ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3249.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3249/2021-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně TAARTRADE spol. s r. o., IČO 28156544, se sídlem v Táboře, Měšice 557, zastoupené Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Pod Tržním náměstím 612/6, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 144/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2021, č. j. 11 Co 196/2021-48, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2021, č. j. 21 C 144/2020-33, se zastavuje .
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2021, č. j. 11 Co 196/2021-48, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2021, č. j. 21 C 144/2020-33, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 28. 8. 2020 domáhá náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 5 170 000 Kč s příslušenstvím způsobené při výkonu veřejné moci s odůvodněním, že příčinou vzniku této škody jsou „nezákonná rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru infrastruktury a územního plánu ze dne 16. 11. 2012, č. j. 269/2012-910-IPK/12, potvrzeného ministrem dopravy ze dne 12. 4. 2013, č. j. 9/2013-510-RK/6“, a dále nesprávný úřední postup Ministerstva dopravy jako speciálního stavebního úřadu ve věcech dálnic v řízení vedeném pod sp. zn. 269/2012-910-IPK, spočívající v nečinnosti Ministerstva dopravy při odstraňování následků nezákonných rozhodnutí a způsobu vedení správního řízení o povolení stavby.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 4. 2021, č. j. 21 C 144/2020-33, odmítl žalobu žalobkyně ze dne 21. 12. 2016 (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně s tím, že povinnost uloženou ve výroku II je třeba splnit ve lhůtě do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok I usnesení odvolací soudu), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II usnesení odvolacího soudu).
4. Po stanovisku žalované, že žaloba je neurčitá, soud prvního stupně vyzval žalobkyni usnesením ze dne 2. 12. 2020, č. j. 21 C 144/2020-21, které jí bylo doručeno dne 4. 1. 2021, k odstranění vad podání s tím, že uvede přesnou výši částky náhrady škody, jíž se domáhá z titulu nezákonného rozhodnutí ministra dopravy, a domáhá-li se z titulu více nezákonných rozhodnutí, uvede konkrétní částku ke každému z nich, a dále uvede výši částky náhrady škody, jíž se domáhá z titulu nesprávného úředního postupu žalované v řízení vedeném pod sp. zn. 269/2012-910-IPK. Žalobkyně k výzvě uvedla, že neuplatňuje dva samostatné nároky z jednotlivých titulů, nýbrž jeden nárok, který má dvě příčiny (1. příčina – nezákonné rozhodnutí a 2. příčina – průtahy v navazujícím obnoveném správním řízení).
5. Po právní stránce soud prvního stupně podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu podání žalobkyně odmítl jako neurčité s tím, že žalobou uplatnila dva samostatné žalobní nároky, jednak nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí ze dne 12. 4. 2013, č. j. 9/2013-510-RK/6, jež bylo zrušeno rozsudkem správního soudu ze dne 14. 8. 2013 (rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 5 A 72/2013-137), a dále nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu, k němuž má docházet poté, co dne 2. 12. 2013 ministr dopravy zrušil prvostupňové správní rozhodnutí. Skutečnost, že se jedná o samostatné nároky, vyplývá dle soudu prvního stupně i z faktu, že z titulu nezákonného rozhodnutí vzniká škoda od jeho vydání, kdežto škoda z nesprávného úředního postupu, který se měl odehrát až po zrušení prvostupňového rozhodnutí, mohla vznikat až po 2. 12. 2013. Soud prvního stupně uzavřel, že bylo povinností žalobkyně, aby ve vztahu ke každému nároku uvedla výši finanční částky, což neučinila a vadu žaloby spočívající v neurčitosti tak neodstranila.
6. Odvolací soud vyšel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně. K tomu dále uvedl, že žalobkyně v bodu 16 žaloby tvrdí, že nezákonná rozhodnutí jsou příčinou stále trvajícího omezeného přístupu k nemovitosti a znemožnění jejího podnikání, a proto uplatňuje nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku z pronájmu za období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2019. Podáním ze dne 3. 2. 2021 žalobkyně doplnila žalobu k výzvě soudu prvního stupně tak, že neuplatňuje dva samostatné nároky, nýbrž jeden nárok mající 2 příčiny (nezákonné správní rozhodnutí a průtahy žalované v navazujícím správním řízení). V případě, kdy bude prokázáno naplnění všech předpokladů u první z příčin, nebude nutné se zabývat i druhou příčinou s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20. V bodu 11 pak doplnila, že jde o nárok na náhradu majetkové újmy za určitý časový úsek průtahů ve správním řízení, a konkrétní nároky rozdělila takto – za období leden 2017 (1 měsíc) požaduje částku 143 750 Kč v souvislosti s usnesením, jímž bylo stavební řízení prodlouženo do 31. 1. 2017; za období od 1. 2. 2017 do 31. 1. 2018 požaduje částku ve výši 1 725 000 Kč v souvislosti s nedůvodně vydaným usnesením ze dne 30. 1. 2017, č. j. 59/2016-910/IPK/9, o prodloužení lhůty; za období od 1. 2. 2018 do 30. 6. 2019 požaduje částku ve výši 2 443 750 Kč, kdy bylo jen formálně pokračováno, avšak fakticky nekonáno, nebylo vydáno rozhodnutí ve věci ve formě zamítnutí návrhu; a za období od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019 požaduje částku ve výši 862 500 Kč za průtahy ve formě přerušení řízení bez odůvodnění, tj. celkem požaduje částku ve výši 5 175 000 Kč. Nezákonné správní rozhodnutí byla prvá příčina vzniku škody, když stavebník jednal v souladu s nezákonným správním rozhodnutím a odstranil příjezd k nemovitosti. Následně žalovaná nekonala a nezjednala nápravu, a proto žalobkyně nemá plnohodnotný příjezd a přístup ke svým nemovitostem od roku 2013. Z žaloby se podává, že žalobkyně nebyla vlastníkem nemovitostí od počátku správních řízení, vlastnické právo k nemovitostem nabyla ke dni 21. 3. 2016, společně s právem spojeným s uplatněním nároků na náhradu škody (bod 17 žaloby).
7. Odvolací soud soudu prvního stupně přisvědčil, že žalobkyně přes výzvu soudu prvního stupně neindividualizovala uplatněný nárok, neboť dostatečně skutkovými tvrzeními neuvedla, z jakého konkrétního skutku svůj nárok dovozuje, a to tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout. Odvolací soud uvedl, že z žaloby a jejího doplnění v kontextu s podaným odvoláním není zřejmé, zda žalobkyně svůj nárok dovozuje z nesprávného úředního postupu žalované či z nezákonného rozhodnutí nebo z obou těchto titulů. Žalobou uplatnila oba tituly, které v doplnění upřesnila a předmět řízení vyčerpala pouze z titulu nesprávného úředního postupu. Soudy jsou pak podle odvolacího soudu povinny po právní stránce zhodnotit, zda se na základě uvedeného vylíčení domáhá náhrady za více samostatných újem či újmu jedinou. Odvolací soud uvedl, že s ohledem na dispoziční zásadu ovládající civilní sporné řízení je povinností žalobkyně vymezit újmu tím, že ji podrobně popíše a vysvětlí, s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny určuje skutkově předmět řízení. Podle odvolacího soudu je z žalobních tvrzení patrno, že žalobkyně uplatnila více nároků se samostatným skutkovým základem. Podáním ze dne 3. 2. 2021 žalobkyně uvedla, že se domáhá náhrady z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nečinnosti, kterou rozdělila na 4 jednotlivá období, přičemž souhrn požadované částky činí celou žalovanou částku. U prvého období není dle odvolacího soudu zřejmé, zda se jedná o průtah (1 měsíc), navíc poukázala na souvislost s usnesením, jímž bylo prodlouženo stavební řízení, taktéž druhé období má mít souvislost s nedůvodně vydaným usnesením ze dne 30. 1. 2017, ani jedno z uvedených usnesení žalobkyně neuvádí jako nezákonné rozhodnutí (ze dne 16. 11. 2012 a 12. 4. 2013), ani netvrdí, že by taková usnesení byla zrušena. Žalobní petit je tak podle odvolacího soudu v rozporu s vylíčením skutkových tvrzení, což žalobkyně neobjasnila, a naopak v podaném odvolání ještě více znepřehlednila, uvádějíc, že se domáhá náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu a in eventum z titulu nezákonného rozhodnutí, jakožto nároku fakultativního. Odvolací soud zdůraznil, že o žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žaloby (eventuální petit). Odvolací návrh žalobkyně však podle odvolacího soudu nenaplňuje povahu eventuálního petitu, naopak je ve věci patrno, že žalobkyně dosud nevymezila dostatečně určitě svůj nárok. Bylo povinností žalobkyně v zájmu určitosti a srozumitelnosti žaloby ohledně jednotlivých uplatněných nároků uvést rozhodné skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek a rovněž vyčíslí peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. V opačném případě se dle odvolacího soudu jedná o nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat o věci samé. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 není dle odvolacího soudu ve věci přiléhavý, neboť řeší skutkově odlišnou věc týkající se nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení v souvislosti s žádostí o poskytnutí informací. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně vedl žalobkyni k odstranění vad žaloby tak, aby srozumitelně a v logické návaznosti vylíčila skutkové okolnosti, na jejichž základě uplatňuje svůj nárok. Soud prvního stupně dle soudu odvolacího nepochybil, dospěl-li k závěru, že z obsahu žaloby lze sice dovodit, že uplatňuje nárok z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), avšak nelze bezpečně určit, zda (případně v jaké části) se jedná o újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, a v čem konkrétně žalobkyně tento nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí spatřuje. Předmět řízení je procesní nárok – tedy žalobou uplatněné právo, které zahrnuje základ (tj. žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Je-li žalobní petit vymezen jednou souhrnnou částkou, aniž by bylo zřejmé, v jakém rozsahu se požadovaná částka váže k jednotlivým nárokům a z jakého titulu je žalobkyně požaduje, a nelze-li z ní nezaměnitelně stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, jde o neurčitou žalobu, a tento nedostatek brání pokračování v řízení. Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil včetně nákladového výroku s upřesněním lhůty k plnění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobkyně napadla usnesení odvolacího soudu ve výroku I a také usnesení soudu prvního stupně ve výroku I dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
9. Soud prvního stupně i soud odvolací se podle žalobkyně odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, neboť podstatou výtek, jež byly žalobkyni vytýkány jako vada žaloby, není podle žalobkyně nedostatek či neurčitost skutkových tvrzení (popisu skutku), v tomto smyslu byla žaloba včas žalobkyní doplněna, ale ve své podstatě neurčitost v tvrzené právní kvalifikaci. Žalobkyně k tomu uvádí, že je v rozporu se zásadou projednací, pokud soud odmítne projednat žalobu pouze s poukazem na logický rozpor mezi petitem a právní kvalifikací uvedenou žalobkyní, což se v tomto případě podle žalobkyně stalo.
10. Odvolací soud dále podle žalobkyně nesprávně posoudil otázku, zda je právní kvalifikace nároku učiněná žalobkyní in eventum s tím, že by se mělo jednat o nárok na náhradu újmy z titulu nesprávného úředního postupu, a in eventum o nárok z nezákonného rozhodnutí, vadou žaloby, jež má za následek neurčitost žaloby a je důvodem pro odmítnutí dle §43 odst. 2 občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobkyně v tom, že by měla být vyřešena jinak, než v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014.
11. Dále žalobkyně formuluje otázku, jež by taktéž podle ní měla být posouzena jinak, a to, zda jsou-li v žalobě na náhradu škody skutkově dostatečně vymezeny okolnosti, ve kterých spatřuje žalobkyně nesprávný úřední postup (jednou z těchto okolností je existence nezákonného správního rozhodnutí), jde vždy nutně o kumulaci dvou samostatných žalobních nároků a povinností žalobkyně je v žalobě specifikovat a oddělit je co do výše způsobené škody.
12. Závěrem žalobkyně poukazuje na to, že u přípustného dovolání by se měl Nejvyšší soud zabývat i existencí zmatečnostních vad uvedených v §229 občanského soudního řádu, případně jiných vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti pak uvádí, že soud prvního stupně měl přistoupit minimálně ještě k jedné výzvě, kterou by upozornil žalobkyni na svůj právní názor na žalobu (a její případné vady) ve znění po doplnění a opravě žaloby žalobkyní ze dne 3. 2. 2021.
13. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v rozhodnutí, na které odkazuje žalobkyně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021), se nejedná o situaci, ke které došlo v případě, jež je předmětem dovolacího řízení. Zásadní odlišnost dle žalované spočívá v tom, že v uvedeném rozhodnutí nebylo v žalobě tvrzeno několik pochybení, tedy odpovědnostních titulů, ze kterých byl následně dovozován nárok na odškodnění, ale pouze jeden odpovědnostní titul. Naopak v případě žalobkyně byla tvrzena dvě nezákonná rozhodnutí na nesprávný úřední postup, tzn. tři odpovědnostní tituly. Podle žalované již jen skutečnost, že žalobkyně tvrdila několik pochybení, avšak celkovou požadovanou škodu mezi tyto odpovědnostní tituly nerozdělila, činí žalobu neurčitou. Nadto žalovaná uvádí, že v případě žalobkyně se navíc jednalo o případ objektivní kumulace nároků, což vyplývá z faktu, že z titulu nezákonného rozhodnutí vzniká škoda tím, že toto nezákonné rozhodnutí bylo vydáno, tj. škoda vzniká od vydání takového rozhodnutí do jeho zrušení, tj. v daném případě do 14. 8. 2013. Naopak škoda z nesprávného úředního postupu, který se měl dít poté, co ministr dopravy dne 2. 12. 2013 zrušil prvostupňové rozhodnutí, mohla vznikat až po 2. 12. 2013. Škoda vznikající z nezákonného rozhodnutí je tedy podle žalované jak časově tak i vzhledem k příčině jejího vzniku zcela oddělena od škody vzniklé z nesprávného úředního postupu. V případě žalobkyně se tedy podle žalované jedná o několik nároků na náhradu majetkové škody.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, není Nejvyšší soud funkčně příslušný, a proto řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky náležitostí žaloby a na ní navazující otázky vady žaloby a splnění podmínek pro její odmítnutí, neboť v těchto otázkách se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Obsahové náležitosti návrhu na zahájení řízení vymezuje §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) musí obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
21. Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
22. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. V usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, Nejvyšší soud dodal, že z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).
23. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu §43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
24. Žalobkyně v posuzované věci tvrdí, že vlastní nemovitosti přímo sousedící s pozemky, na kterých stavebník, Ředitelství silnic a dálnic České republiky, na základě nezákonných správních rozhodnutí již realizoval stavbu, která není doposud dokončena, a která omezuje žalobkyni v jejím podnikání. Tento protiprávní stav je navíc prodlužován následnou nečinností Ministerstva dopravy jako speciálního silničního úřadu ve věcech dálnic v pokračujícím správním řízení o dodatečném povolení této stavby. Vydáním nezákonných rozhodnutí předcházelo správní řízení o povolení stavby „Dálnice D3 Tábor – Veselí nad Lužnicí, stavba 0306 – obchvat Tábora“, přičemž dne 19. 11. 2012 bylo oznámeno rozhodnutí Ministerstva dopravy – odboru infrastruktury a územního plánu, č. j. 269/2012-910-IPK/12, kterým byla tato stavba povolena. O rozkladech podaných účastníky řízení proti výše uvedenému rozhodnutí ministerstva bylo společným rozhodnutím ze dne 12. 4. 2013, č. j. 9/2013-510-RK/6, rozhodnuto tak, že se zamítají a napadené rozhodnutí se potvrzuje. Na základě následně podané správní žaloby účastníky správního řízení bylo rozhodnutí ministra dopravy rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, č. j. 5 A 72/2013-137, jako nezákonné zrušeno. Tento rozsudek byl následně potvrzen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 7 As 95/2013. V důsledku těchto soudních rozhodnutí se rozhodování o stavbě a jejím povolení vrátilo zpět do správního řízení. Ministr dopravy následně svým rozhodnutím ze dne 2. 12. 2013, č. j. 9/2013-510-RK/33, zrušil předchozí nezákonné rozhodnutí ve správním řízení. Uvedené správní řízení o povolení stavby „Dálnice D3 Tábor – Veselí nad Lužnicí, stavba 0306 – obchvat Tábora“ nebylo doposud ukončeno. Žalobkyně má tedy již od roku 2013 ztížen a velice omezen přístup k nemovitostem ve svém vlastnictví a po určitou dobu byly nemovitosti odříznuty od přístupu zcela (bez jakékoliv možnosti přístupu k nim). Nyní je přístup řešen provizorně, bez připojovacího či odbočovacího pruhu, a před vlastní odbočkou je osazena dopravní značka „zákaz odbočení“ a „zákaz vjezdu“ s dodatkovou tabulkou „neplatí pro příjezd k nemovitostem“. Výjezd z nemovitosti není nijak vyřešen. Vzhledem k tomu, že v provozu je pouze jeden pruh dálnice (již vybudované) s oboustranným provozem, lze k nemovitostem dojet s problémy a v rozporu s platnými právními předpisy, výjezd od nemovitostí je pak zcela nemožný. Větší vozidla (kamionová doprava, nákladní vozy) nemohou vůbec odbočit, menší, tj. osobní vozidla, jen s obtížemi. Žalobkyně uvedla, že výše uvedená nezákonná rozhodnutí jsou příčinou stále trvajícího omezeného přístupu vlastníků sousedních pozemků k jejich nemovitostem (včetně žalobkyně), a to je zase příčinou nemožnosti žalobkyně řádně užívat nemovitosti pro podnikatelské účely či pronajmutí nemovitostí třetím osobám k podnikání.
25. V projednávané věci se tedy žalobkyně domáhá náhrady jediné škody, kterou vymezila skutkově výší náhrady i rozhodným obdobím jejího vzniku a označila za její příčinu dvě skutečnosti, a to nezákonné rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru infrastruktury a územního plánu ze dne 16. 11. 2012, č. j. 269/2012-910-IPK/12, potvrzené rozhodnutím ministra dopravy ze dne 12. 4. 2013, č. j. 9/2013-510-RK/6, a dále nesprávný úřední postup Ministerstva dopravy jako speciálního stavebního úřadu ve věcech dálnic v řízení vedeném pod sp. zn. 269/2012-910-IPK spočívající v nečinnosti Ministerstva dopravy při odstraňování následků nezákonných rozhodnutí a způsobu vedení správního řízení o povolení stavby.
26. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně popsala takové skutečnosti, kterými vylíčila skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Posouzení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být zjišťována příčinná souvislost, tedy v důsledku které skutečnosti vznikla žalobkyni tvrzená škoda, je právním posouzením a tedy úkolem soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1120/2013). Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné rovněž dodat, že právní kvalifikace nároku není náležitostí žaloby ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. Podle ustálené soudní praxe i právní teorie je posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, nebo ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004; obdobně DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 830).
27. Ve sporném řízení je to žalobce, kdo jako pán sporu (tzv. dominus litis) vymezuje předmět řízení, a to též tak, že uvede, čeho se žalobou domáhá a na jakém skutkovém základě. Soudy obou stupňů implicitně vycházely z premisy, podle níž nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí jsou dva obsahově odlišné právní pojmy, které legislativně vymezují příčinu vzniku újmy výkonem veřejné moci. Jde o samostatné skutkové podstaty odpovědnosti státu za takovou újmu, z čehož plyne zásada, že co je nezákonným rozhodnutím, nemůže být nesprávným úředním postupem a naopak. Uvedené pravidlo je však třeba vztáhnout na případy, kdy žalobce svůj nárok odvozuje od jediné příčiny. Není však vadou žaloby, jestliže žalobce uplatňuje jediný nárok (zde na náhradu škody), jehož vznik spojuje s dvěma či více samostatnými příčinami, aniž by každá z nich vedla k jinému škodnímu následku.
28. Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je co do závěru o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby pro její vady nesprávné. Odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že se jedná o více nároků se samostatným skutkovým základem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016). Jedná se totiž o dva rozdílné procesní nároky proti žalované, byť spojované jediným žalobním požadavkem spočívajícím v náhradě jediné vzniklé škody (lze si ostatně představit uplatnění daných nároků samostatnými žalobami, přičemž i v situaci, kdy by jim bylo samostatně vyhověno v plném rozsahu, byla by výše plnění ze strany státu limitována skutečně vzniklou škodou).
29. Odvolacím soudem v bodě 8 napadeného usnesení uváděné časové souvislosti stran toho, v jakém období mohla z té které příčiny žalobkyni vzniknout škoda, se již netýká vad žaloby, ale samotného posouzení důvodnosti žaloby. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, není přiléhavý, neboť v uvedeném rozhodnutí se jednalo o samostatné nároky (ztrátu na výdělku, bolestné a ztížení společenského uplatnění) nevedoucí ke vzniku jedné a téže újmy.
30. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval i existencí zmatečnostních vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil. Zmatečnostní vadou není okolnost, že soud prvního stupně případně pochybil při formulaci výzvy k odstranění vad žaloby a své pochybení nenapravil novou výzvou, neboť taková okolnost nesplňuje žádnou ze skutkových podstat zmatečnostních vad podle §229 o. s. ř.
31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
32. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu