ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1461.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1461/2022-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně MADAGASKAR s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, identifikační číslo osoby 278 45 559, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovanému 1) Moravskoslezskému kraji se sídlem v Ostravě, 28. října 117/2771, zastoupenému Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, a žalované 2) HOMOLA a. s. , se sídlem v Ostravě, Vratimovská 624/11, identifikační číslo osoby 267 92 770, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 121/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2021, č. j. 8 Co 48/2021-162, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 4 2019, č. j. 30 C 121/2018-67, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči oběma žalovaným určení, že žalovaný je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitých věcí (výrok I.), rozhodl o tom, že žalobkyně a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 315.084,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dne 29. 5. 2019 odvolání a následně podáním doručeným dne 2. 7. 2019 navrhla, aby podle §107a o. s. ř. do řízení vstoupila na její místo společnost Stavíme investiční s. r. o., se sídlem v Ostravě, která se vstupem do řízení souhlasila.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 3. 2020, č. j. 8 Co 293/2019-103, návrh na záměnu účastníků zamítl s odůvodněním, že „žalobkyně a její procesní nástupce v rozporu s §101 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez relevantního důvodu (pouze s odkazem na ničím nepodloženou zásadu zachování obchodního tajemství), nesplnili soudem uloženou vysvětlovací povinnost…ohledně úplaty za postoupení pohledávky a disponibilních prostředků procesního nástupce k náhradě nákladů řízení a neuvedli tedy skutková tvrzení důležitá pro posouzení schopnosti procesního nástupce plnit případnou náhradu nákladů řízení, potažmo účelovosti postoupení a zneužití procesní úpravy podle §107a o. s. ř.“ Podle přesvědčení Krajského soudu v Ostravě návrh na rozhodnutí o procesním nástupnictví směřuje ke zneužití procesní úpravy. Jako obiter dictum odvolací soud dodal, že právo, které bylo předmětem postupní smlouvy ze dne 20. 6 2019, není způsobilým předmětem smlouvy o postoupení.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2020, č. j. 8 Co 293/2019-103, podala žalobkyně dovolání, argumentujíc tím, že se odvolací soud při posuzovaní otázky, zda lze návrh podle §107a odst. 1 o. s. ř. zamítnout podle §2 o. s. ř. a dále otázky, zda právo, které bylo postoupeno, představuje způsobilý předmět smlouvy o postoupení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2364/2020, dovolání odmítl. S odkazem na závěry svých rozhodnutí ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, a nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu zcela konvenuje citované judikatuře Nejvyššího soudu, zohledňuje konkrétní okolnosti případu a je přesvědčivě odůvodněno v otázce závěru o zneužití procesního postupu (zneužití práva) dovolatelkou podle §107a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud zároveň dodal, že jiné posouzení otázky postupitelnosti práva, které bylo předmětem postupní smlouvy ze dne 20. 6. 2019, by nic nezměnilo na zamítnutí návrhu na vstup třetí osoby do řízení podle §107a o. s. ř. z důvodu zneužití procesní úpravy.
Podáním ze dne 25. 5. 2021 (tj. nadále v průběhu odvolacího řízení) žalobkyně navrhla, aby do řízení na její místo vstoupila společnost ATRIUM REALITY a. s. se sídlem v Klimkovicích, U Zahrádek 94, identifikační číslo 25907450, neboť smlouvou ze dne 25. 5. 2021 postoupila právo „na určení vlastnického práva“ a všechny „nároky z něj vyplývající“ na tuto společnost; ATRIUM REALITY a. s. se vstupem do řízení souhlasila.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 12. 2021, č. j. 8 Co 48/2021-162, návrh, aby na místo žalobkyně do řízení vstoupila společnost ATRIUM REALITY a. s. zamítl. Při rozhodování přihlédl k tomu, že žalobkyně odmítla vyhovět výzvě soudu k objasnění výše a způsobu úhrady úplaty za postoupení dotčeného práva, společnost ATRIUM REALITY a. s. ke svým finančím poměrům sice uvedla, že na svém běžném účtu eviduje částku 946.000, Kč, ale tuto skutečnost neosvědčila, stejně jako svou celkovou majetkovou situaci. Krajský soud zdůraznil, že ze sbírky listin veřejného (obchodního) rejstříku (sp. zn. B 2585) se podává, že tato společnost poslední účetní závěrku zveřejnila za rok 2017 s tím, že výsledkem jejího hospodaření byla ztráta ve výši 1.487.000,- Kč; za léta 2018 až 2021 není zřejmé, zda společnost vyvíjela ekonomickou činnost. Se zřetelem k závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1388/2019, krajský soud dospěl k závěru, že lze „bez rozumných pochybností uzavřít, že návrh na procesní nástupnictví při singulární sukcesi je prostředkem ke zneužití procesní úpravy (…) k postoupení pohledávky došlo opakovaně, po prvotním zamítavém rozhodnutí o nepřipuštění singulární sukcese (…) bez zjevného hospodářského účelu.“ Krajský soud nepřehlédl, že se žalobkyně na výzvu soudu směřující k objasnění okolností rozhodných pro závěr o případném zneužití procesní úpravy podle §107a o. s. ř. a k okolnostem ceny za postoupení práva a způsobu její úhrady odmítla vyjádřit. Zdůraznil, že podle obsahu sbírky listin nelze dovodit, že by společnost ATRIUM REALITY a. s. byla schopna (v případně procesního neúspěchu) nahradit protistraně náklady soudního řízení.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2021, č. j. 8 Co 48/2021-162, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spojuje s řešením otázky způsobilosti předmětu převodu smlouvy o postoupení, při němž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho usnesením ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3031/2013, a s řešením otázky zneužití procesní úpravy podle §107a o. s. ř. ve světle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp zn. 29 Cdo 3013/2010, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1388/2019, jakož i rozsudku ze dne 30. 1. 2007, sp zn. 32 Odo 850/2004; namítá, že se odvolací soud odchýlil od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že na základě učiněných skutkových zjištění neobstojí závěr, že by se právo žalovaných na náhradu nákladů řízení v důsledku singulární sukcese na straně žalobkyně stalo nevymahatelným, neboť žalobkyně očekává, že to budou nakonec žalovaní, kterým bude v konečném rozhodnutí uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Dovolatelka není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že její návrh na postup podle §107a o. s. ř. představuje zneužití práva v situaci, kdy odmítla soudu sdělit a prokázat, jak a v jaké výši byla sjednána a uhrazena úplata za postoupení práva, navíc v situaci, kdy postupník na výzvu soudu směřující k objasnění této skutečnosti nereagoval.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud v dovolatelkou citovaném usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím §2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, bylo-li možno dovodit podle toho, co vyšlo v řízení najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších svých rozhodnutí, například v usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, v němž zdůraznil, že hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhrady nákladů řízení musí nabýt reálné podoby.
Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, vyložil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na §2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Ústavní soud (a shodně Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3911/2018) vysvětlil, že obecné soudy by měly svou pozornost soustředit i na jiné ze spisu se podávající, respektive úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd., a na tomto vůbec podezřelém základě by se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat. Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle §107a o. s. ř. přitom může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013).
Na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž vyložil právní názor, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle §107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů přitom nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle §107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. Závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., je třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř. za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu.
Odvolací soud rozhodl v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže zohlednil konkrétní okolnosti případu a přesvědčivě odůvodnil, proč považoval návrh dovolatelky podle §107a odst. 1 o. s. ř. za zneužití práva (viz body 6, 7, 8 a 14 dovoláním napadeného usnesení).
Je-li dovoláním zpochybněné rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení dvou právních otázek (nezpůsobilosti předmětu převodu smlouvy o postoupení a důsledku zneužití procesní úpravy podle §107a o. s. ř.), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí dovolání, pak obstojí-li jen jedno z nich jako důvod pro zamítnutí dovolání, přezkum druhé dovoláním zpochybněné právní otázky již nemůže výsledek dovolacího řízení ovlivnit. Dospěl-li proto dovolací soud k závěru, že účelem návrhu žalobkyně podle §107a o. s. ř. bylo zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči ní nedobytnou, pak řešení otázky nezpůsobilosti předmětu převodu smlouvy o postoupení na tento výsledek dovolacího řízení (zamítnutí dovolání) nemůže mít žádný vliv.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, bude i o náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s tomto řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (srov. obdobně §243g odst. 1 větu druhou, §243b, §151 odst. 1 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu