ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3780.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3780/2022-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje 741, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované P. S. , notáře se sídlem XY, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 255/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 72 Co 66/2022-302, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 25. 10. 2016 domáhal po žalované zaplacení částky v celkové výši 942 320,20 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka na straně žalované (notáře) při sepisu notářského zápisu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. NZ 300/2011, N 413/2011, a notářského zápisu ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. NZ 359/2011, N 498/2011. Žalobce, jenž s původním zástavním věřitelem uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy, která měla být zajištěna zástavními právy na konkrétních motorových vozidlech, spatřoval nesprávný úřední postup notáře v tom, že pro jeho právního předchůdce nezajistil zápis zástavních práv váznoucích na motorových vozidlech do registru silničních motorových vozidel, a dále v tom, že týž notář sepsal zástavní smlouvu k jednomu z těchto motorových vozidel, ačkoliv zástavní dlužník nebyl jeho vlastníkem. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 500 000 Kč, z úroku z úvěru ve výši 75 000 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč, z úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 575 000 Kč za dobu od 11. 5. 2012 do 21. 10. 2016 ve výši 198 218 Kč, z úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 100 000 Kč za dobu od 12. 5. 2012 do 21. 10. 2010 ve výši 34 452 Kč, z částky ve výši 24 938,20 Kč odpovídající nákladům řízení vedeného u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 119/2015 (z níž částka 8 494,20 Kč představuje náklady, které byl žalobce povinen uhradit protistraně, a částka 11 446 Kč představuje vlastní náklady žalobce) a z částky 9 712 Kč odpovídající nákladům řízení vedeného u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 15 C 150/2015.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 8. 2021, č. j. 18 C 255/2016-255, uložil žalované zaplatit žalobci částku 9 712 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 932 608,20 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 72 Co 66/2022-302, změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení částky 9 712 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I rozsudku soudu odvolacího), v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku soudu odvolacího) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV rozsudku soudu odvolacího).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání není přípustné v části, v níž směřuje proti výrokům III, IV a V rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou a žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované, a to podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jestliže se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Dovolání není dále podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, a proti té části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o částkách 34 452 Kč a 24 938,20 Kč. Podle uvedeného ustanovení není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2022, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). V předmětné věci proto dovolání není ve shora uvedeném rozsahu přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto ve vztahu k dílčím nárokům o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a nejde o žádnou z taxativně uvedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná.
V části, v níž dovolatel formuluje otázku, zda v případě postoupení pohledávky podle §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), zůstává postupníkovi zachováno právo domáhat se náhrady škody nikoliv vůči postupiteli, nýbrž vůči osobě, která škodu na pohledávce zapříčinila, nesplňuje dovolání náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť ve vztahu k této otázce není uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by ve vztahu k uvedené otázce konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný; dovolatel uvedl jen tolik, že dovolací soud by měl tuto otázku hmotného práva vyřešit, aniž však zmínil, zda se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou, nebo jde o otázku rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně či o otázku již dovolacím soudem řešenou, která by však měla být dovolacím soudem vyřešena jinak.
Rovněž tak žalobce řádně nevymezil splnění předpokladů přípustnosti dovolání v části, v níž zpochybňuje předchozí procesní postup odvolacího soudu spočívající v tom, že dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přestože měl za to, že žaloba není důvodná. V tomto bodu dovolatel pouze uvedl, že by se měl dovolací soud zabývat procesním postupem odvolacího soudu, aniž se jakkoliv vyjádřil k přípustnosti dovolání.
Jestliže dovolatel dále uvádí, že „dovolací soud by měl rovněž posoudit otázku, zda se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ČR, když uvádí, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2005, spis. zn. 21 Cdo 2099/2044 nelze na daný případ aplikovat“, nelze ani ohledně této části dovolání uzavřít jinak, než že i zde absentuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. V této části sice dovolatel jinými slovy uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, avšak již nespecifikuje od které. Přitom platí, že pokud se dovolatel domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musí pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
Dovolání tak ve zbylé části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu