeba prokázat rovněž existenci příčinné souvislosti mezi tímto nesprávným úředním postupem a škodou. V souzené věci přitom žalobkyně odvozovala vznik škody od své povinnosti vyplývající ze soukromoprávních ujednání obsažených v dohodách o narovnání, které uzavřela s vlastníky převedených jednotek. Existence těchto dohod však nebyla příslušným odborům Městského úřadu XY, které žádosti žalobkyně o vydání podkladových stanovisek a územního rozhodnutí vyřizovaly, známa, neboť je žalobkyně o nich neinformovala. Škoda, jež žalobkyni z dohod o narovnání vznikla, tak byla pro žalovanou nepředvídatelná, neboť ji při běžném chodu věcí nemohla předpokládat. Mezi případným nesprávným úředním postupem Městského úřadu Říčany a škodou, kterou žalobkyně v důsledku úhrady příslušných částek jejím smluvním partnerům utrpěla, proto není dán vztah příčinné souvislosti. Aniž by blíže zkoumal, zda v posuzovaném řízení došlo k porušení správních předpisů, tj. zda během vyřizování žádostí o vydání podkladových stanovisek nebo následného územního řízení došlo k průtahům, či zda porušení právní povinnosti zakládala skutečnost, že stavební úřad nevydal požadovaný územní souhlas a namísto toho zahájil územní řízení, proto soud prvního stupně podané žalobě nevyhověl. Závěrem poznamenal, že i v případě existence příčinné souvislosti mezi průtahy ve správním řízení a tvrzenou škodou by žalobkyně nemohla být v řízení „plně úspěšná“, a to s ohledem na její tři a půl měsíce trvající prodlení s odstraněním navýšení původního protihlukového valu.
8. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, a ztotožnil se též s právním závěrem, k němuž na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl. V této souvislosti odvolací soud doplnil, že částky, které byla žalobkyně na základě dohod o narovnání nucena vyplatit svým smluvním partnerům na smluvních pokutách a které ve svém souhrnu představují zažalovanou částku, nejsou škodou, nýbrž smluvním plněním, k němuž se žalobkyně dobrovolně zavázala pro případ nesplnění svého smluvního závazku, který byl v těchto dohodách specifikován. Žalovaná přitom nebyla účastníkem těchto dohod a ani nebyla včas, tj. k datu podání příslušných žádostí, žalobkyní s jejich existencí seznámena, pročež je příslušný správní orgán nemohl při vyřizování těchto žádostí zohlednit. Zachování možnosti následného úspěšného vymáhání náhrady škody vůči státu, jež měla být žalobkyni způsobena prodlením či překročením lhůty stanovené pro vydání rozhodnutí, přitom bylo výše uvedeným včasným oznámením podmíněno. Příslušná ujednání o smluvní pokutě nadto dle odvolacího soudu odporují obecné prevenční povinnosti žalobkyně, a závazky z nich vyplývající tak nelze přenášet na stát. V souladu se závěrem soudu prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že škoda spočívající v zaplacených smluvních pokutách sjednaných v dohodách o narovnání mezi žalobkyní a vlastníky jednotek je škodou nepředvídatelnou, neboť žalovaná nemohla o její existenci při běžném chodu věcí vědět nebo ji předpokládat, v důsledku čehož zde není dán vztah příčinné souvislosti mezi ní a tvrzeným porušením povinnosti ze strany příslušných správních orgánů. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, napadla žalobkyně včasným dovoláním.
11. Přípustnost podaného dovolání dovozuje především ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení odvolací soud pochybil, přičemž se současně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 723/2007, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05. Touto otázkou je, zda lze za rozhodnou příčinu vzniku škody, kterou žalobkyně utrpěla, považovat nesprávný úřední postup Městského úřadu XY spočívající v překročení zákonem stanovených lhůt pro vydání příslušných rozhodnutí, nebo zda je příčinná souvislosti mezi tímto nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou přerušena tím, že žalovaná nemohla vznik předmětné škody spravedlivě předvídat, neboť ji žalobkyně o hrozbě jejího vzniku údajně neinformovala. Žalobkyně v této souvislosti uvedla, že pokud by Městský úřad XY zmíněné lhůty nepřekročil, předmětná škoda by jí nevznikla, přičemž se současně vymezila proti závěru odvolacího soudu, že by tato škoda byla pro žalovanou i přes absenci včasného upozornění ze strany žalobkyně na její možný vznik škodou nepředvídatelnou. Kromě toho, že nebylo povinností žalobkyně příslušný úřad o existenci uzavřených dohod vyrozumívat, měl totiž tento úřad zajištění povinnosti žalobkyně smluvní pokutou ze své pozice a na základě svého každodenního rozhodování o otázkách souvisejících se stavebním právem předvídat, a to bez ohledu na to, že nebyl účastníkem příslušného závazkového vztahu. Zástupce žalobkyně, která nemohla předpokládat, že správní orgány nebudou zákonem stanovené lhůty dodržovat, nadto pracovníka stavebního úřadu o sjednání příslušných dohod s třetími osobami ústně informoval. Uhrazené částky smluvních pokut lze tudíž považovat za škodu, k jejímuž vzniku došlo v příčinné souvislosti s pochybením Městského úřadu XY.
12. Napadené rozhodnutí dle žalobkyně rovněž závisí na vyřešení právní otázky (v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené), zda lze stavební úřad považovat, pokud jde o stavební právo a stavebnictví, za „profesionála v oboru“, který je schopen předvídat i vznik škody spočívající v povinnosti účastníka stavebního řízení zaplatit smluvní pokutu na základě závazkového vztahu, jehož se tento úřad neúčastní, a to aniž by bylo nutné tento úřad o hrozící škodě informovat. Stavební úřad je totiž tím, kdo každodenně řeší otázky stavební práva, který koná stavební řízení a nezřídka vystupuje i jako účastník veřejnoprávních smluv v oboru stavebnictví nebo smluv o dílo, v nichž je institut smluvní pokuty využíván.
13. Žalobkyně proto z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil těmto soudům k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí, popř. zamítnutí. Zároveň uvedla, že v dané věci sice došlo k nesprávnému úřednímu postupu i ke vzniku škody, avšak příčinná souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem a škodou byla přerušena vlastním smluvním vztahem mezi žalobkyní a třetími osobami. Přisvědčila dále odvolacímu soudu v jeho závěru, že škoda spočívající v zaplacených smluvních pokutách na základě uzavřených dohod o narovnání nebyla předvídatelná, neboť ji žalovaná při běžném chodu věcí nemohla předpokládat. Bylo pouze na žalobkyni, za jakých podmínek smlouvy se třetími osobami uzavře. Odpovědnost žalované za škodu, kterou žalobkyně na základě zmíněných smluvních ujednání utrpěla, tudíž nevznikla.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání není přípustné ve vztahu k otázce, zda se Městský úřad XY nacházel v posuzovaném řízení v postavení „profesionála v oboru“, jenž má být ze své pozice schopen předpokládat existenci závazků účastníků tohoto řízení, které ve stavebnictví obvykle vznikají. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nespočívá, resp. odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Přípustnost dovolání ve smyslu zmíněného ustanovení tudíž nelze ve vztahu k této otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
20. Ve zbývající části však dovolání žalobkyně přípustné je, neboť při řešení otázky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v namítaných průtazích správního orgánu při vydávání příslušných správních aktů a škodou, jež měla na základě sjednaných smluvních závazků žalobkyni v důsledku těchto průtahů vzniknout, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle §1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
23. Podle §13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích a vzniklou škodou (tzv. kauzální nexus), jehož prokázaná existence je jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu a který je v dovolacím řízení posuzován pouze z pohledu toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence tohoto vztahu zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016), je dán tehdy, pokud tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci, tedy je-li doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Příčinou vzniku škody totiž může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal, přičemž příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků, adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události a zda tedy byla pro škůdce objektivně předvídatelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, dále nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020).
25. Byla-li by příčinou vzniku škody jiná skutečnost, než je nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, odpovědnost státu za škodu by nenastala. Odpovědnost by však byla dána v případě, pokud by nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup sice nepředstavovalo příčinu jedinou, ale šlo by o jednu z příčin, která se podílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003).
26. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vystavěl svůj závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi v žalobě tvrzeným nesprávným úředním postupem a údajnou škodou výlučně na závěru, že tato škoda byla pro zainteresované správní orgány škodou nepředvídatelnou, neboť odpovídá tomu, co žalobkyně vynaložila na splnění své povinnosti, k níž se zavázala v dohodách o narovnání uzavřených se třetími osobami, přičemž zmíněné orgány nejenže nebyly účastníkem těchto dohod, ale současně ani nebyly v době, v níž se žalobkyně na tyto orgány se svými žádostmi obrátila, o jejich existenci informovány. Tomuto právnímu závěru však dovolací soud nemůže přisvědčit. Především je třeba zdůraznit, že správní orgány jsou ve správním řízení povinny postupovat v souladu s právními předpisy bez ohledu na to, zda je účastník řízení předem informuje o všech v úvahu připadajících následcích, jež pro něj mohou vyplynout z případného nesplnění této jejich povinnosti. To přirozeně platí i ve vztahu k povinnosti správních orgánů dodržovat procesní lhůty, jsou-li pro vydání rozhodnutí, popř. stanovisek, v zákoně stanoveny. Skutečnost, že případné překročení těchto lhůt ze strany správních orgánů, a tedy opožděné vydání příslušných správních aktů, může mít pro žalobkyni nepříznivé důsledky, a to i takové, které mohou vyplynout z tím způsobeného včasného nesplnění jejích vlastních smluvních závazků, jež ji tíží v rámci jejích právních vztahů ke třetím osobám, přitom bezesporu představuje následek objektivně předvídatelný. Za okolností, které dle stávajících skutkových zjištění soudů nižších stupňů byly důvodem pro podání žádostí, jež žalobkyně správním orgánům adresovala (stavba protihlukové stěny realizovaná developerskou společností a sloužící k odhlučnění bytových jednotek jiných subjektů), pak bez dalšího nelze akceptovat ani úvahu, že by utvrzení takového závazku smluvní pokutou ve smyslu §2048 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), představovalo institut zcela výjimečný a neočekávatelný (byť jde o otázku skutkovou, ke které musejí mít účastníci v dalším průběhu řízení možnost tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti). Neznalost správního úřadu týkající se konkrétních podmínek vzniku povinnosti žalobkyně smluvní pokutu hradit a její výše přitom na tomto závěru nic nemění. Rozhodnutí odvolacího soudu, jež ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně vychází toliko z názoru, podle kterého by řešený vztah příčinné souvislosti mohl být naplněn jen za situace, pokud by žalobkyně o hrozící povinnosti platit svým smluvním partnerům sjednanou smluvní pokutu příslušný správní orgán včas informovala, tedy nemůže obstát.
27. Závěr o tom, zda předmětný vztah příčinné souvislosti je v posuzovaném případě dán či nikoliv, je nicméně závislý na posouzení, v čem závazek žalobkyně utvrzený sjednanou smluvní pokutou konkrétně spočíval, jaká byla výše a funkce této smluvní pokuty, a zda okolnosti, které provázely vlastní plnění závazku, k němuž byla žalobkyně pod hrozbou smluvní pokuty povinna, existenci tohoto vztahu nevylučují.
28. V souvislosti s uvedenými otázkami je především významné, jestli žalobkyni svědčil právní nárok na vydání vyhovujícího rozhodnutí, k jehož zajištění se v určité lhůtě zavázala. Zaváže-li se totiž jedna smluvní strana k hrazení smluvní pokuty značné výše, přičemž jednou z okolností, na níž závisí, zda smluvní straně vznikne povinnost platit smluvní pokutu, je vyhovující rozhodnutí úřadu, na jehož vydání v určité lhůtě nemá tato strana nárok, pak jde jistě o krok činěný v rámci podnikatelského rizika s vědomím, že může takto se zavazující osobě přinést značnou ztrátu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3014/2011). Vzhledem k §2918 o. z. (podle kterého vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží; podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí), tj. k ustanovení, jež se v souladu se zněním §26 OdpŠk uplatní i v podmínkách odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5889/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1481/15), totiž uvedená skutečnost nemůže zůstat bez vlivu na posouzení, zda tvrzená škoda má svůj původ v nesprávném úředním postupu orgánu státu či v jemu předcházejícím riskantním jednání poškozené.
29. Při řešení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a prezentovanou škodou je ve shodě se zmíněným §2918 o. z. rovněž podstatné, zda se žalobkyně nedopustila i dalšího neobezřetného jednání, jímž by způsobila vznik či zvýšení tvrzené škody. Například tím, že při uzavírání smlouvy vzhledem ke konkrétním časovým a místním okolnostem svou smluvní svobodu nepřizpůsobila možnosti vzniku škody, kterou nebude moci sama účinně odvrátit, byť to bylo možné od ní za daných okolností rozumně požadovat a očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006). Bez významu tak není ani sjednaná časová dotace pro splnění jejího závazku. Namístě je též zvážit vlastní postup žalobkyně po uzavření příslušných dohod zahrnující zhodnocení včasnosti zahájení jejích aktivit vedoucích k získání příslušných správních rozhodnutí a stanovisek, jakož i efektivity těchto úkonů i navazujících úkonů, kterými bylo finální splnění jejích povinností podmíněno.
30. Další významnou skutečností je, zda sjednaná smluvní pokuta plnila pouze uhrazovací funkci (tj. funkci paušalizované náhrady škody, za níž by žalobkyně svým smluvním partnerům v důsledku porušení sjednané povinnosti odpovídala – viz §2050 a §2051 o. z.), neboť jen v tomto rozsahu lze o příčinné souvislosti (bez dalšího) uvažovat. Naopak v rozsahu, v němž tato smluvní pokuta zmíněnou funkci neplnila, a to ať již vzhledem ke své výši, která uhrazovací funkci významně převyšovala, nebo pro absenci vzniku škody či odpovědnosti žalobkyně za ni, by takový závěr byl myslitelný pouze za podmínky, pokud by vzhledem k individuálním okolnostem případu přiměřeně (spravedlivě) odpovídala hodnotě a významu zajištěné povinnosti, a to jak ve vztahu k okolnostem, které byly známé v době sjednávání smluvní pokuty, tak i vzhledem k okolnostem, jež byly dány při porušení smluvní povinnosti (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, zejména body 55 až 67 jeho odůvodnění).
31. Z pohledu uvedených skutečností se však odvolací soud řešenou věcí dosud nezabýval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se sice nad rámec svého stěžejního závěru o nepředvídatelnosti tvrzené škody letmo zmínil i o porušení prevenční povinnosti žalobkyně, blíže se však tímto konstatováním nezabýval a konkrétně je nerozvedl. Teprve po zodpovězení všech výše naznačených otázek přitom bude možné náležitě zhodnotit, zda lze žalovanou činit odpovědnou za celou v žalobě vyčíslenou škodu (samozřejmě při splnění všech podmínek nezbytných pro vznik její odpovědnosti), nebo jen za její část či zda žalovaná za tuto škodu vůbec neodpovídá. Tyto úvahy však napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, neobsahuje, pročež je právní posouzení řešené otázky odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.
32. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu v posuzovaném případě zakládá částečná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Částka, která dle znění žaloby odpovídala náhradě škody připadající na smluvní pokutu, kterou žalobkyně svým smluvním partnerům zaplatila, totiž nepředstavuje celý předmět řízení, jak se nesprávně uvádí v napadeném rozhodnutí (jakož i v rozhodnutí soudu prvního stupně), nýbrž ve svém souhrnu dosahuje pouze částky 1 852 549,56 Kč. Zbývající částka je totiž tvořena nezaplacenou kupní cenou převedených jednotek (částka 600 000 Kč), náklady řízení, jež vznikly vlastníkům převedených jednotek (částka 169 931 Kč) a náklady právního zastoupení žalobkyně (částka 60 000 Kč). S těmito dalšími položkami se však odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v odůvodnění svého rozsudku nikterak nevypořádal, když i je bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení zahrnul pod požadovanou náhradu zaplacené smluvní pokuty. Ve vztahu k těmto položkám tak z napadeného rozsudku není v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. zjistitelné, na základě jakých konkrétních skutečností a úvah dospěl odvolací soud k závěru, že i v předmětném rozsahu je vznesený žalobní požadavek nedůvodný. Tento nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí byl přitom žalobkyni zjevně na újmu při formulaci adekvátních dovolacích námitek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018).
33. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s §243e odst. 2 o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
34. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení se v intencích toho, co bylo uvedeno výše, tedy zaměří na posouzení, do jaké míry přispěla ke vzniku škody sama žalobkyně či zda byly rozhodující příčinou vzniklé škody průtahy v posuzovaném správním řízení.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu