ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2870.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2870/2023-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Poradenství pro podniky s.r.o., identifikační číslo osoby 60318911, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Tyršova 1832/7, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 13, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská 525/15, o zaplacení 126 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 398/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 23 Co 112/2023-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 126 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění nemajetkové újmy, kterou měla utrpět v důsledku nepřiměřeně dlouhého daňového řízení a na něj navazujícího soudního řízení správního. Žalobkyně podala dne 25. 7. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2012. Po provedeném postupu k odstranění pochybností zahájeném výzvou k odstranění pochybností dne 21. 8. 2012 a bezprostředně navazující daňové kontrole vydal prvostupňový správce daně platební výměr a odvolání žalobkyně proti němu zamítlo odvolací finanční ředitelství svým rozhodnutím ze dne 3. 2. 2015, č. j. 2936/15/5200-20443-711514. Žalobu proti posledně zmíněnému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 15 Af 24/2015-59, a kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 10 Afs 173/2017-58, který nabyl právní moci dne 7. 8. 2020. Celková délka řízení tak činila 8 let (ode dne 25. 7. 2012 do dne 7. 8. 2020). Požadavek na náhradu nemajetkové újmy žalobkyně uplatnila u Ministerstva spravedlnosti, které přípisem ze dne 1. 2. 2021 konstatovalo porušení práva projednat věc v přiměřené lhůtě, což považovalo za dostačující formu odškodnění.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 27. 2. 2023, č. j. 63 C 398/2021-155, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 60 893,99 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 65 106,01 Kč s příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 144 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II o věci samé jen tak, že lhůta ke splnění tam uložené povinnosti činí 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením kritérií složitosti řízení, jednání poškozeného i významu předmětu řízení pro poškozeného. Pokud jde o posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni, je dle odvolacího soudu zavádějící námitka žalované, že význam předmětu řízení pro žalobkyni snižuje okolnost, že žalobkyně byla účastníkem daňového podvodu. Odvolací soud konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem vyplývá, že správce daně neobvinil žalobkyni z daňového podvodu, nýbrž pouze uvedl, že žalobkyně se účastnila řetězového obchodu, který byl zatížen daňovým podvodem, o němž žalobkyně věděla nebo mohla vědět. Krajský soud v Ústí nad Labem pak dospěl k závěru, že žalobkyně byla do řetězce obchodů s předmětným zbožím zapojena toliko formálně, pouze přefakturovala zboží a převedla přijaté platby, neúčastnila se nakládky ani vykládky zboží, nezajišťovala jeho přepravu, ani si neověřila jeho převzetí odběratelem. Žalobkyně tedy věděla nebo přinejmenším měla vědět, že se zapojila do obchodních transakcí zatížených daňovým podvodem, a přesto nepodnikla žádné kroky ke snížení tohoto rizika, neboť nijak neprověřovala vlastnosti prodávaného zboží ani svého obchodního partnera. Dle odvolacího soudu nelze za zjištěných okolností dospět k závěru, že by nejistota žalobkyně ohledně výsledku posuzovaného řízení byla omezena na to, zda bude či nebude prokázáno její zapojení do daňového podvodu. Odvolací soud proto neshledal, že by posuzované řízení mělo pro žalobkyni nepatrný význam. Rovněž neshledal, že by význam posuzovaného řízení byl pro žalobkyni „velmi vysoký“, když předmětem daňového řízení je daňová povinnost žalobkyně, přičemž platebním výměrem byla vyměřena daň ve výši 663 249 Kč, a tato částka byla předmětem posuzovaného řízení. Ani z hlediska výše předmětu řízení tak nebyl význam posuzovaného řízení pro žalobkyni zvýšený.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen „dovolatelka“), jednající dle §241 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, pověřenou osobou s doloženým právnickým vzděláním, v rozsahu výroku I, a to pouze do částí, na základě kterých bylo žalované (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) uloženo uhradit žalobkyni částku v souhrnné výši 68 250,01 Kč s příslušenstvím, a dále v rozsahu (nákladového) výroku III, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Přípustnost dovolání ve věci samé, v rozsahu vyhovění žalobě, nemůže podle §237 o. s. ř. založit otázka hmotného práva (která dle dovolatelky nebyla v dané souvislosti v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena), zda v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), lze hodnotit skutečnost, že poškozený se účastnil řetězce zatíženého karuselovým podvodem, jehož účelem bylo vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty jako okolnost, která s ohledem na nepoctivý či protiprávní čin snižuje význam předmětu řízení pro poškozeného na nepatrnou úroveň, či případně zda tato skutečnost znamená, že se v takovém případě vůbec neuplatní vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy. Odvolací soud se totiž při posouzení uvedeného kritéria neodchýlil od dále uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Judikatura dovolacího soudu je ustálená v závěru, že samotný výsledek řízení není v rámci úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně významný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), nejde-li ovšem o případy, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek řízení již od počátku znám, tedy o případy zřejmě bezúspěšného uplatňování práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014), uplatnění zcela zjevně promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011), anebo v nichž se nejistota účastníka ohledně výsledku řízení omezovala pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015).
Posledně uvedené výjimky z pravidla, že samotný výsledek řízení není významný, ledaže by se nejistota účastníka omezovala pouze na prokázání jeho nepoctivého úmyslu, se dovolává žalovaná. K tomu je ovšem nutno uvést, že ze skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, nevyplývá, že by v daňovém řízení bylo prokázáno vědomé (ve smyslu vědomé nedbalosti) zapojení žalobkyně do karuselového podvodu, jak argumentuje dovolatelka, přičemž dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení (§241 odst. 1 o. s. ř.) a pouze z tohoto důvodu může dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumat (§242 odst. 3 o. s. ř.). Zjištění, na základě k důkazu provedených rozhodnutí, k jakým právním závěrům dospěly soudy v posuzovaném řízení, je nutno pro účely tohoto řízení považovat za skutková.
Z rozhodnutí vydaných v daňovém řízení v tomto směru odvolací soud (ani před tím soud prvního stupně) žádná skutková zjištění neučinil a z rozsudků vydaných ve správním soudnictví vyplynul toliko jejich závěr, že žalobkyně věděla nebo přinejmenším měla vědět , že se zapojila do obchodních transakcí zatížených daňovým podvodem, a přesto nepodnikla žádné kroky ke snížení tohoto rizika, neboť nijak neprověřovala vlastnosti prodávaného zboží ani svého obchodního partnera. Tento závěr krajského soudu není zpochybněn ani odvolacím soudem připojenou citací rozsudku Nejvyššího správního soudu. Právní závěry soudů ve správním soudnictví co do formy zavinění ovšem důsledně odpovídají pouze nevědomé nedbalosti, tedy že účastník nevěděl, ač vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [srov. §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zák.“), či §15 odst. 3 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přest. zák.“)]. Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že si je vědom odlišného výsledku řízení v jinak obdobné věci sp. zn. 30 Cdo 2980/2023.
Pokud tedy na základě skutečnosti, že žalobkyně (resp. fyzická osoba, jejíž jednání je žalobkyni jako právnické osobě přičitatelné; srov. §161 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, §8 tr. zák. či §20 přest. zák.) nevěděla, ač vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měla a mohla, odvolací soud nedospěl k závěru, že se nejistota žalobkyně ohledně výsledku řízení omezovala pouze na to, zda bude prokázán její nepoctivý úmysl, a to právě pro absenci prokázání jejího nepoctivého úmyslu, nijak se tím od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Zvláště když zároveň platí, že ani protiprávní jednání účastníka průtažného řízení samo o sobě nevylučuje právo tohoto účastníka na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021). Dovolací soud současně na základě argumentace dovolatelky neshledal důvod se od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe odchýlit či ji dále v intencích podaného dovolání doplňovat, neboť rozšíření výjimky z pravidla nevýznamnosti výsledku řízení i na případy, kdy účastník měl a mohl vědět, že jeho nárok či obrana nejsou důvodné, by ve svých důsledcích znamenal převrácení pravidla samotného, kdy by spíše bylo výjimkou, že se k výsledku posuzovaného řízení nepřihlíží.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu