ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.7.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 7/2023-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. R., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o žalobách pro zmatečnost, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Co 122/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2022, č. j. 12 Co 122/2019-231, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022, č. j. 2 Co 13/2022-243, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2022, č. j. 12 Co 122/2019-231, se zastavuje .
II. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022, č. j. 2 Co 13/2022-243, a dále v části, v níž směřuje proti části výroku II téhož usnesení, jíž byl potvrzen výrok VI usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2022, č. j. 12 Co 122/2019-231.
III. Řízení o dovolání se zastavuje v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku II usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022, č. j. 2 Co 13/2022-243, v části, v níž byly potvrzeny výroky III, IV a V usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2022, č. j. 12 Co 122/2019-231.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením identifikovaným v záhlaví vyloučil řízení o žalobách pro zmatečnost podaných žalobcem proti rozhodnutím identifikovaným ve výrokové části téhož usnesení k samostatnému řízení (výrok I), poučil účastníky o právu vyjádřit se k názoru soudu, že řízení o žalobách pro zmatečnost podaných žalobcem proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze (specifikovaným tamtéž) podle §229 odst. 1 a 2 o. s. ř. náleží do věcné příslušnosti obvodního soudu (výrok II), zamítl návrhy žalobce na odklad vykonatelnosti a právní moci usnesení Městského soudu ze dne 23. 5. 2019, č. j. 12 Co 122/2019-110, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2021, č. j. 12 Co 122/2019-211, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 4 Co 336/2021-217 (výrok III), zastavil řízení o žalobě pro zmatečnost doručené Městskému soudu v Praze dne 5. 1. 2022 (výrok IV), zastavil řízení o žalobách pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 12 Co 122/2019-110, podaných z důvodů uvedených v §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. (výrok V), rozhodl o náhradě nákladů řízení o žalobách pro zmatečnost identifikovaných ve výrokové části usnesení (výroku VI), vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost doručenou soudu dne 13. 12. 2021 (výrok VII) a vyzval žalobce, aby zaplatil soudní poplatek za dovolání doručené soudu dne 13. 12. 2021 (výrok VIII).
Usnesením identifikovaným v záhlaví Vrchní soud v Praze jako soud odvolací odmítl odvolání žalobce proti výrokům I, II, VII a VIII usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích III, IV, V a VI (výrok II usnesení odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení o žalobách pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 12 Co 122/2019-110, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2021, č. j. 12 Co 122/2019-211 (výrok III usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu, tak jako i usnesení soudu prvního stupně napadl žalobce dovoláním ze dne 26. 10. 2022, které Nejvyšší soud projednal, resp. rozhodl o něm, podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle ustanovení §201 o. s. ř. je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 1. 2022, č. j. 12 Co 122/2019-231, podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti výroku I usnesení soudu odvolacího není objektivně přípustné podle výše citovaného §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s §229 odst. 4 o. s. ř. Dovolání proti části výroku II, jíž byl potvrzen nákladový výrok VI usnesení soudu prvního stupně, pak není objektivně přípustné podle výše citovaného ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Proto dovolací soud v tomto rozsahu dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Co se týče dovolání žalobce v rozsahu směřujícím proti té části výroku II usnesení odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky III, IV a V usnesení soudu prvního stupně, je třeba uvést následující.
Z obsahu dovolání (ani z obsahu spisu soudu prvního stupně) nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.), a nejsou tak splněny podmínky pro pokračování v řízení o tomto dovolání.
Žalobce v průběhu řízení před soudy nižších stupňů (a to jak v řízení ve věci samé, tak i v řízení o žalobě pro zmatečnost) opakovaně žádal o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení zástupce z řad advokátů, aniž by dokládal dostatečně své majetkové poměry (případně nebylo žádosti žalobce vyhověno z toho důvodu, že zřejmě bezúspěšně uplatňuje či brání své právo). Z tohoto důvodu nebylo jeho žádostem vyhověno (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2018, č. j. 28 C 128/2016-93, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 12 Co 122/2019-110, proti nimž směřující dovolání žalobce bylo odmítnuto, resp. řízení o dovolání bylo zastaveno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 655/2021-197; dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2021, č. j. 12 Co 122/2019-211, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 4 Co 336/2021-217).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i z rozhodovací činnosti dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2971, 2972, 2973, 2974, 2975/2022, nebo usnesení ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2732, 2734, 2735 a 3184/2022) se nadto podává, že žalobce o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce z řad advokátů žádá v desítkách řízení a byl již nesčetněkrát marně vyzýván k osvědčení tvrzení o svých majetkových a výdělkových poměrech.
Návrhy, které mimo jiné spočívají v tom, že zbytečně zatěžují soudní soustavu a užívají ji k cílům, které neodpovídají jejímu pravému poslání, jímž je poskytování ochrany právům v souladu s čl. 90 Ústavy, představují zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2834/17, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2751/18, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2792/18, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 3084/18; ke zneužití práva na osvobození od soudních poplatků srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, sp. zn. 4 As 38/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2424/2022). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému má za nepochybné, že záměrem počínání žalobce při podání žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva (§1 o. s. ř.), nýbrž vyvolání procesních obtíží na straně soudu. Takový zneužívající procesní úkon žalobce pak podle §2 a §6 o. s. ř. nemůže požívat právní ochrany, a proto se k němu podle §41 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016).
V situaci, kdy Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínky pro to, aby mu byl ustanoven advokát pro řízení o dovolání, a kdy žalobce neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud řízení o dovolání v rozsahu směřujícím proti té části výroku II usnesení odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky III, IV a V usnesení soudu prvního stupně, podle §243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. zastavil.
Ačkoli si je Nejvyšší soud vědom, že dle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod č. 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), v daném případě k zaplacení soudního poplatku žalobce nevyzýval, neboť z postoje žalobce v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že žalobce pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Tímto postupem pak žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu, když podává mnohočetné návrhy na zahájení různých řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by svá podání zpravidla blíže odůvodňoval a respektoval procesní povinnosti podmiňující jejich věcné projednání; takové počínání pak lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4936/2017).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání žalobce rozhodl v přiměřené lhůtě, nezabýval se jeho návrhem na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadených usnesení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu