ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3044.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3044/2022-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce S. Ch. D. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/4, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 244/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 19 Co 103/2022-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 31. 7. 2021 u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení o prodloužení zaměstnanecké karty (povolení k přechodnému pobytu spojeného s výkonem zaměstnání) vedeného odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra pod sp. zn. OAMP-9955/ZM-2015 (zahájeného dne 1. 6. 2015 a dosud neskončeného) – dále též „posuzované řízení“, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též „OdpŠk“.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2021, č. j. 10 C 244/2021-55, jímž žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 74 447 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do požadavku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 125 553 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III).
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 19 Co 103/2022-106, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 74 447 Kč s příslušenstvím zamítl, a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, avšak jen co do zamítnutí žalobcem uplatněného nároku v rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady dovolání, zčásti z důvodu jeho nepřípustnosti.
Dovolání neobsahuje v částech IV a VII řádné uvedení povinných náležitostí vymezených v §241a odst. 2 o. s. ř., kde je jednak kladena otázka týkající se zvýšeného významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce spojená s otázkou, zda se v posuzovaném řízení analogicky jednalo o pracovněprávní věc, jednak otázka, zda se na správní řízení o prodloužení zaměstnanecké karty vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v těchto částech žalobce uvádí dva vzájemně se vylučující důvody přípustnosti (jednak, že řešení uvedených otázek odvolacím soudem je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, jednak že tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny). Přitom je zjevné, že se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky (u týchž otázek) současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti dovolání pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bod 16.
Ve vztahu k řešení přijatému odvolacím soudem tkvícímu v tom, že žalobci vzniknuvší nemajetková újma spočívající v určité nejistotě ohledně výsledku řízení byla v podstatné míře kompenzována faktickým prodloužením stávajícího pobytového statusu žalobce po celou dobu trvání posuzovaného řízení, dovolatel v části IV dovolání toliko namítá, že toto posouzení považuje za „naprosto absurdní“, avšak žádnou relevantní otázku právního charakteru, kterou by se měl dovolací soud zabývat, neformuluje, nadto ve vztahu k tomuto řešení vůbec neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. je podle jeho názoru naplněn.
Dovolání tak v uvedených částech trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud dále posoudil, zda je dovolání ve zbylém rozsahu přípustné.
Podle §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro zodpovězení otázky, zda konstatování porušení práva je dostatečnou satisfakcí za nepřiměřenou délku správního řízení zatíženého extrémními průtahy na straně správního orgánu v případě, že předmětem řízení je prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že stanovení formy, případně výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný výkon veřejné moci je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah prvoinstančního soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu formy či výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem §31a OdpŠk, přičemž poskytnutým zadostiučiněním se zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřené, což v daném případě není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1818/2015).
Ani námitky žalobce podávající se z jím uvedené citace judikatury (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii , č. stížnosti 34890/01 či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015) a spočívající v tom, že je nutné vycházet ze silné, byť vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená morální újmu pro poškozeného a žádné důkazy se v tomto ohledu nevyžadují, přičemž zpravidla se poskytuje zadostiučinění v penězích, nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud nepostavil své rozhodnutí na závěru, že by žalobci újma nemajetkového charakteru nevznikla (srov. zejm. bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž byl přejat závěr soudu prvního stupně o vyvratitelné domněnce), nýbrž že tato újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení byla v podstatné míře eliminována faktickým prodloužením pobytového statusu žalobce po celou dobu posuzovaného řízení. Žalobce přitom také přehlíží, že vedle satisfakce ve formě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení mu žalovaná rovněž poskytla zadostiučinění ve formě omluvy.
Stejně tak ohledně otázky, zda výrazná aktivita poškozeného spočívající ve využívání prostředků vedoucích k odstranění průtahů v řízení je znakem významu věci pro účastníka a zda za takové situace může soud dospět k závěru, že význam věci pro účastníka je snížený (nepatrný), neshledal dovolací soud dovolání podle §237 o. s. ř. přípustným, neboť žalobce ve vztahu k této otázce vychází z jiné verze skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba nižší soudy. Z jejich skutkových zjištění se nepodává (v dovolání tvrzená) výrazná aktivita žalobce stran odstranění průtahů v posuzovaném řízení spočívající v tom, že žalobce dvakrát podal návrh na odstranění průtahů a na určení lhůty pro rozhodnutí a že také podal žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. V tomto směru soud prvního stupně ve svých skutkových závěrech uvedl pouze, že dne 3. 3. 2020 žalobce požádal o urychlené rozhodnutí o povolení k zaměstnání. Nejvyšší soud přitom není soudem skutkovým (je povolán toliko k posouzení právních otázek), a v řízení o dovolání mu tak zásadně není umožněno, aby přezkoumával správnost či úplnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a proto vychází pouze z těch skutkových zjištění, která byla těmito soudy učiněna. V dovolání pak nelze uplatnit nové skutečnosti (viz §241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).
Navíc je na tomto místě znovu nutno konstatovat, že podstatou rozhodnutí odvolacího soudu (tedy kruciálním závěrem, na němž je toto rozhodnutí založeno) je, že žalobci sice vznikla újma nemajetkového charakteru spočívající v určité nejistotě ohledně výsledku řízení, nicméně že zároveň tato újma byla v podstatné míře eliminována (kompenzována) faktickým prodloužením stávajícího pobytového statusu žalobce po celou dobu trvání posuzovaného řízení (viz obdobné řešení, k němuž se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1234/2022, vydaném ve skutkově srovnatelné věci). Tuto zásadní argumentaci odvolacího soudu (založenou nadto na skutkových zjištěních stran existence či intenzity žalobci způsobené nemajetkové újmy) žalobce v dovolání kvalifikovaným způsobem nenapadá, neboť dovolání v tomto rozsahu nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti (viz výše).
Konečně ani otázka, zda soud může být aktivní ve směru posouzení kritérií podle §31a odst. 3 OdpŠk jen na základě tvrzení žalovaného a nikoliv na základě výsledků provedeného dokazování ve vztahu k významu věci pro poškozeného, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť v tomto ohledu se řešení přijaté odvolacím soudem nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Již poněkolikáté je třeba zopakovat, že odvolací soud neuzavřel, že by posuzované řízení nebylo pro žalobce významné, toliko poukázal na výše zmíněné skutečnosti, které do značené míry újmu žalobci způsobenou „v podstatné míře eliminovaly.“ Ze strany odvolacího soudu se však ani ve vztahu k tomuto závěru nejednalo o nepřípustný aktivismus, neboť uvedený soud získal poznatky pro tento svůj skutkový závěr ze soudního spisu zaznamenávajícího průběh posuzovaného řízení, a navíc se v převážném rozsahu jednalo o závěr právní. Dovolatel sice správně uvádí, že soudy nejsou ve sporném řízení oprávněny nahrazovat chybějící tvrzení procesních stran řízení a zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků na základě svého aktivismu okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (z čehož vychází i dovolatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu), avšak v projednávané věci k porušení uvedeného principu nedošlo, neboť odvolací soud nepřistoupil k žádnému zjištění nad rámec tvrzení a důkazů navržených stranami (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, nebo usnesení ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 28/2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu