ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2040.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 2040/2023-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. H., bytem XY, zastoupeného Mgr. Barborou Rovenskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalovanému M. H., bytem XY, zastoupenému JUDr. Františkem Vyskočilem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 390/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, č. j. 22 Co 300/2022-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 826 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Barbory Rovenské, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce po žalovaném požadoval zaplacení 1 000 000 Kč z titulu smluvní pokuty.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2022, č. j. 12 C 390/2021-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 1 000 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 22 Co 300/2022-88, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 500 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 6. 10. 2021 do zaplacení, ve zbytku jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že účastníci byli v minulosti jedinými společníky obchodní společnosti T. k. s. 2, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále jen „Společnost“), a to do 15. 2. 2021, kdy byl žalobce jako společník vymazán z obchodního rejstříku a jediným společníkem zůstal žalovaný. Dále byli zakladateli spolku C. O., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále jen „Spolek“). Mezi účastníky existovaly spory ohledně hospodaření Společnosti a Spolku a ohledně realizace expedičního projektu i dalšího směřování Společnosti a Spolku. Dne 3. 2. 2021 uzavřeli účastníci dohodu o narovnání (dále jen „Dohoda“), v níž se žalovaný mimo jiné zavázal, že po dobu 10 let od jejího uzavření nebude jakýmkoli způsobem poškozovat dobrou pověst žalobce a nebude sdělovat či šířit jakékoli informace či své osobní dojmy týkající se žalobce či jeho působení ve Společnosti nebo Spolku; pro případ porušení tohoto závazku se zavázal zaplatit žalobci smluvní pokutu 500 000 Kč za porušení každé jednotlivé utvrzené smluvní povinnosti. Dne 29. 8. 2021 žalovaný přidal na sociální síti Facebook komentář u veřejného profilu s názvem TKS2 ve znění: „ano kolega mě vydíral a vyhrožoval nejen mě, ale tým TKS2 i já jsme to přežili, i když se ze všech sil snažil pošpinit dobré jméno TKS2 a u mnoha lidí se mu to bohužel i povedlo“. K osobě žalobce se žalovaný negativně vyjadřoval i na videích zveřejněných na serveru YouTube; činil tak před podpisem Dohody. Zatímco soud prvního stupně skutkově uzavřel, že žalovaný povinnosti, jejichž porušení bylo sankcionováno smluvní pokutou, neporušil, neboť videa vznikla před uzavřením Dohody, která je nereflektovala, a v příspěvku na sociální síti Facebook žalovaný žalobce nejmenoval (proto žalobu o zaplacení smluvní pokuty zamítl), odvolací soud skutkově dovodil, že po uzavření Dohody porušil žalovaný ve svém příspěvku na Facebooku dne 29. 8. 2021 sankcionovanou povinnost tím, že zde šířil negativní informace o žalobci, resp. vyjadřoval o něm své negativní osobní dojmy; i když žalobce ve svém příspěvku nejmenoval, z celého kontextu bylo jasně seznatelné, že se jedná o informace týkající se žalobce a jeho působení ve Společnosti a Spolku. Neuvěřil obrannému tvrzení žalovaného, že ve svém příspěvku neměl na mysli žalobce, ale vyjadřoval se k jiné osobě. Proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč za porušení jedné z utvrzených povinností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud nesprávně (v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2969/2021, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009, nebo ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003) řešil otázku procesního práva, jestliže jej za situace, kdy oproti soudu prvního stupně změnil náhled na skutková zjištění (a on se ocitl v postavení, kdy neunášel břemeno důkazní a břemeno tvrzení s ohledem na podstatu své obrany, že jeho příspěvek na sociálních sítích nesměřoval vůči žalobci), jej nepoučil podle §118 a o. s. ř. a nevedl k řádnému doplnění svých tvrzení a důkazů k jejich prokázání. Odvolací soud tak nesprávným procesním postupem zasáhl do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Dále má za to, že odvolací soud pochybil při řešení otázek hmotného práva, konkrétně při posouzení a) /ne/platnosti ujednání o smluvní pokutě a b) v přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace, pakliže se jimi vůbec nezabýval. Je přesvědčen, že možnou neplatností smluvního ujednání se soudy měly zabývat i bez návrhu, neboť obsah ujednání se zjevně příčí dobrým mravům a umožňuje zneužití práva žalobcem. Rovněž namítá, že „ nepoměr intenzity možného zásahu vůči nároku na smluvní pokutu byl ve věci namítán “, a že odvolací soud následně nerespektoval rozsudek ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, v němž Nejvyšší soud nově stanovil kritéria pro posuzování přiměřenosti smluvní pokuty. Nadále pak prosazuje, že jeho obsahově nejednoznačný komentář k příspěvku D. W., uveřejněný na síti Facebook, nemířil na osobu žalobce a nadto nebyl reálně způsobilý z pohledu veřejnosti žalobce poškodit. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v dovoláním napadené části zamítne.
Žalobce se vyjádřil ke všem námitkám dovolatele a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Výtka dovolatele, že jej odvolací soud řádně nepoučil podle §118a o. s. ř., nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (dovolatel nezpochybňuje řešení otázky procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno), a vytýká-li odvolacímu soudu, že se nezabýval možností moderovat smluvní pokutu, přehlíží, že moderaci v řízení nenavrhl. Připomíná, že Dohodu formuloval žalovaný a on pouze využil svého práva, nikterak ho nezneužil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Výtka dovolatele, že odvolací soud nakládal procesně chybně s institutem poučení účastníků řízení podle §118a o. s. ř. (resp., že ho nepoučil o nutnosti navrhnout důkazy k prokázání svého obranného tvrzení, že se na sociální síti Facebook nevyjadřoval k osobě žalobce, nýbrž měl na mysli jinou osobu), podpořená odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, není s to přípustnost dovolání založit. Nepředstavuje totiž uplatnění způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, nýbrž je jí namítána vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání. Aby se vadou řízení dovolací soud mohl zabývat, musela by být splněna podmínka vyplývající z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tj. že dovolací soud shledá dovolání přípustným z jiného důvodu), případně jestliže by představovala v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázku procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo, a ve vztahu k níž by dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Tak tomu v posuzovaném případě není. Nadto, dovolatel viní odvolací soud z nesprávného procesního postupu nedůvodně. Z ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. v žádném případě nevyplývá povinnost soudu signalizoval ve formě procesního poučení žalobci, že např. jím podaná žaloba není důvodná, nebo žalovanému, že jeho obrana je nevěrohodná; takový postup by byl ve zjevném rozporu s právem účastníků na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť by tak privilegoval některou z procesních stran. Ve sporném řízení soudu nepřísluší poučovat účastníky sporu o jejich hmotněprávních nárocích. Povinnost soudu vyzvat účastníka ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění vylíčení rozhodných skutečností přichází v úvahu jen v tom případě, jestliže účastník materiální základ žalobního nároku nebo obrany ve formě skutkových tvrzení již učinil, avšak výsledky dokazování nasvědčují tomu, že pro soudem uvažovanou aplikaci jiné právní normy je zapotřebí tvrdit další (pro rozhodnutí ve věci) právně významné skutečnosti. V posuzovaném případě odvolací soud nedovodil, že žalovaný nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti svého obranného tvrzení nebo že je uvedl neúplně. Obranné tvrzení žalovaného vyhodnotil z hlediska věrohodnosti v kontextu listinného důkazu (konverzace na sociální síti Facebook) a neuvěřil mu, přičemž svůj skutkový závěr, že žalovaný porušil jednu z utvrzených smluvních povinností přesvědčivě logicky zdůvodnil. V nálezu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, Ústavní soud dovodil, že dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel – za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění (v nyní posuzované věci zjištění, že se žalovaný na sociálních sítích vyjadřoval negativně k osobě žalobce a jeho vztahu ke Společnosti a Spolku) z hlediska přípustnosti neobstojí, je-li nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu pouhým projevem odlišného náhledu na správnost či úplnost sporného skutkového zjištění. Je totiž na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ), neboť zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůvodnil, ze kterých důkazů vycházel, a implicitně, proč by provedení dalších důkazů nemělo na jeho skutková zjištění vliv. Mezi jím vyvozenými skutkovými závěry a provedenými důkazy není extrémní rozpor (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) a nelze dovozovat, že by procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces.
Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, z něhož při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. To platí pro námitky dovolatele, že odvolací soud vyšel z nesprávného zjištění, že jeho příspěvek zveřejněný na sociální síti Facebook dne 29. 8. 2021 se týkal osoby žalobce a že moderaci smluvní pokuty v průběhu řízení nenavrhoval.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit námitka dovolatele, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, který „zásadním způsobem posunul charakter a kritéria pro posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty“. Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že žalovaný v průběhu řízení nenavrhl, aby soud s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti smluvní pokutu snížil, nelze logicky vzato důvodně namítat, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud stanovil nová kritéria moderace, konkrétně dovodil, že při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty hrají roli nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též okolnosti, které tu byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti, které nastaly po porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností soud zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluví pokutou chráněny.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval tím, zda ujednání o smluvní pokutě obsažené v Dohodě není neplatné proto, že se příčí dobrým mravům (§580 odst. 1 o. z.), k čemuž měl přihlédnout ve smyslu ustanovení §588 věty první o. z. i bez návrhu, nenapadá žádný právní závěr, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že soudy se obsahem právního jednání účastníků zabývaly, přičemž žalovaný v řízení netvrdil žádné skutečnosti, které by vedly k úvaze o zjevné nemravnosti ujednání o smluvní pokutě, jež měla být pobídkou k zachování mlčenlivosti, ani neuvedl nic co by nasvědčovalo tomu, že žalobce zjevně zneužívá své právo, které koresponduje utvrzené smluvní povinnosti žalovaného. Jen jako obiter dictum dovolací soud připomíná, že autonomie vůle smluvních stran je „první zásadou“ soukromého práva, která hovoří ve prospěch minimalizace zásahů do soukromých smluv, a zdůrazňuje změny v pojímání obsahové kontroly právních jednání. Sama skutečnost, že se smluvní strany dohodly na utvrzení smluvní povinnosti, naznačuje, jakou váhu jejímu splnění přikládají, jak je pro ně splnění přijímané povinnosti důležité. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva je výjimečným postupem, který musí být podložen mimořádně závažnými okolnosti případu, které svou intenzitou převáží nad ochranou subjektivního práva účastníka řízení; žalovaný v řízení žádné takové okolnosti netvrdil.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu