ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2475.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2475/2022-205
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. D. , bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 11, za účasti Generali Česká pojišťovna a.s. (identifikační číslo osoby 452 72 956), se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Spálená 75/16, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 208/2019 a 17 C 212/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2022, č. j. 29 Co 357/2021-164, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2022, č. j. 29 Co 357/2021-164, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce uplatnil v řízení před finančním arbitrem nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 132.400 Kč, které na jeho úkor získala Generali Česká pojišťovna, a. s., přijetím plnění z neplatné pojistné smlouvy uzavřené dne 27. 6. 2011; současně požadoval určení neplatnosti této smlouvy. Finanční arbitr nálezem ze dne 30. 7. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2244/2018-39 (dále jen „nález finančního arbitra“), určil, že pojistná smlouva je neplatná, žalobci přiznal částku 13.600 Kč a ve zbývající části návrh z důvodu promlčení práva zamítl. Smlouvu shledal absolutně neplatnou, protože obsahuje neurčitá ujednání o počátečních a správních nákladech a o rizikovém pojistném, která jsou od zbývajících částí pojistné smlouvy neoddělitelná. Zákonné příslušenství z přisouzené finanční částky žalobci nepřiznal s odůvodněním, že neposkytl součinnost, resp. neuzavřel s pojišťovnou navrženou dohodu o narovnání. Existencí tvrzeného práva na vydání bezdůvodného obohacení se pro nadbytečnost nezabýval. Rozhodnutím o námitkách (žalobce i Generali České pojišťovny, a. s.) ze dne 30. 10. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2244/2018-56, finanční arbitr změnil svůj nález ve věci samé pouze tak, že Generali České pojišťovně a. s, uložil povinnost zaplatit žalobci 20.400 Kč bez zákonného příslušenství; jinak námitky zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 1. 2022, č. j. 29 Co 357/2021-164, potvrdil rozsudek ze dne 31. 3. 2021, č. j. 18 C 208/2019, 17 C 212/2019-79, v části, jíž Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (podle části páté občanského soudního řádu) domáhal nahrazení nálezu finančního arbitra ve výroku o určení neplatnosti pojistné smlouvy a ve výroku o zaplacení 20.400,- Kč, ve znění rozhodnutí o námitkách; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se nejdříve vypořádal s námitkami žalobce stran vad řízení a s výhradami ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a poté se - poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu - zabýval otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Akcentoval, že za rozhodný pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby je nutno považovat den, kdy se oprávněný dozvěděl, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, a kdo ho získal, přičemž takovou vědomostí není míněna znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Dospěl k závěru, že v dané věci takové skutkové okolnosti vyplývají z textu smluvních ujednání a musely tudíž být žalobci známy již v okamžiku uzavření smlouvy, tj. 27. 6. 2011. Protože žalobce podal návrh na vydání bezdůvodného obohacení k finančnímu arbitrovi 15. 8. 2018, je to, co zaplatil na pojistném před datem 15. 8. 2016 promlčené. Přisvědčil přitom soudu prvního stupně, že námitka promlčení není uplatněním práva v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda „ lze odmítnutí uzavření dohody o narovnání oprávněným kvalifikovat jako neposkytnutí součinnosti s následkem nepřiznání úroku z prodlení z pravomocně přiznaného plnění, neboť oprávněný mohl na základě dohody o narovnání získat vyšší plnění, než získal na základě pravomocného rozhodnutí“ (otázka č. 1 ) , a dále z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dalších hmotněprávních otázek, a to, zda „lze zamítnout nárok na zákonný úrok z prodlení, aniž by se odvolací soud s tímto nárokem jakkoliv vypořádal a své rozhodnutí odůvodnil“ (otázka č. 2), zda „lze konstatovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, aniž by bylo v řízení jednoznačně konstatováno, jaké konkrétní skutkové okolnosti vedly k neplatnosti Pojistné smlouvy a jaké skutkové okolnosti tedy měl dovolatel znát, aby měl skutečnou vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení, resp. jakou úvahu měl dovolatel učinit, aby měl v daném případě skutečnou vědomost o neplatnosti Pojistné smlouvy “ (otázka č. 3), a zda „ lze konstatovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vydání bezdůvodného obohacení k okamžiku, kdy dovolatel uzavřel s žalovanou Pojistnou smlouvu, ačkoliv dovolatel vědomost o bezdůvodném obohacení k tomuto datu sám netvrdil ani neprokázal a ani v řízení nebyla skutečná vědomost dovolatele o neplatnosti Pojistné smlouvy k tomuto datu zjišťována a prokázána“ (otázka č. 4). Je přesvědčen, že při řešení otázek 3) a 4) odvolací soud nerespektoval závěry dovozené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17. Rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel považuje rovněž za nesouladné s evropským právem a s rozhodovací praxí SDEU (konkrétně s rozsudkem SDEU sp. zn. C- 485/19 ze dne 22. 4. 2021). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení dovolatel vyjádřil v rámci rozsáhlé argumentace k závěrům přijatým finančním arbitrem i soudy obou stupňů.
Generali Česká pojišťovna a.s. se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Takovou není otázka č. 1, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. To ostatně připustil sám dovolatel, konstatuje-li, že „otázkou nepřiznání zákonného příslušenství z částky pravomocně mu přiznané finančním arbitrem, se soud prvního stupně explicitně nezabýval“. V souvislosti s otázkou formulovanou pod bodem 2 dovolatel nezpochybnil žádný právní závěr odvolacího soudu, nýbrž vytýká nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Otázka týkající se běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění přípustnost dovolání zakládá, protože ji odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §107 odst. 1 obč. zák., se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil
Soudní praxe je ustálena v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že existoval. Je-li tedy v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v §6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5035/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012, ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1750/2006, usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006). Účelem občanského soudního řízení totiž je rozhodnout na základě účelně a hospodárně zjištěného skutkového stavu, zda lze žalobnímu požadavku vyhovět či nikoli, tedy rozhodnout, zda žalované právo je soudně vynutitelné. Je-li tato vynutitelnost odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno. Zásada hospodárnosti řízení musí vést v takovém případě soud k tomu, aby se „ přednostně “ zabýval jen otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé. Opačný závěr by znamenal, že by soud měl provádět důkazy o existenci či výši nároku přesto, že by bylo zjištěno, že žalované právo je promlčeno. Soud by tak prováděl svědecké, znalecké a jiné dokazování a tím případně zvyšoval náklady řízení jenom proto, aby v odůvodnění svého rozhodnutí mohl uvést, že pro promlčení zamítá přesně zjištěné právo. Výsledek, tedy zamítnutí žaloby pro promlčení práva, by ovšem byl stejný. Takový postup by byl v rozporu s §6 o. s. ř., zejména se zásadou hospodárnosti řízení vyplývající z tohoto ustanovení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Odvolací soud se od výše citované judikatury, na níž není důvod čehokoli měnit, a jež byla opakovaně prověřena ve skutkově obdobných věcech nejenom Nejvyšším soudem, ale i Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1201/2020, – ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3551/20, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 727/2021, - ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 2278/21, sp. zn. 7. 9. 2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, – ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 94/21, nebo usnesení ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2749/2021), neodchýlil, zabýval-li se k námitce protistrany (resp. účastnice řízení) přednostně tím, zda tvrzený nárok (uplatněný u finančního arbitra dne 15. 8. 2018) na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout placením pojistného na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 27. 6. 2011, kterou žalobce shledává absolutně neplatnou, není promlčen, aniž se vyjadřoval k tomu, zdali je právo vůbec dáno.
Dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, který předpokládá i určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty). Právní vztah mezi účastníky vychází z pojistné smlouvy uzavřené dne 27. 6. 2011 a řídí se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014). Podle §107 odst.1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle §107 odst. 2 se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího - jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, - ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti předmětné smlouvy. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě této (podle žalobce absolutně neplatné) smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího, je s výše citovaným právním závěrem Ústavního soudu v rozporu. V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobce získal alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (dne 15. 8. 2018) byl dovolatelem uplatněný nárok v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) v části pojistného zaplaceného před datem 15. 8. 2016 promlčen, je z těchto důvodů předčasný, a tudíž nesprávný.
Jelikož Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí z výše uvedeného důvodu nesprávným, v zájmu dodržení zásady hospodárnosti řízení se již dále nezabýval zbývajícími námitkami dovolatele, a rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí ve věci se odvolací soud řádně vypořádá s určením počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, přičemž se neopomene zabývat tím, kdy žalobce získal alespoň laické povědomí o neplatnosti (pojistné) smlouvy.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu