ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3117.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3117/2023-1392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Janem Szewczykem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 93/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 737 118 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 6/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023, č. j. 68 Co 59/2023-1353, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jana Szewczyka.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou (po několika dispozicích s žalobou) domáhal po žalované zaplacení částky 44 845 377,60 Kč jako souhrnu jednotlivých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy vzniknuvších mu v důsledku vedení trestního řízení proti jeho osobě u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 59/2015 (dále jen „posuzované řízení“). Žalovaná částka sestávala z částky ve výši 523 216,60 Kč, coby nároku na náhradu skutečné škody odpovídající uhrazeným nákladům na obhajobu, cestovného a znalečného, a dále z částky ve výši 1 720 276 Kč, jež měla představovat ušlý zisk. Dále žalobce požadoval úhradu částky 3 051 182 Kč, odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení. Další částku 25 638 000 Kč žalobce požadoval z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním a konečně v rozsahu 13 912 703 Kč žaloba zněla na náhradu nemajetkové újmy způsobené rozsáhlou medializací trestního stíhání. Žalobce uvedl, že dne 22. 12. 2011 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestné činy přijímání úplatku a porušování povinnosti při správě cizího majetku (věc dále označovaná jako „Dálnice“), dne 15. 3. 2012 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií, dne 9. 8. 2013 byla tato věc vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání, dne 27. 6. 2014 bylo toto trestní stíhání rozšířeno o další skutek s tím, že proti žalobci bylo zahájeno další trestní stíhání pro spáchání přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií (věc dále označovaná jako „Držení pornografie“). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 T 59/2015, bylo trestní stíhání žalobce pro trestný čin výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií zastaveno, dne 9. 10. 2015 žalobce písemně prohlásil, že trvá na projednání věci, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 6 T 59/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 To 158/2016, byl žalobce zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudním (trestní řád). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 5. 2016.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 13 C 6/2016-979, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 904 956,94 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 42 940 420,66 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV a V).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 68 Co 413/2020-1098, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 1 720 273 Kč s příslušenstvím (ohledně nároku na náhradu ušlého zisku) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím (jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním nad rámec částky 250 000 Kč již dříve poskytnuté žalovanou z tohoto titulu), co do částky 16 845 Kč s příslušenstvím jej zrušil (ohledně části nároku na náhradu škody jakožto nákladů vzniklých v trestním řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a ve výrocích III, IV a V jej též zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
V pořadí první rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části výroku II, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, dovoláním, které však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 4. 2022, č. j. 30 Cdo 377/2022-1156, odmítl.
Ve věci znovu rozhodl soud prvního stupně svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 13 C 6/2016-1315, nyní již jen v rozsahu nároku na náhradu škody v celkové výši 1 737 118 Kč představující cestovné žalobce ve výši 16 845 Kč a ušlý zisk žalobce ve výši 1 720 273 Kč, a to tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 1 136 098,48 Kč s příslušenstvím, z čehož je podle odůvodnění rozsudku 4 723,48 Kč cestovné a 1 131 375 Kč ušlý zisk (výrok I), ve zbývající části žalobního požadavku na úhradu 601 019,52 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).
Odvolací soud k odvolání žalobce i žalované svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 68 Co 59/2023-1353, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 5. 2023, č. j. 68 Co 59/2023-1361(dále též jen „napadené rozhodnutí“), rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad I) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu (ad IV, ad V) potvrzuje, ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků (ad III) se mění tak, že výše náhrady činí 6 423,84 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Ve věci nároku na náhradu ušlého zisku (přičemž jen v rozsahu tohoto nároku bylo podáno dovolání žalované), odvolací soud konstatoval, že stěžejní otázkou pro posouzení výše ušlého zisku byla otázka, zda je namístě vycházet z období ustáleného příjmu předcházejícího nezákonnému trestnímu stíhání či z jednotlivých obchodních případů, jež nebyly realizovány (do budoucna) z důvodu trestního stíhání, přičemž tvrdit a prokázat výši ušlého zisku bylo povinností žalobce. Odvolací soud poukázal v této souvislosti na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který uvedl, jakého příjmu žalobce dosahoval v uceleném období předcházejícím škodní události, jaké náklady žalobce nesl na dosažení takového příjmu (když za situace nedostatečnosti tvrzení žalobce vycházel z kvalifikovaného znaleckého odhadu), a na to, že v období, za nějž náhradu požaduje, žádného příjmu z podnikání nedosáhl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na judikaturní posun není možno vycházet při stanovení výše ušlého zisku z jednotlivých konkrétních obchodních případů, nýbrž je nutno stanovit relevantní rozhodné období ustáleného příjmu žalobce v době před škodnou událostí a na základě průměrného příjmu za takové období stanovit výši ušlého zisku za období žalované (při zohlednění příjmů v období, za které žalobce ušlý zisk nárokuje), a to právě vzhledem k tomu, že žalobce by skutečně v období, za něž ušlý zisk nárokuje, podnikal, minimálně v rozsahu, jak tomu bylo bezprostředně před škodnou událostí (k čemuž dospěl na základě vnitřního přesvědčení o pravděpodobnosti rovnající se jistotě). Odvolací soud se tak se soudem prvního stupně shoduje na jeho závěru o výši ušlého zisku. Pokud jde o posouzení existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou, odvolací soud se i v tomto ohledu ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právě předmětné trestní stíhání ve věci Držení pornografie bylo příčinou vzniku ušlého zisku v žalobcem vymezeném období od října 2015 do února 2016.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, a to pouze v části, v níž bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nároku na ušlý zisk ve výši 1 131 375 Kč s příslušenstvím, napadla žalovaná (dále jen „dovolatelka“), jednající dle §241 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, pověřenou osobou s doloženým právnickým vzděláním, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
Dle dovolatelky bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení rozhodné otázky, zda při způsobu výpočtu výše ušlého zisku v souvislosti s nezákonným trestním stíháním osoby samostatně výdělečně činné, se vychází z příjmů dosahovaných před zahájením nezákonného trestního stíhání, a to bez zřetele k charakteru provozované podnikatelské činnosti poškozeným, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítla rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1824/2010, v němž je konstatováno, že podmínky vzniku ušlého zisku se neupínají na povahu subjektu poškozeného, nýbrž objektivně na vznik škody, jelikož odvolací soud nesprávně vycházel formálně z postavení žalobce jako osoby samostatně výdělečně činné, ačkoliv jeho postavení je neporovnatelné s postavením drobných živnostníků, přičemž o judikaturu vztahující se k osobám podobným drobným podnikatelům své rozhodnutí opřel. Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud nepřiléhavě opřel svoji argumentaci o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1156/2020, které se týká výpočtu ušlého zisku osoby ve služebním poměru u Policie České republiky, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, případně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 745/2002. Dovolatelka současně považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o splnění podmínky příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími, tj. s usneseními z 15. 3. 2012 a 27. 6. 2014 a tvrzenou škodou ve formě ušlého zisku. V této souvislosti namítla, že odvolací soud předjímá existenci příčinné souvislosti, aniž by v řízení byla prokázána vazba předmětného trestního stíhání k jednotlivým tvrzeným smluvním závazkům a jednotlivým plněním z těchto závazků, které mají vztah k předmětnému období 1. 10. 2015 až 29. 2. 2016.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil replikou ze dne 24. 8. 2023, ve které konstatoval, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správně respektovaly posun v judikatuře a v projednávané věci aplikovaly nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, a s tímto nálezem související rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 333/2021, neboť tato rozhodnutí dopadají na případ žalobce, kdy nelze odhlížet od charakteru podnikání jako takového a je bezpředmětné, že žalobce v rámci svého podnikání nedokázal vykázat konkrétní smlouvu či podnikatelskou příležitost, o kterou v důsledku vedeného trestního stíhání přišel. Podstatnou je tak skutečnost, že žalobce v souvislosti s trestním stíháním nemohl vykonávat podnikatelskou činnost jako tzv. malý podnikatel, jenž není definován výší obratu či příjmu, nýbrž se jedná o fyzickou osobu, pro kterou je podnikání základním a převážným zdrojem příjmů s tím, že je vykonáváno zpravidla jí osobně a příjmy z něj jsou pravidelné. Žalobce má dále za to, že nalézací i odvolací soud se otázkou příčinné souvislosti důsledně zabývaly a dospěly ke správnému závěru, že tato je naplněna tím, že v souvislosti s předmětnými nezákonnými rozhodnutími ve věci Držení pornografie pokračoval stav přerušení podnikatelské činnosti i po datu 1. 10. 2015, příčinná souvislost přetržena nebyla, neboť po datu 1. 10. 2015 následky trvají pouze z důvodu nezákonného trestního stíhání ve věci Držení pornografie. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka ve svém podání konstatovala, že je nesprávný závěr odvolacího soudu o splnění podmínky příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími, tj. s usneseními z 15. 3. 2012 a 27. 6. 2014 a tvrzenou škodou ve formě ušlého zisku, a v této souvislosti namítla, že odvolací soud předjímá existenci příčinné souvislosti, aniž by v řízení byla prokázána vazba předmětného trestního stíhání k jednotlivým tvrzeným smluvním závazkům a jednotlivým plněním z těchto závazků, které mají vztah k předmětnému období 1. 10. 2015 až 29. 2. 2016.
Dovolatelka v tomto směru neoznačuje žádnou judikaturu dovolacího soudu, s níž by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu, případně, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva by se měl dovolací soud odchýlit ani nevymezila vzájemně rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Krom toho ani neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by mělo ve smyslu §237 o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset, když pouze rozporuje závěr odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti (mezi nezákonnými rozhodnutími, tj. s usneseními z 15. 3. 2012 a 27. 6. 2014 a ušlým ziskem). Prostý nesouhlas se závěry odvolacího soudu však nemůže sám o sobě založit přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Dovolání je tak v této části pro nedostatek obsahových náležitostí vadné. Pro vysvětlení dovolateli (nad rámec řečeného) dovolací soud konstatuje, že nadto by právní otázka v případě příčinné souvislosti musela souviset nikoli se závěrem, zda existuje či neexistuje příčinná souvislost (což je zpravidla otázka skutková), nýbrž s tím, mezi jakými skutkovými okolnostmi byla odvolacím soudem příčinná souvislost zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit, aby byla právní otázkou odpovídající účelu dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 873/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Dovolací soud při svých závěrech o vadnosti dovolání odkazuje na již ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, ze které vyplývá, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz ).
Ústavní soud rovněž potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (srov. také stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Otázka „zda při způsobu výpočtu výše ušlého zisku v souvislosti s nezákonným trestním stíháním osoby samostatně výdělečně činné, se vychází z příjmů dosahovaných před zahájením nezákonného trestního stíhání, a to bez zřetele k charakteru provozované podnikatelské činnosti poškozeným“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud (ve shodě se závěry soudu prvního stupně) při stanovení výše ušlého zisku dospěl k závěru, že je namístě vycházet z období ustáleného příjmu žalobce předcházejícímu nezákonnému trestnímu stíhání (období roku 2011) nikoliv z jednotlivých obchodních případů, jež nebyly realizovány (do budoucna) z důvodu trestního stíhání, a na základě průměrného příjmu za takové období stanovit výši ušlého zisku za žalované období (při zohlednění příjmů v období, za které žalobce ušlý zisk nárokuje), a to právě vzhledem k tomu, že žalobce by skutečně v období, za něž ušlý zisk nárokuje, podnikal, minimálně ve stejném rozsahu jako bezprostředně před škodnou událostí. V této souvislosti poukázal na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který uvedl, jakého příjmu žalobce dosahoval v uceleném období předcházejícím škodní události, jaké náklady žalobce nesl na dosažení takového příjmu (když vycházel z kvalifikovaného znaleckého odhadu), a že v období za nějž náhradu požaduje, žádného příjmu z podnikání nedosáhl. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani pokud se ztotožnil se soudem prvního stupně v jeho závěru, že žalobce, jakožto osoba samostatně výdělečně činná, je v obdobném postavení jako drobní živnostníci (malí podnikatelé), jelikož své klienty sám vyhledává svými nabídkami, případně ti jej sami oslovují na základě referencí, a nelze tak dopředu predikovat přesnou skladbu jeho klientů (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 333/2021).
V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 333/2021 přitom Nejvyšší soud právě s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 922/18 uvedl, že „je bezpředmětné, že žalobce v rámci svého podnikání nedokázal vykázat konkrétní smlouvu či podnikatelskou příležitost, o kterou v důsledku vedeného trestního stíhání přišel. Podstatnou je především ta skutečnost, že v souvislosti s úkony svého trestního stíhání nemohl vykonávat podnikatelskou činnost jako tzv. malý podnikatel, tj. fyzická osoba, pro kterou je podnikání základním a převážným zdrojem příjmu, je vykonáváno zpravidla jí osobně a příjmy z něj jsou pravidelné.“ Z uvedeného současně vyplývá, že zmiňovaná definice tzv. malého podnikatele není odvislá o výše příjmů, přičemž ani dovolacímu soudu není zřejmé, proč by uvedené závěry neměly být aplikovatelné i na podnikatelskou činnost žalobce. Poukazuje-li žalovaná, že jeden ze smluvních vztahů žalobce se daleko více podobal „manažerské smlouvě“ s měsíčním plněním, pak by výše uvedené závěry (o zohlednění stálosti a pravidelnosti příjmů z vlastní, osobně vykonávané, činnosti podnikatele) měli na žalobce platit tím spíše.
Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1824/2010, není přiléhavý, neboť v uvedené věci (nehledě na zásadní odlišnost konstrukce tvrzeného ušlého zisku oproti nynější věci) je konstatováno, že ušlý zisk je kategorií občanského práva, kdy podmínky jeho vzniku se neupínají na povahu subjektu poškozeného, nýbrž objektivně na vznik škody, která by nenastala při obvyklém průběhu věcí, míněno v tom smyslu, že existence ušlého zisku může prospívat a být uplatněna kterýmkoli subjektem soukromého práva, za podmínek stanovených jinak zákonem 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2121/2010).
Obdobně poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, v poměrech dovoláním předestřené otázky přípustnost dovolání nezakládá, neboť v odkazovaném rozhodnutí byla řešena otázka, zda škodní událost (úraz) byla skutečně příčinnou toho, že nedošlo k realizaci (byť písemně uzavřené) smlouvy o dílo. Obdobně v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3394/2015, byl toliko učiněn závěr, že pro účely výpočtu ušlého výdělku nelze vycházet z uzavřené smlouvy, pokud podle ní reálně nebyly práce konány.
Přiléhavý není konečně ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 745/2002, který je skutkově i právně zcela odlišný od projednávané věci, neboť se týká ztráty na výdělku z důvodu odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, k níž nemůže dojít, jestliže ten, na němž byla vykonána vazba a proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno nebo byl zproštěn obžaloby, měl sice v době vzetí do vazby sjednán pracovní poměr, avšak bez souvislosti se vzetím do vazby prokazatelně do zaměstnání nenastoupil, žádnou práci pro zaměstnavatele nevykonával a nepobíral ani odměnu za práci.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soud odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1156/2020, které považuje za nepřiléhavé (jedná se sice o odkaz soudu prvního stupně, nicméně odvolací soud se s jeho závěry shodl), neboť se týkalo výpočtu ušlého zisku policisty ve služebním poměru, pomíjí, že soud prvního stupně odkázal na citované rozhodnutí toliko pro účely způsobu výpočtu průměrného výdělku podle §28 OdpŠk, přičemž aplikací tohoto ustanovení se nijak neodchýlil od již shora uvedeného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 333/2021.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, zčásti jako nepřípustné, z části pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelem odstraněny.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny žalobcova advokáta za zmíněné vyjádření ve výši 12 860 Kč [§7 bod č. 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 2 764 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu