ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.889.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 889/2023-803
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobců a) L. R. , nar. XY, bytem XY, a b) T. R. , nar. XY, bytem XY, proti žalovaným 1) Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) České republice - Okresnímu soudu ve Frýdku Místku , se sídlem Frýdek Místek, Na Poříčí 3206, 3) České republice - Krajskému soudu v Ostravě , se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 1835/34, 4) Česká správa sociálního zabezpečení , se sídlem v Praze 5, Křížová 1292/25, 5) Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, a 6) Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o nejasném podání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 46/2020, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 70 Co 123/2022-471, takto:
I. Dovolání žalobců směřující proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 70 Co 123/2022-47, pokud jím byl potvrzen výrok I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 11. 2021, č. j. 10 C 46/2020-404, se odmítá , ve zbývajícím rozsahu se řízení o dovolání žalobců zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 28. 4. 2022, č. j. 70 Co 123/2022- 471, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 11. 2021, č. j. 10 C 46/2020-404, pokud jím uvedený soud (dále jen „soud prvního stupně“) zastavil řízení o žádosti žalobců podané dne 14. 9. 2021, o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení (výrok I), zastavil řízení o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 70 Co 1/2021-219 (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Usnesení odvolacího soudu žalobci napadli dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pokud se týkalo té části rozhodnutí odvolacího soudu, jež se vázala k usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o opakované žádosti o ustanovení zástupce a o osvobození od soudních poplatků odmítl, ve zbývajícím rozsahu pak pro nedostatek podmínky povinného zastoupení řízení o něm zastavil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Podle §238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce. Za ně se, jak ostatně správně vystihl v poučení o nepřípustnosti dovolání v napadeném usnesení odvolací soud, považuje i rozhodnutí související s takovou žádostí, včetně usnesení o zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 474/2022).
Jelikož dovolání není podle §238 o. s. ř. ve výše specifikovaném rozsahu přípustné, není třeba zkoumat splnění dalších zákonem stanovených podmínek, za nichž lze dovolání věcně projednat.
Ve zbývající části, směřovalo-li žalobci podané dovolání proti té části usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o potvrzení usnesení soudu prvního stupně o zastavení dříve zahájeného dovolacího řízení proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 70 Co 1/2021-219, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle §241b odst. 2 o. s. ř. není-li splněna podmínka uvedená v §241, postupuje se obdobně podle §104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle §238 přípustné.
Podle §104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.
Podle §241b odst. 3 věty třetí o. s. ř. nebyl-li nedostatek podmínky uvedené v §241 ani ve lhůtě určené ke splnění této podmínky odstraněn, předseda senátu soudu prvního stupně dovolací řízení zastaví.
Podle §243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. nerozhodl-li předseda senátu soudu prvního stupně podle §241b odst. 3 věty třetí, ačkoliv se nezdařilo odstranit nedostatek podmínky uvedené v §241, rozhodne o zastavení dovolacího řízení pro nesplnění této podmínky dovolací soud.
Dovolacímu soudu je z vlastní činnosti známo, že žalobci dlouhodobě zneužívají svého práva na soudní ochranu opakovaným podáváním neurčitých, popřípadě nedůvodných žalob, přičemž po zahájení řízení podávají mimořádné množství vesměs neodůvodněných procesních podání (včetně opakovaně zamítaných návrhů na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce), jakož i opravných prostředků včetně opravných prostředků nepřípustných. Takové dlouhodobé a cílené počínání žalobce lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl již i Nejvyšší soud, a to v obecné poloze např. v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016.
Dovolací soud tak má za nepochybné, že záměrem počínání žalobců je nikoliv sledování ochrany jimi tvrzeného subjektivního práva (§1 o. s. ř.), nýbrž vyvolání procesních obtíží ať již na straně soudu nebo účastníků řízení odlišných od žalobce. Takový zneužívající procesní postup žalobců však ve shodě s §2 a §6 o. s. ř. nemůže požívat právní ochrany. Odborná literatura i judikatura shodně dovozují, že má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k úkonu podle ustanovení §41 odst. 3 o. s. ř. jako k nepřípustnému nepřihlíží [viz Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 9-10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016].
Dovolatelé nejsou pro dovolací řízení zastoupeni advokátem nebo notářem a netvrdili ani nedoložili, že sami mají právnické vzdělání, přičemž k jejich návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce se nepřihlíží. Ačkoli žalobci nebyli soudem prvního stupně vyzváni, aby si pro podání dovolání zvolili zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podali řádné dovolání, dovolací soud ustáleně dovozuje, že žalobci si musejí být vědomi své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupeni, jelikož jim tato povinnost musí být známa, a to nejen z jiných řízení, v nichž byli mnohokrát bezúspěšně vyzýváni k odstranění nedostatku povinného zastoupení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3077/2018, ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3080/2018, nebo ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1441/2018).
Procesní postup dovolacího soudu je aprobován i Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu předestřel: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Dovolací soud proto pro nedostatek povinného zastoupení řízení o dovolání žalobců v rozsahu, v němž nebylo dovolání jako objektivně nepřípustné odmítnuto, podle §243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. zastavil.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Na soudu prvního stupně nyní je, aby podle §3 odst. 3 a §4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, případně rozhodl o poplatkové povinnosti spojené s podáním objektivně nepřípustného dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu