ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2311.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 2311/2023-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Generali Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze, Spálená 75/16 , zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 86/7, proti žalované K&T Servis s.r.o., se sídlem v Nasavrkách, Libáň 29, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Oslická 163, o zaplacení 666 985 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 104 C 43/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. ledna 2023, č. j. 23 Co 122/2021-276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. 104 C 43/2018-130, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 666 985 Kč s úroky z prodlení ve výši 5 % ročně od 5. 4. 2011 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 167 020 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 23 Co 122/2021-167, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 7. 2022, č. j. 33 Cdo 569/2022-181, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v daném případě se nejednalo o situaci, kdy by byla prováděna přeprava několika dopravci, jelikož použité dopravní prostředky byly registrovány přímo na žalovanou. Počátek běhu promlčecí doby se tak řídí výhradně článkem 32 odst. 2 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované vyhláškou č. 11/1975 Sb., o úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě CMR (dále jen „Úmluva CMR“). Žalovaná odpovídá za poškození přepravované zásilky podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR, žalobkyně jakožto pojistitel dodavatele přepravy vyplatila v důsledku škodní události pojistné plnění pojistiteli odběratele a vyplacením pojistného plnění na ni přešlo právo dodavatele vůči dopravci na náhradu škody ve smyslu §2820 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 23 Co 122/2021-276, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že řidič žalované (dopravce) dne 28. 3. 2011 během přepravy zásilky 5 616 kusů zámkových modulů (dále jen „zásilka“) pro dodavatele K&T Transport, s.r.o. - dříve LANDO CZ s.r.o. (dále jen „dodavatel“) z České republiky do Spolkové republiky Německo zavinil dopravní nehodu, při níž byla přepravovaná zásilka poškozena. Žalobkyně jako pojistitel dodavatele přepravy vyplatila v důsledku škodní události pojistné plnění pojistiteli odběratele. Přestože žalovaná zřejmě měla zájem uzavřít s žalobkyní pojistnou smlouvu pokrývající i odpovědnost za škodu způsobenou vozidlem, které převáželo zásilku dne 28. 3. 2011, v řízení nebylo prokázáno, že by k uzavření smlouvy v tomto rozsahu došlo. Na podkladě doplnění dokazování žalovanou předloženými listinami uzavřel, že žalovaná odpovídá za poškození přepravované zásilky podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR, žalobkyně jakožto pojistitel dodavatele přepravy vyplatila v důsledku škodní události pojistné plnění pojistiteli odběratele a vyplacením pojistného plnění na ni přešlo právo dodavatele vůči dopravci na náhradu škody ve smyslu §2820 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Opakovaně se zabýval námitkou žalované, že došlo k promlčení práva žalobkyně, a posoudil ji v intencích závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu. Dovodil, že uzavřením smlouvy dne 25. 3. 2011 mezi dodavatelem a dopravcem začala běžet jednoroční promlčecí doba; písemnou reklamací dodavatele u dopravce došlo dne 5. 4. 2011 k jejímu stavení. K ukončení stavení běhu promlčecí doby by podle článku 32 odst. 2 Úmluvy CMR došlo dnem odmítnutí reklamace dopravcem, což ale podle skutkových zjištění nenastalo. K ukončení stavění běhu promlčecí doby tudíž nedošlo a právo tak nemůže být promlčeno. Ve vztahu k námitkám směřujícím k výši náhrady škody odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že u všech kusů zásilky nelze bez vynaložení nepřiměřeně vysokých nákladů spolehlivě vyloučit skryté vady (poškození) a je proto nemožné uvést je na trh (a to ani sekundární) nebo je jinak ekonomicky upotřebit. Neshledal proto důvodnou námitku žalované, že škoda vznikla v nižším rozsahu a o výši náhrady škody rozhodl postupem podle §136 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkla, že věc nesprávně právně posoudil, jestliže aplikačně upřednostnil Úmluvu CMR před obecnými ustanoveními obchodního zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2013) upravujícími náhradu škody. Na přípustnost dovolání usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže otázku promlčení práva žalobkyně neposoudil podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, i tím, že výši náhrady škody stanovil postupem podle §136 o. s. ř. Otázku, zda je namístě výši škody stanovit postupem podle §136 o. s. ř. současně označuje za v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Napadené rozhodnutí má za procesně vadné, protože se odvolací soud a předtím soud prvního stupně dostatečně nezabývaly jejím požadavkem na vydání 5 296 kusů zámkových modulů, popř. náhradou za ně. Srozuměna není ani s tím, že se soudy řádně nevypořádaly s otázkou příslušenství a úroků z prodlení. Prosazuje přitom, že žalobkyni nenáleží žádné příslušenství nejméně za dobu, kdy neuznávala svou povinnost k plnění do okamžiku, kdy plnila.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná v dovolání sice avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 věty první o. s. ř. a nesouhlasí s tím, že „odvolací soud v souzené věci aplikačně upřednostnil Úmluvu CMR před ustanoveními obchodního zákoníku o náhradě škody“, její námitky však ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu, kterému vytýká, že jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž škoda nevznikla při mezinárodní přepravě zásilky, ale až v rámci následné likvidace zboží. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jí prosazované skutkové verze), musely by skutek poměřovat ustanoveními obchodního zákoníku, nikoli ustanoveními CMR.
Platí však, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalovaná zjevně uvedený předpoklad pomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na skutkové verzi, kterou v dovolání prosazuje. Nadto v souvislosti s tvrzením, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení, jakým právním předpisem bylo namístě zjištěný skutkový stav poměřovat, resp. při řešení otázky promlčení práva žalobkyně a při stanovení výše náhrady škody, žalovaná neoznačila žádná konkrétní rozhodnutí, od nichž se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil, ani blíže obsahově nespecifikovala, v jakém konkrétním aspektu.
Co se týče výhrad ke stanovení výše náhrady škody, nelze přehlédnout, že dovolatelka namítá, že se odvolací soud při stanovení výše náhrady škody postupem podle §136 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a současně uvádí, že tato právní otázka je otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou. Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. však vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti totiž vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby při pochybnosti dovolatele o správnosti rozhodnutí sám (z moci úřední) vymezoval na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí předpoklady přípustnosti dovolání a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K projednatelnosti dovolání nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – konkrétně vymezit též předpoklady přípustnosti dovolání a jeho důvody. Teprve v případě, že jsou tyto řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Ve vztahu k otázce použití ustanovení §136 o. s. ř. v souzené věci tak dovolatelka řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. a zatížila podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Jen pro úplnost lze uvést, že v řízení nastala situace, kdy sama existence nároku na náhradu škody byla soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování zhodnocena jako nepochybná, základ nároku byl tedy postaven na jisto. Ovšem určit konkrétní výši nároku na náhradu škody bylo možné jen s velkými obtížemi. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto zvolil postup podle §136 o. s. ř., čímž nahradil dokazování ohledně konkrétní výše náhrady škody. Základním předpokladem úspěšné aplikace citovaného ustanovení je řádné (objektivně) přesvědčivé odůvodnění úvahy soudu, kteréžto de facto nahrazuje zjišťování výše nároku dokazováním (Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l. Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, komentář k §136). Byť je možné, že úvahy soudů žalovanou subjektivně nepřesvědčily, lze konstatovat, že předpoklad přesvědčivého odůvodnění postupu odvolacího soudu podle §136 o. s. ř. byl naplněn. Domněnka dovolatelky, že otázka aplikace §136 o. s. ř. v situaci, kdy by výše nároku šla určit jen s nepoměrnými obtížemi, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena, je mylná (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 501/2010). Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe nikterak neodchýlil.
Přípustnost dovolání není s to založit ani výtka žalované, že se odvolací soud nevypořádal s některými jejími námitkami. Žalovaná v tomto ohledu nezpochybňuje žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Žalovaná v dovolání sice výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti nákladovým výrokům, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci neuplatnila; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože k řešení nebyla předložena žádná otázka hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu