ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3577.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3577/2022-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. P. , narozeného XY, bytem ve XY, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 138/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2022, č. j. 54 Co 65/2022-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 5. 12. 2018 u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) se žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 950 000 Kč a náhrady škody ve výši 48 531 Kč (v podobě nákladů vynaložených na odklizení nezákonného rozhodnutí), kteréžto nároky mu měly vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, konkrétně s pravomocnou a vykonatelnou výzvou Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územního pracoviště Ústí nad Orlicí, k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne 16. 3. 2017, č. j. 422749/17/2809-00540-604504, ve spojení s rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 18. 10. 2017, č. j. 44239/17/5100-41453-712099, které bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích ze dne 5. 6. 2018, č. j. 52 Af 72/2017-45.
Soud prvního stupně o těchto nárocích rozhodl rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 24 C 138/2018-65, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 3 900 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 44 331 Kč s příslušenstvím a částky 950 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 54 Co 65/2022-111, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 3 900 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to jen v části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 950 000 Kč, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady, zčásti jako nepřípustné, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předně je třeba zdůraznit, že formulace eventuálního předpokladu přípustnosti dovolání spočívající v tom, že neshledá-li dovolací soud přípustnost dovolání pro zodpovězení otázky dosud v jeho judikatuře neřešené, má být dovolacím soudem táž otázka posouzena jinak, než jak byla posouzena soudem odvolacím (bod 20 dovolání), nenaplňuje ani jeden z důvodů přípustnosti taxativně vymezených v §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Požadavek žalobce, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá.
Podle §237 o. s. ř. není dovolání přípustné pro vyřešení otázky, zda v případě nezákonné výzvy správce daně k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, kterou bylo uplatňováno peněžité plnění vůči jednateli společnosti s ručením omezeným jako ručiteli za pohledávku správce daně vůči společnosti s ručením omezeným, je dostačujícím zadostiučiněním podle §31a odst. 2 OdpŠk pouze konstatování porušení práva nebo má být poskytnuta peněžitá satisfakce, neboť jestliže odvolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu shledal konstatování porušení práva přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu a neshledal důvody pro přiznání zadostiučinění v penězích, není jím přijaté řešení otázky odpovídající formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud konstantně dovozuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou, resp. výší, se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v tomto případě není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost právních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021).
Žalobce mimo výše reprodukovanou otázku, pro jejíž zodpovězení přípustnost dovolání dovodit nelze, v dalším textu dovolání v podstatě toliko zpochybňuje jednotlivé okolnosti případu, které vedly oba soudy k závěru, že újma žalobci způsobená nezákonným rozhodnutím není takové intenzity, aby za ni bylo třeba poskytovat jiné zadostiučinění než konstatování porušení práva. Jedná se o závěry, že hrozba finančního postihu v podobě bezprostředního výkonu výzvy k zaplacení daňového nedoplatku vůči žalobci coby ručiteli trvala jen po dobu šesti týdnů, že samotné zřízení zástavního práva k nemovitosti ve vlastnictví žalobce jej v jejím užívání nijak neomezovalo, že žalobce jako jediný jednatel zcela úmyslně upřednostnil likvidaci společnosti s ručením omezeným (daňového dlužníka) před úhradou vyměřeného daňového nedoplatku, a že proto musel předpokládat vznik ručitelského vztahu, a že tvrzená závažnost zásahu do žalobcových osobnostních práv v podobě hrozby ztráty rodinou ceněné chalupy je nivelizována tím, že tato nemovitost (společně s přilehlými pozemky) byla manželkou žalobce využívána komerčním způsobem formou veřejně prezentované celoroční nabídky jejího pronájmu k rekreačním účelům třetích osob.
Ve vztahu k těmto závěrům, s nimiž nesouhlasí, však žalobce již neformuluje žádné otázky, které by měl dovolací soud zodpovědět, a především nespecifikuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. je vůči každému z jím takto uplatněných důvodů naplněn. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi konstantně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. l. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Navíc je k týmž dovolacím námitkám možné doplnit, že se týkají skutkových okolností, které vzal odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v úvahu při posouzení závažnosti žalobci vzniklé nemajetkové újmy. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu ovšem vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Co se týče dovolací námitky, podle níž je třeba rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za nepřezkoumatelné, je jí formulována vada řízení, ke které by však dovolací soud mohl přihlédnout až tehdy, bylo-li by dovolání shledáno přípustným, k čemuž v souzeném případě nedošlo (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Žalobce přitom ve svém dovolání stran této námitky neformuluje žádnou konkrétní otázku procesního práva, což platí i ve vztahu k jeho výhradě uvedené v odstavci 34 dovolání, spočívající v tom, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s prokazovaným rozsahem nemajetkové újmy stran zásahu do rodinného života žalobce.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 13. 2. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu