ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.871.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 871/2022-1494
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) P. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupené obecným zmocněncem P. P., bytem XY, b) J. M. , nar. XY, bytem XY, Slovenská republika, c) P. M. , nar. XY, bytem XY, Slovenská republika, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstní 932/6, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 218/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2021, č. j 11 Co 137/2021-1460, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 10. 2020, č. j. 30 C 218/98-1405, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 292 541,66 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 7. 1997 do zaplacení, žalobci b) částku 142 270,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 7. 1997 do zaplacení a žalobci c) částku 142 270,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 7. 1997 do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl ve vztahu k žalobkyni a) co do částky 3 040 791,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení, ve vztahu k žalobci b) co do částky 1 524 395,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve vztahu k žalobci c) co do částky 1 524 395,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II), uložil žalobcům zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 29 778 Kč, a to žalobkyni a) v rozsahu 1/2, a žalobcům b) a c) každému v rozsahu 1/4 (výrok III), a uložil žalobcům povinnost zaplatit náklady státu, a to žalobkyni a) v částce 52 757,52 Kč, žalobci b) v částce 26 378,76 Kč a žalobci c) v částce 26 378,76 Kč (výrok IV).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 10. 2021, č. j. 11 Co 137/2021-1460, řízení o odvolání žalobkyně a) zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu úroku z prodlení za dobu od 15. 7. 1997 do 15. 9. 1997 z částek u jednotlivých žalobců uvedených tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve zbývajícím rozsahu výrok I a dále výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobců na náhradu škody z důvodu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem stavebního úřadu v souvislosti s rekonstrukcí nemovitosti (domu č. p. XY v XY), a to v řízení o vydání stavebního povolení, nevykonáním státního stavebního dozoru a nečinností v kolaudačním řízení, neboť nevhodnými stavebními zásahy tehdejšího stavebníka došlo ke znehodnocení stavby, pro kterou ji nebylo možno užívat. Žalobou byla požadována náhrada škody odpovídající nákladům na odstranění znehodnocení stavby a ušlému nájemnému.
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II a III napadla žalovaná včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalované do výroku II napadeného rozsudku, kterým je změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ve vymezeném rozsahu úroku z prodlení zamítá, není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud je proto v uvedené části odmítl.
Formuluje-li žalovaná přípustnost dovolání tak, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka nesprávného úředního postupu správních orgánů spočívajícího v nevykonání řádného státního stavebního dohledu a dále spočívajícího v nečinnosti v kolaudačním řízení, posouzena jinak,“ pak dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná neoznačila žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl tento odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., k čemuž právě tento předpoklad přípustnosti dovolání směřuje.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Kromě již uvedeného chybí vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zcela tam, kde dovolatelka vznáší své námitky vůči posouzení „počátku běhu prodlení“.
Namítá-li žalovaná dále v dovolání, že „nelze mít za prokázanou příčinnou souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem“, pak obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu, že „pokud by stavební úřad vedl stavebníka v kolaudačním řízení k odstranění zjištěných závad … (nebo pokud by rozhodl o povinnosti odstranit stavební konstrukce provedené v rozporu s projektovou dokumentací nebo stavebním povolením), na splnění uložených povinností trval, případně jejich splnění vymáhal, právní předchůdci žalobců by v 11/1995 převzali objekt v původním stavu, tedy bez poškození,“ není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalovaná proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud se nemohl odchýlit ani od žalovanou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a jeho závěru o přerušení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a původními okolnostmi, neboť vyšel ze skutkového závěru, že „vedle toho (pozn. vedle nesprávného úředního postupu) způsobil škodu na domě vadným provedením stavebních úprav stavebník…“.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a zčásti je nepřípustné.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu